Vánoční cukroví by podle Svazu pekařů a cukrářů mělo stát v průměru zhruba stejně jako loni, podstatné ale je, u koho se nakupuje. Zvučná jména a známé cukrárny si neváhají říci přes dva tisíce korun za kilo, nejlevnější míchané cukroví v supermarketech stojí kolem tří stovek. Odpovídá tomu ale složení.

TEXT: Petr Boček

Narodila se 9. října 1863 v Uhřičicích u Kojetína jako dcera mlynáře Jana Vrby a jeho manželky Apolonie, rozené Oralové. Dětství strávila ve mlýně v osadě Cvrčov nedaleko Tovačova. Elementární vzdělání získala v Lobodicích a v Tovačově. Poté byla poslána do klášterního penzionátu s vyšší německou dívčí školou ve Frýdlantě nad Ostravicí. Ta jí na jednu stranu poskytla kvalitní vzdělání, ovšem zároveň přinesla i osobní traumatizující zkušenost s přísnou klášterní výchovou, která se později promítla do jejích próz Věště (1898) a Poupata (1910). Autorčin odpor k náboženské bigotnosti a fanatismu se též projevil v jejím vrcholném románu Spása (1908). V době pobytu Amálie Vrbové v klášterní škole procházelo manželství rodičů krizí. Po rozvodu se v roce 1871 matka odstěhovala s dětmi do Přerova, zakoupila zde malý domek v ulici Za Mlýnem čp. 13, kde poté spisovatelka prožila celý život.

Omezené školní vzdělání si Amálie Vrbová doplňovala vlastním studiem a četbou. Velmi blízko měla k filologu a literárnímu kritikovi Františku Bílému (1854-1920), který byl jejím literárním mentorem a k němuž ji vázalo i citové pouto.

Nakonec se nikdy neprovdala, žila v Přerově, stranou literárního ruchu velkých měst, a podílela se na tamním kulturním a spolkovém životě. Hodně cestovala, například do Francie.

Obálka knihy Karnyfel – Carcosa, 2025

Psát přestala během první světové války, pod vlivem pochybností o svých literárních schopnostech i v souvislosti s nástupem nových literárních směrů.

Její zásluhy o českou literaturu byly ale obecně uznávány. 17. listopadu 1925 se stala řádnou členkou České akademie věd a umění, v roce 1933 pak čestnou občankou Přerova. Zemřela zde po mozkové mrtvici 11. listopadu 1936 a byla pochována na místním hřbitově. Její jméno nese jedna z přerovských ulic.

Amálie Vrbová zpočátku psala verše, které publikovala pod pseudonymem Serafina Svitavská v almanachu Zora roku 1883. V začátcích své literární dráhy též používala pseudonymů Fina nebo Jarmila (Jar.) Svitavská, a to i u prózy. Jistý úspěch jí přinesla jednoaktová veselohra Tajný sňatek, která byla roku 1886 úspěšně inscenována v Brně.

Její krátkou črtu Oběd pocestných, uveřejněnou v Národních listech 14. června roku 1888 ještě pod pseudonymem Jar. Svitavská, kladně ocenil Svatopluk Čech, čímž potvrdil správnost nastoupené cesty.

V próze skutečně Amálie Vrbová našla smysl své tvorby. Psala povídky, novely a romány v realistickém, později až naturalistickém duchu. Zaměřila se na deziluzivní zobrazení skutečnosti, což bylo podníceno i jejími traumaty z dětství. Zachycuje zejména život na hanáckém venkově, pronikání dravého podnikatelského ducha, který rozbíjí tradiční patriarchální vztahy, úpadek starých šlechtických rodů, bídu nejchudších vrstev i živelní pohromy. Hlavní hrdinové se dostávají do tlaku společenských a mezilidských vztahů, čelí tíze života a nelítostnému osudu, což mnoha prózám dodává baladický charakter.

V centru mnoha děl Amálie Vrbové je pak soudobá žena a její nerovné postavení v rodině a společnosti. Některé prózy mají dokonce autobiografický charakter.

