Vítězná POVÍDKA Sardenských legend 2023

Svinský problém
Jana Pavloušková

„Vy jste ta, co zkoumá jak rozrajcovat kance?“
Lindina psychická příprava na další nudný den ve výzkumáku se tímto rozpadla na prach. Nečekaný návštěvník stál u otevřených dveří její kanceláře a rozpačitě se usmíval.
„Přejete si?“ Do tónu hlasu vložila nespokojenost s vyrušením i svou frustraci z výzkumu a života vůbec. „Ano, zabývám se feromonálním ovlivněním páření prasete, ale…“
„A jste paní Majerová?“ ujistil se tmavovlasý čtyřicátník s výraznými liniemi v obličeji a vypracovanými svaly na rukou. Jeho atraktivní vzhled – alespoň jak ho předkládala mainstreamová média – kazil uštvaný, až divý výraz v obličeji.
Lindě se ale do popředí prodrala především myšlenka, že je v uzoučké kanceláři s tímhle individuem zcela sama. A že ji před ním nechrání ani pracovní stůl, který neprozřetelně přisunula ke zdi.
„Doktorka Majerová,“ opravila ho důrazně.
„Tak to jsem rád,“ ulevilo se mu. „Víte, mě za váma posílá doktor Zajíček, že byste mi mohla pomoct. On už si neví rady a já jsem vážně zoufalej. Dalo by se říct, že jste moje poslední naděje, kdybych chtěl bejt patetickej…“
„Doktora Zajíčka neznám. On je veterinář?“
„Ne,“ zasmál se návštěvník, přivřel dveře na úzkou škvíru a popošel pár kroků k Lindě. „I když jeho pacienti se určitě občas musej chovat jako zvířata. On je sexuolog.“
„A co… poslyšte, mohl byste ty dveře zase otevřít?“
Muž se rozpačitě ohlédl a povzdechl si. „Když myslíte… No tak tedy pan doktor Zajíček,“ pokračoval návštěvník a trochu od Lindy poodstoupil, „si myslí, že mám problém s vůní. Jako mojí vůní. Protože jinak se to už rozumně vysvětlit nedá. Měl jsem problémy i na maškarním, takže vzhledem to bejt nemůže…“
Kolem kanceláře prošla Lindina kolegyně. Zpomalila, když míjela otevřené dveře. Ale zoufalý pohled výzkumnice nezachytila, protože veškerou pozornost věnovala stojícímu muži.
„Prosím vás, vyjádřete se přesně. Jaký máte problém? A proč bych zrovna já měla být ta, která vám musí pomoct? Pokud nemáte šlechtitelskou stanici, samozřejmě. Ale i tak bych vás nasměrovala ke své nadřízené, profesorce Tiché, protože uzavírat spolupráci může jen ona.“ Linda se zvedla, aby ho vyprovodila.
„Jenže ona není lesba.“
Linda si zase sedla. Tak, už je to tady. Možná to neměla s otevřeností přehánět. Nebo snad woke culture dorazila i do veterinárního výzkumu?
Kolem kanceláře prošly velice pomalu dvě kolegyně. Stejná jako prve a ještě laborantka.
Linda se shovívavě pousmála. „Ujišťuji vás, že co se týče odbornosti, nehraje moje sexuální orientace žádnou roli. Takže, kdybyste zašel do třetího patra a…“
„Vy mi nerozumíte! Já nemůžu pracovat s normální ženskou!“
„No dovolte, nežijeme přece ve středověku, abychom to stále považovali za nenormální!“ Teď už ho opravdu měla chuť vynést v zubech. „Takže jestli mi okamžitě podrobně nepopíšete, proč by mě měl váš problém zajímat, budu muset zavolat ostrahu!“ V duchu doufala, že na vrátnici nemá službu stařičký pan Boháček.
„Tohle je můj problém!“ ukázal muž na chodbu, kde se právě naproti kanceláři zastavily Lindina kolegyně, laborantka, sekretářka, a dokonce i uklízečka. „Jedou po mně! Všechny ženský po mně jedou a já už vážně…“ hlas se mu zlomil do vzlyknutí. „Já už vážně nemůžu! Už chci taky trochu klidu! Klidu, rozumíte?!“ zařval na dámské publikum na chodbě, které zděšeně couvlo.
Laborantka se lekla, až jí ruka vylétla k hrudi, jako kdyby se chtěla chytit za srdce. Úlek ale trval jen chviličku, pak si začala rozepínat laboratorní plášť. Knoflík po knoflíku sklouzávala její ruka níž a boky se rozvlnily jako při striptýzu.
Nato už se Linda doopravdy zvedla a došla zavřít dveře. Několikrát se musela nadechnout a vydechnout, aby se vzpamatovala. Ano, na ústavu se děly divné věci. Někteří kolegové horkotěžko balancovali na té správné straně příčetnosti, ale tohle…
„Takže pane… Jakže se to vůbec jmenujete?“
„Jiří Novák,“ natáhl k ní ruku.
Potřásla jí.
„Takže, pane Nováku, nepochybuji, že opravdu máte problém. A že jsem jedna z mála, kdo s vámi může spolupracovat. Ale proč náš ústav? Nezabýváme se lidmi. Chápejte, tam do toho vstupují úplně jiná etická pravidla. Nepochodil byste lépe u jiných vědců?“
„Možná jo. Zajíček… doktor Zajíček mi i nějaký vědce našel, ale všichni jsou daleko. Umíte si mě představit v letadle? Nebo ve vlaku? Neměl bych kam utýct! Dostanu se jen tam, kam můžu dojet vlastním autem.“
