Odpověď na otázku „Co Češi vyhledávali“ na vyhledávači Google přináší každý všední den večer server Publico ve svých newsletterech. V pátek zaujaly zprávy o očekávaném sněžení, pádu kryptoměny nebo hudební anketě.

Jaderná katastrofa ve Fukušimě v roce 2011 byla jedinou událostí srovnatelnou s havárií v Černobylu. Čtrnáct let trvalo, než se Japonsko odhodlalo znovu zprovoznit největší jadernou elektrárnu světa. Většina ostatních zůstává odstavená.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj neplánovaně promluvil k národu. V desetiminutovém projevu řekl, že Ukrajina se nachází v „jednom z nejtěžších okamžiků“ své historie. Reagoval na tlak USA kvůli mírovému plánu.

V přestřelku se změnilo jednání pražského zastupitelstva. Téma? Doprava v hlavním městě. Do odpovědného náměstka Zdeňka Hřiba (Piráti) se pustilo hned několik zastupitelů. Mezi nimi i náměstkyně primátora a koaliční partnerka Alexandra Udženija (ODS). 

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v pátek odpoledne neplánovaně promluvil k národu. V desetiminutovém projevu řekl, že Ukrajina se nachází v „jednom z nejtěžších okamžiků“ své historie. Reagoval na tlak USA kvůli mírovému plánu.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj obdržel ve čtvrtek návrh „Trumpova mírového plánu“ a je ochoten o něm „poctivě“ jednat, píší média. Současná verze, kterou média zveřejnila, však obsahuje výrazné ústupky Rusku.

Finská „armáda jednoho muže“ se po třech letech vrací na plátna kin. Sisu: Odplata přináší větší porci zábavy na úkor jakékoli logiky.

JOEY THORKE

Představ nám trochu svoji povídku.

Ela, hrdinka príbehu Co vidí tvoje oči, si po narodení dieťaťa začne uvedomovať, že v byte okrem nej, jej muža a ich syna žije ešte niekto ďalší. Dovtedy to nevnímala, no malý chlapec sa neustále správa, akoby v byte niečo videl. Čoskoro aj Ela začne zažívať zvláštne veci a je čoraz viac vydesená. Povedala by som, že ide o duchárčinu s prímesou okultizmu. Na pozadí je to ale taký bežný príbeh zo života novorodičov. Dotýka sa tém ako kríza a neporozumenie vo vzťahoch, rodinné traumy, či psychické zdravie.

Věříš v dobro a zlo?

Verím v ľudské dobro a ľudské zlo.

Dáváš přednost fantastickýcm prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Pri čítaní, pozeraní, aj písaní hororu dávam prednosť nadprirodzenému zlu. Nie preto, že by v horore podľa mňa muselo byť. Je to skôr preto, že ľudské zlo je oveľa reálnejšie a ťažšie ho predýchavam. Napríklad scény brutálnej bitky, znásilnenia, či mučenia sú pre mňa v zásade oveľa strašnejšie ako scény s desivými entitami.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Rada si pozriem, no ešte radšej prečítam niečo o upíroch a čarodejniciach.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Najradšej mám jednoznačne dopísanie prvého draftu. V deň dopísania sa vždy vznášam ako obláčik. O to viac, ak má príbeh dobrú pointu. Čo ma niekedy vyložene štve je hľadanie prvej scény a prvých viet. Sem-tam to naskočí samo, no nie vždy. Od toho, ako príbeh načnem u mňa väčšinou záleží, či sa preň zapálim, alebo ho nechám ležať ladom, nech je nápad akokoľvek dobrý.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

