UKÁZKA: Jiří Kulhánek, Vyhlídka na věčnost

"Pokud máme mezi tuzemskými spisovateli ekvivalent dlaždiče, je jím bezpochyby Jiří Kulhánek. Jeho čeština je hrubá, neotesaná (ačkoli několikaleté postprodukční práce na Vyhlídce dávají tušit, že je to pečlivě provedený záměr) a ze střídání minulého a přítomného času na ploše jediného odstavce, ba jediné věty, musí jazykově citlivějšímu jedinci třeštit hlava. (Schválně si znovu přečtěte první odstavec této recenze.) Co ztrácí autorův jazyk na uhlazenosti, získává na slovních hříčkách, přirovnáních a odkazech na přísloví, které jsou tak primitivní a tak třeskutě vtipné, až jsou geniální." (uvedl DejF ve své recenzi) Posuďte sami...

Anotace:

Žijí mezi námi - známe je z televize, z rozhlasu i z novin - mluvčí. Ovšem pouze jeden z nich je pan Mluvčí, ale na toho v hromadných sdělovacích prostředcích nenarazíme. Pan Mluvčí totiž příliš nemluví, pan Mluvčí pouze vyřizuje vzkazy, a když s tím začne, slunce skryje tvář a pohřební služby přecházejí na dvojsměnný provoz.
Trojsměnný.

Ukázka:

ČAS OD ČASU

Ať se ti splní všechny sny!

– čínská kletba

Byl to největší člověk, jakého jsem kdy viděl – byl dokonce větší než náš pán hrabě Frederick, a nebylo v Dolních Sasích nikoho většího nad našeho pána hraběte Fredericka. Když mu náš nový pán hrabě Heinrich nechal useknout ruce, nohy a nakonec hlavu, byl jsem také větší než náš pán hrabě Frederick, ale to už pak byl kdekdo.

Ve dveřích se musel hluboko sklonit, a když se narovnal, jeho kápě zmizela ve stínech pod stropem – ještě že je v naší krčmě tak vysoký – otec vždy říká, že ve správné krčmě musí jít tancovat na stole a Černý mlýn je správná krčma.

Oba švédští marodéři přestali prznit mou sestru a vzhlédli.

Cizinec měl plášť z tmavozeleného brokátu, kápi hluboko do čela, a nad levým ramenem jílec meče. Plášť byl promočený deštěm a zastříkaný blátem – z lemu padaly hojné špinavé kapky. Divné, podle pláště je bohatý, a přesto jsem v nekonečném bubnování vody nezaslechl kopyta. I podle zabahněných bot přišel pěšky. Přejel pohledem po marodérech a usadil se k vedlejšímu stolu, aby měl zeď za zády a aby viděl na všechny dveře a obě okna.

Švédové zase začali prznit mou sestru. Už se těším, až vyrostu, abych také mohl prznit svou sestru.

„Co si budete přát, vzácný pane?“ přispěchal otec a otíral si ruce do mastnotou pročernalé zástěry. Má velké silné ruce, a stejně jako já si krom meče všiml i krunýře pod cizincovým pláštěm – a každý, kdo má zbroj a meč, je v naší krčmě vzácný pán.

„Kuře. Střední. Přines ho, zabij, oškubej – zbytek zvládnu sám.“ Cizinec mluvil sice po našem, ale s takovým přízvukem, že mu bylo sotva rozumět. „A džbán vody.“

„Máme vynikající víno, vzácný pane, a…“

„Džbán vody,“ hlas zledovatěl a cizinec si shodil mokrou kápi z hlavy – otec až ucukl. Cizinec byl vychrtlý, tváře propadlé únavou, bledé jak smrt, ale v očích mu hořely plameny lojových svíc, jako by hořely samy oči.

„Jak si přeješ, vzácný pane… zaplatit máš jistě čím?“ Na to by se otec zeptal, i kdyby u stolu seděl sám Lucifer.

Cizinec odstrčil umáčený vak, sáhl pod plášť a pak to zazvonilo. Marodéři opět přestali prznit mou sestru a opět vzhlédli. I moje sestra vzhlédla. Když zazvoní zlato, vzhlédne každý.

Je to divné – každý peníz by měl cinknout stejně – měďák, stříbrňák i zlaťák, ale není to tak. Všichni to máme v uchu.

