RECENZE: John Gwynne, Moc (Věrní a padlí 1)

S britským autorem fantasy Johnem Gwynnem se čeští čtenáři mohli setkat poprvé v loňském roce, kdy se nakladatelství Host zhostilo překladu Stínu bohů, prvního dílu série Krvopřísežní. Knize se i u nás dostalo zaslouženého kladného ohlasu, díky čemuž se chystá nejen pokračování Hlad bohů, které má vyjít ještě v letošním roce, ale Host se rozhodl též přeložit autorovu první vydanou tetralogii Věrní a padlí (Faithfull and the Fallen).

Úvodní díl Malice, u nás Moc, vyšel již v roce 2012 a vysloužil si cenu Davida Gemmella za nejlepší fantasy debut roku. Stejně jako ve Stínu bohů se John Gwynne i zde inspiruje severskou mytologií, pohrává si s legendami, bohy, rozličnými hrdiny, množstvím jmen i několika vypravěčů. Ani tentokrát nešetřil písmenky a stvořil vcelku obsáhlý kolos o šesti set šedesáti třech stranách zasazený do fiktivní Země vyhnanců. Její obyvatelé se budou muset vypořádat s tajemným proroctvím, intrikami i zradami ve vlastních řadách, probouzejícími se silami obrů, krvavými boji či doutnající válkou bohů. A v popředí toho všeho stojí mladí, naivní a drsností života téměř nepolíbení chlapci…

„Moc. Chci vládnout. Nad svým bratrem. Nad celým Ardanem.“
(str. 16)

Moc je jedním z těch počinů, v nichž se musíte prokousat zmateným začátkem, abyste se dostali k mnohem čtivější a zajímavější části. Příběh po vcelku lákavém prologu začíná pozvolna a zároveň chaoticky, děj jako takový graduje až někdy v polovině, což sice čtenáře rozsáhlých mnohopostavových ság nemůže nikterak rozhodit, přesto se nejspíš neubrání dojmu, že by to mohlo být podáno lépe. Připravte se totiž na nemalou dávku několika pohledů a počátečního zmatení, jehož důvodem je především nadmíru rychlé střídání, kdy se po pouhých pár stranách vrháte od jednoho k druhému.

Vstup do Země vyhnanců oplývá chaotickou první polovinou, trpkou předvídatelností a bohužel klišovitými postavami balancujícími na young adult úrovni bez výraznějšího vývoje, kterého se snad dočkáme v pokračování. Rozhodně ale nelze tvrdit, že je špatně napsaný – čtivost, slovní zásoba i představivost je na debut úctyhodná, wordbuilding je zvládnutý důstojně a milovníci severské mytologie, politikaření, intrikánských tahů, skvěle napsaných bitev či smyšlených legend si taktéž přijdou na své. John Gwynne je bezesporu skvělým vypravěčem, přesto se Moc nedokáže kvalitou vyrovnat pozdějšímu Stínu bohů. Dílo v podstatě nepřináší příliš nového – je nadité nadpřirozenými bytostmi, magií, krvavými bitvami, mocenskými boji, božskými zásahy či středověkostí – na druhou stranu mu nechybí jistá dávka osobitosti a autorova umu napsat i přes několik much překvapivě kvalitní prvotinu. Jenže "co si budeme", (nejen) na poli epické fantasy je těžké vyvarovat se již zajetých schémat. 

Značného prostoru se dostává hned několika hrdinům, kteří ale zpočátku vyznívají šablonovitě, jednotvárně a nijak zvlášť nevyčnívají, někdy dokonce balancují na young adult úrovni, a nedostalo se jim dostatečného vývoje, kterého se snad dočkáme v pokračování. V prvních kapitolách je snadné je mezi sebou plést, s postupem času však začnou nabývat na tvaru i vlastní osobitosti. Ústřední linky ve valné většině zabírají sotva dospělí chlapci, což se samozřejmě odráží na celkovém vyznění díla – místy je v kontrastu s temnější stránkou až mladicky naivní, naštěstí ne natolik, aby vyloženě sklouzlo do YA; stále si zdařile drží místo v high fantasy vhodné spíše pro dospělé čtenářstvo. Ačkoliv je Corban sympatickým a odvážným hrdinou postupně přicházejícím na jisté své schopnosti (nečekaně), jeho osud vám bude zřejmý již po několika stránkách. Veradis je věrný vlastnímu přesvědčení natolik, až vás jeho bezbřehá a poněkud nepochopitelná naivita fyzicky zabolí. Kastellovo cestování a bojování je sice zajímavým zpestřením, přesto jeho charakter asi ničím příliš neokouzlí… Takových, jako jsou oni, je napříč fantastikou nemalé množství.

„Potřebujeme železo na zbraně. Do války,“ odpověděl obr obecnou řečí, i když zadrhávaně a skřípavým, hlubokým hlasem.
„Do jaké války?“
„An dia cogah – války bohů.“
(str. 477)

I přesto, že jednotlivé postavy v úvodní části ztrácí na charakterové rozmanitosti i zřetelném vývoji, nelze tvrdit, že by bylo nudou, nebo snad utrpením, sledovat jejich příhody. Druhá polovina knihy je totiž mnohem čtivější, snáz stravitelnější a naditá zvraty i akcí. Karty osudu se konečně pořádně zamíchají – počáteční chaos se usadí, rozpačitost vystřídá vzrušení, apatii vůči zmíněným herojům nahradí zájem o jejich osudy a příběh se začne pořádně vyostřovat a silněji prosakovat krví, intrikami a nadpřirozenem. 

Moc bude dle mého nározu přijímána mlsnými čtenáři zvyklými na vyspělejší úroveň žánrových titulů rozpačitě. Sama jsem měla na začátku chuť ji odložit, naštěstí se to v určitém bodu zlomilo, chuťovým pohárkům se dostalo kýženého napětí i dramatičnosti a najednou jsem zatoužila po pokračování. Pokud stejně jako já přečkáte rozpačitý úvod, určitě se vám dostane příjemného překvapení a kvalitního čtenářského požitku. V případě, že vás ani konec Moci nenadchne, Johna Gwynnea nezatracujte a dejte šanci jeho o dost vyzrálejšímu Stínu bohů.

Moc
John Gwynne

Překlad: Pavel Černovský
Série: Věrní a padlí, 1. díl
Vydavatelství: Host
Žánr: fantasy
Počet stran: 663
Doporučená cena: 599 Kč