V skratke – veľmi pozitívne. Minimálne ako čitateľ. Vnímam, že neustále vychádzajú nové horory, čítam ich toľko, koľko môžem a páčia sa mi. Neviem to porovnať so zahraničím, no nemám pocit, že by sme na Slovensku a v Česku mali núdzu o kvalitný horor. Na Slovensku tomu výrazne dopomáha časopis Charon, v Česku zasa slušný počet na horor zameraných vydavateľstiev. Ako autorovi mi však na Slovensku chýba napríklad čisto na horor zameraná literárna súťaž, niečo ako česká O krvavý brk.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Poviedka v knihe Když se peklo protrhlo je mojou prvou knižne publikovanou poviedkou – takže zatiaľ najvyššia méta, z ktorej mám veľkú radosť. Tento rok by mi mali vyjsť ešte dve ďalšie poviedky. Prvou je fantasy, ktoré sa dostalo do žánrového finále Martinus Ceny Fantázie a vyjde v knihe Fantázia 2025. Druhou je krátka, temná poviedka Otec, ktorá vyjde v zborníku víťazných prác súťaže M.Ú.Z.A – Bufet príbehov: Prstom po oblohe. Okrem toho mám teraz rozpracovaných niekoľko nových námetov na hororové poviedky. Snáď sa mi ich podarí dostať na papier čo najskôr.

Foto: Ida Tittelová 

 

MIRO ŠVERCEL

Představ nám trochu svoji povídku.

Začnem trošku zo širšia, keďže daná poviedka spadá do cyklu „Maxoviek“ – alebo príbehov z blázinca. Ono celý tento nápad vznikol niekedy na jeseň roku 2015 (okrúhle výročie práve teraz), pre súťaž Ohnivé Pero, ktorú poriada slovenský Fandom a Saš Pavelková (plus jej team). Je to súťaž mikropoviedok a napísať dobrú krátku poviedku je kumšt. Tak som si to dal ako výzvu a prvý príbeh s názvom Max a pehavé strašidlá uzrel svetlo internetu v tom jesennom kole roku pána 2015. Začalo to u mňa ako literárne cvičenie. A tak som prispieval Maxovkami každé kolo (t.j. 2x do roka). Podarilo sami s ním súťaž vyhrať a aj obsadiť všetky pódiové umiestnenia. A Max rástol, bujnel a košatil sa. Vystriedal všetky možne žánre a témy s hromadou známych postáv a stovkami pop kultúrnych odkazov, ktoré nie každý v textoch nájde (resp. tam nájde to svoje, jemu známe a každý iné). Bolo mi aj povedané, že vlastne Maxove príbehy spadajú do magického realizmu, čo som ani netušil, že také viem písať. Postupne jeho príbehy prerastali rozsah mikropoviedok a aj hraníc Slovenska. S poviedkou Riťuál som skončil tretí v súťaži Tovaryši Kalamáře a poviedka vyšla v zborníku Pokřivenej svět. Podobne som sa s jeho ďalším príbehom prebojoval aj do finále súťaže Daidalos (poviedka Jak se stát andělem – vyšla v XB1). A teraz sa Max a jeho démon dostali do výberu poviedok v tomto krásnom projekte HorrorConu. V tomto príbehu je naznačený temný pohľad do Maxovho útleho detstva a jeho celoživotný boj s démonmi, kedy zisťuje, že ten najťažší boj je s démonom, ktorého nosíme v sebe. Takisto sa tu Max stretá so Smrťou, no tá ma s ním ďalšie plány…

Věříš v dobro a zlo?

Samozrejme, že áno. Je to vlastne prirodzený zákon rovnováhy vo Všehomíre.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Mám rád fantastiku a dávam jej priestor aj v horore. Tých reálnych hororov zažíva člověk vo svojom živote pomerne dosť (niekedy) a asi aj preto sa to literárne snažím aspoň trošku fantasticky ovzlášniť.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Asi dám pomerne netradičnú odpoveď. Veľmi dlho mi utkvela v pamäti postava Charlesa Augusta Milvertora v podaní fantastického Roberta Hardyho (a teraz si nájdite, o čom hovorím :D).

