MINIROZHOVORY: Smečka, část čtvrtá

Co na spojení "horor a pes" říkají další autoři, kteří přispěli do antologie Smečka? Lákalo je téma již od začátku, či nikoliv? A jak si se zadaným tématem poradil zahraniční host? Ve čtvrté části této série minirozhovorů se seznamte s Ondřejem Kocábem, Kateřinou Malec Houfkovou, Karin Novotnou, Lukášem Vavrečkou a v neposlední řadě se těšte též na Morta Castla.

Ondřej Kocáb

Olomoucký bibliofil, milovník RPG her a filozof biofyziky. Svými povídkami, recenzemi či články přispíval do časopisů, příloh magazínů a fanzinů souvisejících s horrorovým žánrem (Howard, Trash, Krátký řez, Mort). Po řadě úspěchů v literárních soutěžích (Horor-Web, O krvavý brk) povídkově debutoval ve sborníku Dokud nás smrt nerozdělí (2019). Následovala autorská spolupráce s Honzou Vojtíškem, s nímž vydal společnou sbírku povídek Rozpolcení (2020). Další povídky se objevily například v mamutí antologii České temno (2021), zahraniční antologii extrémního horroru Czech Extreme (2022) či sbírce tandemových povídek Sešívance: Druhý steh (2023).

1. Co první Vás napadlo při spojení „horor a pes“?
Hned mě napadl vlkodlak. Naštěstí ne fyzicky, pouze slovně.
Vzápětí také to, že vlkodlačí motiv nepoužiji. Věci, které mě napadnou jako první, většinou eliminuji a dám přednost myšlenkám, které přijdou později. Navíc se mi nechtělo řešit následné dohady o rozdílech mezi psy a vlky. Asi by nakonec muselo jít o domestikovanou verzi, tedy zakrslého ňafajícího psodlaka. A to fakt nechcete…
2. Bylo to pro Vás lákavé téma?
To je vlastně celkem zajímavá otázka, protože jsem měl většinu života ze psů fobii. Když jsem nějakého viděl, ihned jsem prchal na protější chodník, přestože pejsek byl ještě desítky metrů vzdálený a byl jsem mu úplně putna. Pokud jsem neměl na vybranou a musel se ocitnout poblíž, zalil mě pot, srdce bušilo jako zvon a nic nepomáhalo chlácholení pejskařů, že „Dustinek je hodný“. Pes konsternovaný mým divným chováním začal logicky štěkat – a já chtěl utíkat, ale současně se nemohl hnout, protože potom „by mě kousl“. Největší paradox byl, že čím byl menší pes, tím větší mě jímala hrůza. :)
Takhle letmo to rozepisuji, protože spousta psích lidí si možná nedovede zcela představit, jaké to je. V posledních cca pěti letech se mi konečně podařilo kynofobii překonat. Psy mám navzdory řečenému rád, neváhám si je pohladit a záblesky nervozity pociťuji, jen když začnou náhle hlasitě vrčet a štěkat. Nemám ovšem pražádné pochopení pro lidi, kteří psy (či jiná zvířata) bezdůvodně týrají, a ještě si to ospravedlňují rádoby racionálními důvody. Mohli vycházet se svými chlupáči dobře – a zahodili to!
Tvrdím, že příběh by měl být pro autora v jisté rovině osobní, aby do něj dokázal otisknout své emoce. Takže abych odpověděl na otázku: ano, bylo to pro mě velmi lákavé téma.
3. Jak se Vám na sbírce spolupracovalo?
Zažil jsem za své tvůrčí období už dost povídkových antologií a Smečku bych rozhodně označil za jednu z nejlepších spoluprací. Každý krok byl přehledně komunikován, editorovi se podařilo vše ukočírovat a celkově knihu neprovázely žádné nepříjemné skandály. On v tom bezpochyby hraje roli i fakt, že mnozí z autorů Golden Dog se často setkávají osobně, virtuálně či minimálně na různých festivalech a conech. Je to skvělá parta a já jsem velice šťastný, že můžu patřit mezi ně. Nakonec, kdybych se ve Smečce necítil dobře, tak už v ní dávno nejsem!
4. A protože je ústředním motivem právě pes, jaká je Vaše oblíbená rasa?
Těžká otázka; abych pravdu řekl, ona by se smrskla na to, jaká plemena dokážu konkrétně pojmenovat. Ale to je stejně tak můj problém u koček, aut nebo částicové fyziky. Mé nastavení mysli nekonkretizuje, naopak spíše generalizuje (tj. nehledá detailní odlišnosti, ale propojuje shodné znaky).
Preferuji ty větší, středně chlupaté a podobné vlkům. :)

Kateřina Malec Houfková (*1991)

