RECENZE: Rod plamene a stínu, S. J. Maasová (Půlměsíční město 3)

Článek od: Jana K. - 19.05.2025

Sarah J. Maas se vrátila se třetím dílem trilogie Půlměsíční město a věřte mi – tohle není jen tak nějaká knížka, ale rovnou cihla, kterou byste mohli s klidem omráčit menšího skřeta. Rod plamene a stínu čítá něco málo přes 800 stran a s nezastavitelnou vervou se vrhá do epických bitev, nečekaných zvratů a samozřejmě do scén, jež by tu a tam mohly směle konkurovat filmům pro dospělé.

Není tajemstvím, že si tato akčně-romantická fantasy kombinující moderní technologie s kouzly a nadpřirozenem získala miliony fanoušků po celém světě. Ani že po napínavém konci předchozího Rodu nebes a dechu, kde se Bryce ocitla v neznámém světě a jejího milovaného Hunta uvěznili, byl závěr trilogie jedním z nejočekávanějších žánrových titulů roku. I já na finále čekala jako nedočkavý knihomol před zamčeným knihkupectvím – s nadějí, že se konečně dozvím, jak a jestli se Bryce dostane zpátky domů a zda se Huntovi podaří uniknout ze zajetí. Jenže… vyplatilo se mi to čekání?

Bryce Quinlanová: Královna všeho

Naše drahá Bryce je zpět. Chytřejší, tvrdší a s ještě větším množstvím hlášek, jež však bohužel znějí, jako by je generovala přetížená AI. Její hlavní úkol? Záchrana Midgaardu, vesmíru a vůbec všech přilehlých realit. (Ano, tentokrát si SJM řekla, že crossover s Dvorem trnů a růží bude tím pravým ořechovým – protože proč by nemohla jedna postava zachránit dva světy zároveň? Pro obdivovatele Maasové tvorby splněný sen. Pro ostatní? Možná mírně přetažený fór, který odvádí pozornost od hlavního děje a vyvolává otázku, jestli autorka nezačala psát fanfiction sama na sebe...)

Na její bezprostřednost, prostořekost i syndrom jedinečnosti bychom si měli stihnout zvyknout už z předešlých dílů – svým způsobem to z ní dělalo sice trochu arogantní, sarkastickou, přesto srdcovou protagonistku. V Rodu plamene a stínu se však Brycein charakter posouvá do poněkud problematičtějších rovin. V některých momentech se chová povýšeně a nebere ohled na city ostatních. Její schopnosti dosahují téměř božských rozměrů a vtipy postrádají přirozenost. Zde by se dalo aplikovat staré dobré pořekadlo „méně znamená více“.

Zatímco Bryce usilovně hledá cestu zpět na Midgaard a způsob, jak porazit mocné Asteri, Hunt s Ruhnem a Helským psem trpí v kobkách. Kruté zacházení věznitelů se podepisuje nejen na jejich psychickém stavu, ale i na tělech – utrhaná křídla nepatří mezi to nejhorší, co se jim stane. Titul obsahuje scény s explicitním násilím, na což by se měli citlivější čtenáři připravit.

Viděl jí to v očích – to, že jí doopravdy vůbec nezáleží na tom, co se stalo, kým byl, co udělal... vůbec ne. Bylo jí jedno, jestli ho stvořili v Helu. Zajímalo ji jen to, jaký je tam hluboko v sobě, jako na těch jeho fotografiích, které pořídila na jaře. To byl muž, kterého přivedla na světlo. Muž, kterého milovala.
Prostě Hunt. (str. 663)

Nebezpečí a bolest však nečíhá pouze na Hunta s Bryce – i ostatní hrdinové se potýkají s vlastními démony. Agentka Den je odhodlaná zachránit Noc před Asteri, Tharion se souží a kňourá v zajetí Zmijí královny, Ithan se vehementně snaží napravit svou chybu, při níž přišel o život někdo vcelku důležitý, a Hypaxia horečně hledá protilátku na zamořenou vodu… Přestože se Maasová snaží všechny tyto linky propojit a uzavřít, jejich množství je v tomto případě až příliš velké, což vede k roztříštěnosti a občasné nepřehlednosti, místy dokonce i k přeplácanosti. A pokud jste si někdy říkali, že by se Maasová mohla trochu krotit s množstvím jmen, zklamu vás – tady se jede na plný plyn.

Crossover: Geniální tah nebo přehmat?

Propojení světů Půlměsíčního města a Dvora trnů a růží je buď geniálním tahem, nebo vedlejší záležitostí – záleží, jak se k tomu postaví jednotliví čtenáři. Příznivcům obou sérií nejspíš poskočí srdce radostí, ostatní se možná budou ptát, kolik káv autorka vypila, než s tímto nápadem přišla. Většinu času se totiž úmorně putuje podzemím obydleným olbřímím červem. Bryce tu sice objeví vodítka k poražení parazitujících Asteri, pro nečtenáře Dvorů však toto setkání s Nestou a Azrielem postrádá kontext a může se jevit jako zbytečný odbočující manévr, jenž odvádí pozornost od hlavního dění.

„(...) to, co je věčné, stvořené láskou… to nemůže být nikdy zničené.“ (str. 789)

I přes veškeré mé výtky je stále skutečností, že Sarah J. Maas zůstavá věrná nejen zručnému budování atmosféry či propracovanosti universa, ale především svému stylu – poutavému, dynamickému a emocionálně nabitému. Erotických scén není tolik jako v předchozích částech (v podstatě je nahrazují „tvrdnoucí ptáci“, jichž se k mé nelibosti opakovalo až příliš), romantika si však i nadále ponechává auru tajemnosti, lehkou jiskřivost a napětí. Tempo vyprávění je víceméně vyrovnané, ač některé pasáže mohou působit natahovaně. Milovníci Maasové si však jistě již zvykli na rozsáhlé svazky plné popisů a vnitřních monologů. A pokud ne, tak mají teď skvělou příležitost.

Závěr trilogie – uspokojivý, ale ne dokonalý

Rod plamene a stínu je důstojným završením trilogie, i když dle mého názoru nedosahuje kvalit jedničky (sardenská recenze zde), ani dvojky. Přestože se příběh uzavírá, spisovatelka ponechává několik nezodpovězených otázek, které by mohly být námětem pro případné spin-offy. Celkově hodnotím Rod plamene a stínu jako průměrné zakončení slibné série. Kniha nabízí napínavý děj a emotivní momenty, avšak trpí překombinovaností a nevyváženým tempem. Doporučuji ji především skalním fanouškům SJM a milovníkům žánru new adult fantasy, kteří se nebojí pořádné porce čtení. Protože co si budeme, s 824 stranami je tato bichle doslova mamutím čtenářským úkonem...

Rod plamene a stínu
Sarah J. Maasová