Lovecraftovy houbičky dvakrát jinak

Kratičký příběh úvodem

„Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá,
a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá.“

H. P. Lovecraft, Volání Cthulhu, překl.: Ondřej Neff

Tyto (doslova) nesmrtelné verše zná v nějaké podobě téměř každý fanoušek H. P. Lovecrafta. Pokud náhodou nevlastníte proslulý Necronomicon šíleného Araba Abdula Alhazreda, můžete se s nimi setkat v některém z nesčetných vydání Volání Cthulhu nebo na mnoha fanouškovských serverech a fórech diskutujících Lovecraftovo dílo.

Je to definice hrůzy z neuchopitelnosti nezměrného kosmu – která se protíná celou jeho tvorbou – zkoncentrovaná do dvou krátkých veršíku.

Miluju je.

O to víc mě potěšilo, když jsem se dozvěděl o Houbách z Yuggothu, Lovecraftově básnické sbírce, která u nás v roce 2019 vyšla hned ve dvou českých překladech.

Koupě byla jasná. Volba už těžší.

Na jedné straně stála velká kniha celostránkových ilustrací v pevné matné vazbě potažené látkou od Volvox Globator za pět set, na straně druhé knížka nakladatelství Straky na vrbě – drobnější, skromnější a třikrát tak levná.

Tehdy (přiznávám) rozhodla cena.

Naštěstí se obklopuji lidmi s podobně zvráceným smyslem pro literaturu. Tak se mi (Zcela zdarma!) po dvou letech dostal do ruky i překlad druhý – ona krásná matná látková vazba za pět set – a spolu teď můžeme zjistit, zdali jsem svou koupí neprohloupil. A jestli za to ty Houby vůbec stály!

I. Houby z Yuggothu

„H. P. Lovecraft nebyl velký básník,“ píše S. T. Joshi ve své předmluvě k Houbám. Podobně se vyjadřuje i český publicista a překladatel Ivan Adamovič, když říká: „… jeho poezie se kvalitou nemohla měřit s jeho povídkovou tvorbou a je nyní vcelku právem zapomenuta.“

Můžu souhlasit?

Houby z Yuggothu je básnická sbírka žánru weird fiction. V šestatřiceti sonetech nás Lovecraft zavede zpátky na známá místa svého šíleného kosmu. Navštívíme stinný Innsmouth, tajuplná zákoutí novoanglického venkova, ale i planety a světy snových sfér, které si běžný smrtelník nedokáže představit. Setkáváme se se slepým Azathothem, plíživým Nyarlathotepem, nočními zebouny a dalšími božstvy a netvory mýtu Cthulhu. A tím vším se line podivný odér nepopsatelných divů, obskurních oblud a neuchopitelných vizí se špetkou hutné atmosféry podivna.

Prostě starý dobrý Lovecraft – přesně takový, jakého znám z povídek a novel.

Co však básně přinášejí navíc, je nakouknutí do autorova nitra, mysli a tvůrčího procesu, za kterého celý mýtus (zkompletovaný až po spisovatelově smrti jeho pokračovateli) vznikal. Setkáváme se tu s metafysickými úvahami (Spojitosti/Souvislost), obrazotvornou lyrikou (Očekávání, Nostalgie), snovými vizemi (Poznání, Odcizení), autobiografickými prvky (Holubí letci, Noční zebouni), ale i s lyrickoepickými kousky, které na žalostném prostoru čtrnácti veršů dokáží vybudovat svébytný příběh s napětím (Kniha, Zamanův kopec, Okno). To vše Lovecraftovu prozaickou tvorbu nejen zrcadlí, ale navíc prohlubuje.

Kvalitu stylu a formy veršů originálu nemůžu posoudit (v tomto ohledu jsem bohužel odkázán na české překlady, které rozebírám níže), protože hned v první básni (přiznávám) jsem musel minimálně třikrát sáhnout po slovníku (jmenovitě u pojmů lozenge, cobwebbed a roof-congeries, přičemž o jednom z nich jsem pochyboval, že je anglicky). Nutné však zdůraznit, že se jedná o Lovecraftovy nejlepší básně z pohledu metra, volby slov, představivosti i plynulosti textu (jak píše S. T. Joshi), přestože sám autor je nazval „pseudo-sonety“ (neboť se nedrží metrických pravidel sonetu shakespearovského ani italského).