Vyšla jí řada samostatných novel a povídek: Z doby našich dědů (1895), Zapadlý kraj (1898), Věště (1898), Potomstvo (1903), Trosečníci (1913), Poupata (1910), Martin Gaca (1931), i jejich souborů: Úskalím (1900), V samotách duší (1903), Dvě novely (1906), Podle cest (1909), Když vlny opadly (1910), Kroky osudu (1912), Příčina rozvodu a jiné povídky (1913), Zápas s andělem a jiné prózy (1917), Děti soumraku (1918). Ve své době byl velmi oceňován její vesnický román Zrádné proudy (1904), pozitivně byl přijat i na svou dobu silně kritický román Spása (1908). Dílo ukazuje zhoubnou moc náboženského fanatismu, kterou lze ovšem vztáhnout na jakoukoli zvůli zmanipulovaného davu, což je bezesporu velmi aktuální téma i dnes.

Temné povídky Amálie Vrbové

Již prozaická prvotina Z doby našich dědů (1895) předznamenává charakter její další tvorby, sklony k chmurnosti, hrůze a beznaději. Nechybí působivé popisy prostředí, často děsivých míst (hřbitov, temný les) i nepříznivého počasí. Mezní a hrůzné situace, do nichž se hrdinové jejích příběhů dostávají, jsou sice popsány objektivně a věcně, někdy až s neskrývanou ironií, nicméně jejich tíha začíná podněcovat úzkosti a fantaskní představy hrdinů, vyvěrající z dosud přežívajících pověr a lidových fantazií.

Tak v působivé povídce Hluš asociuje tchýně hlavního hrdiny s postavou čarodějnice, protože bez jakýchkoli výčitek utýrá svou dceru. Domnělou čarodějnici nalezneme i v povídce s přiléhavým názvem Bosorka. Osiřelá švadlena Kristyna, jejíhož milého Ondřeje vzali na vojnu, se vinou pověrčivosti a intrik vesničanů dostane do úplné izolace a končí děsivou smrtí.

V povídce Krčma zase vystupuje pomatená dcera kořenářky, jež zavraždila svého nemilovaného manžela, poblouzněná démonickým myslivcem.

Častým tématem autorky je ďábelské svádění. Silný a pracovitý slévač Jambor z povídky Nepřítel v sobě cítí podivný nepokoj a zlobu, které spojuje s našeptáváním ďábla, jehož Jamborovi předkové v minulosti uctívali.

V Bílém ďáblovi se objevuje podobný pekelný našeptavač, který zadluženého starce Nikefora přivede až ke svatokrádeži.

Hrob Amálie Vrbové v Přerově – foto J. Žáček

Pekelník vystupuje také v titulní povídce Karnyfel, kde je jeho zosobněním tajemný bankéř, jemuž jednoho podzimního večera zabloudí kůň a on se octne na oslavě narozenin správce vápenky. Dojde na strašidelné historky o ďáblu, jenž je z pověrčivosti označován jako karnyfel, i ke vzývání samotného Lucifera.

V Tajemství bílé noci hlavní hrdince v poslední chvíli takřka osudově zabrání ve šťastném vztahu příjezd nevlastní sestry, o jejíž existenci dosud nevěděla. Ta je jí až děsivě podobná jako vejce vejci, avšak je duševně postižená a znetvořená. Nad osobním štěstím vítězí vědomí odpovědnosti za blízkého člověka, byť jí připadá jako zásah všemohoucí, démonické síly, jako jakýsi kategorický imperativ, doprovázený vidinou hrozícího strašného lopatkovitého prstu.

U Sumína nechybí ani téma revenantů – oživlých mrtvých. Objevuje se například v dramatické próze Až za hrob. Dvojice mužů, cestujících v podvečer a posléze v noci vozem, je pronásledovaná démonickou mrtvou mlynářkou, která čekávala v lesní tmě na vozky v příkopě a objímala je se jménem svého milovaného manžela na rtech.

V románu Spása je zase dívka, považovaná za shodou náhod za světici, donucena strávit dvě noci s rozkládajícím se tělem mrtvé ženy, aby ho svou zázračnou mocí oživila.

Dvojice pověrčivých zlodějů, připravujících loupežnou vraždu, je v povídce Duch nakonec zděšena spíše jen tušenou přítomností nadpřirozené síly.

Na rozhraní mezi realitou a fantazií balancuje povídka Host. Zámecký pán posílá služebnictvo zkontrolovat zámeckou zahradu: kdosi prý chodí pod okny a ruší ho v práci, navíc se ztratil jeho pes. Nikdo tam však není, nepodaří se ani nalézt jakékoliv stopy ve sněhu. Personál diskutuje o prudce se zhoršujícím duševním zdraví jeho excelence. Besedu ukončí nález mrtvého těla a výstřel v pánově ložnici.

