RECENZE: Jan Kotouč a Lucie Lukačovičová, Velká bouře v českých zemích
Článek od: Jan Procházka - 23.03.2025
Knižní série České země Jana Kotouče si od prvního dílu, který vydalo nakladatelství Brokilon v roce 2016, získala spoustu oddaných fanoušků. Ostatně jen díky tomu a spisovatelským kvalitám Jana Kotouče se České země dočkaly šesti knih. Jenže než se Česko-slovenské království stalo ve světě po Velké bouři námořní velmocí, muselo se nejdříve tím královstvím stát. O tom, co tomu předcházelo, si čtenáři mohli přečíst v povídce Po Velké bouři, kterou autor zařadil do povídkové sbírky Hrdinové českých zemí a která také vyšla v antologii Ve stínu apokalypsy. Příběh, jehož hrdinou se stal majitel textilek, vzdálený potomek rodu Přemyslovců a český obrozenec Richard Mělnický, zasadil do roku 1848, tedy do období těsně po Velké bouři. Krajem táhnou skupiny marodérů a rabují. Mělnický se však rozhodne nejen bránit své spoluobčany a jejich zásoby jídla, ale také zjistit, kdo velí těmto vojensky organizovaným oddílům. Že je po Velké bouři přerušeno spojení nejen s Vídní, ale i Prahou, Olomoucí a dalšími městy, je komplikace, které se rozhodl čelit nejen spisovatel, ale také Mělnický. A stejně jako poslední potomek Přemyslovců nebude čelit nepřátelům sám, i Jan Kotouč si na pomoc k rozvinutí této základní zápletky přizval jakožto spoluautorku zkušenou spisovatelku Lucii Lukačovičovou.
První část tedy tvoří zápletka výše zmíněné povídky, tu však zkušení autoři rozvinuli v překvapivě uvěřitelný a nepřekvapivě čtivý příběh o zrodu Národní aliance, jež je sdružením nejen průmyslníků, starostů, zastánců Národního obrození z řad intelektuálů, ale především obyčejných lidí, kteří touží po míru a klidném životě. Ti všichni se musí postavit uzurpátorovi, jenž obsadil Prahu a neštítí se ničeho. Podaří se Mělnickému a jeho lidem navázat spojení s pražskými obrozenci? Zvládnou dobrovolníci neuvyklí vojenskému drilu bojovat proti vojákům, kteří po léta bojovali v řadách císařského vojska?
Co musím hned z kraje vyzdvihnout, je neskutečná pečlivost, kterou oba tvůrci věnovali rešerším historických postav i dobových reálií. Teď nemluvím pouze o vojenské terminologii či přesném popisu nabíjení zbraní, ale i důkladnému vykreslení jednotlivých obrozenců. Palacký, Klicpera, Borovský či Němcová jsou vylíčeni natolik věrohodně, jako by Velká bouře nebyla příběhem z alternativní historie. Stejně tak i poměry ve společnosti, ať už měšťanské, či jiné, jsou popsány hodnověřně. Také je sympatické, že autoři nesklouzli k cimrmanovské přehlídce významných osobností Národního obrození, kdy každá pronese jednu repliku, ale naopak jim ve vyprávění určili důležité role pro směřování děje. Příběh je také skvěle vybalancován a kromě nezbytných vojenských popisů a pochodujících batalionů se tvůrci věnovali též několika civilním linkám, v nichž hrají roli sice obyčejné osoby, ale přesto mají velký vliv na celkové dění. Vlastně všechny postavy, ať už smyšlené, nebo historické, mají v knize své místo. Navíc jsou napsány tak, že snad nikomu nebudou jejich osudy lhostejné. Zkrátka a dobře, Velká bouře v českých zemích je zábavné a návykové čtení, které si užijí nejen fanoušci série České země, ale i ti, kteří se s ní ještě nesetkali.
Velká bouře v českých zemích
Jan Kotouč a Lucie Lukačovičová
Nakladatelství: Brokilon
Vydáno: 2024
Počet stran: 408
Jazyk vydání: český
Autor obálky: Tomáš Flak
Forma: klasická kniha
Vazba knihy: pevná / vázaná s přebalem
ISBN: 978-80-7456-605-9
- Přidat komentář
- 2839x přečteno
Komentáře
pro pokračování
Pro pokračování by nebylo od věci vytěžit Drnkovu trilogii Maxmilián - zejména první díl "Námořník", kde je celkem slušně podaná postupná industrializace. Velká bouře se "trefila" nejen do období klasických revolucí, ale i do revoluce průmyslové, kdy se rozjížděla těžba a průmysl na základě místních zdrojů na našem území. Moderní námořnictvo se bez odpovídajícího průmyslu nevybuduje a samostatnost bez zbrojovek neobhájí.
