RECENZE: Leoš Kyša (ed.), L3g3ndy

Příběhy jsou staré jak lidstvo samo. Bez nich by nebylo nic – kultura, slovo, písmo, fantazie, naděje... Autoři se často snaží vymyslet příběhy nové a neotřelé, a přitom někdy stačí vzít to, co všichni tisíckrát četli a slyšeli, a převyprávět to po svém. Něco přidat, něco ubrat, změnit kulisy či povahu hrdinů… a může jít o příběh mnohem zajímavější než ten původní. A pokud zůstane poselství zachováno, může být navíc novou generací lépe uchopitelné.

Česká kotlina je na nejrůznější příběhy bohatá. Možná nedosahují světové proslulosti, ale jsou naše a v zásadě patří k základnímu vzdělání být s nimi obeznámen. A co se stane, když si tyto pověsti a mýty vezmou do rukou začínající nadějní autoři pod vedením zkušeného matadora Leoše Kyši? Inu, vznikne poměrně povedená sbírka povídek. Staré se mladými pery mění v zajímavé a originální, staletou patinou zašlí hrdinové se převtělují do moderních postav a hlavní témata, i když jsou v jistém smyslu nadčasová, se pyšní aktuálností dnešní doby.

Hned první povídka Deset kostlivců od Valerie Šťástkové si bere na paškál oblíbenou pověst o pražském orloji. Praha je zde ovšem o pár staletí dále v budoucnosti. Orloj symbolizuje ochranu a v zájmu bezpečnosti občanů varuje před každou nedobrotou, která by je mohla poslat blíže konci života. Jenže co když to tak není? Co když vlastně věří něčemu, co jimi jen manipuluje? Co když je pravda někde úplně jinde? Své o tom ví sympaťák Leo a otevírá oči hlavní hrdince Simoně. Deset kostlivců je dystopická povídka a autorka v ní zpochybňuje modlu jedné jediné pravdy hlásané vyšší instancí (v tomto případě Ministerstvem ochrany). Tempo je poklidné, zásadní je charakterový vývoj Simony a dialogy mezi hrdiny, v kterých s filozofickou neochvějností rozebírají, jestli se dá život plný strachu pořád ještě považovat za plnohodnotný život.

Na hororovou a lehce mysteriózní notu hraje povídka Michaela Waltera s názvem Schovka. Je o partě dětí v dalším z postapokalyptických světů a ukazuje, že s časem a neznámým není radno si zahrávat. Zvlášť když motivací je prachobyčejná pýcha a povrchní pocit vítězství. Děj není nijak závratně akční, ale postupně a důsledně budované napětí a aura strachu navozují mrazivou atmosféru, ze které se chlupy na těle staví do pozoru. A pečlivě vyostřená závěrečná pointa sebere nervově labilnějším jedincům klidné spaní.

Dominika z Podolí od Annie Mirai je inspirovaná méně známou pověstí o panně z tůně. Rozvíjí námět ukvapeného prvního dojmu a zaslepenosti ve vztahu k druhému. Hlavní hrdina Eliáš přivádí představit matce svou přítelkyni Dominiku a ocitá se mezi dvěma mlýnskými kameny. Autorka zdařile dává do kontrastu charakter postavy buranské matky a mlčenlivé éterické dívky Dominiky. Povídka archetypově připomíná Erbenova Vodníka, otevírá Pandořinu skříňku mateřské lásky a zpochybňuje neochotu či naopak přílišnou snadnost opouštění.

František Bui v povídce Tenkrát na zahradě šťouchá do vosího hnízda zvaného Dívčí válka. Jak by to asi vypadalo, kdyby Vlasta, Ctirad, Šárka a ostatní hrdinové jedné z našich Starých pověstí českých byli dětmi ve školce? Autorovi se podařilo skvěle přenést zásadní potíže a problémy tehdejších obyvatel české kotliny mezi chumel předškolních dětí hrajících si na zahradě. Lest, strategie, bojovnost či snaha o sjednocení se úměrně jejich řečovým a rozumovým schopnostem mění v satiru, která vás opravdu pobaví. A nutno uznat, že na dětech se autorovi výborně podařilo ukázat smysl a bohužel i hloupost lidského konání.

Kanec Daniela Podlipného se utká s Bivojem, jak také jinak. Ovšem ne na Vyšehradě, jak praví Jirásek, ale v postapokalyptické Praze, kterou horko těžko poznáte. Jenže v jejich souboji tentokrát více než svaly a síla rozhoduje rychlé přemýšlení, taktika a informace. Děj začíná rovnou horečnou bojovou akcí a v podobném duchu se nese celý příběh. Autor kromě střelby a divokých honiček zvládá i poukázat na morální principy a mezi řádky rozebírá, zdali je v pořádku obětovat jednotlivce pro dobro celku. Před tuto otázku je postaven právě Bivoj, který od mala touží být hrdinou. Jenže když se na jednu misku vah položí láska k dívce Kazi a na druhou idealisticky zaslepený nejlepší přítel, Bivoj zjišťuje, že tahle bitva možná nemá vítěze.

