RE: ZKOSTNATĚLÁ ČESKÁ FANTASTIKA

Článek od: Leonard Medek - 16.02.2020

Slečna – či paní? – Eylonwai tady nedávno zveřejnila článek, kterým v sobotu po ránu leckomu zčeřila žluč. Mne nevyjímaje; ani ne tak tím, CO hlásala, jako spíš tím, JAK... (Že to celé mělo velmi útočný tón, mi přestalo připadat až při čtvrtém čtení; pocitu, že je mi tu vnucováno něco, o co ani v nejmenším nestojím, jsem se nezbavil dosud – ale o tom až nakonec.) Diskuse pod onou statí je velmi výživná, a leccos z toho, co tam padlo - hlavně reakci Leoše Kyši -, bych ochotně podepsal. Sám jsem ale měl pocit, že budu potřebovat trochu víc místa... Takže tady to máte. Jen mějte na paměti, že mluvím sám za sebe – aneb, jak to kdysi formuloval kterýsi z montmartreských klasiků, tuším, že Alphonse Allais: „To jest můj názor a já sám jej sdílím...“

* * *

Pro začátek obecně. Autorka článku říká tohle:
Pokaždé, když otvírám knížku od českého autora – a v posledním roce se mi to vlivem okolností stávalo častěji než dřív – se nedokážu ubránit neblahému očekávání. Můj strašák? Zažitá schémata, tradiční hodnoty, konzervativní postoje a hlavně – obavy z vykročení do neprobádaných končin.
A o kousek dál:
Jak já to vidím, typickým českým autorem SFF je tělnatý strejda, který na stránkách svého románu jakožto bijec v conanovské bederní roušce máchá obrovským mečem, aby vysvobodil vděčnou princeznu. Nebo se vybaven zaklínačskými hláškami honí za svou osudovou femme fatale. Případně si navlíkne maskáče a ve zpomaleném záběru střílí všechno okolo, ženský nevyjímaje. Namakaní borci, co všechno zvládnou levou zadní a dlouhovlasé krásky na ozdobu všude, kam se podíváš.
(Tady si neodpustím malé rýpnutí: proč to zdůraznění „ženský nevyjímaje?“ Buďto trváme na rovnoprávnosti, a pak ty „ženský“ jsou – podle okolností – naprosto stejní ozbrojení protivníci nebo stejně politováníhodné oběti z řad kolemjdoucích jako chlapi. Anebo zaujímáme postoj, že jakožto slabší pohlaví si zaslouží zvláštní ochranu – znáte to: „Ženy a děti napřed!“ -, ale to už jsou přesně ty odmítané „tradiční hodnoty a konzervativní postoje“... Leč zpět k věci.)
O popisu v druhé citované části sama říká, že je to nadsázka. Já bych jej označil za docela přesný – s jednou výhradou: takto vypadala česká fantastika v druhé půli devadesátých let, před více než dvaceti roky. (Tedy snad až na toho nešťastníka se zaklínačovskými hláškami a femme fatale; nic takového si nevybavuji ani tehdy, ani v současnosti.) Od té doby jsme se dostali nepoměrně dál. Autorů fantastiky již není s bídou několik desítek, ale spíše několik stovek, a žánrová pestrost dosáhla míry, jakou jsme si tehdy ani nedovedli představit... Stejně jako počet vydávaných titulů – míním tuzemských, ovšem o překladových to platí taky.
Pochopitelně, kvantita a kvalita nikdy neznamenaly totéž, a ani jedna z nich zároveň nezaručí originalitu. Co se kvality týče, Jan Křeček v komentáři u původního článku zmínil, že jedním z největších současných problémů je zřejmě práce s jazykem, a že se to týká české literatury obecně, nejen fantastiky. Nuže, právě ve fantastice s tímhle asi nenaděláme nic: pracovat s jazykem (jako vůbec psát) se člověk naučí jedině tak, že sám (dlouhodobě) píše, a že přečte tuny (co nejrůznějších) knih. To zabere čas, spoustu času, jenže