RECENZE: Jiřina Vorlová (ed.), Mlok 2012

Článek od: elho_cid - 19.10.2012

Povídkové sbírky ze soutěží jsou zajímavý literární úkaz. Je to totiž syrový text. Jako si milovník masa pochutná na tataráku, milovník literatury si smlsne na sborníku ze soutěže. „Normální“ povídky jsou totiž často ještě zdlouhavě dopékány – redaktor má vždycky nějaké připomínky, je to konečně jeho práce, nakladatel může trvat na odstranění pasáží, které mu přijdou subjektivně slabší a povídka může projít před svou publikací i několika kolečky touhle troubou, která ji změní třeba i k nepoznání. Mnohdy je to k lepšímu.

Na druhou stranu, v případě soutěže je autor sám sobě redaktorem a povídka (kromě většinou nutné korektury) vypadá přesně tak, jak ji autor zamýšlel a jak ji porotci vybrali. Může to, pravda, být ke škodě, ale přinejmenším je to jiné. Jinak to chutná, není to prefabrikát z konzervy.

Cena Karla Čapka je nejdéle existující československou literární soutěží v žánru science fiction a mnozí se shodují, že také nejkvalitnější. Má-li se v nějaké povídkové soutěží urodit co zajímavého, je to v první řadě zde.

Jako obvykle je reprezentativní sborník posledního ročníku soutěže členěn podle soutěžních kategorií. Předesílám, že jsem záměrně před psaním recenze nesledoval výsledky soutěže, aby mě neovlivnily.

První jsou Mikropovídky, krátké texty, od kterých se čeká hlavně vtip a orginalita. Tahle kritéria naplnil například Petr Plaček se svou „pařanskou“ povídkou Gameover (opravdu psáno dohromady). Aspoň vím, kam to moje hraní vede. Lehký, humorný předkrm před trochu výživnější stravou.

Mark E. Pocha ve své mikropovídce Zlodej spomienok představuje epizodu ze života duševního upíra. A zrůda přijde na to, že někteří lidé jsou vlastně také svého druhu zrůdy a že na jejich plodech si nepochutná. Trochu rozmáchlejší, než bych od mikropovídky čekal, ale určitě pěkná.

Poslední mikro je hořká satira, Muž ve vzduchoprázdnu od Romana Splítka. Přestože tématicky mi nesedla, nejsem takový pesimista, musím jí přiznat literární kvalitu. A pěkně břitkou pointu, ta teda sedla!

Další soutěžní kategorie je krátká povídka. Tady už mají autoři prostor pro více postav a trochu je čtenáři přiblížit. Cestopis od Ivony Březinové nepopisuje, jak by se mohlo zdát, cestu do dalekých končin. Ve světě obří dopravní zácpy stačí ujít několik kilometrů a jste dál, než kdy byl kdokoli, koho znáte. Tahle satira mi sedla o dost víc a každý, kdo kdy popojížděl po dálnici tempem hlemýždě, mi jistě dá za pravdu. Podle mého gusta asi nejlépe napsaný text v knize - spisovatelka, která už se prosadila i mimo žánr, s tímhle nemůže mít problém.

Obětiny od Edity Dufkové vrátí čtenáře k trochu syrovější stravě. Jestli Cestopis byl technicky nejvyspějejší text, Edita představila nejsilnější příběh. Příběh jako řemen, řekl bych. Drsný a originální. Co obětuje matka za život dítěte, ptá se autorka. Všechno? Jaká je cena života?

Hlubiny od Evy Jeníčkové jsou pak klasickou science fiction – cizí planeta, podivná forma inteligentního života a pár vyslanců naší civilizace dělá každý den rozhodnutí, jaká mohou být pro lidstvo budoucnosti klíčová. A jsou to přece jen lidé. Tahle povídka se bude líbit příznivcům Stanisł awa Lema a podobných velikánů. Takže se logicky líbila i mně.

Ještě na Parconu jsem gratuloval Vláďovi Němcovi k umístění povídky Grand Prix. Ještě jsem nevěděl, k čemu gratuluji, teď už to vím. Není to první povídka o závodech kosmických lodí, kterou jsem četl (povídka mi připomněla slavnou Sail 25 od Jacka Vanceho), ale Vláďa se nezapletl do technických detailů a napsal opravdové lidské drama, při kterém přímo cítíte zrychlený tep posádky závodní rakety. A opět musím ocenit i pointu.

Poslední krátkou finálovou prací je Ruské kolo od Jany Rečkové. Melancholický příběh z žánru magického realismu není zrovna moje gusto, ale umístil se jistě zaslouženě. Hádám, že citlivější povahy rozpláče, já jsem bohužel děsný cynik. Jestli se vám líbí například práce Neila Gaimana, tohle bude nejspíš váš favorit.