Motiv šílenství přináší též pro autorku méně typická povídka Světlý okamžik.

Čistě lidské zlo, působící však až jako téměř osudová moc, nalezneme v povídce „Vyhnáni synové Evy…“. Jeho nositelkou je statkářka, jež despoticky řídí chod celého hospodářství a rodiny. Příběh vrcholí sebevraždou, což je autorčino časté téma, neboť její nevlastní bratr se také oběsil a tato událost ji velmi silně poznamenala.

Některé povídky obsahují vložený příběh, vyprávěný hlavními postavami. Kromě už zmíněného Karnyfela je například součástí povídky Setkání líčení strastiplné až tragické pouti k zázračnému obrazu Panny Marie ve švýcarském Einsiedelnu, při níž došlo k děsivým událostem na lodi uprostřed rozbouřeného jezera.

Do výboru Karnyfel nevybraná povídka Pokání (Večery, 1914) je pojata jako vyprávění ženy nějakou dobu sloužící na zámku. Je spíše černohumorná, nicméně vložená historka o pokání nevyzpytatelné až kruté zámecké paní po smrti milovaného syna dokáže vyvolat mrazení.

„Pojednou rozlétla se zpráva, že kněžna chodí v noci poslouchat ke dveřím pokoje, v němž před desíti lety zemřel její syn. Františkán ji provázíval. (…)

Jednou si nás všecky zavolal a měl k nám velice pěknou řeč. Povídá: „Jsou okamžiky v životě lidském, kdy se nám zdá, že nemáme na světě duše věrné a oddané a kdy se cítíme nejblíže těm, kteří nás navždy opustili. Paní kněžna, zkrušena nemocí, roztesknila se po svém synovi a velice touží slyšeti o něm.“ Pak nás prosil, abychom nábožně obcovali zádušní mši svaté za zemřelého prince. Kdybychom si něco vzpomněli z jeho života, třeba docela malichernou příhodu, nebo kdyby se snad někomu jen v noci o něm snilo, abychom mu to oznámili. Viděl, že nás to velice překvapilo, upadl do rozpaků a prosil nás, abychom se snažili porozuměti tomuto vrtochu těžce zkoušeného mateřského srdce.

To se ví, mnozí použili toho, aby se zalichotili a vykládali františkánovi, co si nejkrásnějšího dovedli vymyslit. Jedině stará Brigita mluvila jinak. Františkán si všecko zapisoval. (…)

Vyprávěla svým jednotvárným, rozvleklým hlasem, tupě se rozhlížejíc, že kněžna dávala v zimě děvčátku obouti velice těsné, tenké botičky a poslala je klouzat na rybník v parku. Dceruška nemohla se udržet na nohou, stále padala, nožky ji zábly a bolely, takže prosívala s pláčem, aby směla jít domů. Ale kněžna, jež se dívala z okna, poručila vždy, aby se jen maličká klouzala dále.

Zde vyhnali Brigitu podruhé. Když ji zavolali zpět, nebyla uražena, tvářila se přihlouple, jako by se jednalo o nedorozumění, jež lze lehce vysvětliti. Vykládala dále, že za trest zavírávala kněžna nevlastní dcerušku mezi dveře. (Zámek měl velice silné zdi a vchody, vedoucí do chodeb, měly dvoje dveře.) V těsném, tmavém prostoru stávalo děvčátko po dvě hodiny. Ale často se stávalo, že kněžna na ni zapomněla a nechala ji tam do večera.

„Jestliže jsem zapomněla,“ namítala kněžna, „nejsem tím vinna. To znamená pouze, že se zalíbilo Bohu, trest, který jsem uložila, zvětšiti.“

Doktor s františkánem zase se dlouho radili a hádali. Kněžna byla snem Brigitiným velice dotčena. Ale odmítla návrhy františkánovy a rozhodla se, že bude jednati podle hlasu srdce svého.

Mělo to zůstat na věky tajemstvím a jistě musela Erna přísahat, že bude mlčet jako hrob. Ale sám jediný bůh ví, jak se to vyzradilo: zdali to sluhové za dveřmi vyposlouchali, anebo Erna ve spaní to vyblábolila. Jednou časně z rána jako hromová rána padla mezi nás zvěst, že se kněžna bude káti. A sice nechá se zavřít mezi dveře na celé dvě hodiny, aby vysvobodila syna z očistcových muk. Nikdo o tom neměl vědět kromě Erny, jež ji měla zamknout a po dvou hodinách zase otevřít. Františkán hned po ránu odjel, buď že mu to pokání nebylo vhod, anebo že se něčeho obával. Doktor nevěděl o ničem.“

Závěr je však vyhroceně ironický. Kněžna se skutečně nechá zavřít mezi dveře, služebnictvo však od ní chce mít konečně pokoj a také se jí trochu pomstít za všechna příkoří, užívá si a odemkne ji až po osmi hodinách. Posléze jsou všichni ze zámku propuštěni. Kněžna však bez větší úhony vyvázne.

