NEDĚLNÍK: Společenstvo práce

„I skladník ve šroubárně si může přečísti Vergilia v originále!“ Hojně citovanou větu z filmu Marečku, podejte mi pero většina Čechů zná. Jádro vtipu spočívá v nepravděpodobné představě, že skladník se ve volném čase zabývá klasickou literaturou v originálním znění. Věta „I profesor latiny na univerzitě si může přečísti Vergilia v originále“ by vyzněla taktéž absurdně, ale z jiného důvodu: u profesora latiny předpokládáme, že Vergilia v originále četl. A samozřejmě pomíjím normalizační zkušenost, kdy se v kotelnách, na vrátnicích nebo ve skladech (co jen to slibuje Sládek Vaňkovi v Havlově jednoaktovce Audience?!) profesoři klasických jazyků mohli vyskytovat. Často nám už nedojde, že ona věta vychází z toho, jak nás definuje práce.

To, kým a čím jsme, je z významné části dáno prostředím, ve kterém se pohybujeme. Vezměme si jinou klasiku: Druhá pohádka loupežnická z Devatera pohádek Karla Čapka. Lotrando, syn starého loupežníka Lotranda, je na přání svého otce vzdělán mnichy, stane se z něj zdvořilý a slušně vychovaný člověk. Jenomže to se ukáže být poněkud neslučitelné s loupežnictvím. Lotrando skončí jako mýtný, a když pan převor, který mu práci „dohodil“, projíždí po letech kolem, svého svěřence nepoznává. „Velebnosti, nedivte se, že už nejsem zdvořilý. Viděl kdy někdo mejtného, mostného, výběrčího nebo kasíra, který by nebyl krobián?“ opáčí Lotrando na převorův dotaz. Vykonávané zaměstnání s sebou nese předsudky (dlaždič), očekávání (mluvčí prezidenta) a velmi často zkreslenou představu toho, co dotyční skutečně dělají (právník, učitel, lékař). Na tom ostatně stojí i oblíbený mem (a už to bude deset let, co o něm vyšel tento článek v Reflexu).

Prací se definujeme i v jazyce: Albert Einstein byl fyzik, Jan Ámos Komenský učitel, Miloš Kopecký herec. Práce nás živí. S vizí toho, že budeme pracovat, se setkáváme již od útlého věku: od „Co z tebe bude?!“ po „Čím chceš být, až budeš velký/á?“, od stesku nad nezvedeným dítkem po nostalgické vzpomínání na dětské sny o popelářích a kosmonautech.

Kolik práce máš, tolikrát jsi člověkem

Nestíhám. Nemůžu. Rád bych, ale mám toho moc. Jasně, bude to do týdne. Omlouvám se, ale do zítřka to nakonec nezvládnu. Tyhle věty znáte. Z obou stran: někdy je říkáte, někdy je slýcháte od jiných. Často nás štvou, a to v obou případech. Když je říkáme, cítíme se trapně, že jsme nezvládli něco, co jsme slíbili. Když je slyšíme, znamená to, že musíme změnit plány – a možná budeme muset stejnými slovy vysvětlovat totéž někomu dalšímu.

Co zbývá, když odstraníme práci? Zdá se, že se to mladá generace snaží zkoumat, viz třeba pořad na rádiu Wave. Jestli ale není problém v tom, že prací máme vždy víc. I s jednou prací má člověk co dělat. Jak se tedy soustředit na víc prací?

Tento Nedělník, jak jste si jistě všimli, je značně bezútěšný. Pramení z osobního přemítání nad (ne)činností autora. Jsem v první řadě (ať už to znamená cokoliv) učitel. Ale taky jsem v nějaké míře publicista (hlavně na Sardenu, přibližně dvakrát za rok, když se na to tak dívám…) a redaktor. Jsem syn, vnuk, bratr, bratranec a strýc – přestože tohle už vypadá jako položka z parte. Jsem partner. Jsem špatný hráč na hudební nástroje. Jsem jedlík čokolády. Jsem rád kuchař. Jsem… a to bychom tu byli ještě dlouho.

Vše výše zmíněné jsou v první řadě role. Každý jich máme mraky. Ale každá ta role vyžaduje činnost, vyžaduje péči, vyžaduje práci. A nutně musí nastat souběh rolí – a prací, které je třeba vykonat. Jenomže pokud všechnu tu práci odstraníme, zůstaneme ještě pořád my sami. Jsem také sám sebou. I tohle vyžaduje činnosti, péči, práci. Hranice mezi stavem, kdy je člověk prostě líný a kdy je to sebespásná péče, je někdy obtížně rozpoznatelná.

Až se vám někdy někdo bude omlouvat, že nestíhá, že zítra, že už skoro, ale něco do toho vlezlo, buďte na něj hodní. Práce byla a bude. My nebudem.

P. S.: Tento text je věnován všem, kterým jsem nějaký kus práce dlužil, aktuálně dlužím nebo někdy dlužit budu. Děkuji za trpělivost, jste zlatí!