Dlouhé povídky také uvedu v pořadí, v jakém jsou v knize. Kabinet kuriozit od Laury Bastové mi zpočátku trochu připomněl Strugackých Piknik u cesty. Pokud by tedy „zóna“ byla umístěna přímo v Praze. Až postupně jsem se rozkoukal a přišel na to, že s tím se autorka nespokojila a zašla ještě mnohem dál. Pražská zóna je samozřejmě zcela jiná. Ale i v ní potřebujete do nebezpečnějších částí průvodce – a někdy si ho nemůžete vybrat.

Karel Doležal v povídce Poslední labyrint kulinářsky smíchal prvky fantasy a science fiction do pěkně svižné akční povídky. Tempo svádí k rychlému zhltnutí, ale doporučuji poválet na jazyku a vychutnat. Není to jen tajný superagent v bojové misi, je to i přehlídka zajímavých nápadů a sem tam zajímavá myšlenka.

Projekt Hasara od Dany Ruskové je takový protipól experimentu, který jí vyšel v Kočasu. Trochu by připomněl už zmíněné Hlubiny, ale tentokrát to není planeta oceánů, ale planeta pouští. A nebo ne tak docela? Velmi střízlivá sci-fi, psaná jistou a zkušenou rukou.

Posedlost od Jany Vaňkové je pro změnu fantasy, zasazená do velmi realisticky podané Anglie šestnáctého století. Také vás při čtení Harry Pottera napadlo, jak se malí čarodějové a čarodějky prali se světem před založením Bradavické školy? Navíc pokud se narodily do mudlovské rodiny? Ne lehko. Povídka inspiraci světem HP nepřiznává, ale já ji tam tak trochu cítil. Pokud neprávem, tak se omlouvám.

Poslední dlouhou povídkou je Psí počasí od Jaroslava Zelenky. Tentokrát jde o čistý postkatastrofický žánr. Autor ukazuje, že i v tomhle odvětví je možné si zachovat slušnou dávku originality (nejbližší podobné asi Simakovo Město a možná Planeta opic), a ji doplnit sbírkou životných postav, mezi kterými to jiskří a hučí napětím.

Mloka tradičně uzavírá vítězná novela. S tou jedinou jsem měl problém – to byl právě ten kousek, kterému by prospěla kvalifikovaná zpětná vazba zkušeného editora, prostě nějaké to pečení. Petra Slováková je sopka kalibru Járy Cimrmana a z pomyslného tvůrčího kráteru vychrlila kromě drahokamů i nějakou tu hlušinu. V jádru je to skvělá povídka, ale bohužel spí jako zakletá princezna v zámku zarostlém téměř neprostupnou novelou Cvrček v krabičce. Ale i tak jsem spokojený, prostě skoro jako kdyby China Miéville začal psát kyberpunk a někdo mnohem chytřejší mu u toho radil. Třeba Philip Kindred Dick. Jenže tyhle úžasnosti je tam třeba hledat, prokousat se přes nepřehledné odstavce odboček a popisů okamžitých nápadů, které by bylo lépe nechat na později.

Závěrem jen trochu zaplesám nad tím, jak byl Mlok letos pestrý a vyvážený. I pokud nejste autor zkoumající svou rostoucí konkurenci, doporučuji sbírku vaší pozornosti.

Mlok: Sbírka vítězných prací ceny Karla Čapka za rok 2012
Vorlová, Jiřina (ed.)

Nakladatel: Cena Karla Čapka, Nová vlna
Obálka: Deana Whitemore
Redakce: František Veselý, Katarína Smiešková, Miroslav Dvořák
Rok vydání: 2012
Počet stran: 380
Rozměr: 110 x 180
Provedení­: paperback
Cena: 222 Kč

Nová sbírka české sci-fi a fantasy prozrazuje, že známe vítězné autory a jejich práce. Už tradičně: tři mikropovídky, pět krátkých povídek, pět povídek a jedna novela...
Co budeme číst? Gamesák a ďábel, blokované vzpomínky, oběti ve jménu kosmonautiky, život v dálniční koloně, obětování dítěte, dobro v hlubině planety, veterán, dívka a kosmické závody, tajemství pouťové atrakce. V Praze s andělem (udržujme apokalypsu), víly ve službách teroristů, ekologie na hraně katastrofy, exorcismus, zabijácký virus a nová naděje, návrat k člověčenství...
...to všechno a ještě mnohem víc na vás čeká v téhle knize, v podání autorů, kteří už jsou, nebo se možná brzy stanou, legendami.

Komentáře

Předávám odpověď od Jiřiny Vorlové:

Ahoj!
> Ani jeden ze sborníků Mloka a Kočas se v tuto chvíli jako e-book neplánuje.
> Jednak autoři nedávají právo na e-book (a změna v tomto směru by vyžadovala změnu oficiálního statutu CKČ, což není věc, na kterou bych měla z funkce administrátora oprávnění, ale nevylučuju, že k doplnění práv i na e-book dojde), jednak o tomhle by měli mít morální právo rozhodovat i ti, kteří vydání knih de facto financují a bez nichž by Mlok nemohl vyjít vůbec.
> Co se mě osobně týče, já buch se spíš snažila o e-book těch ročníků, které už jsou vyprodané, a tedy nesehnatelné, a dotisk by z pochopitelných důvodů byl nerentabilní.