Linda se zamyslela. Veterinární výzkum byl sice potřebný a dalo se v něm dosáhnout významných úspěchů, ale… ale ty byly ceněny jen úzkou skupinou vědců v oboru. Zato kdyby objevila skutečně fungující lidské feromony… Mohla by publikovat v Nature! Všem kolegům ze zaprděného českého rybníčku by vytřela zrak! A když se jí do hlavy vloudily i myšlenky na komerční potenciál objevu, její krční svaly už tou hlavou souhlasně kývaly.
„Dobře, zkusíme to. Ale potřebuji o vašem problému vědět víc. Mnohem víc.“
„Cokoli…“ vydechl Jiří, popadl jí ruku a políbil ji.
Vytrhla mu ji a otřela o plášť. Nesnášela impertinence od cizích lidí a mužů obzvlášť.
„Nechte toho! A posaďte se,“ ukázala na jedinou další židli v kanceláři, na které se rozvalovala její kabelka a oblečení. „Pardon,“ zamumlala a vše v jednom chumlu hodila do skříňky mezi šanony. Pak si sedla ke stolu a vytáhla papír a propisku.
Jiří se posadil. Tvářil se nadšeně, jako děcko první den prázdnin.
„Tak spusťte. Máte to odjakživa?“
„Ne, v dětství jsem byl úplně normální. Dokonce mi párkrát daly holky košem, no věřila byste tomu?“ div nezamáčkl při té nostalgické vzpomínce slzu. „Jenže pak jsem zkusil sbalit jednu spolužačku. Romku. A tím se to zkazilo…“
Pevně sevřel oční víčka, jako kdyby mělo následovat něco velmi traumatizujícího.
„Líbí se mi vaše korektnost,“ řekla, aby ho povzbudila. „Málokdo říká Romové jen tak v běžné řeči.“
„No já jsem jí tak taky neříkal. To až časem, když jsem si začal myslet, že mi to způsobila ona. Abych si to jako vyžehlil. Tehdy jsem používal to slovo na C a pak, když mi nedala… ehm, ani šanci… tak jsem k tomu připojil pár jinejch hnusnejch slov.“
„A jak si tedy myslíte, že za tím může stát ona?“
„Proklela mě!“
Linda se zasmála, ale pak se za své chování zastyděla. Ten muž o tom byl zřejmě upřímně přesvědčený.
„Víte, já jako vědkyně na takové nesmysly nevěřím.“
„Sama jste viděla, co se mi děje!“
„Ano, ale… já nevím… mohla se domluvit s ostatními dívkami… Nebo si všimla, že splňujete některé ideály krásy, a prostě vám to vsugerovala.“
„U psychologa už jsem byl. U psychiatra a léčitele taky, nikdo z nich nic nevěděl. Nakonec jsem zkusil i čarodějnici. A ta se začla smát, jen co jsem vešel. Že prej to ze mě cejtí na dva metry a že to je nejspíš ci… romská magie. A že mi vážně nemůže pomoct, protože nějaká solidarita a konkurenční boj nebo co a vyhodila mě, než se prej přestane ovládat a půjde po mně. Tak jsem radši šel.“
„Nebylo by snazší onu dívku poprosit, aby své prokletí vzala zpět?“
„Jasně, to mě taky napadlo. Jenže mně se to ze začátku líbilo. Jo, užíval jsem si to. Jenže když mi došlo, že jsem pro ty ženský jen kus masa, tak… Ale to už bylo pozdě ji hledat. Jedině jsem našel, že se odstěhovala do Kanady. A jsme zpátky u toho letadla.“
„A tak jste jako poslední možnost zkusil vědu,“ konstatoval kysele Linda. Trochu, vlastně docela dost ji uráželo, že přišla na řadu až po léčiteli a čarodějnici.
„Vy mě aspoň nevyhazujete a nechcete po mně prachy už ve dveřích,“ bezelstně se usmál Jiří.
Linda se zhrozila. No jistě, finance! Ale pak se zase uklidnila. Spotřební materiál má ještě z posledního grantu a při troše kreativity v účetnictví…
„Nebojte se, nám jde o základní výzkum. Monetizaci řeší někdo jiný.“
Jiří se usmál, protože stejně úplně nepochopil, co právě řekla.
„Tak se do toho dáme,“ navrhla. „Budu potřebovat vzorky vaší vůně a dechu.“
Nechápavě se na ni podíval.
„Nebojte se, nebude to bolet,“ zasmála se. „Vůni sledujeme ze vzorku vašeho oblečení, které jste měl přímo na těle. Čím déle, tím lépe. Třeba tričko a určitě i … ehm, spodní prádlo. A pro zkoušku dechu mi bude stačit, když mi dýchnete do několika trubiček. Ty mám v laboratoři.“
„A mohla byste je přinýst? Víte, nevim, jestli se už rozešly,“ ukázal na zavřené dveře. „A triko i slipy vám klidně dám hned.“
„To nemusíte!“ zděsila se. „Ať nejdete domů nahý,“ zdůvodnila. „Stačí, když mi je přinesete později.“
„Ale já mám s sebou vždycky náhradní hadry,“ zasmál se a ukázal na příruční tašku. „Kdybyste věděla, kolikrát ze mě ženský strhaly oblečení…“ mávl rukou, jako by se mu to stávalo dnes a denně. Možná skutečně stávalo. Vstal a hmátl po přezce opasku.
Linda vyskočila. „Já… já raději dojdu pro ty trubičky.“
Kývl. „A zamkněte mě tu, prosím. Ať sem nevtrhnou vaše kolegyně.“
„Ale stejně budu potřebovat i kousky z dalších dnů, abych vyloučila krátkodobé výkyvy. Ty ovšem můžete poslat poštou.“
Jiří zbledl. „Poštou nikdy, radši vám je přivezu. Tam mě nikdo nedostane. Pošťačky jsou totiž úplně nejhorší!“

