RECENZE: O. Netík, Hříšky bílé lišky

Sladká devadesátá léta minulého století, kdy informační technologie neprorůstaly do všedního života. Blíže neurčité maloměsto v horách, kde lišky dávají dobrou noc a v mlýně žijí cikáni. Lidé až na pár výjimek nevěří na kouzla, o pohádkách nemluvě. S první sněhovou vločkou přichází zvláštní tulačka. Začíná zima… a čas na Hříšky bílé lišky.

Příběhy Ondřeje Netíka si našly svou cestu ke čtenářům prostřednictvím stránek trilogie Sanatorium Podvržených a v lyrické, romantické novelce Kejklíři léta. Jsou odlišné od většiny nejen české románové produkce, hlavní slovo má čarovná atmosféra, mísení možného s nemožným a noření se do hlubin, jimž se vyhýbá i průměrné, slušně vychované holdstockovské mytágo. Z nedostatku lepších slov se přechovávají pod škatulkou s velkým nápisem NEW WEIRD – a inspirace prostředím hry na hrdiny Changeling: The Dreaming (a celým World of Darkness) z nich prosakuje intenzivněji, než voda z prorezlého okapu.

Vyprávění o bílé lišce Vuples však z kontextu jeho předchozí tvorby přece jen vybočuje. Tentokrát nejsou ve středu (a ani na okraji) skřítčí duše uvězněné do smrtelných těl a lidských životů. Protagonistka patří do rodu prastarých duchů, těm, kteří vládli lesům, když se pralidé krčili v dosahu ohňů. A stále má dost ze své původní moci, aby se mohla stát paní jeviště.

Výsledkem je půvabný, víceúrovňový text se spoustou odkazů – znalci liščí poetiky si tu vzpomenou na konkubínu Ta ťi poslanou bohy zapříčinit pád šangské dynastie, tu na přetahování Ladovy Chytré kmotry o šunku s řezníkem Špejlíkem, tu na veselé lištičky japonské… a především na literární inkarnace lišáka Reynarda – Rénarda. K němu se ostatně Vuples více než otevřeně hlásí, natolik, až by jeden začal spekulovat, zda za slavnou Goethovou interpretací nestojí malé milostné dobrodružství s bělovlasou kráskou s medovýma očima.

Hříšky bílé lišky jsou hravou erotickou bajkou asi stejně, jako Euripidovy Bakchantky oslavou nevázanosti a Dionýsova kultu. Není těžké v nich podobné motivy najít a zachytit, ale podstatou liščího příběhu je něco jiného. Před staletími vyhnali ctihodní občané z kraje šibala, který je sužoval svými kousky, a tyto účty nikdy nebyly srovnány. Liška nikdy nepřestane toužit po satisfakci a nezná míru.

Řešení konfliktu – pokud vůbec – může přijít pouze zvenku; ani Vuples, ani místní nemají dost síly, aby se přestali zabývat svojí „hrou“. Příliš hravý název pro příběh pomsty táhnoucí se napříč staletími je však zároveň i důkazem autorova hlubokého pochopení prapůvodních příběhů a jejich zdánlivých paradoxů.

Neexistuje hranice mezi světem nespoutaných, personifikujících se přírodních sil a lidí. A tam, kde se setkávají, dochází k více než logickému střetu. Maloměstská morálka i lidské pojetí různých druhů dobrodružství se vymyká liščímu chápání. V něm je zdánlivě lehkomyslný flirt spojený s prastarým poutem k rodu, rozdíly mezi hrou a smrtelně vážnými záležitostmi jsou tenčí než chlup, křivdy i dobrodiní se nezapomínají. A to se promítá i do osobnosti protagonistky.

Vuples dokáže být ve stejnou chvíli chladnokrevným, dokonalým manipulátorem i malou holčičkou toužící po špetce něhy. Může měnit mužskou i ženskou podobu, a přestože před staletími bývala raději mužem, v Hříšcích hraje prim její ženskost. Je rozmarná, hravá i dravá, zvědavá, provokující, milující, upřímná, zákeřná… a především svá. Okouzlující, nebezpečná šelmička – s kterou si každý zahřeší rád.

Hříšky bílé lišky
Netík, Ondřej

Nakladatel: Mytago
Obálka: Lucie Netíková
Redakce:
Rok vydání: 2014
Počet stran: 288
Rozměr: 110 x 160
Provedení­: paperback

Cena: 259 Kč

Recenzi napsala: Jana Elinor Poláčková