Paní Březinová i Vorlová asi nechodily do základní školy (což vylučuje to, že umějí číst a psát) nebo nemají všech pět pohromadě (to spíš). Větší pitomost jsem v životě nečetla (a že jsem toho přečetla už hodně) a nepomáhá ani to, že to má být sci-fi ani týdenní odstup, pořád mi to leží v žaludku. Protože: 1) podle jmen lidí a typů aut to vypadá na Čechy, ale kde by se v Čechách vzal 1583 kilometr? Z Aše do Jablunkova je to 610km (změřeno na mapy.cz) 2) až na pár desítek kilometrů české dálnice nejsou čtyřproudé 3) lidi (ani v Čechách ani nikde jinde) by se nechovali tak, jak autorka popisuje, nejsou to ovce tupě čekající až jim někdo shodí bednu s jídlem - docházelo by k přepadením, násilnostem, vznikly by gangy orkádající slabší, přesně jak se to dělo ve Dni trifidů. A ostatní lidi by neseděli na zadku, ale hodně by se jich sebralo a pokračovalo dál pěšky. Nebo by spousta kutilů zkusila pomocí nářadí auta rozebrat a sestrojit z nich terénní vozidlo, udělat průrvu ve svodidlech a pokračovat mimo dálnici (stromy jistě nebyly neprostupně po celé délce) 4) kde jsou ostatní dopravní prostředy nezávislé na silnici - motorky (zmíněny jen okrajově, což je další pitomost, motorky používá hodně lidí), kola, letadla, vrtulníky, balóny, vzducholodě, vznášedla... ???? 5) kdyby lidi zůstali na jednom místě, kde by neměli možnost dodržovat základní hygienu a káleli, kde je napadne, během pár týdnů by vypukly epidemie tyfu, úplavice, apod. 6) proč by proboha někdo udržoval při životě tisíce líných a neproduktivních lidí, čekajících bůhví na co, tím že by jim letecky dopravoval jídlo?? 7) a kde by to jídlo ten dotyčný vzal, když všichni buď umřeli, odešli nebo trčí na dálnici a v městech nikdo nezůstal??? Račte se podívat na Discovery na pořad Jak se to dělá a vysvětlete mi, kdo vyráběl ta letadla, udržoval je, kde bral palivo, kdo pěstoval a konzervoval to jídlo ??? A když už by to zvládl, proč by ho shazoval nějakým lidem kdesi daleko, kteří pro to nehnuli ani prstem?? 8) kde brali po tolika letech piloty, když z těch původních už museli být důchodci nebo krmení pro červy? 9) kde lidi na dálnici brali jehly a nitě na šití oblečení z padáků? 10) kde brali ti "záchranáři" neustále nové padáky - víte, kolik materiálu se na to spotřebuje a jak je jeho výroba náročná? Kdo je vyráběl??? 11) kolem dálnice někdo vykácel stromy (hádám, že na oheň) - čím?? Vy s sebou v autě běžně vozíte sekeru nebo pilu ? A víte, jak taková pila nebo sekera funguje po pokácení pár desítek stromů, když se neudržuje a nenaostří? Pak už s ní neuříznete/neuseknete ani měkkou vodu. Atd atd, prostě nesmysl na entou.

Ano, jsem cvok a nemám všech pět pohromadě, nejsem normální a nestydím se za to a veřejně se k tomu hlásím. :-) Jinak bych totiž nemohla dělat administrátora CKČ, porotce různých soutěží, organizovat literární workshopy, psát začínajícím autorům posudky na jejich na jejich literární výpldy a radit jim, jak ty mnohdy žalostné práce vylepšit. Povídka Ivony Březinové se mi líbila a na rozdíl od tohoto komentáře jsem ji i pochopila - jako dystopii z blíže neurčené budoucnosti, v níž jsou některé prvky mentality části dnešních lidí skvěle dovedeny ad absurdum. Ale uznávám, pro někoho může být příliš absurdní a nelogická. O tom ale psát nechci. Chci psát o tom, že naprosto nechápu, proč jsem házena do jednoho pytle s autorkou povídky na základě recenze, kterou napsal Elho_Cid, na knihu, na jejiž obsah nemám v podstatě žádný vliv (kromě předmluvy a výběru autora doslovu), byť jsem uvedena jako editor, protože se jedná o vítězné práce soutěže, jak je vybrali porotci. Podotýkám, že já jsem z řad porotců vyloučena, protože soutěž je anonymní, a já jako adminitrátor příspěvky přijímající a z formálního hlediska kontrolující, jména autorů pochopitelně znám. Nabízí se pochopitelné žánrové vysvětlení, že pisatelka komnráře je výtečný trlrpat, který dokáže zjistit mé smýšlení o recenzované povídce, i když jsem o této recenzi dosud netušila a našla ji náhodou dnes při hledání jiných článků o CKČ. Ale musím uznat, že kladení na roveň s Ivonou Březinovou mě těší a cením si toho. :-)

Přidat komentář