RECENZE: Píseň války, Michaela Merglová

Sardenským věrným nemusíme plzeňskou rodačku a jednu z hvězd nakladatelství Epocha Michaelu Merglovou příliš představovat. Ačkoliv autorce nyní vyšel sci-fi román Prázdnota, já se budu ve své recenzi věnovat velkolepému završení její delavské fantasy trilogie.

Musím se vyznat z toho, že nejsem příliš velkým milovníkem klasické fantasy meče a magie. Všichni ti pupkatí trpaslíci, zpívající elfové a další bájní tvorové mi přijdou jako vystřižení z pohádek pro děti. Jenže někdy je důležité se zasnít a stát se opět děckem, které věří na šťastné konce.

Když jsem se čerstvě po vydání vrhla na její debut Píseň oceli, musela jsem své dosavadní hodnocení zcela přehodnotit. Tohle byla tak neskutečně zábavná a vtipná fantasy, že jsem hltala každou z povídek, z nichž se splétal komplexní příběh o horalu Cuchenanovi, prostořekém a promiskuitním bardu Minangarovi a obyvatelích Delavy, které jsem si okamžitě zamilovala. Pohádkově laděné příběhy dýchající irskou poetikou mi neskutečně učarovaly, stejně jako vtipné dialogy posouvající příběh dál. Prahla jsem po pokračování. A byla jsem odměněna. V uceleném příběhu Písně severu, v němž se opět setkáváme s drakobijcem Cuchenanem, příslušníkem legendární Dvanáctky vladaře Dussu a jeho nerozlučným přítelem, potměšilým bardem, šprýmařem a děvkařem Minangarem se tentokrát objevuje temná linka. V delavských krajích zdá se přituhuje a zlo tu kyne a pění jako rozbouřená krev. Rezonuje tu i linka nenaplněné lásky, což je zvlášť u potměšilého zpěváčka co říct. Finále je velkolepé a zanechalo mě s pusou dokořán, kdy jsem psala autorce, jak mi to sakra mohla udělat!

Tohle s lidmi totiž skvělé příběhy dělají. Není tedy s podivem, že jsem se nemohla dočkat posledního dílu trilogie. Ale Píseň války je jiná. Dospělejší. A temnější. Protože válka se blíží a rezonuje nejen v myslích obyvatel Dussu, již hledají spásu v drakobijci Cuchenanovi, který se však ztratil v lesích. V lesích plných mlhy, smrti a lákavého zpěvu divoženek. Až pohádkově pojatým začátkem začnou velmi brzy probleskovat temné tóny. Tóny plné čar, kouzel, smrti a rozkladu, které se rozvinou až do fantaskní hororové symfonie. Čtenář je lapen a ani nedutá, když čte o prostořekém bardovi, který je jako jediný odhodlán najít svého nejvěrnějšího přítele. Protože přátelství je důležitější než pohodlí, ženy a zpěv. Je důležitější než život.

Musí vydržet. Musí najít cestu, jak Cucehnana zachránit. Jak sám sebe zachránit. Protože jestli ho neproberu, skončím na kaši. Odplivl si a zkoušel dál mluvit: Cu, musíš se probrat. Vzpomeň si na Dussu, na pána Raíka…“
(str. 107)

Motiv silného přátelství se táhne celým příběhem jako tenká červená linie a vy držíte oběma přátelům pěsti, aby na oltář přátelství nepoložili oběť nejvyšší. Role se zde prohodí. Zprvu lehkovážného barda stíhá jedna zkouška za druhou, až si čtenář pomyslí, že je toho na jednoho člověka až příliš. Ztráta stíhá ztrátu, bolest se střídá s bolestí a vše zaplavuje pocit zbytečnosti a žalu.

A bude hůř.

Protože válka přichází. A zášť si na sebe bere orlí perutě. Do třetího dílu se vrací postava zhrzeného prince Símirana, toužícího po ovládnutí Colechu, sžíraného touhou po moci, po pomstě. Spojí se s paní z Tunde a touží po jediném. Zabít Cuchenana a stát se pánem města, na nějž si činí nárok. A je ochoten tomu obětovat vše. Celým příběhem navíc prostupuje věštba přadleny osudů, s níž jsou spjati oba hlavní sokové. Její proroctví je zkázonosné. A zkáza přichází. A přináší s sebou zmar, bolest, zkázu a smrt. Je to temné čtení a autorce se skvěle podařilo vyvolat ve čtenáři tíživé pocity bezútěšnosti a smutku. Je to bolavé a opravdu hodně drsné.  Popisy bojů a válečných vřav a jsou napsány tak autenticky, že takřka cítíte železitý pach krve, výkalů a moči a před očima se vám tmí vztekem a bezmocí. Michaela Merglová se nebojí naturalistické a brutální řezničiny, nebojí se zajít až do krajností a jako by testovala, co všechno čtenář ještě snese.

Je to tak odlišné od předchozích dvou dílů, že jsem si říkala, jak moc asi autorku při samotném psaní ovlivnila současná geopolitická situace. Je úplně jedno, jestli je Píseň války kniha napsaná pod tíhou válečných událostí, protože je napsaná zatraceně výborně. Skvěle vystihuje charakter a vývoj postav, od těch hlavních, až po ty okrajové, a ukazuje tu, jak lidé jednají pod tlakem a tíhou okolností.

Minangar všechno z toho dne vnímal jen jako přízračné obrazy. Halas strážných, kteří se zničehonic dali do pohybu. Pohled do dáli za hranice města, kde postavičky velikosti hrachových semínek ujížděly náhle pryč od stanů. Křik mužů a nervy drásající okamžik, když jezdci z nádvoří tryskem vyrazili k bráně. Bezdechá hrůza, která mu připadala nekonečná, než se do tvrze zase vrátili. Děs, když spatřil koně vezoucí bezvládná těla.
(str. 496)

Závěr mě rozesmutnil. Ale ačkoliv mi bylo po dočtení teskno, stále doufám v malou jiskřičku naděje. Protože jak v závěrečném dodatku sama autorka píše, třeba ještě přijde chvíle, kdy nám příběh horala Cuchenana a barda Minangara dovypráví.
Nezbývá, než doufat. Protože je to skvělé!

Píseň války
Michaela Merglová

Série: Píseň oceli 3.
Žánr:  Literatura česká, Fantasy
Vydáno: 2022, Epocha
Počet stran: 656
Jazyk vydání: český
Edice: Pevnost (120.)
Ilustrace/foto: Žaneta Kortusová
Autoři obálky: Lukáš Tuma, Žaneta Kortusová
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 9788027801008
Cena: 425 Kč