RECENZE: Pavel Bareš, Meta

Možná vím, co si teď myslíte.
My mileniálové jsme hrozný fňukny, co?
Vždyť to sakra máme tak strašně snadný.
Nezažili jsme války, totalitu ani komunismus. Nemuseli jsme v mrazu čekat ve frontě na banány. Nikdo nám nezakazuje odletět si na dovolenou na opačnou stranu světa. Žijem si svůj krásnej život plnej avokádovejch toustů a závislosti na smartphonech a všechno je růžový jako Rio de Janeiro filtr na storíčkách.
Tak jak je do prčic možný, že roční statistiky sebevražd náctiletejch jsou dneska nejvyšší od tý doby, co prvního zoufalce napadlo skočit z mostu? Jak je možný, že každá čtvrtá holka v Británii zažije symptomy klinický deprese dřív, než oslaví svoje čtrnáctý narozeniny, zatímco v Čechách se rok co rok tisíce mladejch holek pokoušej odnaučit strkat si po obědě prsty do krku, protože jim reklama na novou edici Victoria's Secret řekla, že jsou moc tlustý?
Jak jinak si to vysvětlit než tím, že jsme narcistický drama queens s patologickou závislostí na pozornosti, když se přece kruci máme o tolik líp než kdokoli před náma? Když na rozdíl od nich máme svobodu?
Svobodu. Jo, tu máme.
Jsme k ní odsouzený.
To jsem mimochodem nevymyslela já. To vymyslel jeden pidlovokej vítěz Nobelovy ceny za literaturu, jehož jméno jste ale nejspíš stejně nikdy neslyšeli, protože dnešní doba nepovažuje humanitní vzdělání za relevantní, ale víte co, nikdo tu pravdu schovanou za frází odsouzeni ke svobodě nezakouší tak hořce jako my.
Všichni se pořád tvářej, jako bysme se narodili s návodem na život připnutým k pupeční šňůře. Zatímco ve skutečnosti jsme dostali krabici s poličkama z Ikey, ve který chybí polovina šroubků a manuál.
A jo, jasně že jsem ráda, že jsem se nenarodila uprostřed druhý světový, jasně že jsem ráda, že můžu na netu vykřičet celýmu světu, co si myslím o našem premiérovi, a nikdo mě za to nezavře, ale možná, jenom možná to i tak není úplná brnkačka, žít v době, kdy od vás všichni očekávaj, že budete úplný zázračný dítě, protože – no jak byste nebyli, vždyť máte tolik možností, co my jsme neměli, to pak musí jít samo, no ne?
A mezitím se z vysokoškolskejch diplomů pomalu stávaj bezcenný kusy papíru a všech dvacet sociálních sítí ve vašem mobilu vás konstatně ujišťuje, že všichni vaši přátelé žijou šťastnej, naplňující a fotogenickej život, zatímco vy jste právě dokončili třetí mísu popcornu o krátký pauze ve vašem prokrastinačním binge-maratonu. A celej internet vám střídavě spílá za to, že jste podepsali petici za zákaz výroby plastovejch tyčinek do uší, a za to, že jste ve dvaceti ještě nevypadli z domu, zatímco trh s bytama k pronájmu zažívá jednu z nejhorších depresí za posledních pár dekád. A když se v tom všem chaosu snažíte najít aspoň prchavej náznak smyslu, podle kterýho byste mohli nějak směřovat svoje usilí a hodnoty, prezidentem USA se stane rasista a mizogyn tak zoufale pochybnýho intelektu, že by slovo prezident nejspíš nedokázal ani vyhláskovat, a upřímně, v tu chvíli už prostě nedává smysl vůbec nic.
Uf.
Fajn.
Hele, vím, jak to zní. Dospívání není snadný. Život není snadnej a asi ani nemá bejt, to chápu, jasně že jo.
Ale možná by bylo fajn přestat předstírat, že my jsme jediný, kdo netuší, která bije.
Protože nikdo netuší.
A jen od nás se čeká, že to nějakým zázrakem zjistíme.
Možná to pořádně s ničím nesouvisí.
Ale potřebovala jsem to říct nahlas.

(s. 124–126)