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Najradšej mám také tie návaly nápadov, ktoré moje telo donútia sadnúť si za noťas a písať. Mnohokrát nestačím zapisovať idey dostatečné rýchlo, tak si ich nahrávam do mobilu a potom to prepisujem. V takomto rauši som schopný napísať pomerne dobrú poviedku za pár hodín. A nemám rád, nazvem to – fázy „písateľského bloku“, pretože tie ma frustrujú a demotivujú zároveň. Nuž mám pomerne „challenging job“ a pri ňom sa mi nepíše zrovna ľahko a možno sa len vyhováram. No mrzí ma, že som kvoli tejto mojej blokácii už zopár vynikajúcich projektov a príležitostí prepásol.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Keďže nie som čistý hororista, nie som si istý, či som schopný dať relevantnú odpoveď. Česká scéna je omnoho bohatšia ako tá slovenská (to je asi vo všetkom tak). Posledné roky sa mi páči, že sa zanietení ľudia na Slovensku snažia horor pretlačiť ako horor a nielen pod rúškom mysteriózneho thrileru. Ak by som mal poďakovať, čo sa rozvoju slovenskej hororovej scény týka, tak konkrétne ľudom z Artis Omnis, Hydrám a samozrejme Cháronistom a ďalším.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Takú métu nemám. Písanie beriem ako koníček a som nesmierne rád, ak mi niekde niečo vyjde. Za posledné roky sa portfolio mojich publikovaných fantastických poviedok (a dokonca aj básní) utešene rozrastá, čomu sa teším.  A čo prinesie budúcnosť? Nuž rád sa nechám (dúfam, že pozitívne) prekvapiť.

 

MADLA POSPÍŠILOVÁ KARASOVÁ

Představ nám trochu svoji povídku.

Povídka Z(a)tracený kostel je o opuštěné osadě jménem Hutov, a o zlu, které se zde skrývá. Protože místa mají svou paměť, i když mohou působit ztraceně. Je i o zlu, dřímajících v lidech. Zároveň je vyprávěna z pohledu postav všech zúčastněných a ta pestrost perspektiv mě neskutečně bavila.

Věříš v dobro a zlo?

Věřím v lidi. A v to, že temnota číhá v každém z nás a záleží jen na okolnostech, jestli se vyškrábe na povrch.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Čtenářsky mi fantastické prvky nijak nevadí, protože hlavní je vždycky příběh. A když mě strhne, je mi úplně jedno, o čem pojednává.

Autorsky dávám přednost realitě. Ta totiž často předčí veškerá očekávání a mnohdy je horší než vymyšlení bubáci a monstra.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Rozhodně Hannibal Lecter. Je inteligentní, šarmantní a umí vařit!

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Nejvíc mě baví, když se dostanu do flow, otevřu hlavu a sypu z ní všechny ty šílenosti. Ale baví mě všechny fáze. Dokonce ráda zapracovávám i redakční připomínky. Asi jsem masochistka, no.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Myslím, že horor u nás právě prožívá zlatý věk. Publikují se i knihy, které by ještě před pár lety neprošly kvůli drsnosti (byť jdou do světa jako limitka), ženy se nemusí stydět za to, jaký žánr píší. Čas pseudonymů je ten tam. Nikdo se nemusí stydět za to, co píše, ani za to, co čte. A já jsem neskutečně ráda, že i díky nakladatelstvím jako je Golden Dog, Carcosa, Gnóm či Canc čtenáři poznávají fantastiku zase z jiného úhlu. Z toho temnějšího.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Určitě svou vymazlenou limitku, která nedávno vyšla v nakladatelství Golden Dog. Tu už asi těžko překonám. Líska je hodně speciální a hodně brutální (dokonce tak, že nepůjde do distribuce a je k mání pouze na e-shopu nebo na akcích na stánku) a já jsem asi vážně divná, protože mě strašně bavilo ji psát. Je to příběh o pomstě, vině a trestu, psaný starou češtinou, a vznikl ve staré, strašidelné roubence. Nekecám!

A pak jsem taky strašně moc hrdá za Bolestíny, mou první antologii, kterou jsem sestavila. Jsou v ní tři skvělé povídky na téma bolest, stíny a vyznání od těch nejlepších autorek hororů a já ji zakončuji třináctou povídkou nazvanou Starý dům. Kupte si ji, protože je neskutečně skvělá!

A co chystám dál? Jéje, toho je. Příští rok u mě bude ve znamení knížek pro děti – na jaře mi v Gradě vyjde dobrodružný příběh o Terce vyšetřovatelce a na podzim u Dobrovského pohádková knížka. Ale na horor jsem nezanevřela, protože mé povídky se objeví hned v několika antologiích a v jedné budu figurovat i jako editorka.