Vzorky od Jiřího hned změřila. Samy o sobě by jí toho ale moc neřekly, to věděla. Bude potřebovat kontrolní vzorky. Takže pana Boháčka, kterému už neslouží čich, a tak ho pozná na metry daleko. Ten sliboval opravdu intenzivní chromatogram. Dál i někoho atraktivního pro heterosexuálky. Další chlapy z vrátnice? Hm a… ach ne, asi bude muset i do posilovny!
Aby nepříjemností nebylo málo, od Jiřího přišel odpoledne e-mail: Na ústav už za váma nejdu. Počkaly si na mě, mrchy. Ještěže jsem parkoval blízko a neběžel s holym zadkem daleko. Okouknu okolí a sejdeme se někde jinde.
Povzdechla si nad chováním svých jinak racionálních kolegyň a poslala mu odkaz na svou oblíbenou kavárnu, kde obsluhoval většinou barista.
Už za dva dny přišel od Jiřího požadavek, aby se znovu sešli. Potřebuju to rychle! Domluvili se na hluchou dobu mezi časem, kdy matky s kočárky musely jít vařit oběd a obědovými pauzami.
Oproti předpokladu vešla Linda do napjaté atmosféry. Jiří se tiskl zády do rohu jednoho z útulných boxů. Držel před sebou židli, aby si udržel od těla jednu dámu důchodového věku a studentku s přibližně kilem piercingu na tváři, které se k němu hodlaly vlísat. Barista pozoroval dění se zamyšleným výrazem a zřejmě se nechystal zasáhnout.
„Jste v pořádku, Jiří? Mohu vám nějak pomoct?“ zeptala se Linda dostatečně nahlas, aby přehlušila zlověstné ťu, ťu, ťu důchodkyně.
„Vodlákejte je! Já pak proběhnu a zamknu se v autě! A kupte mi kafe!“
„Ehm, dámy!“ zavolala Linda. Bez reakce.
„Hoří!“ Na to se otočila jen studentka.
„Hoří tady koťátko! Pomoc!!!“
To už se otočila i důchodkyně, koketně cenící zubní protézu. Jiří využil milisekundu její nepozornosti, odhodil židli a vyběhl ke dveřím.
„Latéčko!“ vyhrkl, když míjel Lindu.