fantastika je především doménou mladých – přičemž podle staré americké zkušenosti málokdo u ní vydrží déle než deset let... (Odtud označení „dinosaurus“. Kterýsi komentátor Eylonwaina článku jej použil hanlivě, avšak původně mělo význam naopak úctyplný, znamenalo autora, jenž se udržel u žánru – a na výši – několik desítek let. Na druhou stranu nepopírám, že stejně jako mladé psavce, kteří se doopravdy pracovat s jazykem  ještě neměli kdy naučit, tu máme i postarší, kteří se to zjevně už nenaučí.)
Na tohle si ovšem paní – či slečna – Eylonwai nestěžuje, a popravdě řečeno, ani já. Jistě, nevidím v dohledu – snad kromě Petra Stančíka – nikoho, kdo by po této stránce dorovnával kvality Eduarda Basse, Karla Čapka nebo Vladislava Vančury, jenže ono to ani není potřeba; dobrý příběh je důležitější než slovní ekvilibristika. A že se občas dostane ke knižní publikaci (nemluvím o časopisech, tam platí jiná měřítka) text, nad kterým si říkám: „Probůh, ten chlap/ženská neumí poskládat kloudnou větu“? To padá na hlavu odbyté redakční práce – když už nakladatelství přijme něčí dílo, mělo by si dát tu námahu a spolu s autorem je došlechtit do stavu takové dokonalosti, jak to jen jde... Ta poctivější to dělají.
Takže jinak. Teď zdánlivě odbočím – je dobře si uvědomit, je, že literatura (respektive beletrie) odjakživa měla a má tři základní funkce:
1. ZÁBAVNÍ. Poskytnout úlevu od všedních starostí, prostě vzít čtenáře na chvíli někam jinam a nechat jej zapomenout. Termín „úniková literatura“ byl kdysi zaveden jako deklasující, ale já to tak neberu – únik je potřeba, a v čem rušnějším světě žijeme, tím víc.
2. EDUKAČNÍ. Poučit čtenáře o věcech, které nezná, a/nebo jej vychovávat.
3. REFLEXIVNÍ. Být zrcadlem společnosti, poukazovat na její nešvary a nedostatky a – v ideálním případě – ukázat cestu k nápravě.
Ovšemže málokterá kniha splní všechny tři najednou (čiré dystopie jako Orwellova 1984  první úlohu dokonce už z podstaty vylučují). Nicméně trvám na tom, že splnění i jen jedné postačuje, aby kniha měla právo na existenci.
Nic si nenalhávejme, v případě fantastiky (české stejně jako jakékoli jiné) platí, že naprostá většina produkce nemá větší ambice než naplnit bod číslo jedna. Ale nemyslím si, že je to špatně: i tak čtenář dostal, co měl... S tím souvisí častý výskyt „zažitých schémat“ - ano, v knihách, které se dostanou na trh, převažují, převažovala a vždycky převažovat budou. Nikoli z autorské lenosti (každý spisovatel hodný toho jména je šťastný, když se mu podaří vymyslet, no, když už ne „něco, co tu ještě nebylo“, tak aspoň způsob „jak to udělat jinak“), ale z toho prostého důvodu, že fungují... A čtenář (většinový čtenář) je má rád. Neočekává, že když se hrdina půlku románu honí za proradným čarodějem-únoscem princezny, ve třetí čtvrtině náhodou potká děvečku, do které se zamiluje, na všechno se vybodne a po zbytek života bude v místní stáji kydat hnůj; on se chce na konci dočkat pořádného epického souboje, po němž hrdina vítězně odkráčí do západu slunce (ať už s princeznou nebo bez). A tak dál, podle typu příběhu si doplňte sami...