Poslední týdny se v ODS rozjíždí kampaň před volbou nového vedení. Zatím největší šanci stát se šéfem strany má podle sázkařů ministr dopravy v demisi a současný místopředseda strany Martin Kupka. I u občanských demokratů ale sílí křídlo „mládí vpřed“ v čele s Radimem Ivanem. A Kupka připustil, že tradiční partaj potřebuje omladit.   

Je vaší oblíbenou knihou Ve stínu Hvozdu nebo série Scholomancie? Nebo dáváte přednost drakům ze série Temeraire? V povídkové sbírce najdete kousky předcházející těmto knihám, ale i ty, co se k již vydaným románům vrací. Sbírka je průřezem autorčinou tvorbou a Naomi Noviková v povídkách zkouší různé žánry a pohrává si se zápletkami a postavami, které stvořila buď ona sama, nebo jiní slavnější autoři. Je libo starou dobrou Anglii, kde hlavní hrdinové bojují s pýchou a předsudkem? Nebo vyšetřování světově uznávaného detektiva hrajícího na housle? Nebo chcete nahlédnout do Scholomancie poté, co Galadriel s Orionem a spolužáky začali stavět Zlaté enklávy? Všechno to ve sbírce najdete. Povídky vycházely v časopisech a sbornících při různých příležitostech a každou uvádí Naomi Noviková komentářem. V povídce inspirované romantickými příběhy Araminta aneb Vrak Amphidraku se setkáte s velmi nekonvenční dámou z dobré rodiny, která ale příliš nejde pod nos nové matince. Protože je to děvče svérázné, ale i chytré, dokáže si poradit v každé situaci, třeba i s piráty. Po večerce je návratem do Scholomancie v době, kdy do ní už může nastoupit každé magií nadané dítě, tedy i takové, které nežije v privilegovaných enklávách. I tak se po večerce nedoporučuje toulat v prostorách

Péče hrazená ze zdravotního pojištění se od příštího roku výrazně rozšíří. Podle úhradové vyhlášky pacienti poprvé budou mít nárok na online terapii při léčbě úzkostí a depresí, posílí také možnost čerpat psychosomatickou péči. Preventivní kolonoskopie navíc má být dostupná dříve než dosud.

Jsou všude. V přípravcích na praní, kosmetice, dětských hračkách i nábytku. Toxickým látkám jsou lidé v malých dávkách vystaveni denně a dlouhodobě, což může vést ke zdravotním problémům.

Pokročilé čipy jsou vyprodané a máme objednávky za půl bilionu dolarů, hlásí americká společnost Nvidia. Zatím tak uklidnila obavy, že byznys s umělou inteligencí už naráží na své limity.

Odpověď na otázku „Co Češi vyhledávali“ na vyhledávači Google přináší každý všední den večer server Publico ve svých newsletterech. Ve čtvrtek lidi zajímala nehoda vlaků, Nvidia nebo spor šéfa Seznamu s Andrejem Babišem.

Šéf Motoristů sobě Petr Macinka ve čtvrtek dorazil na Hrad. Hlavním tématem hodinového jednání byla jména kandidátů na ministry. Macinka s prezidentem Petrem Pavlem mluvil podle svých slov i o Filipu Turkovi, adeptovi na ministra zahraničí. A před novináři už netrval na tom, že Turek musí být ve vládě.

Administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa ve spolupráci s představiteli Ruska připravuje 28bodový mírový plán, který má ukončit válku na Ukrajině. Přestože je plán ještě ve vývoji, podle komentátorů už teď zní jako kapitulace napadené země.

Majitel největší tuzemské internetové firmy Seznam.cz Ivo Lukačovič se bude bránit u soudu proti tvrzením poslance a šéfa hnutí ANO Andreje Babiše, že on nebo jeho firma dluží na dani z dividend 900 milionů korun.

VERONIKA FIEDLEROVÁ

Představ nám trochu svoji povídku.

Krásná a pomalu umírající Žofie přijíždí do zapadlých lázní, které slibují zázraky. Okolní lesy však skrývají nejen léčivé prameny, ale i strašidelné pověsti a pravěké démony. Možná, že se tu zázrak stane, ale nebude to probíhat úplně tak, jak si představovala.