„Omlouvám se,“ řekla upřímně, když ji Jiří za chvíli pustil do auta. „Příště se asi budeme muset sejít o půlnoci na opuštěném parkovišti.“ Podala mu kelímek s kávou.
„Hm, je teplej,“ poznamenal Jiří při pohledu na kelímek.
„To se snad od kelímku s kávou očekává, ne?“
„Já myslim ten chlápek. Podivejte, co tam nakreslil.“
„Srdíčka se přece na kelímky kreslí běžně.“
„Srdíčka ano, ale tohle?“ ukázal jí na obrázek představující cosi podlouhlého, napojeného na dvě…
„Panebože!“
Jiří pokrčil rameny a napil se. „Copak, ještě vám nikdo nedal latéčko s dickpicem?“
„Ne a nemrzí mě to. Máte ty vzorky?“
Jiří se otočil a natáhl se na zadní sedadlo pro tašku. Neodvažoval se vystoupit.
„Každý zvlášť v sáčku, jak jste chtěla. A kdy to tak budete mít?“
„Pokusím se co nejrychleji, víte, je toho spousta ke zkoumání…“
„Myslíte, že se takhle dá žít? Sama jste viděla, co to obnáší!“
„Nedělám na ničem jiném, věřte mi.“

Věřil jí. A ona jeho důvěru nehodlala zklamat. Zavřela se do kanceláře a vyhodnocovala data, prohledávala literaturu a porovnávala účinky jednotlivých látek. Stejně neměla jak vyplnit svůj čas. Doma na ni čekala leda tak skomírající orchidej.
Po týdnu, kdy odcházela z ústavu až za letních nocí, mohla konečně napsat Jiřímu: Mám pár slibných preparátů. Stavte se, abychom je vyzkoušeli.
Ohlásil se hned na druhý den. Nemravně brzo ráno, aby téměř nikoho nepotkal.
„Jak jsem psala, mám tu pro vás několik přípravků. Měli jsme štěstí, že jsem identifikovala látky, kterými se statisticky významně lišíte od kontrolní populace. Musíme ale přijít na to, jak je vyrušit nebo přebít. Což záleží především na receptorech reagujících subjektů…“
Linda si s nelibostí všimla, že Jiřího pohled začal těkat po laboratoři. Přitom říkala to nejdůležitější, co mohla zjistit, teoretický zlatý důl a – jak si ve skrytu duše uvědomovala – i možné řešení jejího osamělého života. A on ji prostě neposlouchal.
„Tedy žen,“ zkusila přejít do méně odborných výrazů. Jiří sebou při tomto traumatizujícím slově trhl a zase se začal soustředit. „Nevíme ale, na jakou koncentraci které látky budou tyto ženy reagovat. Chápete?“
„Ne.“
„No prostě vás postupně pomažu obsahem těchto lahviček a vyzkoušíme to na naší laborantce. Ta na vás podle všeho reagovala nejcitlivěji.“
Jiří se pochybovačně podíval na řadu skleněných nádobek, vyrovnaných na laboratorním stole. Nebylo jich právě málo.
„No, tak směle do toho. Ale odtáhnete ji, když to nebude fungovat, že jo? Minule si odnášela moje slipy v zubech.“
„Aha… ehm… tak to přeskočíme slepý pokus. Jako pokus bez použití preparátů, nebojte, nebudu vám zavazovat oči.“
„Fajn, aspoň uvidím na cestu, kdybych musel zdrhat.“
Linda nabrala sto mikrolitrů z první lahvičky a kápla je Jiřímu na krk.
„Tak tedy pokus číslo jedna,“ řekla a otevřela dveře. „Marie? Prosím vás, mohla byste mi…“
Laborantka vešla a jen co uviděla návštěvníka, strhla si plášť a s divokým výrazem se k němu vrhla. Připravená Linda ji zezadu chňapla za paži a vystrčila ven ze dveří, které okamžitě zabouchla a zamkla. Jiří si povzdechl.
„Pokus číslo jedna tedy nebyl úspěšný,“ zhodnotila Linda, otřela Jiřího buničinou napuštěnou etanolem a nabrala další preparát. „Nevadí, máme jich tu ještě dvacet dva.“