Zároveň je tohle první místo, kde se se slečnou – či paní – Eylonwai dostávám do rozporu. Srovnávat celou českou fantastiku s překladovou literaturou není fér; aby to mělo smysl, bylo by se potřeba držet jednotlivých (sub)žánrů. Totiž: šlo by to u těch, jichž u nás vychází mraky – což je především tzv. „krmná fantasy“ (pejorativní, leč přiléhavé označení pocházející už z devadesátých let), jenže tu u nás vlastně nikdo nepíše, a young adult (ta v Čechách své autorky má, a mám dojem, že kvalitativní úroveň je zhruba stejná; nečtu to, tohle nechť posoudí jiní). Ze světové sci-fi ale vidíme jenom výběr, ponejvíce právě ty knihy, které si vysloužily nějaké ocenění, a byť posledních několik let bohůmžel udílení prestižních cen hodně ovlivňuje „společenská správnost“, pořád díla, která na ony ceny dosáhnou, patří ke špičce. Museli bychom znát i zbytek toho ledovce, všechnu tu neoceněnou droboť, aby srovnání mělo smysl; takhle kulhá na všechny čtyři..
No nic, pojďme dál. Druhý bod, edukační funkce... Poučit čtenáře o novinkách v oboru vědy, to je už od Vernových časů výsada technické, „hardcore“ odnože SF. Ta je u nás nedostatkové zboží – z prostého důvodu: vyžaduje obrovskou vědeckou erudici autora... Takových lidí je málo - v Čechách vím o třech (Dufková, Fritz a Julie Nováková), na Slovensku jen o jednom (Plauchová). Pokud jsem někoho přehlédl, nechť mi to odpustí; není v mých silách sledovat všechno. Částečně tuhle roli ovšem supluje space opera (která tady v posledních letech utěšeně vzkvétá) a military SF (dtto). Kromě toho máme dosti silně zastoupenou historickou fantasy, která pod pláštíkem fantastiky přináší čtenářům střípky dějepisu. Je to málo? Já myslím, že ne...
Druhá část druhého bodu, vychovávat čtenáře; jinými slovy, předkládat mu mravní vzory. To už je trochu ošemetnější... Avšak dokonce i (anti)hrdinové „české akční školy“ mívají v sobě kousek cti, která je žene; v klasické sword and sorcery býval mravní kodex protagonisty (chránit slabé, pomáhat utlačovaným, bojovat proti zlu atd.) natolik silný, že si nezadala s foglarovkami. V posledním čtvrtstoletí, pravda, díky obecné relativisaci dobra a zla, prosazované všelikými pokrokáři, se i v české tvorbě tenhle princip dost oslabil, což je škoda (tím neříkám, že by postavy měly být černobílé; jen, že by každý autor měl bedlivě uvážit, kam až se na té stupnici mezi oběma póly pustí). Celkově ale myslím, že i tohle je u nás v pořádku; pisálků, kteří si za mustr vezmou někoho jako Lobo, máme zaplaťbohům pořídku.
Třetí bod, společensky reflexivní funkce. Ano, tady je zdejší situace tristní, uznávám. Jde o statistickou záležitost: autorů, kteří „mají co říci“ - a mají vůli to říct a dozráli natolik, aby byli schopni to adekvátně sdělit – se obecně rodí pomálu, všude, nejen v Čechách... V současné době jediný žijící, kdo tyhle podmínky splňuje (a o kom vím), je podle mne František Novotný, a buďme vděčni aspoň za něj. Malér je v tom, že to nijak neovlivníme – tohle puzení musí být přímo v člověku, nadiktovat je nelze. Jediné, co můžeme, je čekat a doufat...
Když to shrnu, ano, současná česká fantastika má takřka výlučně zábavní ráz a děl, jež si zaslouží přívlastek „s přesahem“, je v ní žalostný nedostatek. Taky bych viděl rád, kdyby se jich objevovalo víc... Avšak ta „pouze zábavní“ tvorba je natolik rozmanitá a v obecném průměru natolik dobrá, nakolik může být. Za posledních přibližně pětadvacet let jsme učinili takový pokrok, že jen žasnu. A jsem spokojen.