Kozlí pramen je temná romance odehrávající se uprostřed sudetských hvozdů, které pro mě vždycky měly přitažlivou atmosféru. Příběh je součástí univerza mé záhrobní trilogie (knihy Pozdravy záhrobí, Ozvěny záhrobí a Steny záhrobí, pozn.red.), je to spin-off, ideální pro ty, kdo by se chtěli vrátit k vedlejším postavám a místům z mých knih, ale funguje samozřejmě i samostatně.

Věříš v dobro a zlo?

Věřím na ně jako na hodnoty, na základě kterých by mělo fungovat lidstvo. Problém lidstva je, že se nedokázalo shodnout na definici těchto pojmů, a tak jsou často zneužívány, překrucovány nebo úplně ignorovány. Lidé jsou schopní šíleného zla, které pak dávají za vinu nadpřirozeným silám, aby se zbavili své vlastní odpovědnosti.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Většina mých příběhů má fantastické prvky, ale napsala jsem i několik takových, které je nemají.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Na první dobrou se mi vybaví Dexter. Je zajímavé sledovat, co všechno jsme mu ochotní odpustit, když koná zlé věci pod záminkou dobra.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Nejraději mám tu intuitivní, kdy vidím příběh jako scénu filmu, která se mi odehrává před očima. Kdy mě naplňuje nutkavá potřeba ji zhmotnit, dostanu se do té správné flow, energie a pak už jen píšu a píšu. Nevadí mi ani redakce, šperkování textu. Štve mě pouze ten okamžik, když zjistím, že se do tisku vloudila chyba.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Do hororové literární scény jsem pronikla po vydání první knihy v roce 2021, což je relativně nedávno. Zdá se mi ale, že český i slovenský horor roste, má tah na branku, hlavně co se týče propagace. Objevují se nová jména, která se nestydí za svou lásku k žánru, temné příběhy se dostávají k čím dál většímu počtu lidí, což je skvělé.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Loni jsem vydala poslední díl trilogie, která pro mě byla velkou výzvou. V příštím roce budu publikovat hlavně povídky v různých antologiích. Některé z nich se dostaly do opravdu zajímavých projektů. Pořád doufám, že by dobře napsaná povídka mohla přivézt čtenáře ke knihám, které jsem napsala. Po určité krizi se snažím psaní zase víc věnovat, takže snad časem dojde na další samostatnou knihu. Můj sen je vydat román v pevné vazbě.

 

TOMÁŠ MARTON

Představ nám trochu svoji povídku.

Já už si ji nepamatuji Dobrá, zkusím to. Požírač duší je o klukovi, který žije v poněkud zvláštní rodině. Máma i táta jej učí jejich vášni. Tedy operování lidí, které předtím někde unesli a zabili. To vše ve jménu Požírače duší, pro kterého chtějí získat duši. Ona bytost je známá z různých mýtů a já si ji trochu upravil dle své fantazie. Zároveň jsem chtěl ukázat tu hrozivou situaci, kdy dítě nemůže za to, do jaké rodiny se narodilo a že musí plnit rozkazy vyšinutých rodičů.

Věříš v dobro a zlo?

Ano. Obojí je přítomno všude a vzájemně koexistují. Jsou na sobě přímo závislí. Samozřejmě vnímání toho, co je dobro a co zlo, se může lišit člověk od člověka, kultura od kultury a ne vždy je něco jen dobré a jen zlé. Fandím dobru. Ale jsem dobrý? Nevím, ale chtěl bych být.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Dávám přednost dobrým příběhům. Jinak je mi to asi jedno. Ono ve většině ty fantastické prvky k hororu patří. Ale není to „povinnost“ a čím reálnější (nebo uvěřitelnější) je příběh, tím může být děsivější. Rozhodně to, jestli v hororu je nadpřirozeno, není věc, kterou nějak zvlášť řeším.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Těžký říct. Filmový asi bude xenomorph. Je to tvor, kterého obdivuji, ale zároveň děsí. Mistrovsky vymyšlený. A knižní? Řekl bych, že Randall Flagg z Temné věže (a dalších „Kingovek“). To byl fakt parchant a velmi těžký protivník.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Když mě napadne skvělý nápad A pak když vlastně začnu psát, protože to je člověk plný energie a zápalu. To si ještě říkám, jakou to píšu pecku A pak samotné dopsání. Miluju ten pocit, že jsem to dokončil, že jsem dovyprávěl příběh. Co mě štve? Tak bez mlácení přiznávám, že opravy, přepisování a další a další čtení. Bez toho to prostě nejde, ale neužívám si to. Je to takové nutné zlo.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Jo, paráda. Konečně se tím všichni živíme Ne, vážně… horor je stále v podstatě undergroundový žánr, ale za poslední roky jde vidět, že se hodně zvedl a lidi zajímá. Mám z toho radost. Česká/slovenská scéna vykvetla a myslím, že i skvěle spolupracuje. Je tu spousta vynikajících autorů a autorek. Scéna se rozrostla a to významně. Přesto je to ještě tak, že se skoro všichni navzájem známe. Jsem moc pyšný, že jsem toho součástí.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

