RECENZE: Arkadij a Boris Strugačtí, Odsouzené město

Hodiny literatury na gymplu a středoškolské učebnice mě nejspíš vychovaly dobře – skoro celou dobu čtení Odsouzeného města jsem si říkala: „Ale to není sci-fi. To je ideologicko-politická alegorie!“ A jakožto ideologicko-politická alegorie mělo Odsouzené město slušnou šanci na to, aby se mi znechutilo. Ale víte co? Časy pochybných středoškolských metod jsou dávno za námi, vykašleme se proto na škatulky! Prozatím se vyhněme doslovu, kde nám význam toho všeho naservírují jak v luxusní restauraci, a pojďme si místo toho Odsouzené město doopravdy přečíst…

Experiment je Experiment. Žít člověka nenechají, ale zhebnout taky ne… (s. 484)

Andrej Voronin je popelář. Tedy, ve Městě je popelář, v „normálním“ životě vystudoval astronomii. Ale Experiment je Experiment a každý musí svědomitě vykonávat přidělenou práci. A Andrej, naivní mladíček slepě věřící v sílu socialismu, který se do Města dostal z padesátých let, ji svědomitě vykonává – ať už je popelářem, šéfredaktorem nebo… vlastně, pravdou je, že jak roky plynou, všechno se mění. Mění se Město, společenské pořádky, a ze všeho nejvíc Andrej. Dokud s domovníkem Wangem uklízel chodby, byl přesvědčen, že podivné Město je pokusem o vybudování ideální socialistické společnosti. A všechno mu do této teorie krásně zapadalo – i žlutá zeď a nazelenalá propast Město obklopující. Jenže pak přišel Fritz Geiger, v normálním životě nacista hitlerovského Německa, a onou svědomitou prací se vypracoval až k fašistickému převratu a vůdcovskému křeslu. A Mentoři, kteří Experiment vedou a kteří se svým pokusným myším čas od času zjeví, vůbec neprotestovali.

Ale jsou to opravdu Mentoři, kdo Město ovládají? Jsou to oni, kdo každé ráno zapínají žlutou lampu nahrazující slunce a jsou to oni, kdo ji každý večer vypínají? A co se stane, když se jednoho dne ta lampa nezapne? Co proboha znamená Rudá budova, která se čas od času zjeví náhodně mezi ulicemi? Co se stalo lidem, kteří kdoví proč a kdoví jak spadli ze žluté zdi? Experiment je Experiment a pokládat takové otázky se nevyplácí. Člověk by se taky mohl zbláznit dřív, než se dobere byť jen přibližné odpovědi. Ale Andrej už má všeho tak nějak dost a možná i proto nakonec souhlasí s expedicí. Spolu s Icikem Kacmanem, věčně sarkastickým a nepříjemně pravdomluvným, a několika vojáky se vydává na sever – na neprobádané území, kde s trochou štěstí nalezne nějaké odpovědi a snad i útěchu v něčem, co už se mu začíná zajídat. A možná i mytické Antiměsto.

Právě závěrečná část knihy – tedy výprava na sever – sklouzne do sci-fi nejsnadněji. Tady si konečně nerd připadá doma a vrní blahem. Čas od času se možná přistihne při myšlence, že by mu vůbec nevadilo, kdyby kniha byla celá taková. Na druhou stranu se nedá říct, že by se Odsouzené město četlo těžko, už od první stránky je to hltací materiál jak se patří. Jenže při něm musíte přemýšlet. Stránku za stránkou rozklíčovávat alegorii, která začala vznikat od konce šedesátých let. Zapnout takové to nastavení pro čtení románů důležitých pro pochopení komplikované minulosti lidských dějin. Netvrdím, že je to špatně, to jistě ne, jen… jen se můžeme ptát, jak moc jsou takové otázky pro dnešní svět ještě aktuální. A co může román říct mladším generacím.

Aby to nevyznělo jako negativní recenze, je třeba uvést věci na pravou míru. Odsouzené město je vynikající kniha. Strugačtí jsou klasici, to je bez debat. Dodnes je mi záhadou, jak mohli ve dvou (a ještě k tomu bratři!) napsat tak strhující a čtivé kousky. Zkrátka, nudit se nebudete, to pravděpodobně vůbec nepřipadá v úvahu. Přesto je třeba mít na paměti dobu vzniku a cíl, se kterým bylo Odsouzené město psáno – upřímně, i kdybyste to na paměti neměli, román vám to s radostí připomene. Ano, je to z větší části alegorie, ono „sci-fi“ na vás z té směsice vykoukne jen někdy a to ještě když alegorické čtení dokážete na chvíli vypnout. Ale kruci, kdyby středoškolské učebnice Odsouzené město zahrnuly do osnov, hned by byly hodiny literatury zajímavější!

Arkadij a Boris Strugačtí, Odsouzené město
Nakladatelství: Triton
Rok původního vydání: 1988 (2009)
Rok českého vydání: 2018
Překlad: Konstantin Šindelář
Počet stran: 513
Cena: 359 Kč
ISBN: 978-80-7553-448-4