* * *

Následuje ta ožehavá část. Velmi pravděpodobně leckomu taky zčeřím žluč, ale co už... Paní – nebo slečna – Eylonwai napsala ještě toto (mluví o vybraných oceněných amerických autorkách):

Zadruhé, žádná z těchto žen se nebojí psát o tématech, která pálí moderní společnost – feminismu, genderu, rasismu, ekologii. A to tak dobře, že sbírají jednu literární cenu za druhou. Tohle jsou knihy, které dokážou změnit svět. A u nás? U nás jsou výše zmíněné pojmy málem sprostá slova, a že by se nějak propašovaly do fantastiky?

No dobře, v zásadě by se dalo říct, že žádá, aby se u nás vyskytlo víc autorů, věnujících se oné třetí funkci literatury; nic proti tomu. Dělá to nicméně dost nešťastně. Když jsem v komentáři u jejího článku poznamenal, že volá po agitkách, bránila se, že ne, jenže ono to má obezličku. Každé dílo, postavené primárně na tom, aby propagovalo to či ono (nebo boj proti tomu či onomu), je agitkou; Ayn Randová stejně jako třeba Hugovi Bídníci (ti dokonce hned dvojmo, v prvním plánu mlhavě socialisticky a v druhém se velmi konkrétně – o to však nenápadněji – opírají do problematiky opuštěných a zanedbávaných dětí). Rozdíly jsou jen v tom, jak moc to z nich čiší; u těch nejkvalitnějších si toho ani nevšimnete... Leč o to koneckonců ani nejde. Podstatné je, že výběr dotyčných „témat, která pálí moderní společnost“ (v článku jinde byla ještě zmínka o homosexualitě), spolu s již citovaným odporem k „tradičním hodnotám a konzervativním postojům“, celkem jasně říká, že autorka zároveň chce, aby ten někdo zaujímal docela přesně politicky vymezené posice. A to je malér.
Neskrývám, že sám stojím na opačné straně barikády. Tradiční hodnoty (a konservativní postoje) vnímám jako pilíře, jež (dosud a jakžtakž) drží pohromadě naši chátrající civilisaci, a některá z těchto citovaných témat – tak, jak jsou v současné době traktována - považuji za marginální a přefouknutě zveličovaná, zatímco jiná považuji za umělé a společensky škodlivé konstrukty. (Mohl bych rozepsat, co z nich jak a proč, a vlastně jsem to původně i zkusil. Nechal jsem toho, když jsem si uvědomil, že už jenom heslo „ekologie“ by vydalo na článek delší než tenhle... A že tahle stať by měla být pojednáním o literatuře a nazírání na ni, nikoli politickým provoláním.) Rovněž si uvědomuji, že svrchu uvedená pasáž mne tak nazvedla především právě proto. Jenomže ono je to špatně i bez toho. Je to úplně stejně špatně, jako kdybych já zatratil českou fantastiku dejme tomu proto, že nedostatečně reflektuje ruskou snahu znovu kompletně opanovat  bývalé dominium Sovětského svazu... Jednostrannost je špatná vždycky. A literaturu nemůže postihnout nic horšího, než když jí někdo diktuje, o čem má být. Probatum est.