Vydání svých dvou knih „Ve spárech múzy“ a „Král beznaděje“. Ale jsem pyšný za každou vydanou povídku a myslím, že vyšly v moc hezkých knihách. Do budoucna chystám docela dost věcí, ale bohužel je nemohu prozradit. Takže jen načrtnu. Příští rok si budu hrát na editora a vyjde jedna kniha, která je mým dítkem, ale budou v ní mnohem lepší autoři, než jsem já. Opravuji také jeden deset let starý příběh a uvidíme, zda vyjde (ale opravdu jen v malinkém nákladu). Ale jsou plány i na další roky. Romány, spešl projekt, a také někdy další povídková sbírka. Psát chci dál a budu doufat, že se to bude lidem líbit.

 

IVAN KUČERA

Představ nám trochu svoji povídku.

Aby som to jemne na začiatku odľahčil, tak moja poviedka Ztracený potok pojednáva, prekvapivo, o stratenom potoku. Ok, dosť srandičiek. Daný potok skutočne existuje, hoc v poviedke som ho, ako to už v hororoch býva, prifarbil temnejšími odtieňmi. V realite je to príjemné, tiché, poetické miesto. Naozaj akoby tam nikdy nikto nechodil. Ale ja som hororový autor, čiže bolo nutné pritvrdiť. Ako mnohé hororové príbehy, i tento je o smrti. Nejeden autor sa s ňou vyrovnáva práve prostredníctvom písania a ja nie som výnimka. Paradoxom je, že keď som ho pred rokmi objavil a začal o ňom písať, a už vtedy to bol príbeh smrti, ale môj otec ešte žil. Keď sa konečne text dostáva k čitateľom, je dávno mŕtvy. Čiže Ztracený potok sice je o smrti, ale nie o konkrétnej, skôr tak nejak o smrti všeobecne. Vtedy som ani len netušil, že sa fikcia zrazí s realitou. Raz to čaká každého.

Věříš v dobro a zlo?

Nemyslím si, že sa to dá takto ľahko povedať. Čím je človek starší, tým viac si uvedomuje, že aj dobrý človek sem-tam urobí vec, na ktorú nie je hrdý a človek, o ktorom by sme azda mohli s čistým svedomým vyhlásiť, že je zlý a zákerný, raz za čas urobí niečo ušľachtilé. Neodporuje si to navzájom. Čiže verím, aj neverím. Verím v prvom rade na ľudskú hlúposť, krátkozrakosť a nevzdelanosť. Treba však mať na pamäti, že nejeden raz sa tak ľudia správajú zo strachu, čo dokázala nedávno pandémia, teraz vojna na Ukrajine. Podobné extrémne situácie vždy odkryjú právu tvár človeka. Za druhej svetovej moja rodina pomáhala v okolitých horách bojujúcim partizánom, ale udal ich paradoxne „dobrý“ sused, slovenský kolaborista. Keď na ich gazdovstvo vtrhlo nacistické komando, niekoľkých členov mojej rodiny sice odviedlo, ale veliteľ paradoxne moju babičku a môjho otca, ktorý mal vtedy približne štyri roky, prinútil schovať sa, čím im zachránil život, o ktorý ich chcel pripraviť sused. Čiže sa pýtam: čo je dobro? Čo je zlo? Dá sa na túto otázku jednoducho odpovedať? Niekedy sme ako pes, ktorý si niekde zasekol labu, vy mu chcete pomôcť, ale on si to neuvedomuje a začne vrčať a hrýzť.