inspirace
Jedna věc, z níž mám smíšené pocity - opravdu smíšené tak, že sama pořádně nevím, zda se mi to líbí nebo nelíbí - je výrazná inspirace postavy D. Šára nějakým Richardem Sharpem z dlouhé knižní série od Cornwella. (V televizní adaptaci ho hrál Sean Bean.) Čekala jsem, že se kolem toho strhne diskuse. Trochu jsem doufala, že mi to pomůže rozhodnout se, co si o tom vlastně myslím, abych pravdu řekla. Ale Šár ani není zmíněný v recenzi - přitom se mi zdálo, že to on je hlavní postavou spíše než Mělnický. Nemyslím, že jsem si tu podobnost Sharpa a Šára jen představuju, je opravdu výrazná - až po doslova citované věty. Je možné, že tahle literární/televizní postava natolik vypadla ze všeobecného povědomí? Nebo jsem měla nějaký divný živý sen, v němž se z rozečtené knihy stane div ne fanfikce na Sharpa, a podařilo se mi uvěřit, že to byla ta kniha? Četla jsem něco jiného než všichni ostatní? Byla bych moc ráda za komentář, že to vidí i někdo další - a co si o tom myslí. :)
Cornwell mě minul
Nemám televizi (od vojny) a v knižní podobě mě Cornwell prakticky minul (jedna kniha od něj mi těžce nesedla, byť byla napsaná dobře), takže nemám s čím srovnávat. Pár vybraných scének na Tytrubce o postavě Sharpa taky mnoho neřekne. Jméno samotné ve mě vzhledem k specializaci vyvolá obraz masivní ručnice - zadovky s blokovým závěrem, zpočátku perkusní a posléze nábojové, jejíž moderní (většinou italské) napodobeniny přimět k řádné funkci je dlouhý a technicky náročný opruz (týká se to perkusních variant). Mě spíš zaujalo, že se v celé knize nemihne žádná tehdy nová zbraň - v bohatších kruzích civilního obyvatelstva by se perkusní zadovka, nějaká ta lefoška nebo revolver/pepřenka tou dobou nepochybně našly. Pražští puškaři šli tehdy s dobou a nejnovější věci měli v nabídce na tehdejší dobu prakticky obratem. Sylvestr Krnka z Volyně zkonstruoval svou první zadovku v roce 1849 (šlo o přestavbu armádní ručnice), což by šlo využít v dalším dílu. Co trochu zamrzí, je zde pominuta železnice. Dráha Olomoucko - Pražská byla v běžném provozu a vzhledem ke kvalitě stavby by na většině trasy byli problém spíš banditi, než příroda. z Olomouce na Vídeň už by ale přírodní poměry provoz ohrožovaly podstatně výrazněji...
Sharpe
Děkuji za odpověď. Myslela jsem, že je série se Sharpem známější - i mezi fantasy/sci-fi komunitou: válečné filmy/seriály mě většinou nezajímají, k tomuhle jsem se dostala na doporučení znějící zhruba: "To je ten seriál, kde Boromir neumře." :D A je myslím kompletně na youtube, takže snadno dostupný. K těm střelným zbraním: i mě trochu zarazilo, že zřejmě všichni používají stejný typ pušky jako v Sharpovi, který se odehrává zhruba 1809-15. O střelných zbraních nevím nic, ale říkala jsem si: to se vývoj za čtyřicet let vůbec neposunul? - Velká bouře mě ohromně bavila ve chvíli, kdy jsem ji četla; až potom mě začaly napadat různé legrační otázky...
V sharpovkách se střílí ještě
V sharpovkách se střílí ještě puškami s křesadlovým zámkem (neb napoleonské války a tehdy to byl - už dost dlouho - nejmodernější systém). V první půlce devatenáctého století už se ale masivně přecházelo na perkusky, což jsou sice taky předovky, ale místo křesadla s pánvičkou na prach mají komínek (piston), na který se nasadí roznětka čili kapsl... V tom roce 1848 už by měla být jak ve vojenských kruzích, tak mezi civilním obyvatelstvem perkusních zbraní naprostá převaha, nehledě k tomu, že - jak správně podotkl Střelec - tou dobou už taky jely první pokusy se zadovkami (byť k jejich opravdovému nástupu došlo až kolem roku 1865). Čili jestliže hrdinové tohoto příběhu používají křesačky, je to trošku renonc, ale ne příliš velký. A přiznávám, z hlavy nevím, kdy přesně přešla na perkusi rakouská armáda, proslulá tím, že novoty zaváděla nerada (čili by to nakonec ani renonc být nemusel).