Povídka Veroniky Šašalové s názvem Skrýš vás vrátí do dob, kdy jste byli mladí kluci a holky. Nic nebylo nemožné, žádná překážka nebyla dost velká. Z pohledu lidstva malé a často marné hrdinství ve vašich myslích dosahovalo nesmírné důležitosti. Největší nepřátelé byli dospělí, představivost jela naplno a přátelství bylo na život a na smrt. Autorce se toto povedlo vystihnout naprosto přesně prostřednictvím party kluků, která se snaží zachránit svou oblíbenou zašívárnu před stavebními plány. Ale zároveň nechává hlavnímu hrdinovi nadhled někoho, kdo už ví, jak to na světě chodí, a text tak přímo hýří řadou trefných přirovnání a sarkastických poznámek, které vás přinutí pozvednout koutky. Je to psáno ne úplně tradiční formou dopisů, které kluci s příkladnou naivitou a upřímností posílají Daliborovi, představiteli blíže neurčené show. A i když se poselství, které zřejmě mělo znít ve stylu, že i zdánlivě bezvýznamný boj proti systému má svou cenu, trochu ztratilo v celkovém pojetí, pořád je to dobrá povídka.

Jako vsuvka slouží povídka od relativně ostříleného autora Theo Addaira, kterého fanoušci fantastiky budou nejspíše znát díky úspěšné duologii Ve stínu oskeruše. Jeho příspěvek Dům U Zlatého kapradí vypráví o hledání. O hledání cesty (obrazné i doslovné), sebe sama, kouzla, tajemného domu... Theo Addair tady otevírá důležité sociální téma a stejně jako ve svých kníhách Muffin a čaj a Koláčky a spiklenci vypráví o střetu dvou generací a o touze po pochopení a přijetí. Povídka se odehrává v současnosti, na což odkazuje řada aktuálních narážek a odkazů. Dialogy působí reálně, mohly by se klidně právě teď odehrávat kdekoli kolem vás. Fantasy prvek tady zastává město, které si hraje s hlavní postavou Alex. Autor vyprávět umí, jeho tón je lehký, nebojí se vtipu ani nadsázky a zdá se, že mladým lidem a jejich potížím v dnešním světě dokonale rozumí.

Povídka Oheň Terezy Vodvářkové upozorňuje, že minulost se nedá jen tak vymazat a popřít. Vždycky se nějakým způsobem připomene a ten způsob se nám nemusí líbit. Mladý novinář Patrik Luka pátrá po okolnostech série záhadných úmrtí, kdy oběti byly podivně upáleny. Autorka používá jasné detektivní prvky – pátrání, postupné odhalování nebepečného tajemství, notnou dávku napětí a nečekané rozuzlení. Ovšem příjemné mysteriózní mrazení, které se jí daří navodit, je brzy utnuto až příliš moralizujícím závěrem.

Sára Vůchová se se svou povídkou s názvem Virus pouští do vod sci-fi. Inspirována příběhem o Golemovi netradičně zpracovala téma emocím nepodléhajících strojů. Rozjezd se autorce podařil na výbornou, zavede vás do světa, který je nyní pod nadvládou robotů. Hlavní hrdina se znenadání probouzí v ženském těle, což je samo o sobě živnou půdou pro mnoho nejapných vtípků a komentářů. Pak ale tempo mírně upadá a v momentě, když už si nedočkavě říkáte, co z toho vyleze, přijde těžkopádný konec. Sára Vůchová se snaží ukázat, že co se jeví být lidskou slabostí, může být spíš silou, ale v zásadě je to hlavně sarkasmus a suchý humor, které z této povídky dělají čtivou záležitost.

Poslední příspěvek knihy s názvem Železný muž inspirovaný stejnojmennou legendou napsala Martina Šourková. Je to variace na klasická a vděčná témata literatury – láska, žárlivost, pokání... Odehrává se ve dvou časových rovinách, v jedné sledujete vztah bohatého plastického chirurga a jeho krásné milenky, v druhé polního chirurga a jeho zoufalství. Zápletka není příliš originální, ale je to zpracováno zdařile a čtivě. Autorka má dar napsat text tak, aby vzbudil celou škálu emocí, od znechucení a překvapení až po smutek a soucit. Zvlášť když zjistíte, jaké dalekosáhlé důsledky může mít prachobyčejná žárlivost a tíživý pocit viny.

Nápad převyprávět známé legendy a příběhy se může zdát docela ambiciózní. Ovšem začínající autoři se toho zhostili se ctí, nápaditostí a tvůrčí energii, která všeobecně známé i méně známé pověsti přetavila v něco nového, čtivého a zajímavého. Myslím, že tato sbírka si nezadá s povídkami vypsanějších autorů. A troufám si říct, že pokud autoři L3g3nd neusnou na vavřínech a s nadšením budou tvořit dále, má se česká fantastická scéna na co těšit.

L3g3ndy
Leoš Kyša (ed.)
Nakladatelství: Epocha s. r. o.
Rok vydání: 2020
Ilustrátorka obálky: Adéla Miklíková
Počet stran: 464
Cena: 399 Kč