NEDĚLNÍK: Petr Boček, Proč, proboha, zrovna horor?

V dobách koronavirového běsnění a až příliš blízké války může někoho napadnout, proč vůbec číst horory. A ne třeba poklidné Karafiátovy Broučky. No, to je vlastně špatný příklad, tam přece všichni umřou.
Tak jinak.
Nedávno jsem četl jeden komentář na nejmenované knižní databázi, kde dotyčný o hororovém románu napsal: „Kniha se mi nelíbila, protože se nerad bojím.“ Co na to říct? Snad jen: „Tak horory nečti, truhlíku!“
Ale tuhle hlášku trumfla jedna paní, která k recenzi hrůzostrašného filmu uvedla: „Horory tvoří jen duševně nemocní lidé, kteří sami bojují sem tam s nějakým děsným strašidlem, jinak by si nevěděli rady. Jen se ptám: proč se člověk musí bát a proč se musí dívat na odporné záběry?“
S paní souhlasím, že pokud ji někdo nutí dívat se na odporné záběry (třeba z televizních zpráv) nebo i proti její vůli na horory, je to nejspíš úchyl. A ona se sama nachází v hororu. Úplně si ji dovedu představit, jak sedí připoutaná k židli, v puse roubík, oční víčka vzepřená párátky, aby je nemohla zavřít… 
Taky bych nepřežil sledování zfilmovaných sladkobolných románů Rosamundy Pilcher nebo Ingy Extröm, či jak se vlastně ta ženská jmenuje. Ale chápu, že jsou lidé, kterým se to líbí. A netvrdím, že jsou duševně nemocní. Paní by si měla uvědomit, že napínavé a strašidelné příběhy někomu přinášejí radost právě proto, že jsou takové, jaké jsou. A téměř nikdo z nich netouží ty hrůzy prožít. Stejně jako vášnivý čtenář detektivek se rozhodně nechce stát obětí zločinu. A kolikrát ani kriminalistou.  
Co se týká hrůz, neříkejte, že je ve výše uvedených detektivkách nenajdete. Číst román o krádežích šroubováků v dílně nebo spodního prádla ze sušárny by rozhodně nikoho nebavila. Nalijme si čistého vína: jde hlavně o vraždy. A v které moderní detektivce a kriminálce jde jen o jednu? Nadto úplně tuctovou? Co kniha (a televizní seriál), to bizarnější sériové mordy. Jo, je pravda, že většina těchto děl skončí vyšetřením (a někdy) i odsouzením vraha. Ale čtenář hororů se taky obvykle dozví, co hlavního hrdinu sežralo.
Jaké jsou tedy bonusy hororů, které mohou přinést čtenáři, který si je (samozřejmě dobrovolně) vybere, ať už je doba jakákoliv?
Tak především je to napětí, adrenalin. Není to snad bezpečnější než adrenalinové sporty, sjíždění divokých řek, šplhání po skalách či bungeejumping? Co se vám může stát? Neznám člověka, kterého by ranilo při čtení hororu. Ovšem znám lidi, které ranilo při čtení novin nebo obsílky z úřadu. Leckdo spadl ze skály nebo se zabil při nadměrně rychlé jízdě autem.
Za druhé. Velká část hororových postav dopadne špatně. Ne, že bychom jim to vždycky přáli, ale přiznejme se: nepotěší vědomí, že někdo je na tom mnohem hůř než my?  Nestyďte se, není živý, je to jen literární postava!
Když zjistíme, že může být mnohem hůř, začneme si snad víc vážit našeho klidu. Zjistíme, že většina běžných starostí jsou úplné prkotiny. Že musíme žít a musíme si užívat. Samozřejmě ne na úkor druhých: oni taky nechtějí prožívat horory.
Z toho vlastně jednoznačně vyplývá, že horor je nejoptimističtější žánr. Zjistíme, že je nám vlastně fajn.
Horor je třeba brát jako určitou hyperbolu, nadsázku, koncentrace zla slouží nejen k tomu, abychom si odpočali, ale taky jako lupa. I zdánlivě malé zlo se někdy může projevit jako devastující. Jen se na něj stačí zadívat přes zvětšovací sklo. Proto na sebe dávejte pozor a chovejte se obezřetně. I to může horor naznačit.
Horor navíc není zcela jednolitý žánr: najdeme horory fantastické, s nadpřirozenými prvky, nebo naopak zcela reálné, vycházející z každodennosti, některé jsou víceméně kriminálkami, jiné psychologickými romány, další patří alespoň jednou nohou do škatulky fantasy nebo sci-fi… A těch šuplíků je, jako u každé tvůrčí činnosti, nekonečně mnoho.
A když už jsme u hororů: i vy, kteří nad nimi ohrnujete nos, byste si měli uvědomit, že některé už léta patří do povinné školní četby. A neříkejte, že jste nečetli Erbenovu Kytici nebo povídky Edgara Allana Poea! To bych si pak mohl myslet, že jste intelektuální barbaři!

Petr Boček (*1967 Chrudim)  
Chrudimský archivář žijící v Lanškrouně se zabývá historií letectví, filmu, českého horroru a démonickými pověstmi. Společně s Miloslavem Zubíkem psal humoristické texty (Nápady šíleného pedagoga a jiné radosti, 2015) a hororové povídky (Mrazivé příběhy, 2012, Výprodej nočních můr, 2014, Nekrosarium, 2018). Horory tato dvojice publikovala též v časopisech Král Horror a Howard, ve všech osmi Antologiích českého hororu, dále v antologiích Poslední polibek (2016), Za tebou (2016) a Sto hororů ve sto slovech (2016). S Honzou Vojtíškem společně napsali povídku V pokoji do jeho Sešívanců (2018). Samostatně P. Boček vydal hororové romaneto Hrobořadí (2016) a hororové povídky v antologiích Ve špatný čas na špatném místě (2017), Může se to stát i vám (2018) a Dokud nás smrt nerozdělí (2019). Roku 2019 mu v nakladatelství Golden Dog vyšel hororový román Mízožravci, v roce 2021 pak sbírka českých hororových balad 19. století Umrlčí věnec, sestavená ve spolupráci s Honzou Vojtíškem. Na podzim loňského roku se k vydaným knihám přidal Hřbitov trpaslíků, černohumorně laděný román s bizarními prvky, a přímo u nás na Sardenu si můžete přečíst jeho povídku Procitnutí, která je inspirována skutečným autorovým zážitkem: návštěvou prastaré chalupy, v jejíž sednici spočívalo na rozměrné polohovací posteli nehybné tělo paralyzovaného majitele…