RECENZE: Dennis Lehane, Dotek temnoty

Být soukromým detektivem se specializací na hledání zmizelých osob není džob pro křehotinky. Často se pohybujete na nesprávné straně zákona a nejeden váš kamarád (na kterého se můžete skutečně spolehnout, když vám teče do tenisek) na temnou stranu přímo patří. Při vyšetřování si obvykle musíte dávat velký pozor, s kým jednáte a jak moc si můžete dovolit ho naštvat. Mohlo by se vám totiž stát, že už nebudete mít příležitost naštvat kohokoliv dalšího. Ale i tak se nestává každý den, aby se z na první pohled skoro banálního případu vyklubala noční můra s rozpětím křídel orlosupa.

Na začátku je pouze jedna znepokojená psycholožka a fotografie jejího syna, kterou jí kdosi poslal poštou. Jak sbíráte informace, zjišťujete, že všechno souvisí se vším, a přestáváte si být jistí dokonce i sami sebou. Všechny nitky případu se totiž opakovaně stáčejí k vám. Brutální, zvrácený a nepředvídatelný vrah sedící za mřížemi už hezkou řádku let přece nemůže běhat po ulicích a opakovat svoje původní vraždy na nových obětech. Přesto se to děje a osobně se vás to dotýká. Celé to sahá hluboko do minulosti, až do vašeho dětství a donutí to vás i vaši parťačku přemýšlet nad událostmi, které se kdysi staly. Dá se vyhrát souboj s psychopatem a jeho případnými kumpány? Možná ano, ale je otázkou, co za tu výhru budete muset zaplatit. A jestli se šrámy, které to na vás zanechá, vůbec někdy zacelí.

Dotek temnoty je v pořadí druhým případem soukromých detektivů Patrika Kenzieho a Angely Gennarové. Dech zastavující thriler se odehrává v Bostonu, stejně jako pět dalších románů, ve kterých Patrik a Angela vystupují. A pokud předpokládáte, že se autor se svými hrdiny příliš nemazlí, rozhodně předpokládáte správně.

Dennis Lehane je řazen k americké drsné škole a jeho styl psaní bývá přirovnáván k pochumurným severským kriminálkám. Může být. Přičemž nesmíme opomíjet fakt, že je to americký autor s irskými kořeny, což snad (čistě principiálně) nemůže být od Skandinávie dál. Téma irské komunity se prolíná celým Dotekem temnoty a nakonec má i jakousi roli v celém rozuzlení. Irská nátura v knize ztělesněná jak Patrikem tak obecně se určitě liší od té švédské nebo norské. Společné znaky by se rozhodně daly najít, ale tím nejviditelnějším pro mě zůstává jakási ponurost a bezvýchodnost plížící se celým příběhem.

Pro emotivnější čtenáře nasakující atmosféru nemusí být vůbec jednoduché jisté části knihy rozdýchat. Například ve mně ještě dlouho po přečtení doznívaly některé spodní tóny a zahalovaly přímý sluneční svit reálného světa do lehkého oparu – ať šlo o úvodní scénu prologu, pro mě tak sugestivní, že jsem se po celou dobu čtení děsila, kdy na mě něco hnusného v ději vyskočí, nebo o čiré zoufalství a beznaděj čišící z některých bezvýchodných situací stejně jako zima z otevřeného mrazáku.

Lehanemu rozhodně nechybí smysl pro drama a napětí a dokáže čtenáře vyšponovat na nejzazší možnou hranici únosnosti. Na jeho knihy musíte mít žaludek, hlavně ten psychologický. V ději nenajdete bezúčelné násilí – tedy někdy ano, ale to je v rámci příběhu, kdy ho páchají ty „správné“ postavy – ani nesmyslné potoky kečupu tekoucího raněným či mrtvolným z otevřených ran. Přesto (možná spíš právě proto) ve vás čtení zanechává jakousi pachuť a podivné mrazení v zádech. Ale tak to autor jistě zamýšlel a přesně tak se máte nejspíš cítit. Pokud jste viděli některý z filmů, natočených na motivy Lehaneho knih (Tajemná řeka, Prokletý ostrov, nebo Sbohem, baby) určitě mi dáte za pravdu. V nich je zakletá stejná spodní linka – jako když v dálce duní hrom a vy nedokážete rozeznat, z které strany se blíží bouřka.  A když to dopuštění dorazí tak blízko, že už víte, tak není kam utéct ani se schovat, pokud jste zůstali neprozřetelně venku.

Je to jen a jen na vás, jak se s tím vším popasujete a jestli pak sáhnete po některém z dalších autorových příběhů.

ukázka z knihy zde

Dennis Lehane, Dotek temnoty
Nakladatelství: Epocha
Překlad: Petra Andělová
Obálka: Jan Matoška
Rok vydání: 2014
Vazba: pevná
Počet stran: 417
Cena: 359,- Kč

recenzi napsala Monika Slíva Dvořáková