NÁVOD: Moždíř Škoda (Žáby v mlíku 4.)

Vzpomínky na „Žáby v mlíku“, aneb výzbroj Československé armády na podzim 1938 (4.)

…Vojáci transportu i vojáci ze skoczówské posádky se shromáždili na okraji úctyhodné jámy a diskutovali na stejné téma.

- Tady žádnej aeroplán neletěl, ubezpečoval muž v železničářské uniformě. – Najednou to prostě přiletělo a bum! Roztrhalo to většinu chlapů, co stáli na nástupišti. Něco takovýho jsem v životě neviděl. Žádnej zvuk motoru, žádný dunění za kopcem. Prostě to naj dnou přisvištělo vzduchem.

Kozlowski zíral na kolejnice zkroucené okolo kráteru jako konečky mašliček na krabici s vánočním dárečkem, zíral na rozmetané trosky dvou vagónů, houfnic a nákladních tahačů.

- Já vám povím, co to je, procpal se do prvé řady jiný, starší železničář. S tímhle rozstříleli Rakušáci v šestnáctým roce Francouzům Douamont na Meuse. Byl jsem tam. A byla to nějaká pevnost! Je to moždíř, asi tak třicetapůlka. Nemohla bejt slyšet žádná rána, střílí odněkud z těch hor nad Jablunkovem, takových dobrejch 20 kilometrů daleko…

(Jan Drnek, Žáby v mlíku, str. 363-364, citace použita se souhlasem autora)

Polský nádražák se celkem trefil, přehnal pouze dostřel impozantní zbraně, jejíž model si díky soupeření modelářských firem o neokoukané předlohy můžeme za relativně dostupnou cenu postavit v měřítku 1/35.

Čínský výrobce TAKOM se pustil do řady zajímavostí, mimo jiné pobírajících inspiraci ve škodovácké produkci. Minule jsme se seznámili se „želvou“, dnes to bude opravdu „hrubý“ dělostřelecký kus. Za předlohu posloužil 30,5 cm moždíř Škoda vz.16 (výrobcem stavebnice označovaný jako houfnice), prestižní zbraň čs. prvorepublikového dělostřelectva. Předloha vznikla v průběhu první světové války na základě dalšího vývoje rovněž škodováckého moždíře vz.11. Výsledný produkt byl schopen dopravit 380 kg vážící granát na vdálenost od 3000 do 12 300m s celkem solidní přesností. To ostatně dokázalo brdské testování betonových desek pro ŘOP v polovině 30. let, kde se relativně malou desku podařilo zasáhnout hned napoprvé a pak ještě několikrát za sebou.

Hmotnost jednoho granátu navíc v řadě případů převyšovala běžnou nosnost meziválečného lehkého bombardéru, prvorepublikové Š-16 a první verze Š-328 běžně unesly cca 350 - 400 kg pum. Monstrózní zbraň se přepravovala ve třech částech – ložiště, lafeta a hlaveň. O dopravu se staraly speciální tahače. Osazení do terénu a montáž pak probíhaly podle situace v terénu až v řádu dní.

Prvním uživatelem bylo Rakousko-Uhersko a vilémovské Německo (které si je zapůjčilo i s obsluhami k dobývání francouzských opevnění), po jejím rozpadu se o bezesporu kvalitní dělostřelecký systém podělila řada nástupnických států. Republika Československá používala 17 kusů. Licenci na odvozený systém koupil od Škodovky SSSR a produkoval ho jako 305 mm houfnici vz.39 (na první pohled se od původního vzoru liší podstatně delší hlavní). V průběhu druhé světové války je používala německá armáda – nejprve nepříliš úspěšně ve Francii, ale později bez problémů na Krymu. V současnosti je jeden kus v muzeu kdesi v Rumunsku, druhý snad v Bělehradě a o dalších se spekuluje v Itálii a ve Francii. Jediný kousek, který zbyl na našem území, jsme iniciativně sešrotovali v 50. letech…

Stavebnice od TAKOMu odkazuje na použití u Sevastopolu. Fotka na přebalu je retušemi upravena tak, aby detaily odpovídala obsahu krabice. V ní najdeme rámečky s rozměrnými výlisky, z nichž je jeden větší, než půdorys krabice, velmi přehledný sešitový návod a barevná kamuflážní schémata na dva německé a jeden maďarský kus. Osobně jsem se rozhodl nepočítat nýty a postavit model rovnou „z krabičky“ bez jakýchkoliv úprav. Specialisté stihli model řádně zdrbat a je faktem, že dost věcí na něm nesedí ani věcně, ani rozměrově. Nakonec jsem napravil tři detaily – zúžil hřebeny náměru v partii pod odlehčovacím otvorem (díly mají konstantní tloušťku, ale na fotkách je zúžení patrné) a pravý hřeben doplnil nepřehlédnutelnou koncovou zarážkou. Nejvíc práce ale představovalo vyříznutí otvoru pro zákluz hlavně do střední části otáčivého dílu ložiště – při maximální elevaci se závěr moždíře téměř dotýkal výše zmíněné desky a při výstřelu by musel podle tvůrců stavebnice „projít podlahou“. Otvor byl patrně obdélníkový, a kdo nechce řezat díru, může ho jen namalovat černou barvou. V průběhu lepení se ukázalo, že klika závěru přečnívá bočnici lafety a brání maximální elevaci hlavně, ale to už jsem neřešil. Problém toho, že u stavebnice jsou tři granáty a každý jinak dlouhý vyřešila pilka a tmel.