Sumínova ulice v Přerově – foto M. Žáček

Nabízí se srovnání děl Amálie Vrbové s její současnicí Růženou Jesenskou. Spojuje je důraz na ženské hrdinky, proplétání reality s fantazií i zařazování drastických a morbidních scén. Jesenská však koncipovala své příběhy jako romantické pohádky pro dospělé, nešlo jí o to, zobrazovat skutečný život ve smyslu popisného realismu. Pod jejími romanticky utvářenými příběhy lze nalézt vnitřní opravdovost: analýzu citů a vnitřních prožitků, které jsou upřímné, a hlavně na tu dobu neobvykle otevřené.

Jiří Sumín naopak nemilosrdně zobrazuje drsnou realitu života, která až ve chvílích nejvyššího utrpení hrdinů osciluje na hranici světa pověr a bájných zkazek, kterým vesničané ve své omezenosti věří. Autorka zachovává odstup, popisy jsou chladně objektivní, ponurý děj neochvějně směřuje k tragédii, ve vyprávění často zaznívá až ironický tón. Přesto je z utváření příběhů jasné, na čí straně jsou spisovatelčiny sympatie.

Jiří Sumín je často srovnáván s Josefem Karlem Šlejharem (1864-1914). Často bývá zdůrazňována podobnost Sumínovy novely Věště (1898) se Šleharovým dílem Kuře melancholik (1889). Uvedené novely sledují tragický život dětských hrdinů, končící jejich smrtí. Oba zažijí ústrky ze strany rodičů, byť Vilečku má rád alespoň otec, který ji však nakonec stejně není schopen zachránit před osamělostí a žalostnou smrtí v klášterní škole. Paralelu mezi osudy zvířete a člověka z Kuřete melancholika přímo ve Věštěti nenalezneme, Sumín je však použil v jiných povídkách, jako je Můj přítel vlk (Světozor, 1897, Úskalím, 1900) nebo Vězeň (Kroky osudu, 1912).

Šlejhara a Sumína také spojuje hluboký pesimismus a tragické osudy hrdinů, které zobrazují s mrazivým odstupem a někdy až jedovatou ironií.  Zatímco Šlejharova díla tvoří víceméně pomalý sled děsivých hyperbolických obrazů pekla vládnoucího na zemi, doprovázený opakovanými trýznivými popisy depresivních psychických stavů hrdinů, Sumínovy prózy jsou dějově bohatší a v líčení objektivnější, tudíž i přístupnější a vstřícnější ke čtenáři. V některých pozdějších povídkách dokonce převažuje smířlivější tón.

Věřím, že v letošním roce vydaný výbor temných povídek Růženy Jesenské má rozhodně co říct i současným čtenářům.

S jeho jménem se obvykle pojí adjektiva jako originální či nepřehlédnutelný. A jeho šperky nejsou jen estetické kousky, ale svébytné umělecké objekty, za kterými je autenticky prožitá tvůrčí cesta. Designér Zdeněk Vacek má právě za sebou veleúspěšnou retrospektivní výstavu Dark 'n' Lush v pražském Uměleckoprůmyslovém museu.

Pojďme si užít klidný adventní čas, než vypukne skutečné předvánoční inferno (dárky vám navíc vyřeší náš Líný víkend, takže není co řešit). Tentokrát to máme pestré: film, divadlo – a taky vás vyšleme do Paříže! 

Připravte si blok a tužku, s příchodem adventu v téhle rubrice nemyslíme jenom na víkendové (samozřejmě kulturní) lenošení, ale přinášíme i tipy na vánoční dárky. Čert vem diamanty, znáte lepší a trvalejší dárek než knihu?  

Moderátor a bavič Patrik Hezucký zemřel. Oznámila to rozhlasová stanice Evropa 2, kde s Leošem Marešem víc než čtvrtstoletí působil.

