SLOUPEK: Knihy, které se opovážily Siriusovi změnit život

Už jako malý jsem tíhl k fantasy/sci-fi a mytologickým příběhům. Tuhle vášeň ve mně rozdmýchalo několik věcí: předně to byly filmy. Na starém videopřehrávači mi pořád dokola běžel Hook a E.T. Mimozemšťan od Spielberga. Velký vliv na mě měly i pořady v televizi – byl jsem pravidelným divákem kreslených animáků od Walta Disneyho, Robina Hooda, Hercula a Xeny. No a pak tu byla moje babička, která mě podporovala tím, že si se mnou věčně hrála na piráty, zloděje, rytíře. A byla to právě babička, která mě „dovedla“ k první knize, kterou jsem kdy přečetl. Jmenovala se Bohové a hrdinové antických bájí a přelouskal jsem ji hned, jakmile jsem se naučil číst. Čas plynul a plynul a já jsem rostl. Najednou tu byla třída třetí. Do rozvrhu přibyl předmět zvaný Vlastivěda a s ním přišly i české báje, které mě zajímaly. Chtěl jsem si o tom přečíst něco víc a opět situaci zachránila babička, která vytáhla z knihovny Staré pověsti české od Aloise Jiráska. 

Opět poskočíme trochu v čase. Mám krátce před dvanáctými narozeninami. Zájem o historii přetrvává, zajímám se o Přemyslovce a Habsburky. Zůstal mi i zvyk z dětství – koukat se v sobotu ráno na kreslené pohádky. Silně mnou rezonuje vášeň pro Pokemon. Sbírám samolepky, kupuji časopis, který je na ně tématicky zaměřený. A právě v jednom z těch čísel byl asi čtyřstránkový článek o NĚM. Tady se s ním poprvé SETKÁM. Nemluvím o nikom jiném, než o Harry Potterovi. Ten článek slupnu jako malinu, přečtu ho několikrát a pak řeknu: „Tohle prostě musím mít!“ Netrvá to ani pár měsíců a přečtu všechny díly, které jsou zatím k mání. Což v mém případě znamená, že končím Ohnivým pohárem a do Fénixova řádu je zatraceně daleko. To ale nic nemění na tom, že bezmezně propadám fantasy žánru a připadám si jako v novém, doposud nepoznaném světě, který čeká na to, až ho prozkoumám. Jenže nevím, kam dál. Naštěstí zakopávám o Pevnost, která se mi stane úžasnou průvodkyní na cestě žánrem.

Kupodivu mé další kroky nemíří k Pánovi Prstenů (toho jsem se odvážil přečíst až po tom, co jsem viděl film), ale k Zaklínači – především díky vlivu seriálu. Stejně jako u Harryho, i tady jsem fascinovaný, přestože se jedná o něco úplně jiného. Sapkowski se pro mě stává mistrem slova a na dlouhou dobu nejlepším žánrovým autorem. Od Geralta to už pak byl kousek k Červenákovou Černokněžníkovi a až teprve přes něj jsem se dostal ke klasice nejklasičtější - Howardovu Conanovi.

Jenže čtenáři Sardenu mě znají především jako čtenáře české fantastiky. K té jsem se dostal díky Líhni Miroslava Žambocha. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem si v Pevnosti přečetl ukázku, která mě uhranula. Ta kniha na mě působila jako magický artefakt. Ukázala mi, že fantasy nejsou jenom elfové, ale že tam můžou pobíhat chlápci s bouchačkama a katanama. Od Žambocha jsem pak přečetl prakticky všechno, ale žádná z jeho knih na mě už tak nezapůsobila a dodnes ji pokládám za jeho nejlepší dílo. A ještě něco mi Líheň ukázala – a sice to, že jsou i čeští spisovatelé a česká fantastika. Takže jsem se vrhl do jejích vod a začal ji prozkoumávat. Brzy jsem objevil Kulhánka, Procházku, Kopřivu a mnohé další.

Poslední zlom pak nastal minulý rok před Vánoci. To jsem hledal něco, u čeho bych si odpočinul od fantastiky. Už ani nevím, jak se stalo, ale objevil jsem detektivní sérii o Jacku Taylorovi, kterou napsal Ken Bruen a začíná knihou Vraždy na molu. Byl jsem okouzlen autorovým stylem, jazykem a hlavním hrdinou. A tak se stalo, že jsem konečně propadl detektivnímu žánru, což jsem si přál už několikrát při četbě knih jiných autorů.  

Jak říkám, čtení je jen pouhá cesta a nikdy nevíte, co na ní objevíte. Takže je možné, že v životě narazím ještě na hromady knih, které mě ovlivní.