Vlastní stavba je v návodu dělena podle podsestav, kvůli nátěrům vnitřních ploch lafety a hlavňového celku ale doporučuji ještě další dělení a finální kompletaci provést až po natření jednotlivých celků.

Začínáme hlavní ze tří válcových dílů. Pokračujeme závěrovou částí a objímkou s čepy. Spoje na hlavni s pěkným drážkováním v úsťové části a spoje na objímce s čepy přetmelíme a přebrousíme. Na objímku po přebroušení dolepíme šrouby, manipulační čepy a sestavíme celý komplet. Následuje brzdovratné zařízení – zde je nutno tmelit a brousit spoj v přední části. Zatímco nám díly schnou, slepíme skříň ložiště s manipulačními oky a vytvoříme otvor v jeho otočné části. Vylepíme plastem, vytmelíme a přebrousíme závěrový blok (proti reálu jde o tenkostěnný výlisek s jednou stranou otevřenou) a dolepíme na něj podle návodu detaily. Pokud ho dále vylepšíme, lze pak závěr udělat otevřený a celou zbraň sestavit v nabíjecí poloze. Zkompletujeme bočnice lafety vyjma mechanismu zaměřovače a vlastního zaměřovače – ty je nutno natřít před sestavením a celek nalepit až na natřenou bočnici. Sestavíme hlavňový komplet a přední a zadní díly lafety. Upravíme hřebeny náměru (úprava je popsána výše), lze na nich zatmelit stopy po vyražečích, ale v reálu na ně není vidět. Slepíme ozubená kola náměru, zpracujeme granáty a po proschnutí vše natřeme. Osobně jsem podsestavy natřel nejprve barvou kovu (syntetika – vše ocel, jen vývrt a blok závěru chrom) a pak vše kromě „opotřebených“ míst pokryl akrylátovou československou khaki. Po proschnutí barev jsem slepil jednotlivé podsestavy – na levou bočnici instaloval sestavu zaměřovače, zkompletoval sestavu hlavně s náměrovýni hřebeny a brzdovratným zařízením. Následovalo nalepení pravé bočnice lafety na otočnou desku ložiště a po zaschnutí spoje vložení sestavy hlavně, ozubených kol náměru a zalepení levé bočnice lafety. V této fázi je třeba nastavit náměr hlavně, mechanismus sice při troše opatrnosti zůstane pohyblivý, ale na nějaké dodatečné manipulace jde příliš ztuha. Bočnice lafety zafixujeme nalepením předního a zadního dílu. Z předbarvených dílů zkompletujeme nabíjecí žlab a nalepíme ho na zadní díl lafety. Moždíř vsadíme do „bedny“ ložiště a můžeme se věnovat kompletaci nabíjecí káry a jakési přiložené bedny. Korpus káry je třeba ve spojích přetmelit a přebrousit a na drobných dílech zabrousit stopy po dělení forem. Základ nátěru opět tvoří kov a povrch vyjma žlabu, obručí kol a ohmataných rukojetí čs.khaki. Vlastní granáty měly barvu oceli, nábojky byly patrně mosazné, vodící kroužky na granátech pak mosazné či měděné. Granáty je nutno tmelit a brousit, na nábojce pak naznačit zápalku či otvor pro ni. Po kompletaci zbraně lehce napatinujeme vlastní moždíř a masivně zabahníme ložiště a tím stavbu dokončíme. Optimální by bylo použít moždíř do nějaké vhodné diorámy a podle vzoru předlohy ho zapustit do terénu.

Vyjma muzejních exponátů a firemních materiálů je na všech fotkách vidět ložiště zapuštěné do země a silně zabahněné, zatímco vlastní zbraň je nezvykle čistá. Navíc na fotkách většinou chybí doprovodná vozidla a zařízení – hodil by se alespoň muniční vůz…

Výsledkem stavby ne zrovna levné stavebnice je tedy impozantní, leč dosti volná variace na dané téma a nikoliv alespoň relativně přesný model konkrétní zbraně. Základní rysy a markanty se s předlohou shodují, rozměry a detaily mají bohužel k předloze místy opravdu hodně daleko. Na druhou stranu lze toto monstrum snadno zasadit do vernovského či steampunkového kontextu – stačí pozměnit pár detailů a vhodně přizpůsobit povrchovou úpravu. Nebo ho stříknout barvou bronzu či mosazi, lehce napatinovat a použít jako prostou „starožitnou“ stolní dekoraci