NÁVOD: model Heinkel 343

Heinkel 343

Mezi zajímavé německé projekty patří i elegantní proudový čtyřmotorák Heinkel 343. Projekt byl odvozen od zavedeného konkurenčního typu Arado 234. Konstruktéři vyšli z objednávek Luftwaffe, která potřebovala poněkud větší stroj a tak výchozí „model“ zhruba o polovinu zvětšili a vybavili ho rozměrnou pumovnicí. Ta mohla v závislosti na použitých motorech pojmout dvě až tři tuny nákladu, počítalo se i s řízenou pumou Fritz-X. Dalšími odlišnostmi od sériového Arada byly nová, středoplošná koncepce, prostornější kabina a samostatně zavěšené motory, což do budoucna umožňovalo jednoduché konstrukční úpravy křídla pro různé pohonné jednotky.  Shodná zůstala obranná výzbroj – dva pevné, dozadu střílející kanóny ve spodní části trupu, zaměřované z kabiny speciálním periskopem. Projekční práce na stroji byly dokončeny začátkem roku 1944, kdy došlo k objednávce k zahájení výroby prototypů. V létě 1944 byla objednávka stornována ve prospěch výroby stíhaček a vyrobené díly měly být sešrotovány. Některé zdroje se ale zmiňují o existenci minimálně jednoho z několika plánovaných prototypů, které se ale údajně nenašly. A hledalo se na správných místech?

Německá továrna přilehlá k letišti v Chebu prováděla sice hlavně opravy, ale montovaly se tam i různé zajímavé stroje. Hloubkaři koncem války rozstříleli na ploše letiště prototyp bombardéru firmy Heinkel, který měl na jeden zátah doletět do Japonska. Ve ztracených podzemních prostorách poblíž letiště se ale mohlo nacházet leccos. Existence podzemní části letecké továrny byla po válce obecně známa (místní starousedlíci si do nezaplavených částí jako děti chodili hrát), v současnosti je s neobvyklým důrazem popírána a podle starých map důlních záborů okolo chebského nádraží patrně využívala systém dnes neznámých podzemních chodeb. Bezprostředně po válce byly tyto prostory intenzivně prohledávány jak různými komandy spojenců, tak našimi státními orgány. Co se našlo, zůstalo předmětem vojenského tajemství, vchody do systému byly z „bezpečnostních důvodů“ zazděny, zasypány a zapomenuty.

Mezi kořistí se našly bedny různých dílů, které se časem podařilo identifikovat a po náležitém prozkoumání i v utajení vojenských dílen několik let po válce smontovat. Výsledkem byl elegantní stroj, výkonově, technologicky i aerodynamicky na výši doby, leč pro naše tehdejší podmínky složitý na provoz a údržbu, navíc zcela solitérní a svého času politicky nepřijatelný. Jak se ukázalo, šlo o „odepsaný“ prototyp firmy Heinkel, který v polovině roku 1944 měl být sešrotován. Po krátkých zkouškách stroj zmizel – nárokoval si ho „velký bratr“ a lze předpokládat, že po dokončení zkušebního programu skončil rozebrán v hutích. Podle lidového podání byl stroj opatřen klasickými odstíny německých denních bombardérů - světle modrou RLM 65 na spodních a jednolitou černozelenou RLM 70 na horních a bočních plochách. Někdy zmiňované skvrny tmavé zelené RLM 71 nebyly potvrzeny. Čs výsostné znaky se nacházely v obvyklých pozicích, imatrikulační číslo bílé barvy pak na bocích trupu…

 Odlévanou stavebnici Heinkelu 343 v měřítku 1/72 má v nabídce česká firma Planet Models. Výrobek patří k těm starším a je to na něm znát – ke smůle zájemce ale ne na první pohled. V bytelné krabičce s černobílým akčním obrázkem letícího stroje najdeme jednoduchý návod, aršík obtisků pro německou verzi a množství pečlivě zabalených dílů, které vypadají docela dobře. Drobné díly jsou zality v bláně. Po vybalení dílů z igelitu přichází první znechucení – poloviny trupu mají masivní nálitky na styčných plochách směrovky a přídě. Díly zalité v bláně jsou víceméně obstojné – vyjma krytů podvozku v tloušťce lodního pancíře. Ze součástek nejlépe vypadají kola a křídlo, motorové gondoly, sání a trysky se zdají být v normě, interiér kabiny a vakuovaný překryt (jen jeden, nesmíme udělat chybu při řezání) jsou více než slušné.