A jinak - no, když už člověk píše zrovna starožitnou military, sharpovky (a vůbec věci od Cornwalla) nejsou zrovna marný inspirační zdroj...
Sharpe
Jako autor si dovolím se vyjádřit, i když to běžně nedělám :-) Myslím, že inspiraci Sharpem jsme nijak nezastírali, ono už jméno Šár je takové lehké pomrknutí a některé praktiky, jako učení střelby nebo nabíjení jsou inspirované ze Sharpa. Ony ty armády ale fungují podobně.
Řekl bych ale, že ta podobnost je spíš v tom pomrknutí a reáliích. Jako postava je Dalibor Šár dost jiný. On vedl poměrně dobrý život a jako myslivec možná nebyl v "horních vrstvách", ale rozhodně nepatřil ani k chudině. Sharpe naproti tomu byl doslova sirotek z ulice z největší bídy a do armády utekl protože spáchal vraždu Šárovi se zhroutil svět až smrtí jeho rodiny. Sharpe je takový víc "gauner" a vlastně ho pohání snaha dokázat si, že je lepší než lidi, kteří nad ním ohrnují nos, a chce se pomstít lidem, co mu ublížili, občas se u toho neštítí ani vraždy. Šár má spíš problém, že hledá pomalu nový smysl života, nový důvod, proč chce žít, neví jestli je to armáda nebo obrození nebo Juliana, ale tak prostě pomalu jde setrvačností.
Tak ten rozdíl vnímáme teda my.
Je vtipné, že se spekuluju, jestli jméno Šár je pomrknutí na Sharpa, což byl úmysl. Naopak u admirála Šprunce každý hned měl za to, že to je Spruance a to opravdu vůbec nebyl můj úmysl a jen mě to jméno prostě napadlo :-)
Sharpe
Nemyslela jsem si, že se pokoušíš zastřít fakt, že si půjčuješ ze Sharpa - právě proto mě zmátlo, že to nikdo jiný nekomentuje. Ale vedlo mě to k zamyšlení, jak vlastně takovou výpůjčku postavy provést. (Ponechávám úplně stranou, jestli by se to mělo dělat, protože to je na jinou a delší diskusi.) Jak píšeš, Šár je dostatečně odlišný od Sharpa, aby fungoval jako samostatná postava - jenže právě s tím mám trochu potíž. Protože Šár dostal některé Sharpovy scény a dialogy, které i vytržené z kontextu znějí docela cool, ale Šár si je nezasloužil.
Příklad: Šár učí vojáky vystřelit tři rány za minutu. To byla OK scéna, kde Šár umí něco, co nováčci ne, a naučí je to, tečka. V Sharpovi se tahle scéna nějakou chvíli buduje a řeší se v ní několik věcí naráz: to, že Sharpe je povýšený z řad mužstva a není šlechtic, což je pro většinu důstojníků šokující; začátek jeho krásného a dlouhého nepřátelství s plukovníkem Simmersonem; rozdíl v přístupu k velení (vojáci mají hlavně dobře vypadat v uniformách; když neposlechnou, dám je zbičovat, a je mi jedno, kolik jich umře; versus: ty uniformy jsou dost nepohodlný, hele, jsme ve Španělsku uprostřed léta, aspoň si sundejte stojáčky a rozepněte kabátce, ať mi tu neumřete, než vám vysvětlím, proč je pro vás životně důležitý se naučit tuhle věc...) a mohla bych ještě chvilku pokračovat. Tudíž má výčitka zní, že tam jsou boží scény, ale chybí k nim buildup. Myslím, že to šlo napsat líp. (Četlo se mi to dobře - jinak bych nerýpala.)
Měli vůbec v rakousko-uherské armádě pravidlo, že důstojníci jsou šlechtici? (A jak moc by to pravidlo řešili za stávající situace?) Totiž, zdá se mi, že Šár si řeší nějaké dějové linky, které jsou jako vystřižené z napoleonských válek, a trochu přitom zapomíná, že je uprostřed apokalypsy a možná by mu to mělo dělat větší starosti.
chybička historická
Rakousko-Uhersko vzniklo až po rakousko - uherském vyrovnání v roce 1867. Do té doby to byl státní útvar zjednodušeně nazývaný Rakousko, složený z mnoha zemí.
Jinak koukám, že mezi modelařinu budu muset vložit něco o střílení z historických zbraní....