„Pokus číslo dvacet.“
„Ahoj brouku,“ zavrněla Marie.
To vypadalo slibně a Linda čekala na další vývoj.
„Nechtěl bys mi pomoct naskladnit nový balíky sena do zvířetníku?“
„Ne! Doktorko Majerová, mohla byste ji odtáhnout?“
Linda vyprovodila Marii zase ven a nechápavě se otočila.
„Poslyšte, co byste ještě chtěl? Nevrhla se na vás hned ode dveří. Byla i vcelku milá!“
„Chtěla mě sbalit!“
„Ale nejdřív si s vámi chtěla povídat a strávit nějaký čas.“
„Jo, to já znám. Nejdřív trochu pokecu, rádoby upřímnej zájem, ale ve skutečnosti jim jde jen o jedno! Dostat se mi do kalhot!“
Linda bezmocně rozhodila rukama: „No, tak uvidíme, jestli budeme mít i něco lepšího.“

Neměli.
Dvacet trojka také vypadala docela nadějně. Marie si Jiřího vůbec nevšímala. Lhostejně došla k laboratornímu stolu, natáhla si rukavice a upravila brýle. Ale pak se na muže najednou ze zálohy vrhla a strhla ho na zem. Jednou rukou ho škrtila a druhou se mu dobývala pod oblečení.
„Svině jedna,“ popadal Jiří sotva dech, jen co ji Linda doslova odtáhla za dveře. „To bylo snad ještě horší než při mý minulý návštěvě. Pokusy už došly?“
Zeptal se, ale sám věděl, že už vyzkoušeli obsahy všech nádobek.
„Tak já se asi někde zavřu a dožiju sám. Nevíte, jestli ještě někde berou strážce majáku?“ zvedl se k odchodu. Tedy spíš sprintu do auta.
„Počkejte, ještě máme jednu možnost. Supersilný preparát, který jsem raději nechtěla zkoušet, ale jestli všechno selhalo…“
„Prosím vás,“ zachvěl se mu hlas nadějí.
„Za chvíli jsem tu.“

Zoufale otevřela mrazák a očima přejížděla nápisy na lahvičkách. Lhala mu. Vyzkoušela všechno, o čem se dalo relevantně uvažovat. Ale ten zkroušený muž jí věří a ona ho prostě nesmí zklamat. Dala se přece na vědeckou dráhu, aby pomáhala lidem. Třebaže přes prasata.
Pak se zarazila. Ten muž jí věří. Třeba nejde o magii přetavenou do pár abnormálních hodnot, kterými se liší jeho vůně od pachu normálních mužů. Třeba jde jen o stav jeho mysli. O to, čemu věří. A teď právě věří vědě. Vědě, která jejím prostřednictvím zklamala. Ta správná věda. Podle pravidel.
Ale stále ještě zbývala trocha chaotického postupu, ničím nepodložených předpokladů a starého dobrého šarlatánství.
Zkrátka, slila všechno.