Po obsahové stránce mě nadchla silná atmosféra, jakou Lovecraft kolem veršů buduje. Básně protínají silné emoce, děs, tíseň, tajuplnost, ale i kouzelnost, která vyvolává onen „pocit úžasu“ pro fantastiku tolik klíčový.

Nejvíc mě však potěšil již výše zmíněný návrat do známých míst. Fanoušci a znalci mýtu Cthulhu se můžou bavit hledáním souvislostí a nejrůznějšími odkazy na bytosti a postavy z Lovecraftových povídek, které Houby z Yuggothu nejen dokreslují, ale také rozšiřují (například báseň Staří známí/Spřaženci, která tvoří malý „prequel“ k povídce Hrůza v Dunwichi).

Bohužel tento kontext je také největší slabinou díla. Těžko si představuji, jak by se Houby četly čtenáři do Lovecrafta nezasvěcenému či bez znalosti klíčových protagonistů a mytologie Cthulhu. Protože Houby nepřináší do Lovecraftova světa nic nového a pouze těží z již existujících motivů, může být kniha sama o sobě matoucí a těžko uchopitelná.

Chybělo mi také nějaké vnitřní provázání sonetů. Přestože první tři (Kniha, Honba, Klíč) zdánlivě rozvíjejí jednu příběhovou linku, následující básně se od ní odklání a autor na nás vrší jeden výjev za druhým bez zdánlivé souvislosti (kterou čtenář opět může nalézt jedině v obecném kontextu).

H. P. Lovecraft vskutku nebyl velký básník, pokud jeho verše budeme porovnávat s poezií jeho současníků (jako například s C. A. Smithem, který jej v mnohém inspiroval). V mých očích však jeho poezie kvality jeho povídkové tvorby dosahuje, neboť ji nejen doplňuje, ale také rozšiřuje a stává se tak nedílnou součástí proslulého mýtu Cthulhu, do kterého i současní mladí autoři stále přispívají novátorskou (i poetickou) tvorbou.

A zapomenuta rozhodně není! Alespoň ne u nás, o čemž svědčí hned dva nedávné české překlady.

II. Česká poetika na houbičkách

Překladatel poezie stojí před těžkou volbou – Zachovat význam originálu na úkor poetiky překladu, anebo vytvořit svébytnou báseň originálem pouze inspirovanou? Nejčastější volbou bývá kompromis, přičemž hranice mezi jedním a druhým je velice tenká (o čemž svědčí například Havran E. A. Poea a jeho ŠESTNÁCT českých překladů).

Překlad Hub z Yuggothu Tomáše Kratochvíla pod záštitou nakladatelství Straky na vrbě se vydal cestou přebásnění. A až na pár rytmických a metrických faulů se mu to celkem zdařilo.

Malé knížečce v lesklém pevném přebalu dominuje obsáhlá předmluva S. T. Joshiho, která mi pomohla zorientovat se v zařazení sonetů do kontextu Lovecraftovy tvorby. Potěšil mě i závěrečný doslov samotného překladatele, který nabízí hned několik interpretací básní a jejich uvedení do vzájemné souvislosti. Oproti výtisku od Volvox Globator (jemuž se věnuji níže) nabízí tato verze mimo sonety i několik Lovecraftových starších veršů navíc.

To vše doplňují detailní ilustrace Martina Milana (viz obr. 1), které i na poměrně malém prostoru dokáží upoutat.

Jako fanoušek české poezie jsem ale nejvíce ocenil svébytnost přebásněného textu, který obstojí i nezávisle na originálu. T. Kratochvíl volně a ladně přednáší tísnivé verše, místy archaickým jazykem umocňuje atmosféru a rytmikou dosahuje leckdy až máchovských nálad.

To nejlépe vyjádří tato ukázka: