Fantastická Ostrava a tři hlasy české fantastiky

Fantastická Ostrava a tři hlasy české fantastiky
Každý z nás má začátek léta spojený s něčím jiným. Pro někoho to je Kofola na zahrádce, pro dalšího vysvědčení a konec školy. Pro mě je to už šestým rokem festival Fantastická Ostrava. Koneckonců, v roce 2023 jsem napsala docela obsáhlou reportáž o čtvrtém ročníku. Letos jsem vůbec neměla aspiraci být všude najednou a stihnout úplně všechno, tudíž jsem se na festival vydala jako civil. A jaké to bylo? Inu, opět skvělé. A musím říct, že jsem si to užila i více, když jsem se nesnažila přebíhat od programu k programu jako splašená veverka.

Prostory Trojhalí Karolina FO svědčí. Oproti minulému a předchozímu roku šlo už vidět, že organizátoři přesně ví, co kam umístit. V jedné, troufám si říct hlavní, hale se nacházela hlavní stage a dvě podzemní, ve druhé ještě jedna, Imago stage. Hlavní stage byla na můj vkus opravdu velmi malá, především prostor, který byl poté určen k sezení. Ne že by bylo narváno, ale v případě Cosplay soutěže se tam nedalo pořádně hnout, natož něco vidět. Co ale opět musím pochválit, tak je jejich program. Jedna podzemní kóje dokonce hostila minicon Hororová Ostrava, který zaštiťoval Golden Dog. Pořadatelům FO se také povedlo zajistit účast hvězd, jako je Max Wrottesley, Tamaryn Payne nebo Cécile Guillot. Dlouhou chvíli mezi přednáškami jste mohli vyplnit hraním old school her, deskovek, Dračí hlídky nebo otestovat svou zdatnost s Freifechter Ostrava. A pokud by vám to bylo málo, mohli jste si dát vodní dýmku a jen tak pozorovat proudící skupinky cosplayerů.

Já jsem kromě mocného utrácení v artist alley vymetala přednášky zaměřené na českou fantastiku a lovila podpisy na FO vějíř. Za něj jsem obzvlášť vděčná, protože letos byly teploty znatelně vyšší než před dvěma lety. Zúčastnila jsem se také workshopu tvůrčího psaní, dala si wagashi a nadšeně zdravila všechny známé a přátele. Nejvíce jsem se ale popravdě těšila na neděli. Přednášku měla Františka Vrbenská, kterou vždy velmi ráda vidím, a tvůrčí trio Lukáš Vavrečka, Přemysl Krejčík a Oldřich Suchý. A i když jsem v úvodu prohlásila, že jsem na festival šla především jako civil, tak ve mně zvítězil můj vnitřní workoholik. Podařilo se mi všechny tři pány nahnat na jedno místo a udělat s nimi pro Sarden rozhovor. Musím opět prohlásit, že i tento ročník Fantastické Ostravy se vyvedl vskutku fantasticky a už se nemůžu dočkat dalšího. 

A nyní již slíbený rozhovor.

Co pro vás znamená psaní?
PK: Myslím si, že psaní je něco, bez čeho nemůžu a vlastně už ani nechci fungovat.
LV: Je to jako když se někdo rozhodne brát vážně tenis a nechce, aby to zůstalo jen koníčkem. U mě to se psaním bylo podobné – jednou jsem si zkrátka řekl: Tohle je to, co chci dělat.
OS: Psával jsem odjakživa, pak jsem s tím na čas přestal a myslel si, že to mám uzavřené. Ale vrátilo se to ke mně – a i když je psaní někdy dřina, pořád je to pro mě hlavně radost.

Považujete se za grafomany?
PK: Občas se trochu bojím, že mě tak lidé mohou vnímat.
LV: Mám co dělat, abych každé tři roky dokončil román, a vedle toho píšu texty, které mě mají uživit. Na samotnou beletrii nezbývá tolik času.
OS: Za grafomana se nepovažuji. Ale třeba se to změní, až znovu objevím kouzlo pravidelného psaní.

Vnímáte se jako konkurence? Myslíte si, že je vztah mezi autory fantastiky jiný než v jiných literárních kruzích?
LV: Myslím, že ve fantastice přátelství mezi autory funguje skvěle. Není to prostředí, kde by se lidé předháněli nebo si házeli klacky pod nohy. Konkurence tu ani moc nevzniká.
PK: Fandom je komunitní. Kdo se začne ochomýtat kolem, přirozeně se stane jeho součástí. Já sám se necítím jako pevný článek, ale nějak k tomu světu patřím. A konkurenci vnímám spíš jako motivaci; když má kamarád úspěch, přeju mu to a spíš mě to k něčemu nakopne. Není to tak, že bychom se za úspěchy nenáviděli. Ostatně Lukášova Meziměsta jsem jako redaktor přinesl nakladateli já a fakt jsem to nepovažoval za nějaké ohrožení sebe jako autora.
OS: Autorskou komunitu jsem dřív nevnímal, ale dnes mi přijde, že mezi autory fantastiky panuje silná soudržnost. Často si navzájem fandí, doporučují se. Když ale sleduju své oblíbené autory mimo fantastiku, málokdy vidím, že by doporučovali knihu někoho jiného – dokonce ani z vlastního nakladatelství.
PK: Ale zase nezobecňujme. Znám i mimožánrové autory, kteří kolegům fandí a doporučují jejich knihy, když je považují za dobré.

Kde je podle vás hranice fantastiky? Má vůbec smysl ji určovat?
PK: Hranice může existovat, a právě proto ji lze vědomě stírat. Tvrdit, že žádná hranice neexistuje, a zároveň ji překračovat, nedává smysl. Některá díla jsou jasně realistická, jiná záměrně žánrová. Ale mezi nimi leží celá škála, která s tou hranicí vědomě pracuje.
LV: Vnímám to spíš jako široké spektrum. Dobře napsaná kniha zkrátka funguje, i když ji žanrově těžko zařadíme.
OS: Fantaskno je pro mě přirozené. Píšu o člověku, ale ve světě s většími možnostmi. Sám své texty nevnímám jako žánrovou fantastiku a nejsem si jistý, jestli je tak budou číst i ti, kdo ji vyhledávají.

Jsou literární ceny měřítko kvality? Měli bychom k nim přihlížet jako ke spolehlivému měřítku?
PK: Můžou být užitečné jako vodítko, co stojí za pozornost. Ale co cenu získá, není nutně nejlepší – a naopak.
LV: Některé výborné knihy se k cenám vůbec nedostanou, protože je nikdo nenominuje. Absence ocenění neznamená nižší kvalitu.
OS: Každá cena má jiný vkus. Mně sedí třeba Booker, ale Nobelovka už míň. Magnesia někdy pomůže knize, která nezískala pozornost. Ale hodnocení je vždy subjektivní.
Prospěla fantastice vlastní kategorie v Magnesii Liteře?
PK: Myslím, že ano. Nejde ani tolik vnímání v samotném žánru, ale o způsob, jak se o fantastice čím dál více začíná i u nás mluvit jako o plnohodnotné literatuře, kterou taky je.

Kdybyste do konce života směli číst jen jednu knihu, která by to byla?
PK: Možná Védy – pokud je můžeme považovat za jednu knihu. Než bych se dostal na konec, dávno bych zapomněl začátek.
LV: Mně by možná stačilo Deset malých černoušků. Je to krátké, ale dokonale vystavěné. Každá věta má smysl a pořád mě baví objevovat, co všechno v ní směřuje k rozuzlení.
OS: Já bych si vystačil s Dětmi z Bullerbynu. Tu knihu můžu číst pořád – mám ji v sobě od dětství.

Vezme vám AI práci? A jak ji vlastně vnímáte?
PK: Nemyslím si to. AI kombinuje existující vzory, ale kvalitní psaní hledá nové cesty. Jako nástroj může pomáhat, ale není náhradou tvořivosti.
OS: Zkusil jsem ji, ale měl jsem pocit, že mě odvádí od vlastního myšlení. Nechci, aby nahrazovala lidskou tvorbu.
PK (s úsměvem): Těším se, až si za pár let někdo přečte naše odpovědi a bude se nad nimi usmívat stejně blahosklonně, jako my nad hesly typu "Nechceme stroje, chceme svou práci."

Co chystáte dalšího?
LV: Chystám povídky, některé ze světa Meziměst. A také chci jako editor navázat na antologii Osiřelo dítě, tentokrát svazkem Dlouhé stíny.
OS: S Přemkem budeme v lovecraftovské sbírce. A já pokračuju v Legendách – vracím se ke světu, který jsem vymyslel před pětadvaceti lety.
PK: Vyjde mi několik povídek v antologiích a dokončil jsem román Grupa z Nechuťáku – je divný, trochu absurdní, trochu fantastický. A na podzim mi vyjde čtvrtá básnická sbírka.

Kdybyste měli čtenářům Sardenu doporučit jednu knížku na léto – ideálně k bazénu?
PK: Teď ze mě promluví snob a literární vědec – řeknu to, co říkám vždycky: přečtěte si Joyceova Odyssea.
LV: Flóra od Jonáše Zbořila. Nejlépe v podvečer.
OS: Mravenci a krevety – letní, dobrodružné a fantazijní.