„Tenhle preparát je natolik silný, že ho aplikujeme jen desetinu,“ vzala si jinou pipetu s miniaturní růžovou špičkou. První věta byla pravdivá a dodala jí sebedůvěru ke lži, která měla přijít. „V téhle malé kapičce je koncentrát naší speciální směsi, kterou máme pro zastavení říje u celých velkochovů. Reaguje na individuální rozdíly prasnic. Tohle musí fungovat.“
„Doufejme. Je to fakt moje poslední naděje.“
„Ještě se pro jistotu převlékněte, ať z vás nevane vaše stará vůně. Až budete připravený, zavolejte mě,“ řekla a vyšla ven.
Laborantka zvědavě vzhlédla od zpola vypité kávy. „Tak co, paní doktorko, už jste se konečně rozhodla, co po mně vlastně chcete? Mám udělat ty vzorky tady, nebo vedle?“
„Pojďte prosím vedle, potřebuju připravit kalibraci. Jen co vytisknu rozpis ředění.“
Z laboratoře se ozval Jiří. Vešly dovnitř – Marie první, napjatá Linda za ní připravena zasáhnout. Laborantka se rozhlédla po laboratoři, ale spíš než na Jiřím, utkvěl její pohled na řadě lahviček.
„A mám udělat směsnou, nebo každou zvlášť? Z toho papíru,“ zamávala ve vzduchu vytištěným listem, „to není poznat.“
„Směsnou, prosím,“ vydechla Linda a musela se přemáhat, aby na ni nevěřícně nezírala. „Ještě to vytisknu.“
Jiří jen udiveně otevřel ústa.
„A co vy tady vlastně děláte?“ obrátila se Marie i na něj. „Nejste ten, co sem už párkrát dones vzorky? A zase nevíte, jak vyplnit průvodky, že jo? Já to říkám pořád, že by to měli změnit, že na to zákazníci koukaj jak vyvoraný myši…“
Nato se Jiří rozbrečel.
„Ale no tak,“ zasmála se laskavě Marie, „jedna nevyplněná průvodka přece není důvod k fňukání.“
Dojatý Jiří k ní přišel blíž a vděčně ji pohladil po rameni. Pak se dopotácel – zcela omámený výsledkem – k Lindě a objal ji.
„Doktorko Majerová,“ zašeptal jí do ucha, „vy jste kouzelnice! Děkuju. Děkuju!“

Vypotácel se z budovy ústavu a nadechl se čerstvého vzduchu vonícího příslibem svobody. A také trochu stájemi a chlévy stojícími opodál. Přesto mu ta vůně, ten pocit, že se nemusí obezřetně rozhlížet, kdykoli připravený vzít nohy na ramena, připadal naprosto opojný.
Došel do kavárny, a třebaže to mezi stolky jen bzučelo ženským hovorem, v klidu si vypil svou kávu. Procházel parkem a nemohl se nabažit lhostejných pohledů kolemjdoucích žen. Nakonec se osmělil a jednu dívku oslovil.
„Promiňte, slečno, nešla byste se mnou do kina?“
„Vodpal, trapáku!“
Znělo to jako ta nejsladší hudba vesmíru. Natáhl se do trávy a užíval si, jak se může vyhřívat na sluníčku, aniž by se ho někdo pokusil znásilnit. A později večer, potom co vyzkoušel další odpírané vymoženosti jako hospodu a kino, pozoroval hvězdy. Byl to jeho úžasný nový život.
Ale pak se z křoví ozvalo temné a nadržené… zachrochtání.

Autorka: Jana Pavloušková
Název: Svinský problém
Korektura: Madla Pospíšilová Karasová
Ilustrace: Midjourney AI (Rina Vevesi), Aj (Instagram ilustrátorky)
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Jana Pavloušková je vesnická holka, manželka, matka, analytická chemička, pečovatelka, kaktusářka a amatérská genealožka. A také trochu píše. Sardenské legendy jsou vůbec první soutěž, kterou prokazatelně vyhrála. Vítězství oslavila nadšeným výkřikem následovaným pochybnostmi, jestli si z ní někdo nedělá legraci. Z literárních dílek jí zatím vyšlo několik povídek v různých sbornících (Duchové CONiáše, Mlok 2021, Povídky, které pomáhají, V hrůze a krvi zrozeni aj.). V současné době dokončuje hned dva romány.