Já a fantastika mezi roky 1980-1995

Michael Bronec, překladatel, spisovatel, majitel nakladatelství Straky na vrbě

Začínal jsem jako sběratel SF knih. Kolem roku 1983 jsem objevil pražské antikvariáty. Začal jsem je pravidelně obcházet a kupovat cokoli, co vypadalo jako fantastika; knihy byly levné. Postupně jsem se učil psát na stroji a dělal si seznam. Objevil jsem Stvořitele nových světů (díky Ivo Železnému!), zezadu opsal svůj první seznam a rozšiřoval ho. Po čase jsem v Dlážděné narazil na jiné sběratele a od nich zjistil, že existuje celá komunita, jež SF vyměňuje a kšeftuje s ním, že jsou burzy a SF kluby. Zavedli mne do Spektry impozantního Vládi Veverky. Během střední školy jsem šťastně vplul do těchto vod a na prvním Miniconu (díky Egonu Čiernemu!) nakoupil hromadu překladové fantasy v polštině. Tak jsem poznal Howarda. Poté co jsem se polsky jakžtakž naučil, pokoušel jsem se i překládat. Pár neconanovských sword a sorcery jsem ve strojopise dal Tomáši Jirkovskému a byl upřímně překvapen, když mi těsně po revoluci přinesl knížku Svatyně odpornosti. Dneska bych se za ty překlady měl spíš stydět, ale tehdy to byly schody do nebe!

Leonard Medek, spisovatel

Jste se zbláznili, ne? Zrovna těchhle patnáct let se do tisíce znaků nevejde, ani kdybych se po...menšil. Ale zkusím to, uvidíme, kam dojdu.
1980, 1981 – navenek ještě mrtvá léta, ale už se to schylovalo.
1982 – kámen, který spustil lavinu: antologie SF pobídek Pozemšťané a mimozemšťané (v tiráži má vročení osmdesát jedna, ale nevěřte tomu, na pulty přišla až v létě dvaaosmdesát; pamatuju si to, protože jsem si ji kupoval na vojně a už jako mazák).  V příštích letech ji následovala zhruba desítka dalších, jak ze světové, tak z tuzemské produkce (sovětské a ostatní „socialistické“ nepočítám, těch vycházelo dost už předtím; zdejší ale ne). Všechny jsem je četl, leckteré dosud uchovávám.
1983 – dávají o sobě vědět první scfi-fi kluby. V žádném jsem nebyl, ale ta myšlenka mne lákala. Hodně lákala.
Přibližně 1986 – houfně přicházejí prvá pašovaná videa a s nimi mraky (rovněž pašovaných a pokoutně kopírovaných a dabovaných) filmů. A my na ně čučeli jak na zjevení, ač to většinou byly naprosté... (A dost, už jsem přes limit. Říkal jsem, že to nepůjde.)

Ondřej Neff, spisovatel

Bylo to stejné, jak si myslím, že je to dnes: byl to náš svět, fandom, žili jsme v něm a dělalo nám to radost. Kdybych měl vzpomenout na jedinou událost z té doby, tak asi na Parcon snad v roce 1982, ještě pořádný, pardubický: dražba knih a dva fanatici se utkali kolem Zapomenutého vesmíru od Harrisona, slovenské sešitové vydání. Vytáhli cenu snad na tisícikorunu, to je dnes desetkrát, možná patnáctkrát tolik. V aule Chemicko-technologické bylo nabito, všichni stáli a řvali jako při boxerském zápase. Jo, to bylo super. Pak přišla éra videa a cony se pokazily, všichni čuměli na filmy a to byl fakt úpadek. Ale tak to chodí, ups and downs, přišli čarodějové, dneska převládají hráči, jak se mi zdá. Jen sci-fi zůstává, sci-fi a její fanoušci, kteří skřehotavými hlasy blábolí cosi o úpadku a o tom, že to dřív bylo lepší. Ale i tohle skřehotání patří k věci, vyprávěl mi Nesvadba, jak byl někdy v roce 1962 někde v Americe na conu a tam mu vyprávěli o úpadku a krizi sci-fi.

František Novotný, spisovatel

Označím-li 50. léta jako svůj scifistický starověk, kdy jsem jako osmiletý začal číst J. M. Trosku v sešitových vydáních z druhé světové války a první romány Stanislawa Lema, natolik poplatné komunistickým idejím, že jejich pozdější vydávání zakázal, pak je pro mě období mezi lety 1980–1995 něčím jako scifistickým středověkem. Jako ostatní jsem sháněl vše, co alespoň trošku bylo cítit fantastikou, ale v roce 1983 došlo k zásadnímu obratu, když jsem poslal první povídku do CKČ a byl pozván na první Parcon opravdu do Pardubic. Aniž jsem si to uvědomoval, přeplavil jsem se z kontinentu čtenářů na ostrov autorů, odkud není cesty zpět. Psal jsem jednu povídku za druhou a vybojovával si postupně stále lepší umístění, až jsem v roce 1985 ulovil prvního Mloka. Povídky z tohoto období letos poprvé vyjdou v jednom souboru v nakladatelství Nová vlna pod názvem Hvězdné hry. Jako čtenáře mě nejvíce oslovovala zralá díla Stanislawa Lema, hlavně romány o styku s mimozemskými civilizacemi, které pro sebe nazývám kontaktová série. Dalšími autory, kterých jsem si vážil, byli bratři Strugačtí. Se Stanislawem Lemem je pojila skutečnost, že jejich romány měly hluboké filozofické zázemí a zvláštní charakter, který se dá označit pouze ruským pojmem jurodivost. Jako by tehdy bylo všecko ryzejší.