Pochází z Českých Budějovic a v současné době žije v Brně, kde vystudovala literaturu a žurnalistiku. Učí cizince mluvit česky a v rámci doktorského studia na Masarykově univerzitě napsala disertaci o postapokalyptických fikčních světech. Má ráda vodu, moře, jezera, rybníky, přehrady a ráda plave. Neskrývá svou lásku ke všemu bizarnímu se špetkou dekadence. Má dceru Amálii a dvě kočky. Ve volném čase sepisuje svoje příběhy, kterých má plnou hlavu, nebo se snaží pochytat okolní svět do veršů. Její povídky publikovaly časopisy Howard, Krátký řez, Estetično a další. Povídka Pod zvonem vyšla knižně v antologii Jihočeský horor (2021). V rámci projektu Kolébka vydala audiopovídku Na háčku (2022).

1. Co první Vás napadlo při spojení „horor a pes“?
Popravdě, když jsem poprvé slyšela tohle spojení, tak mě nenapadlo vůbec nic. Věděla jsem ale, že něco přijde. Vzpomněla jsem si pak na jednu reportáž, kterou jsem zaslechla v rádiu. Byla to taková retrospektiva, vyprávění o životě jedné spisovatelky a tehdy mi uvízla v hlavě věta, která tam padla a kterou tu zároveň nemůžu zmínit, protože bych mohla z povídky prozradit víc, než bych chtěla. Každopádně ta krátká věta se mi uhnízdila v hlavě a jak se mi často stává, postupně z ní začal klíčit celý příběh. Vše pak do sebe zapadlo ve spojení se psím „zadáním“ pro Smečku a moje povídka byla na světě.
2. Bylo to pro Vás lákavé téma?
Ano a také lákavá spolupráce. Když mě Jirka Sivok oslovil s tím, že chce povídku do knížky, tak to pro mě byla jednoznačně nabídka, která se neodmítá.
3. Jak se Vám na sbírce spolupracovalo?
Skvěle. Myslím, že se nás sešla pěkná smečka… a taky správně různorodá. Bylo o nás dobře postaráno a každá z povídek si vysloužila originální ilustraci od Pavla Pavelky. Jsem moc ráda, že se Jirka rozhodl dát tuhle antologii dohromady. A že jsem mohla být součástí.
4. A protože je ústředním motivem právě pes, jaká je Vaše oblíbená rasa?
Já jsem obecně spíš kočkomilka, ale psy mám samozřejmě taky ráda. Nemůžu ale říct, že bych měla oblíbenou rasu. Když jsem byla malá, měli jsme psa Betynu. A Betyna byla drsnosrstý jezevčík.

Karin Novotná (*1992)

Pochází z Brna, ale před ruchem velkoměsta utekla do srdce Vysočiny. V Olomouci vystudovala českou filologii a četla hory knih, což vlastně dělá doteď. Odkojená Kingem zjistila, že ačkoli ji čas od času popadne touha napsat něco „nekrvavého“, končí to motyčkou v něčí lebce. Nejdřív se bavila tím, že čas od času znechutila porotce některé literární soutěže – v roce 2022 bodovala v soutěži O krvavý brk, Monstra CONiáše a Daidalos. V roce 2020 pak publikovala poprvé knižně ve sbírce povídek Trojpovídky. V roce 2022 dala dohromady se třemi kamarády vlastní antologii hororových příběhů Červi v hlavě a za rok spatřila světlo světa i její první fantasticko-hororová novela Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech.

1. Co první Vás napadlo při spojení „horor a pes“?
Modrá. Fakt. Asi to bylo znamení. :) A pak něco jako: sakra, co s tím budu dělat?!
2. Bylo to pro Vás lákavé téma?
Lákavý pro mě byl především ten koncept – mít sbírku s kamarády z Golden Dog, to je splněný sen. To jsem prostě musela něco napsat a muselo to být dobré.
3. Jak se Vám na sbírce spolupracovalo?
Povídka mi rostla pod prsty a zažila jsem něco, co se mi ještě nestalo – vstávala jsem s úsměvem na tváři, protože jsem se těšila, až sednu k počítači a pohnu s příběhem. Jenže si začal žít vlastním životem, a ne všechny motivy se mi na tom prostoru podařilo dotáhnout, takže mi ji Martin vrátil připomínkovanou a já poprvé v životě fakt přepisovala celé pasáže a škrtala motivy. Bolelo to. Stálo mě to pár lahví vína. Naštěstí mám skvělé beta čtenářky, manžela a editora, kteří mě v tom nenechali úplně samotnou. A materiálu mám dost i na novelu.
4. A protože je ústředním motivem právě pes, jaká je Vaše oblíbená rasa?
Kočka domácí. :D Jsem fakt spíš kočkomil. Dcera ale odmala miluje psy, takže to vypadá, že skončíme s maltézákem. (Ten má do psa celkem daleko... :-))