Re: chybička
Pardon, to mi ulítlo. Na svou obranu: zrovna začínám psát povídku z konce 19. stol; trávím večery listováním starými časopisy, abych se do toho období trochu dostala. Myšlenkami jsem někde v roce 1890. :)
armády byly těžce konzervativní
Armády byly v první polovině 19. století těžce konzervativní a modernizace přišla hodně draho. Výjimkou bylo Prusko, které mělo Dreyseho jehlovku připravenou v armádních skladech už v době Velké bouře. Jinde se teprve přecházelo z křesadlových zbraní na perkusní a rakouská armáda v tomhle byla ještě o kousek stranou. Firma SB provozovala žižkovskou kapslovnu od roku 1825, v civilu byly díky tomu běžné čepičkové perkusní zápalky, nasazované na piston. Armáda ale zavedla válečkové kapsle, které se vkládaly do ekvivalentu pánvičky křesadlové zbraně a kohout bil místo na ocílku křesadla na úderník ve víčku pánvičky, nebo na víčko u menší verze (systém Augustin). Sice to umožnilo relativně levné přestavby (stačilo vyměnit jen kohout a víčko pánvičky), ale jinak to výrazný pokrok nebyl. Ostatně v době bitvy u Hradce Králové (1866) měla rakouská armáda ládovačky (velmi kvalitní), Prusové jehlovky, ale puškař Lebeda už v Praze tou dobou prodával americké opakovačky Henry a Winchester.
To si teda Lebeda švihnul,
To si teda Lebeda švihnul, jestli měl "yellowboye" na skladu už v šestašedesátém. Pro nás teď a tady je ovšem podstatné, že Augustinův systém armáda zavedla od jednačtyřicátého. Takže křesačky (pokud v té knize skutečně jsou) jsou už fakt mimo... Na druhou stranu, jestli se popis používání omezuje na to, že je potřeba kuli zaobalit ucpávkou a zarazit nabijákem do hlavně, pak to sedí od husitských píšťal až po ty armádní lorenzky u Hradce Králové, a může to být úplně správně. Až na ten nešťastný civilní sektor, žejo...
Oprava: i v civilním sektoru.
Oprava: i v civilním sektoru. V osmačtyřicátém nikdo nemohl mít ještě ani tu krnkovku.
paradoxy
Lebeda si opravdu švihnul fofrem nebývalým - kdysi (ještě za komančů) jsem někde (patrně v kartotéce VHÚ) narazil na fotku inzerýtu firmy Lebeda z novin z z roku 1866, kde tyhle výkřiky techniky opravdu nabízel. Na druhou stranu "pennsylvánské karabiny" vyráběné v Belgii pro civilní americký trh byly křesadlové ještě v roce 1874 (patrně pod traperským heslem "kapsle musíš za draho kupovat, křesací kámen najdeš v každým potoce") a křesadlové zámky typu Miqulet pro arabské pušky rozvážel letecky po Severní Africe Saint-Exupéry až do 30. let 20. století.
Po Napoleonských válkách byly sklady křesaček plné, pak šly za pár šupů na civilní trh a leckdo si svůj kus nechal zperkusit. U armád to šlo trochu jinak - to nejlepší a nejnovější dostaly nejprve elitní jednotky, pak řadové a na domobranu a zálohy bylo to, co zbylo - tedy předpotopní kousky z předchozí úry. Kdysi jsem na Tytrubce zahlédl britský dokument o těžbě a zpracování pazourku. Dokument byl datovaný 1940 a výsledným produktem byly mušketové (tedy velké) křesací kameny (v množství po soudcích. Takže staré dobré BrownBess v křesadle asi stále byly někde ve skladech a jen díky zrušení německé invaze na ně nedošlo.
Výhodou flinty s hladkou hlavní je vyšší rychlost nabíjení, než u drážkované, což může být na menší vzdálenost výhoda, ale na větší vzdálenost jde o přesnost (kule musí v drážkách dobře těsnit a tak tam jde poněkud ztuha), kterou hladký lauf kuli nedá (do 100 m je to skoro jedno, pokud jde o trefení chlapa za účelem vyřasení). Rychlost palby z předovek se pohybuje v závislosti na výcviku a typu zbraně od dvou do čtyř mířených ran za minutu, skutečný problém je choreografie při hromadné palbě a nabíjení v sevřeném útvaru. Aneb jak rychle naládovat a nevyšťouchnout oko nabijákem sobě ani sousedovi (a nenechat si totéž způsobit sousedy v řadě). Osobně jsem v dobách nejlepšího tréninku dokázal za minutu 4x vystřelit a 3x nabít (první rána byla nabitá) a dostat všechno do papíru..
Přidat komentář