Dáváš přednost fantastickým prvkům v horroru, nebo v něm podle tebe být nemusí?

Určite nemusí, ale taký asi vedia napísať len veľmi skúsení a vypísaní autori, pretože realistický horor bez nadprirodzených prvkov sa veľmi ľahko môže vymknúť spod kontroly a skĺznuť do „obyčejného“ trileru. Nič proti trilerom. Myslím si, že hororu ubližujú mnohí jeho autori práve nadmerným používaním nadprirodzených motívov. Myslia to dobre, ale práve používaním absurdných nadprirodzených nápadov chtiac-nechtiac spôsobia to, že čitatelia, ktorí horor nečítajú, ale chcú to s ním skúsiť a vyberú si práve ich príbeh, nad žánrom definitívne zlomia palicu, pretože si po dočítaní takých textov povedia, že horory sú blbosť pre decká. Pritom by sa dalo povedať, že jedni z nejlepších hororov kinematografie sú vcelku realistické: Cannibal Holocaust, Phenomena, Teraz sa nepozeraj, Čeľuste, Spalovač mŕtvol, Mlčanie jahniat, Psycho, či Záhada Blair Witch. Tak ale samozrejme horor je horor, fantastické motívy by v ňom zrejme zastúpené byť mali, nedajú sa celý život písať len realistické horory. Hoci… Každopádne kľúčom k napísaniu dobrého hororu je síce použiť nadprirodzený motív, ale nechať ho čelne zraziť s čo najrealistickejšími postavami, ktoré žijú v normálnom, uveriteľnom svete. Toto funguje skoro vždy, ale nie je ľahké napísať to.

Jaký je tvůj nejoblíbenější filmový nebo knižní horrorový záporák?

Je toho strašne veľa, ale v poslednej dobe mi urobil radosť záporák z filmu Weapons režiséra Zacha Creggera. Najlepší záporáci sú zrejme takí, ktorí sú uveriteľní. Tým sa opäť dostáváme k počiatočnej otázke o dobre a zle. Nemali by byť čisto zlí. Áno, občas je sranda, ak je záporák čisté zlo, ale to je výnimka potvrzdujúca pravidlo. Záporák by mal mať motiváciu pre zlo, ktoré pácha a tým pádom sám seba nevníma ako zlo. Pre nás ostatných je práve vďaka tomu uveriteľný. Nestotožňujeme sa s jeho příšernými činmi, ale v istom uhle pohľadu pre ne máme pochopenie.

Kterou fázi psaní máš nejraději? Je nějaká, která tě naopak vyloženě štve?

Najradšej mám asi konce, som v tomto starý kingovec. Vtedy sú už uzavreté hlavné dejové linky, príbeh stíchne a zostáva dostatok času na rozlučku. Niekedy napíšem záver ako prvý, ten je totiž dôležitý, možno až zásadný. Autor by mal poznať koniec. Od neho sa všetko odvíja, postupne, nenápadne k nemu smeruje.

A čo ma v procese tvorby štve? Nepovedal by som, že štve, ale za roky, čo píšem, som ako najťažšiu fázu vyhodnotil stav pred samotným začiatkom písania. Pracovne tomu hovorím „a vtom…“. Vysvetlím. Nie je problém prísť s dobrým záporákom. Nie je problém napísať dobrý dialóg, vymyslieť dobré miesto odohrávania. Problém je vymyslieť ústredný konflikt. To, o čom text bude. Vždy totiž v príbehu nastane moment, kedy sa musí niečo stať. Poviem príklad, len takú narýchlo blbosť si vymyslím. Rodina je chorá z mesta a civilizácie a tak sa rozhodne kúpiť dom na samote pri lese. Rodičia, dve malé deti a pes. Možno aj mačka, nech je sranda. Na prvý pohľad niečo, čo si máte chuť prečítať. No ale nastáva problém. Dobre, sú tam. A čo teraz? Čo sa stane? Mnohí autori sa uspokoja s tým, že majú dobré postavy, miesto a dialógy a je im fuk, čo sa následne stane. No a tým to celé poserú.