* * *

Ale vraťme se do obecnější roviny. Témata, o nichž je řeč, jsou – ponejvíce ke škodě právě těch skupin lidí a záležitostí, jichž se dotýkají – těžce zpolitisovaná; to je jejich neštěstí. Zeptejme se ale na tohle. Proč vůbec někdo píše právě o nich? Napočítal jsem celkem tři možnosti:
Za prvé, MÓDNOST. Přístup „Hele, tomhle teďko frčí, já o tom vlastně nic moc nevím, ale nevadí, napíšu o tom taky...“ Pohnutka dosti pitomá, nicméně obvyklejší, než by se zdálo. Z ní se rodí povídky, které veřejnost nikdy nepozná, protože v soutěžích zákonitě propadnou kamsi na poslední místa; historky, kam je „jen proto, aby to tam bylo“ nacpáno tolik homosexuálů (nebo nadpřirozeně silných žen-bojovnic nebo černošských družiníků kněžny Libuše nebo čehokoli jiného) tolik, až to vypadá, že bez ohledu na běžnou realitu vůbec nic jiného neexistuje... (A než mi někdo začne oponovat, že třeba v Gaimanových Anansiho chlapcích vystupují jenom černoši a jaká je to skvělá knížka, podotýkám, že jednak ten příběh na tom, že se odehrává výhradně v černošských komunitách, stojí, a druhak, že je to napsáno takovým způsobem, že jsem přečetl víc jak půlku, než mi docvaklo, že tomu tak je. Klobouk dolů.)
Za druhé, PRACHSPROSTÁ VYPOČÍTAVOST. „Jsou tu momentálně mocné skupiny, které tlačí na to, abychom psali právě o tomhle, tak to budeme psát...“ Přístup, ze kterého podezřívám naprostou většinu oněch (nejen) amerických autorek a autorů, kteří zmíněná témata volí (ano, včetně těch cenami ověnčených; zmiňované tři dámy načtené nemám, ale třeba u Michaela Chabona, který ať píše, co píše, za každou cenu tam musí mít homosexuální židovský pár, to vnímám hodně silně). U nás se zatím snad neobjevil; psaní pro tuzemce není prostředkem obživy, čili si můžeme psát, co se nám zlíbí... Buďme za to vděčni, společenský stav, který umělce k něčemu takovému žene, mi až moc připomíná první polovinu padesátých let s výběrem „buď socialistický realismus, anebo držet hubu“.
Za třetí, VNITŘNÍ POTŘEBA. Přesvědčení, že „tohle je to, co mě pálí a co říct musím...“ Ano, tohle je důvod, který schvaluji. Nezaručí, že vznikne dobrá kniha; zdaleka ne každý, kdo aspiruje na plnění třetí funkce literatury má kvality – jak řemeslné, tak lidské -, aby v tom úkolu obstál. Případně se může stát, že i zkušenému harcovníkovi se ve svatém rozhořčení kormidlo jaksi vymkne z ruky (příkladem budiž Michael Crichton, Říše strachu: dialogové pasáže, ve kterých faktograficky rozebírá jednotlivé aspekty enviromentalismu, jsou skvělé, avšak příběh, jímž je poslepoval, je prostě slabomyslný).
Jestliže tu potřebu skutečně máte, pište. Ale musí to být vaše potřeba, nikoli fáborek, kterým vám někdo mává před očima... A to je, co jsem chtěl říci.

 

Komentáře

Vysoká škola kreativní komunikace, to by bylo něco pro vás, tam byste se přesně hodila :-)

Dejte sem tu povídku co jste neposlala, ať víme, o co nás ti homofobní strejcové ochudili!

pořád někdo řeší, jestli je někdo jiný Sodomita nebo Gomorita? Mě je to úplně jedno. Ale co mi jedno není, je to, že různí pobláznění aktivisté chtějí ostatním neustále něco přikazovat, zakazovat a zavádět kvóty!

Tahle debata vlastně postrádá smysl. Žádní homosexuálové ani heterosexuálové ve skutečnosti neexistují. Existují jen lidé s různými choutkami :-)

Jeden bod v diskusi mě zaujal:

Eylonwai tvrdí, že některé motivy znamenají pro literární dílo automaticky stopku, protože jsou "z druhé strany" kulturní války. Medek toto nijak nerozporuje, současně však říká, že "literaturu nemůže postihnout nic horšího, než když jí někdo diktuje, o čem má být". Jsem jediný, kdo v tom vidí  vnitřní rozpor?

Nemůžeme navíc pominout, že Medek jako redaktor (nebo spolupracovník - nevím) v jednom z těch několika nakladatelství, které vydávají českou fantastiku, má významný vliv na to, co vyjde tiskem.

Po netu a v komunitě běhají fámy, že do Strak a jejich soutěží je zcela zbytečné posílat povídky, kde vystupují gayové, protože bez ohledu na kvalitu neuspějí. Je to tak doopravdy, nebo je to jenom pomluva?