Po prostudování návodu se pouštím do začišťování dílů a lícování na sucho. Nejméně práce je s křídlem, odstranit nálitky z polovin trupu bez jejich fatálního poškození je docela fuška, čištění zbytku dílů je celkem rutina. Pokouším se spasovat díly na sucho a projevuje se klasická nectnost starých „reziňáků“ – každá polovina trupu je jinak velká, navíc jsou lehce zkroucené. Díky tomu i křídlo „sedí“ poněkud šejdrem. Zdánlivě stejné motorové gondoly a jejich díly jsou co kus, to originál, takže půl hodinky skládám jakési puzzle, abych získal čtyři motory s alespoň přibližně rozměrově navazujících dílů. Pak barvím vnitřní plochy, detaily a chystám zátěž do trupu za kabinu. Počítejte s cca 35-40 gramy olova, 30 je na hraně. Po zaschnutí barvy jsem nejprve slepil interiér kabiny (sedačky jsou luxusní, odlité i s jemně naznačenými pásy), pak do jedné půlky trupu vlepil průběžné křídlo, zátěž a již suchý vnitřek kabiny. Kolem styčných ploch polovin trupu jsem nalepil pomocné plošky, aby druhá půlka sedla hranou na správné místo a příliš neujížděla. Pak jsem se pokusil napasovat druhou polovinu trupu. Ač na sucho si s trochou násilí víceméně sedla, přesné slícování na ostro se nezadařilo. Pokud „sedí“ předek, nesedí ocas – a naopak. I začal jsem lepit trup pomocí brachiálního násilí. Křídlo velkou vůli k posunům nedává, takže jsem začal lepit v místě nejmenšího odporu – na hřbetě za kabinou. Přitiskl jsem k sobě poloviny trupu tak, aby sedělo viditelné rytí a do spoje nalil řídký vteřiňák. Takto jsem postupoval až na úroveň odtokové hrany křídla. Pak jsem postup zopakoval na spodku přídě v prostoru přední podvozkové šachty. Ukázalo se, že na jedné půlce trupu šlo s předním nálitkem pryč příliš mnoho materiálu. Spáru jsem po zaschnutí vteřiňáku přetmelil. Zatímco schnul částečně slepený trup, slepil jsem motory a přetmelil místa, kde díky rozměrové rozevlátosti součástky nenavazovaly. Po té jsem se vrátil k trupu. Předek celkem seděl, ale ocas díky rozdílně velkým půlkám vykazoval solidní rozměrové anomálie. Za použití síly a vteřiňáku se mi podařilo jakž-takž spasovat ocasní partie trupu tak, že rytí skoro navazovalo a směrovka měla poloviny jen lehce ujeté. Detailnější pohled ale ukázal, že ocas stroje je ohnutý jak banán a navíc lehce do vrtule. Znechuceně jsem přetmelil spoje a nechal tmel vyschnout. Další den jsem nejprve vybrousil do žádoucích tvarů nejprve motory, pak spoje na trupu a opravil rytí. Slepil jsem a dopasoval podvozkové nohy, zjistil, kam na křídle alespoň přibližně dosednou jednotlivé motory a nalepil na ocas poloviny výškovky tak, aby nebylo na první pohled patrné zkroucení trupu. Poloviny výškovky se mírně rozměrově liší, a proto se musí sjednotit dobroušením jedné půlky. Vlepil jsem podvozek do šachet a zjistil, že přes zátěž za kabinou stroj padá na ocas. Po nalepení motorů a (naštěstí neztenčených) podvozkových krytů si stroj neochotně sedl na přední kolo. Samo lepení motorů ukázalo, že motory na příslušná místa zrovna moc nepřiléhají a jejich lůžka na spodní straně křídla jsou více či méně mimo osy, dané výstupky na náběžné hraně. Nejhorší spáry jsem vytmelil vteřiňákem, přebytky opatrně obrousil a ořezal, ale vzhledem ke kvalitě produktu už jsem detaily neřešil. Obnášelo by to tmelení, broušení a rytí  - povětšinou na nepřístupných místech.

Pokud budete stroj stavět, nejprve nalepte a dopasujte na křídlo jednotlivě motory, teprve pak se zabývejte podvozkem a jeho kryty. Samotné kryty podvozku doporučuji zhotovit nové z plastu odpovídající tloušťky.

Nabarvil, vyřízl a osadil jsem kryt kabiny – ten překvapivě sedl na své místo naprosto bez problémů na první pokus! Dolepil jsem na něj periskopy a po náležitém proschnutí stroj natřel výše zmíněnou kombinací modrá – zelená. Po proschnutí následoval obvyklý taneček s obtisky, laky a obtiskovou chemií, přičemž výsostné znaky i kód na trupu jsou ze zásob „co dům dal“. Původní, velmi slušný obtiskový aršík jsem uložil k použití na nějakém solidnějším modelu. Po skončení obtiskové anabáze jsem patinovacím fixem zvýraznil pohyblivé plochy a stroj velmi lehce potřel „špinavým lakem“, čímž se stavba završila.

Heinkel 343 od Planet Models doporučuji výhradně masochistům. Tržní cena za tenhle zmetek se pohybuje nad hranicí 1100,- Kč (já ho kdysi ulovil nerozbalený v komisi zhruba za třetinu) a bez tuny tmelu a následně kompletního přerytí to použitelně postavit nejde. Největší zákeřností je vedle ceny skutečnost, že součástky vypadají velmi dobře, relativně čistě, ale vyjma drobných detailů k sobě rozměrově vůbec nepasují. S politováním musím konstatovat, že i některé kousky od neblaze proslulého Unicraftu jsou od výrobce spasované lépe. Pokud se to rozhodnete stavět, nestěžujte si, že jsem Vás nevaroval!