Odpověď na otázku „Co Češi vyhledávali“ na vyhledávači Google přináší každý všední den večer server Publico ve svých newsletterech. V pátek se zajímali o ohlášený převod holdingu Agrofert, otevření nového fastfoodu nebo výpadek důležité služby.

Dlouhé roky byly látky PFOA nedílnou součástí průmyslových výrobků, od tohoto týdne jsou ale nelegální. Patří totiž do skupiny označované jako „věčné chemikálie“. Ty jsou pro člověka jedovaté a navíc se hromadí v životním prostředí.

Německý Spolkový sněm v pátek schválil zákon o nové podobě vojenské služby. Zavádí mimo jiné plošné odvodové řízení. To vyvolalo odpor především u mladé generace, v mnoha městech kvůli tomu studenti protestují.

Oheň nad Hlubinou u nás v letech 2000 a 2004 vydalo ve dvou svazcích s podtituly Pád Straumli a Planeta spárů nakladatelství Fantom Print. Nyní vychází tento pilíř moderní space opery pod křídly nakladatelství Argo a to v jednom samostatném uzavřeném svazku, v novém překladu Aleše Drobka. Kniha je opatřena obsáhlým úvodem, v němž vás John Frederick Clute, jenž je světově uznávaným autorem a kritikem se specializací na sci-fi a fantasy literaturu, seznámí nejen s genezí vzniku knihy, ale také s tím, jak byla vnímána v době jejího prvního vydání. Na konci knihy pak neleznete Vingeův autorský profil. Ovšem to jsou jen takové třešničky na dortu, kterou je samozřejmě příběh sám. Ale než se k němu dostanu, pojďme si trochu nastínit obraz světa či spíše vesmíru, v němž se odehraje.

Nacházíme se tisíce, možná desítky tisíc let v budoucnosti, kde je známou domovskou planetou lidstva Nyjora. Lidstvo ze staré Země je prakticky mýtem. Galaxie je rozdělena na zóny myšlení definující odlišné technologické schopnosti planet v těchto zónách – od pomalé zóny, takzvané Slupky, kde se technologie potýká s obtížemi, přes vysokou zónu, kde je možné cestování rychlostí vyšší než světlo, až po transcendentní zónu, kde žijí bytosti přesahující naše chápání. Lidé, kteří nedávno vstoupili do vysoké zóny, se pouštějí do záležitostí, kterým sotva rozumějí.

A teď přichází příběh…

Na zapomenuté planetě za hranicemi galaxie objevila skupina lidských archeologů z planety Straumli miliardy let starý archiv. Při prozkoumávání tohoto zařízení však lidé nevědomky spustili procesy, které vedly ke znovuzrození Aberace, transcendentní síly, jež by mohla zcela proměnit a ovládnout život v galaxii. Jejich jedinou nadějí je loď, které se podařilo uniknout a přistát na planetě na hranici pomalé zóny. Spáry jsou však světem, na němž ve feudální společnosti žije zvláštní rasa podobná psům. Vlastně jde o malé smečky psů propojené jako miniaturní kolektivní mysl, jež sdílejí myšlenky a vzpomínky. Nemohou se však příliš přiblížit k jiným smečkám, protože to narušuje jejich kvazitelepatickou komunikaci. Jsou schopni rozšiřovat svou smečku o další členy, přičemž několik členů tvoří jednu jednotku. Jednotlivec se tedy sestává z jednoho nebo více členů.

V této dějové linii sledujeme jediné dva přeživší – dvě děti, které se snaží sžít se s pro ně neznámým světem a jeho obyvateli. Tato část příběhu trochu připomíná fantasy příběhy, zároveň je však vyprávěním o prvním kontaktu absolutně odlišných civilizací. Ztroskotání vesmírné lodě totiž může v podstatě středověkou civilizaci, která je navíc zmítaná občanskou válkou, hodně změnit. Autor přepíná čtenářův pohled mezi tím, jak svůj svět vnímají jeho obyvatelé, a tím, jak ho vidí děti, což této dějové linii dodává pěknou dynamiku a plastičnost.