Lukáš Vavrečka (*1987)

Pochází z Vysočiny, ale od roku 2006 žije v Pardubicích, kde vystudoval kulturní dějiny. Řadu let strávil jako publicista, nakladatelský redaktor, vyučující nebo jazzový pianista. Jako spisovatel se často pohybuje na pomezí fantastiky a společenské prózy. Vydal celkem osm samostatných knih, například mysteriózní detektivku Alibi na příští noc (2014) nebo postapo steampunkový román o útočišti civilizace s názvem Mesopotamis (2018). Později na sebe upozornil dobrodružným krimi románem z alternativní historie plné Teslových vynálezů Tesla noir (2020). Povídky publikuje v nejrůznějších antologiích a magazínech. Společně s Kristýnou Sněgoňovou připravil antologii mysteriózní a fantastické prózy Hlubiny města (2023) a s Klárou Smolíkovou napsal populárně naučnou knihu o audioknihách Nečtu! Poslouchám (Universum, 2022). Má velice rád zvířata – jakkoli to na čtenáře jeho příběhů může působit opačným dojmem.

1. Co první Vás napadlo při spojení „horor a pes“?
Životní prokletí? Mám v podstatě fóbii ze psů – čím větší pes, tím větší úzkost –, takže pro mne to spojení hororu a psa dává dokonalý smysl.
2. Bylo to pro Vás lákavé téma?
Rozhodně. Asi před osmi lety jsem si stvořil takovou literární postavu, která má k psům svérázný vztah, a Přemek má zase vztah ke svatému Rochovi, který by bez psa nedal ani (morovou) ránu, takže bylo jasné, že tyhle dvě persony je na čase oprášit.
3. Jak se Vám na sbírce spolupracovalo?
Myslím, že to bylo velmi autentické, šlo cítit, jak do toho jdou všichni kolem s upřímným nadšením.
4. A protože je ústředním motivem právě pes, jaká je Vaše oblíbená rasa?
Nejvíc se mi líbí barzoj, je to důstojné a elegantní zvíře – ale jak říkám, lepší na obrázku. :-D

Mort Castle (*1946)

Americký hororový autor a komiksový scenárista známý hlavně pro své povídky – na svém kontě má již více jak 500 publikovaných povídek. Za svou tvorbu obdržel tři Bram Stoker Awards. Dále získal dvě ceny Black Quill, Golden Bot (magazín Wired) a nominaci na Audie, cenu Shirley Jackson, cenu International Horror Guild a Pushcart Prize. V roce 2000 ho deník Chicago Sun-Times označil za jednoho z jedenadvaceti nejvlivnějších umělců 21. století v oblasti jižního Chicaga. Česky mu u Golden Dogu vyšel román Cizinci (2021) a sbírka povídek Nový měsíc na vodě (2023).

1. Co první Vás napadlo při spojení „horor a pes“?
Jeden z mých nejúspěšnějších příběhů se jmenuje Altenmoon, Where the Dogs Dance. (Altermoon, kde tančí psi). Vyhrál důležitou literární cenu. Publikoval ji nejlepší fantasy časopois na světě – Twilight Zone, v dobách, kdy byl editorem výborný Ted Klein. Objevil se jako komiks. Dvakrát ho zfilmovali, jednou v Srbsku, a teď o něm dělají třetí film.
Takže myslím, že je bezpečné říct, že rád a s nadšením píšu věci o psech. Mám už dlouho naplánovanou novelu zvanou Shaney Lodestone and his Dog, Shep. (Shaney Lodestone a jeho pes, Shep).
2. Bylo to pro Vás lákavé téma?
Ano, na 100 %. Možná na 112 %.
3. Jak se Vám na sbírce spolupracovalo?
Vždy si užívám tematické antologie, kde všichni autoři přispívají k tématu. Je to osvobozující… Abych citoval Roberta Frosta: „Je to jako hrát tenis bez sítě.“
4. A protože je ústředním motivem právě pes, jaká je Vaše oblíbená rasa?
Po dlouhá léta bych řekl, že erdelteriér, ale srdce mi ukradla jiná rasa: Stafordširský bulteriér.
Tohle je Gino, když byl štěňátko. Hlídali jsme ho Timovi a Len, našim kamarádům, protože byl Gino moc malý pro psí školku, a ještě ho nemohli přijmout. To přerostlo v to, že v dospělosti je u nás jeden den v týdnu na návštěvě. Bezpochyby je to ten nejláskyplnější pes, kterého znám. Moje manželka Jane se rozhodla, že je to její vnukopes, ale já jsem jeho strejda. (Neptejte se.) Poslední dobou s ním jezdí jeho kamarádka Frida.