Jak vnímáš situaci na české/slovenské horrorové literární scéně?

Smutne. Na Slovensku je horor plus-mínus mŕtvy. Venuje sa mu pár posledných mohykánov a ja stále chcem veriť, že má budúcnosť, ale aktuálne tomu veľa vecí nenapovedá. Začínam pociťovať skepsu. Vždy sa nájde niekto, kto vám skôr alebo neskôr niečo hororové zverejní, ale naozaj len nečasto. Mne osobne to po existencionálnej stránke nevadí, pretože mám stabilné zamestnanie a nepredpokladám, že by som sa raz živil písaním. Keďže je to dobré zamestnanie, tak mi to nevadí, ale to neznamená, že z toho nie som rozčarovaný. Veľké vydavateľstvá s hororom nechcú mať nič společné. Ak aj raz az čas nejakým zázrakom horor vydajú, propagujú ho ako triler. Podľa mňa by si horor obľúbili aj vášniví čitatelia trilerov. Ťažko povedať, či sa s tým dá niečo urobiť. V Čechách je situácia samozrejme pozitívnejšia. Ono ten trh je samozrejme limitovaný, nie je nafukovací ako Pennywiseov balónik. Na druhej strane ak zrátame Slovákov a Čechov, je to cca 15 miliónov potenciálnych čitateľov. Rátam aj batoľatá. 15 miliónov je slušné číslo. Pritom z mnohých hororov sa nepredá ani 500 kusov. Čo 500. Ani 100.

Čo sa týka vydávania zahraničných hororov, tak tu je naopak situácia prekvapivo úplne iná. Bolo vydané snáď už všetko zásadné hororové, čo je super. Mám dojem, že už sa začnú vydávať len reedície a hororové novinky.

Co považuješ za dosavadní nejvyšší metu ve své publikační činnosti a co dalšího pro nás chystáš?

V podstate každý nový publikovaný text, bez ohľadu na to, či je to poviedka alebo samostatná kniha. Každý ma ako autora a možno i človeka posúva ďalej, kdeže je to spojená nádoba. Momentálne som dokončil román o prírodnej katastrofe, bývalom policajtovi, citrónovom psovi a istej problémovej skupine.

Na trati mezi Zliví a Dívčicemi na Českobudějovicku se brzy ráno čelně srazil rychlík s osobním vlakem. Desítky lidí byly zraněny, několik z nich těžce. Podle ministra dopravy zřejmě jeden z vlaků projel návěstidlo stůj.

Zabránit jedné zkáze Isloru by ještě šlo, ale zabránit dvěma? To už zní, že se Romy a Zander pořádně nadřou. Jak se jim to povede, to se dozvíte v druhém díle série Osud a plamen. Po katastrofálním večeru a následném převratu utíkají Romy se Zanderem ze Ciriley do ústraní. Na své straně mají pouze málo početnou, přesto smrtící jednotku Legie a pár šlechticů sdílejících stejné ideje. Přijmout Romy za potencionální královnu však bude pro nesmrtelné velmi náročné kvůli všemu, co provedla stará princezna Romerie. I tak se se Zanderem snaží zvrátit situaci v jejich prospěch, zabránit jedovaté vzpouře smrtelníků a přitom zároveň zmařit plány ještě větší hrozbě, která se chystá ovládnout nejen Islor. Odpovědi vyrážejí hledat do divočiny a nejasné proroctví jim nebude moc nápomocné. Opravdu najdou ve Skálotvrzi pomoc a odpovědi, nebo už bude příliš pozdě? Po odhalení Romyiny pravé identity a s tím souvisejících dalších záležitostí je to mezi Zanderem a Romy rozházené. Oba mají důvody, proč k tomu druhému přistupovat obezřetně a s odstupem, zatímco v nich stále vřou milostné emoce. Autorce se povedlo jejich rozkol pěkně zapracovat do příběhu, aby i následný vývoj působil přirozeně a uvěřitelně. U Romy dává více do popředí její smysl pro