Protože jestli to tak je, pak je to svým způsobem křivení nové literatury. Pan Medek stopne některá témata a některé názory - a autor pak už je v módu autocenzury a raději píše příběh tak, aby prošel sítem. Je tohle žádoucí stav? Není to náhodou "diktovat literatuře, o čem má být"?

at to ten autor posle jinam. Copak ma nejake nakladatelstvi povinnost vytisknout vse, co tam kdo posle?

 Pepa má rád hrušky. Honza zase jablka. Pepa říká: "Ať si Honza pěstuje a prodává janblka, já si budu prodávat a pěstovat hrušky." Honza říká: "Pepa musí (by měl) prodávat a pěstovat  jablka!" vlastně v tom vidím rozdíl poměrně zásadní

Pan Medek nic nestopne, pan Medek na to nemá pravomoce (ano, dělám občas redakční práci, ale na textech, které už přijaté JSOU; jediné, co mohu ovlivnit, je, že autorům semo tamo doporučím, co by kde mohli zlepšit, leč i pak je na nich, zdali na mé rady dají či ne). Tolik k tomuhle osočení.

Co se zbytku týče, jistě, výběr rukopisů, které Straky přijmou, je kromě kvality dán i osobním vkusem nakladatele; tohle platí u malých nakladatelství u všech.  Ale jestli si vážně myslíte, že v soutěži, která mívá okolo patnácti porotců, odpor jednoho (nebo klidně třeba pěti) potopí povídku, kterou ostatní považují za kvalitní....  Nu, pak Vám mohu doporučit jen jedno. Pakliže víte o konkrétní povídce, které by se to - podle Vás - mělo týkat, ve sborníku z každého ročníku je vždy uveřejněna tabulka s kompletními výsledky. Z ní se dá vyčíst, kolika lidem se líbila ta která povídka natolik, aby ji vtěsnali do těch jednadvaceti, které mohou obodovat, i jak vysoko ji umístili. Najděte si ji, a pak můžete dumat, jestli opravdu byla tak dobrá...

Velmi krásně řečeno, že redakční práce začíná, je-li dílo přijato. Ale má to svá úskalí… Aby bylo dílo autora přijato, musí mít jméno. Aby se stal známějším (je trefně popisuje Martin Bronec), musí někde něco publikovat. A tak se mnozí uchylují k psaní „sena“ a snaží se (hodně) publikovat krátká díla po časopisech a webech, aby se nějak uchytili, aby v dnešní tekuté době potenciální čtenář přečetl na displeji mobilu aspoň první odstavec. Budou psát tendenčně, extrémně, nějak, prostě tak, aby si jejich díla někdo všimnul. Některým to zůstane a jen pár se jich odpoutá a napíše něco… lepšejšího… :) :D

Nelze úplně srovnávat autory, kteří píší na zakázku a živí se tím, a pisálky, na které se budou redakce dívat vždycky skrz prsty. Ruku na srdce, redakcím se vždycky lépe pracuje s doktorkou filozofie než s nějakým technikem z Horní Dolní, který může mít sebelepší námět na scénář, ale když se neumí ani představit?

Stále se žehrá na recenze, ale upřímně, jsou opravdu objektivní napříč celou českou tvorbou? A nyní nemám na mysli jen sci-fi nebo fantastiku, ale vůbec celou tvorbu, která se třeba jen za minulý rok objevila…

Připadá mi, jakoby v téhle cochcárně recenzenti sahali do klobouku podle doporučení nakladatelů a vybrali nějaké „objektivisticky předurčené“ dílo, kterému dají zelenou anebo tu a tam červenou. A mezi tím je co? Výplň? Prázdno? Nebo ta ostatní díla jsou jenom nějaké slátaniny, o kterých nejde říct nic, nemají žádné reference, nikde se o nich nepíše, nikde nejsou zmiňovány, a proto si jich kvalitáři nevšímají? Nebo spíš nikdo nechce na rovinu říct, že jsou to neumětelské bláboly, kterým podtrhne nohy už samotná anotace k titulu? Nebo je to jen na neviditelné ruce trhu? :-) ;-)

Stránky

Přidat komentář