Otec se uklonil, až se nosem dotkl stolní desky, zvedl obrovskou zářivou minci a řekl: „Cokoli si přeješ, převzácný pane.“ „Nocleh?“

„Jistě, převzác…“

„Počkej,“ přerušil otce cizinec a položil na stůl meč, „kde je tu nejbližší hřbitov?“

„Hřbitov? Aha. Myslíš jako krchov. Proč…?“

„Kde?!“ cizincův hlas opět zledovatěl.

„Daleko, až ve vsi, v Schätzendorfu, i na voze to trvá skoro čtvrt dne.“

Sestra sklouzla ze stolu, stáhla si sukně, otřela rty a pořád se dívala na místo, kde před okamžikem leželo malé zlaté slunce. I oba marodéři se na to místo dívali: jako by tam pořád tančil hřejivý žlutý odlesk. Marodéři si sedli na lavice proti sobě a má matka jim donesla po korbeli piva.

„Zlato, to se v dnešních dobách nevidí,“ řekl vyšší ze Švédů – oba mluví po našem skoro tak dobře jako my. Menší ze Švédů vytáhl dýku, začal špičkou cinkat o stůl a začal se usmívat – má černé vykotlané zuby, tak to nevypadá moc přátelsky. Něco syklo, zablesklo se, a cizincův meč najednou neležel na stole, ale obnažený se vznášel v cizincově ruce. Je to zvláštní meč, dlouhý, prohnutý, šedý, měkce lesklý, nikdy jsem takový neviděl, a bylo znát, že cizinec je s ním srostlý.

„Nevidí. A neuvidí,“ teď se usmál cizinec, a přestože má nevídaně bílé zuby – a co jsem viděl všechny! – oba marodéři zbledli. Ten menší pomalu a opatrně schoval dýku, a vykotlaný úsměv mu přimrzl k líci. Zdálo se mi, že se skutečně ochladilo – nepokojné stíny svíc na okamžik strnuly, pak se natáhly k cizincovi.

Jistě se mi to také jen zdálo.

Pokřižoval jsem se.

„Krásná zbraň,“ řekl vyšší Švéd – jmenuje se Lars, „nipponská, že?“

„Nipponská, ano,“ zase to syklo a sametový lesk čepele zmizel. „Hospodo,“ cizinec nezvedl hlas, „pánové dnes pijí na mne.“

„Prosit!“ švédské korbele vylétly ke stropu, zaklokotání, dvojhlasé říhnutí, pěna na plavých vousech.

* * *

Později, když se promáčený podzimní večer přelil v promáčenou podzimní noc, když otec zamkl dveře a zabednil okna, a když cizinec dojedl kuře, které si sám vykuchal, okořenil a které jsem já opekl na rožni v krbu, tak tehdy se trochu uvolnil – sundal si plášť a dal ho sušit. Takovou zbroj jsem v životě neviděl – ani Švédové takovou zbroj neviděli – ti dokonce přestali pít – dosud do sebe lili pivo za pivem a močili do slámy pod stolem. Zbroj byla matně černá a zdála se být lehoučká jako lněná halena – přesto, předivo záseků, důlků a škrábanců jistě bylo od mečů a mušket; kusy drátěné košile zakrývaly měkkou černou kůži spodního kabátce, kde pancéře nedoléhaly.

Švédové nic neříkali, jen zírali. Není zbroje, která by zastavila kuli z moderní muškety.

„Taky nipponská,“ řekl cizinec a napil se vody ze džbánu – dobře jsem si všiml, sotva mu ji otec donesl, že do ní něco hodil, něco malého bílého. Jed to nebyl, sebevražda je smrtelný hřích.

Plameny v krbu praskaly, světla lojovic tančila a nachmelení Švédové začali zpívat nekonečnou smutnou švédskou baladu. Cizinec sáhl k opasku a vytáhl pistolku – směšnou a malinkatou – do hlavně bych nestrčil malíček, a to mám malé malíčky. Oba naši psi hryzali kosti z kuřete a Švédové – zase jak jeden muž – přestali zpívat a začali se opile smát:

„Pistole! Nipponská pistole! To je na myši?!“ Lars až kuckal.

„I jeho druhá pistole je jistě nipponská,“ chytil se druhý Švéd za rozkrok, „proto na nás tak zíral, když sem vlez!“

„Važ slova, pijeme za jeho,“ dunivě zašeptal Lars, ale cizinec si jich nevšímal a rozložil malinkou pistolku na ještě menší kousky. Kovově to cvakalo. Nikdy jsem neviděl takové věcičky, tak přesně hranaté, oblé a kulaté, ani u mistra Ludwiga v Hamburku ne, a ten krom hodin dělá i různé ďábelské instrumenty pro vrchnost: podíváte se do mosazné trubky a všechno je najednou na dosah ruky. Pokřižoval jsem se. Cizinec ty věcičky pečlivě čistil a natíral olejem; to s pistolemi dělají všichni vojáci, i Švédové si ty své vyčistili a přeládovali, než začali prznit mou sestru.

