RECENZE: Dmitry Glukhovsky, Metro 2033

Jako každé ráno beru tašku s knížkou, peněženkou a klíči od kanclu. Přehodím ji přes rameno a vypadnu z domu, cestou mrknu co je nového v trafice. Hmm, ta slečna na novém Maximu ... a sakra. Ujela mi tramvaj. Čekat patnáct minut? Kdepak, kousek je přece Českomoravská, takhle budu v práci ještě dřív. Kdybych nebyl tak líný, chodím tam každý den. Sjíždím po eskalátorech a vyndávám z tašky knížku zabalenou do novinového papíru. Metro 2033 - čtu na první straně, rozhlédnu se. To se hodí, pomyslím si. Přijíždí souprava a já usedám vedle nepříliš vábně vonícího vousáče. Začínám číst.

Arťom, hlavní hrdina knihy, je jedním z obyvatel Moskevského metra, největšího protiatomového krytu na světě. Konkrétně stanice VDNCh, která je státem sama pro sebe, sloučeným do jakéhosi volného svazku s dalšími dvěma stanicemi. V metru je proslulá hlavně vývozem čaje. Z hub. Je dvacet let po válce a Arťom nikdy neviděl slunce, ba ani oblohu. Počkat? Ano, jednou ji vlastně viděl, temné nebe poseté hvězdami, jenže tuhle vzpomínku by chtěl nejraději vytěsnit z paměti. Tehdy to vlastně všechno začalo. Nebýt té osudné noci, kdy pomohl otevřít průchod na povrch a vpustil tak do sousední stanice a tím do celého podzemí zlo, nemusel by se nyní vydávat na pouť skrz polovinu metra.

Zdá se mi to, nebo je větší šero? Několik zářivek nesvítí a vagón se povážlivě vyprázdnil. "Florenc, prosíme chrrlr, chrrr, výstup, chllrr," zahlásí známý hlas, ale poté se odmlčí. Čeká mě ještě polovina cesty, a tak se opět nořím mezi řádky.

Nevím jestli je to tím, že Metrem jezdím každý den, a to naše má s tím Moskevským společného víc než si myslíte, každopádně atmosféra vás ve chvilce vtáhne, později přímo vcucne. Líčení života v metru, jednotlivých stanic i komunit v nich žijících je prokládáno minipříběhy, postavami, které se s Arťomem kousek projdou a pak umírají nebo odcházejí. Tyto postavy ale nejsou ploché - mají vlastní svět, své cíle i názory, i když jsou v knize hlavně proto, aby udělaly z metra živoucí organismus. Nejen svou přítomností, ale hlavně informacemi o stanicích mimo trasu, o neštěstích, úspěších, fámách, které nutně musejí obestírat prostor plný temných chodeb, skladišť, technologických místností, jejichž ubohost kontrastuje s obrovskými sály z mramoru, skla a zlata, jimiž některé stanice Moskevského metra jsou.
Co stránku, to vás příběh nutí sledovat plánek, umístěný na zadní vnitřní straně obalu a zkoumat, které frakci či politické straně patří stanice, v níž se nacházíte, a kam asi vyrazíte dál, protože přímá cesta nebývá zdaleka ta nejlepší. Metro totiž už není jen dutinou z betonu a oceli. S příchodem apokalypsy se stalo i semeništěm všemožného neřádstva - od satanských sekt, komunistů, nacistů, přes mutanty, jehovisty, až k obřím krysám. Dalo by se říct, že Moskevské metro roku 2033 je panoptikem zvrácených ideologií, politických směrů a náboženství.
Řekl jsem "nacházíte"? Ano, protože vy Metro 2033 nečtete, vy v něm jste.

Už na to moc nevidím. Rozhlédnu se. Bodejť, vždyť svítí jen nouzovky a vlak stojí. Ve vagónu nikdo není. Sakra! Asi nějaká porucha. Nepropadám panice, jsem v Praze. Počkám, po chvíli za svitu mobilu čtu dál, však on pro mě někdo přijde.

Zatímco atmosféra je výborná, příběh i hrdina se mi zdál od začátku takový tuctový. Uznejte sami:

• Arťom je nalezenec, má fobii z krys a jakýsi Hunter mu zadá úkol, čímž se z Arťoma pomalu stává vyvolený. To se pak s přibývajícími stránkami a setkáními jen stupňuje. Arťom má víc štěstí než rozumu a ač dostane pokaždé do těla, oklepe se a jde dál.
• Příběh je quest v klasickém střihu s nášivkami v zadní části. Klasická cesta spočívající v dopravení předmětu z bodu A do bodu B, abychom tak zabili problém v bodu A.