Knihovnička pro obnovu civilizace: 1. Při cestě časem je lidská paměť na houby.

Dějiny science fiction jsou plné příběhů, které se zamýšlejí nad tím, jak by cestovatel ze současnosti ovlivnil minulost, kdyby se ocitl mezi křižáky nebo dokonce ve starověkém Řecku. Máme tu několik filmů, ve kterých cestují vojáci z konce dvacátého století – tu do probíhající druhé světové války, tu dokonce do feudálního Japonska. A už tady dopadá ten střet všelijak. Co se týče filmů, asi všem se vybaví Tajemná záře nad Pacifikem, ve které se letadlová loď Nimitz ocitne těsně před útokem na Pearl Harbor, ale na české televizi kdysi běžel třeba i Časový posun z roku 1979, v němž se moderní jednotka vypraví do samurajského Japonska a začne měnit dějiny.

Co se změn dějin ve filmu týče, Češi jsou – na velikost našeho filmového průmyslu – docela přeborníci. Máme tu Zítra vstanu a opařím se čajem, ve kterém se nacisté pokouší zvrátit porážku dopravením vodíkové bomby Adolfu Hitlerovi, Zabil jsem Einsteina, pánové..., kde se změna času „povedla“ a odpovídá na otázku, co by se stalo, kdyby Einstein zemřel před zformulováním moderní fyziky, a pak tu jsou ovšem Návštěvníci, kteří se snaží najít Adama Bernaua a jeho deník v socialistickém Československu a zachránit tak svou přítomnost – ovšem bez té zásadní informace, že jejich budoucnost ve skutečnosti ovlivnil hlavně děda Drchlík.

A co se týče knížek, máme s panem Broučkem dokonce prvenství. Ten se do patnáctého století vydal už v roce 1888, kdežto yankee Marka Twaina až o rok později. Jenže pan Brouček se nesnaží v patnáctém století nic měnit. Ten je rád, že je rád. Kdežto onen Američan učí rytíře Kamelotu používat elektřinu, střelné zbraně a další vymoženosti moderní techniky.

A tady se dostáváme k otázce, která započala tenhle malý seriálek:

Co by běžný moderní člověk – například já – dokázal přinést do minulosti, kdyby se tam náhle ocitl?
A pokud by si směl s sebou něco vzít, co by to mělo být?

Zdroj obrázku je diskuse na FB u profilu Vědátor 

Pokud by se vás v minulosti, dejme tomu v roce nula, rozhodli chvíli poslouchat a vy jim začali vyprávět o tom, co je v budoucnu čeká za úžasné technologie – léky, elektřina, letadla, auta... no řekněme, že byste skončili v lepším případě ve vězení, v horším na hranici či na kůlu. Ne že by to bylo těmi pohádkami – vlastně by vám nerozuměli, ať byste byli kdekoli. Prostě jste divně oblečený člověk, co blábolí neznámou řečí. Proto by se možná ze začátku hodilo hrát němého a kreslit. Jenže zaujmout kreslením chce správné obecenstvo – a ani pak nemáte vyhráno. Přenos informací tímto způsobem trvá a vysvětlit něco složitějšího je prakticky nemožné. Museli byste být extrémně nadaní rychlokreslíři s vyvinutým prostorovým myšlením. Ne, prakticky nikdo, kdo by měl takové nadání a zároveň znal dostatek z fyziky, matematiky, techniky a chemie, prostě neexistuje.

A další věc – zapomeňte na situaci, kdy takový cestovatel v čase učí lidi vyrábět střelné zbraně, létající stroje nebo motory. Museli byste začít něčím velmi jednoduchým, na tom si vybudovat reputaci, a mezitím se nenápadně pouhým poslechem učit jazyk. Čím začít? Napadl mě šroubek. Jako spojovací materiál by způsobil malou revoluci, a přitom by byl vyrobitelný tehdejšími řemeslníky. Další věc – papír. A když už jsme u papíru, nebudeme se držet při zdi – knihtisk.

Samozřejmě ti techničtější z nás budou šermovat věcmi jako parní stroj nebo dynamo. Protože ten princip je přece tak jednoduchý! Ale ne – vážně by to nešlo. U dynama bychom narazili na to, že nedokážeme vyrobit izolovaný drát a vlastně ani magnet. U parního stroje narazíme na to samé – materiály. A to je ta potíž s vyučováním lidí v minulosti. My je nemůžeme naučit pokročilejší věci a sami často nevíme, jak vyrobit ty základní součásti. Nevíme, jak přesně vyrobit papír zcela od nuly, jak si vyrobit lepidlo, jak vyrobit drát, jak vyčistit kov, neumíme vyrobit sklo, těsnění a podobně. V lepším případě známe zpaměti postupy stavby jednoduchých strojů ze základních surovin.

A tady přichází na pomoc domácí knihovnička pro případ cesty časem.

Vzpomínáte na Romana Bureše a jeho Propast času? Tam se přeci cestovatel přenesl i s částí okolí. Co kdyby se před vámi najednou objevil portál a začal vás vtahovat? Nestojí to za to mít v rohu místnosti krabici „pro případ cesty časem“? Maximálně budete na druhé straně portálu za blbce. Ale co kdyby budoucnost místo minulosti byla třeba jako ve Falloutu, Mad Maxovi, nebo koneckonců Stroji času? Tuhle knihovničku, kterou bych chtěl v několika příštích článcích představit, bych rád sestavil tak, aby byla užitečná jak při přesunu o 2000 let do minulosti, tak i pro případ, že se ocitnete ve světě po apokalypse.

Ono se to vlastně nakonec ani moc neliší...