Cizinec zrovna dokončil olejíčkování a měl vše rozložené na klůcku před sebou, když se otevřely dveře ze sklepa.

Je to divné, protože krom mě, mého otce, mé matky, mé sestry, Švédů a cizince u nás v krčmě nikdo není.

* * *

Byl to jeden z oněch dvou kupců, co u nás spali dva dny před svátým Cypriánem. Tehdy ráno nepřišli na snídani a otec říkal, že v noci narychlo odjeli. Kupec byl úplně nahý, úplně modrý, v obličeji oteklý a na krku měl hlubokou ránu plnou mokré hlíny. Od mokré hlíny byl úplně celý. Asi kvůli té ráně mu hlava ležela na levém rameni, a jak šel, hlína mu opadávala z nevídaně vzdutého břicha – plesk, plesk – takhle to dělalo. Poznal jsem ho vlastně jen podle směšné pleše, kolem které mu rostlo kolečko vlasů do půli zad. Teď je měl promáčené a také celé od hlíny.

Toporně se otočil a stejně Toporně vykročil k cizincovi.

Jeho holé paty vydávaly zvuk, jako by do podlahy bouchal topůrkem.

Buch, buch.

Buch, buch.

Sláma vlhce šustila.

* * *

Jestli jsou ve sklepě všichni, kdo nepřišli na snídani, protože v noci museli narychlo odjet, za chvíli bude plno.

* * *

Jsem chytrý hoch, říká otec Bernhard, farář naší farnosti. Chytrý, jen trochu pomalejší.

„Bože na nebesích!!!“ zařval Lars, a oba Švédové byli rázem dočista střízliví – a rázem byli bledší než cizinec. Lars tasil bambitku, hromová rána, a pak nebylo nic slyšet ani nic vidět – krčmu naplnil modrý dým. Chvíli jsem kašlal, a ani mé kašlání nebylo slyšet, a tekly mi slzy, jako když ráno rozfoukávám krb. Pak z dýmu vyšel kupec a v hrudi měl díru jako pěst. Bylo mi divné, že pořád jde, ale zas to z něj oklepalo všechnu hlínu. Pod nadmutým břichem bylo vidět, že mu někdo uřízl moudí – jako se to dělá koním.

* * *

„Do hlavy! Musíš do hlavy!“ Pronikl mi zvonečky v uších cizincův hlas. „Zataras ty dveře, chlapče!“ Pak jsem zase nic neslyšel, protože vystřelil i… Hjalmar. Druhý Švéd se jmenuje Hjalmar. Obtížné jméno, ale vzpomněl jsem si. Jak měl kupec hlavu na rameni, divně mu odskočila na záda a rázem byl všude mozek.

Páchnul.

* * *

Než jsem se dostal ke dveřím do sklepa, přišel i druhý z kupců a ještě asi tři, co u nás spali dřív a co také odjeli v noci. Na těch už visely cáry nazelenalé kůže, a z hlíny v obličeji jim svítily zuby.

Zčernalé rty visely na bradu.

Zabouchl jsem dveře a zastrčil závoru. Další z hostů, co teď bydlí ve sklepě, je rozrazil, že zlomené břevno odlétlo ke krbu.

Začal jsem se trochu bát.

* * *

Druhá Larsova bambitka, druhá Hjalmarova. Teď už byl mozek úplně všude. Ještě že je na podlaze sláma, jinak by to klouzalo. Rozhrábl jsem oheň v krbu, aby tah komína odsál dým z výstřelů. Někdy jsem chytrý, až překvapuju sám sebe.

Anebo ne.

Do ramene se mi zasekla ledová ruka – kosti trčící z konců prstů mi protrhly kytlici i kůži.

* * *

Zablesklo se a stisk povolil. Cizincův meč mi musel prolétnout tak těsně kolem ucha, že jsem se začal opravdu bát.

Protože Švédové neměli čas naládovat bambitky, zase začalo být slyšet. Otec, matka a sestra klečeli pod křížem s naším Pánem Ježíšem Kristem, kvíleli a modlili se. Psi kňučeli hrůzou.