Druhá dějová linka se týká záchranné mise. V té ovšem nejde jen o to nalézt obě děti, ale především získat „lék“ na vzmáhající se zhoubu, jež se ukrývá v nákladovém prostoru havarované lodi. Na cestě nás budou doprovázet lidská odbornice na archivy Ravna a kvazi lidský tvor Pham Nuwen, který sice na první pohled vypadá jako člověk, ale jeho původ je mnohem záhadnější. Nesmíme ovšem zapomenout ani na exotické skořepiníky, tedy představitele další nepozemské rasy. Zatímco se během sledování první dějové linie více dozvídáme o civilizaci Spárů a budeme v ní svědky intrik a bojů, druhá dějová linie, v níž Vinge líčí cestu členů záchranné mise, se vyznačuje barevností tak příznačnou pro klasickou space operu. Tady si čtenář užije širokou škálu mimozemských inteligentních druhů a divů vesmíru stejně jako pozná sociální řád galaxie. Že se obě dějové linie protnou v závěrečném boji o havarovanou kosmickou loď, a tím i o budoucnost známého vesmíru, snad ani není třeba zdůrazňovat.

Oheň nad Hlubinou je vlastně klasické dobrodružství zasazené do komplexního a hodně zajímavého vesmíru, v němž zažijeme nejen epické bitvy a boj o záchranu světa, ale potkáme i hodně originální civilizace. Zkrátka a dobře, pokud vás neodradí rozsah přes šest set stran a zpočátku těžší sžívání se sice složitým, ale pestrým světem, můžete si s Ohněm nad Hlubinou užít opravdu skvělé dobrodružství, při jehož čtení si možná uvědomíte, že člověk, to zní hrdě, ale lidstvo jako takové je jen nepatrnou třískou v oku všehomíra.

Vernon Vinge: Oheň nad Hlubinou

Vydalo: ARGO, 2025

Překlad: Aleš Drobek

Obálka: Dark Crayon

Počet stran: 608

Cena: 888 Kč

Andrej Babiš se sice vzdá Agrofertu, bez peněz ale nezůstane a dál si udrží kontrolu nad velkým majetkem. Konfliktu zájmů se zcela nezbaví, požadavky zákona, soudů a Evropské unie by ale splnit měl. Záludnosti jsou v detailech.

Administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa v pátek představila novou Národní bezpečnostní strategii. Dokument vyzývá k přeorientování americké zahraniční politiky a tvrdí, že Evropa kvůli migraci čelí „civilizačnímu vymazání“. Pozitivně ale hodnotí země střední a východní Evropy.

Pokud Andrej Babiš (ANO) vyřeší svůj střet zájmů tak, jak ve čtvrtek slíbil veřejnosti, splní tím zákonné podmínky pro jmenování premiérem, shodují se odborníci. Podmínkou ale je, aby celá věc proběhla čistě a bez záludných kliček. V opačném případě by mohl Babiš dovést stát do nevídané politické krize.

S přepracovanou hudební složkou, kterou pro jedenáctičlenný orchestr připravili autoři původní hudby Jan Maxián a Jan Balcar, se vrací inscenace Cirku La Putyka Up End Downs. Soubor ji uvede v pražském prostoru Jatka78 v sedmi reprízách. Vedle 16. prosince bude na programu 18. až 21. prosince a příští rok 10. až 14. června. 

ROZHOVOR TÝDNE: Vyjednávání o míru na Ukrajině bude mít ještě dlouhý vývoj. A není ani jasné, zda skončí úspěchem a Donald Trump naplní svůj odkaz, o který tak usiluje. V rozhovoru pro Publico to říká končící vládní zmocněnec pro rekonstrukci Ukrajiny Tomáš Kopečný. Zároveň zhodnotil své tříleté působení ve funkci i úspěchy českých firem na Ukrajině.

Advent je sice v plném proudu, od příštího týdne ho ale teploty moc připomínat nebudou. Od úterý se mají dostávat nad 10 stupňů Celsia. 

V Austrálii začne za pár dnů platit cílený zákaz sociálních sítí – děti nebudou moci vytvářet ani si ponechat účty na platformách jako Facebook, Instagram, X, YouTube nebo TikTok. Společnost Meta už začala účty rušit.

Předseda ANO Andrej Babiš oznámil, jak vyřeší svůj střet zájmů. Nad Agrofertem nevratně ztratí kontrolu. S firmou nebude mít nic společného a nevrátí se mu ani po konci v politice.

Odpověď na otázku „Co Češi vyhledávali“ na vyhledávači Google přináší každý všední den večer server Publico ve svých newsletterech. Ve čtvrtek je zajímala Evropa 2, Milion chvilek a násilník Jeffrey Epstein. Proč?

Mzdy podle statistik dál svižně rostou. Nyní se stalo ale něco nevídaného. Nikdy nebyl takový rozdíl ve výdělcích mezi druhým a třetím čtvrtletím.