ČTEME SI

Vedu si seznam přečtených knih. Už třináct let. V lednu 2021 se poprvé za tu dobu stalo, že jsem za celý měsíc nepřečetl jedinou knihu. Takže ano, epidemie ovlivňuje život, i ten čtenářský. Od té doby už počty utěšeně stoupají – a mám se tedy o co podělit.

Alistair Rennie: Chmurný Válečník

Překladatel Roman Tilcer tuto knihu vychvaluje a propaguje tak vehementně, že jí nebylo lze utéct. Ale pokud jste četli antologii New Weird a povídku Vykuchávač potkává Světlo, Jež Nikdy Nesvítí, stejně víte, do čeho jdete. A jestli si to chcete přečíst celé. Zmíněná povídka je jednou samostatnou kapitolou knihy (zde v jiném překladu, z Vykuchávače je Smrďák; v originále Gutter, mimochodem, více např. zde: https://www.fantasyplanet.cz/literatura/chmurny-valecnik-ocima-jeho-prek...), zbytek textu se ovšem nese v podobném duchu. Je to brutální řežba i filosofický román o hledání vlastní identity, je to čirá pornografie i stylisticky originální výlet do neprobádaných zákoutí jazyka. Bavilo mě to moc.

Laurent Binet: Civilizace

Neobyčejně zábavná alternativní historie. Kdyby se Vikingové dostali v Americe trochu dál, kdyby se naopak Kryštof Kolumbus nedostal zpět do Evropy, kdyby to bylo jen trochu jinak… První část je psána jako severská sága ve stylu Mladší Eddy, druhou částí jsou deníky Kryštofa Kolumba (částečně autentické), pak následuje kronika Atahualpovy vlády, aby Binet vše završil dobrodružstvími jistého Cervantese. Knihou se mihnou mnohé historické postavy, najdete tam korespondenci Thomase Morea a Erasma Rotterdamského, eseje Michela de Montaigne – a pokud jste alespoň nahlédli do Dona Quijota, budete se královsky bavit u poslední části. Méně vtipnou, ale výrazně hutnější alternativou jsou skvělé Robinsonovy Roky rýže a soli, které ovšem postrádají Binetův postmoderní humor. Naopak to obejděte obloukem, pokud čekáte promyšlenou, vědecky pojatou alternativní historii. Binet si hraje, nic víc, nic míň.

Andrés Barba: Město světla

Dva předchozí tituly jsou v prvním plánu literární vtípky. Město světla je vážný, kafkovsky laděný text psaný jako dokument o dávných událostech z pohledu jednoho z účastníků. Děj vypráví o podivných dětech, které se jednoho krásného dne objeví ve fiktivním městečku kdesi v Argentině. Prakticky od prvních slov víme, že to s dětmi neskončí dobře. Jen nevíme přesně jak, nevíme, kde se vzaly a co se stalo. Je to fantastika? Záleží na tom, jak si fantastiku definujete. Fantastický prvek je tam jako výchozí bod pro to, aby něco bylo jinak. Stejně jako třeba u Kafkovy Proměny. Ale zápletka jen otevírá hlubší témata, kterým dominuje mýtus dětské nevinnosti.

Bonus:
Tereza Kadečková: O dracích a lidech

Číst něco, co napsali kolegové ze Sardenu je dvojsečné. Vždy hrozí, že se vám to nebude líbit (a jak to pak dotyčné či dotyčnému sdělíte, že?!), a když se vám to náhodou bude líbit, čtenáři to mohou brát jako malou domů. Opatrně tedy uvádím, že jsem O dracích a lidech přečetl, zaujalo mě to víc, než jsem čekal (raději v těchto případech očekávám méně, logicky!), ale není to bez chyb. Potěšil mě konec a načrtnutý svět, naopak by to mohlo být zajímavější stylisticky. Prvotina hodná zmínky.

A kdybyste se chtěli nechat inspirovat tím, co mě čeká, na pomyslném nočním stolku mi leží následující:
Susanna Clarková: Piranesi
Jakub Hussar: 0 Tu
Ted Chiang: Výdech