Švédové se bili se zástupem pomalu se potácejícím ze sklepa a jejich meče hluše zvonily o kosti. Šlo to těžko, protože se nemohli řádně rozmáchnout, a tak je hosté ze sklepa tísnili do rohu. Cizinec skládal malinkou pistolku a zároveň mečem odsekával ruce, které se po něm natahovaly přes stůl. Hosté ze sklepa se tlačili tak, že stůl posunuli, a ten ho sevřel v koutě a málem se převrhl. Cizinec zachytil věcičky na pistolku v poslední chvíli. Proč to jen dělá, proč se tím zdržuje, říkal jsem si a zalezl pod lavici. Jeden z hostů ze sklepa se mačkal za mnou, tak jsem lavici podlezl a vyšplhal za komín krbu. Je tam horko a kameny pálí do dlaní.

Pak cizinec pistolku složil, jenže ji nenaládoval, jen do ní zespoda zarazil takové černé hranaté… něco.

* * *

Hjalmar s Larsem byli v úzkých.

Bojovali s hosty ze sklepa dýkami a okovanými pažbami bambitek, ale hostům nevadilo nic krom nadobro rozčísnuté lebky. Hosté ze sklepa se naštěstí pohybovali velmi pomalu, tak mozku bylo tolik, že se podlaha začala vážně smekat, takže hosté padali i po nepodařených ranách. Plazili se ale po zemi a snažili se Larsovi a Hjalmarovi zakousnout do nohou. Pak jsem se musel přestat dívat, protože jeden z hostů ze sklepa lezl ke mně za komín. Škoda, že jsem si nevzal pohrabáč.

Máme fortelné pohrabáče.

Rameno mě bolelo a krev mi promáčela kytlici.

Něco divně puflo a křuplo a hostovi zmizela hlava.

Nebylo to, jako když stříleli Hjalmar nebo Lars – to se v čele objevila díra a zadem vylétl mozek, jako když se před Velkou nocí vyfukují vejce. Teď hlava prostě zmizela a mozek s vlasy a kousky lebky stékal po stěně a po našem Pánu Ježíši Kristu. Otce ani matku ani sestru už jsem neviděl, protože na nich klečeli hosté ze sklepa, ale hosté ze sklepa se pod křížem s naším Pánem Ježíšem Kristem nemodlili.

Otec ani matka ani sestra už nekřičeli.

* * *

Zajímalo mě, za jak dlouho dokáže cizinec naládovat nipponskou pistolku. A pak náš Pán Ježíš Kristus učinil zázrak: nipponská pistolka střílí bez ládování.

Během chvilky byl mozek úplně, ale úplně všude, a všichni hosté ze sklepa leželi na zemi a jen někteří se trochu škubali.

„Zakryjte si uši a otevřete pusu,“ řekl cizinec, hodil do sklepa rozměrné zelené vajíčko a zaklínil naštíplé dveře židlí. Udeřil hrom a dveře i s židlí se rozlétly na třísky.

Ze sklepa už žádný host nepřišel.

* * *

Hjalmar byl ošklivě pokousaný. Z paží mu crčela krev a třásl se. Lars si ani na prznění ani na pití nesundal pláty z předloktí ani kyrys, a navíc si před bojem stihl navléci šermířské rukavice pobité mosaznými plíšky, tak pokousaný nebyl.

„… co to pro Boha svátého bylo?! Proto ses ptal na ten krchov?! Jsi snad sám dabei?!“ Lars docela křičel.

Já bych na cizince s nipponskou pistolkou v ruce nekřičel.

„Ďábel? Ne. A ano, proto jsem se ptal na ten krchov.“

„Kurva! Do řiti!“ řekl Lars a ztěžka se posadil: „Krchov je sice míle daleko, ale tady hned za lesem byla začátkem podzimu tuhá bitva. Císařské i naše mrtvé jsme jen naházeli do děr,“ vytáhl dýku, prořízl Hjalmarovi hrdlo, utrhl mu od opasku váček s penězi a pokřižoval se. Také jsem se pokřižoval.

„Kolik mrtvých?“ Cizincovi se ve tváři nehnul sval.

„Celé pluky.“

Vyhlídka na věčnost
Kulhánek, Jiří
Nakladatel: Crew
Obálka: Jan Doležálek
Redakce: -
Rok vydání: 2011
Počet stran: 544
Rozměr: 110 x 180
Provedení­: paperback
Cena: 389 Kč