RECENZE: Jitka Svobodová, Přemyslova krev

Pamatujete na Stín modrého býka? Jak by ne, však je to nejlepší česká historická fantasy, nad kterou čtenáři chrochtají blahem i po šestnácti letech od vydání. Tak teď se prý jako Perunův blesk z čistého nebe objevil nástupce. Přemyslovu krev ke Stínu modrého býka opatrně přirovnal i sám nakladatel. Slyšte však verdikt recenzenta: Přemyslova krev připomíná Stín modrého býka jen stěží!

O Přemyslovcích, kteří kdesi v záhrobí dodnes na svých bedrech nesou základy české země a národa, toho zas tolik nevíme. Pravda, je toho o špetku víc, než o modrobýkovských Keltech, přesto se musíme spoléhat jen na několik málo zdrojů, u kterých navíc už nikdy nezjistíme, kolik si toho autor navymýšlel, kolik napsal jen proto, aby si naklonil současného panovníka nebo církevního představitele a kolik se zdráháním založil na skutečnosti. Ano, koukám na tebe, Kosmo, stvořiteli Kroniky české! A na tebe, anonymní pisateli, kdož jsi zapsal legendy o svatých, zvlášť o svatém Prokopovi! A na vás všechny české i cizí vzdělance, kteří jste do svých kronik vtrousili mnohdy pohrdavé nebo zděšené poznámky o slovanských pohanech! A teď koukám už i na Jitku Svobodovou/Jelínkovou, která pečlivě nastudovala všechny tyhle a určitě ještě další zdroje, vyhrnula si rukávy a zpracovala je jako těsto, jehož největší díl tvoří beletrie. Přemyslova krev je kronika v beletrii a beletrie v kronice.

Na osmi stech a něco stránkách prožijeme léta 999 až 1041 mapující urputné boje o český knížecí stolec, o který se právě přetahují tři bratři z Přemyslovy krve: neschopný Boleslav, zbožný Jaromír a pohanský Oldřich. Do toho se pravidelně míchají divocí Vršovci, kteří chtějí především zachovat staré bohy a rituály. Při tomhle přetahování se nehledí na nějakou tu zradu, pomstu, nůž v zádech, krveprolití nebo křivou přísahu. Jenže zatímco si chlapci hrají na pískovišti, okolní svět nečeká a sám si chce urvat co nejvíc české mršiny pro sebe. Proto je nutné jednat rychle, a proto se žádné pozadí na knížecím stolci moc dlouho neohřeje.

Hlavní děj si pro sebe uzurpuje hrstka postav, se kterými to víceméně dotáhneme skoro až do konce – mezi ně patří Jaromír, Oldřich, Hněvsa Vršovic a Oldřichův syn Břetislav. Ostatní, jako jsou Božena, Thiddag, Střizka, Křeslav, Jitka nebo Vran a další, hrají v podstatě epizodické role, což ale při takovém rozsahu znamená také hodně. Kromě toho se dočkáme i několika zcela nesouvisejících prostřihů, které vytrhnou z děje, ale pouze v tom nejpříznivějším slova smyslu – vnesou do příběhu prvek překvapivého tajemství, o kterém chcete vědět víc, ale zároveň je vám jasné, že kdybyste věděli, ztratilo by to tu přitažlivost.

Co naopak na přístupu kronika-beletrie může působit jako vada na kráse, je určitá roztříštěnost, ke které epizodičnost nutně vede. To si takhle užíváte nespoutané chování Hněvsy Vršovice, když jeho linka náhle skončí, protože je nutné přesunout se k jiné, aby nedošlo k narušení historické posloupnosti. A pak po Hněvsovi neštěkne pejsek dobrých sto stran. To může některé čtenáře otrávit, minimálně do doby, než se začtou do té další dějové linky – což ale není problém, protože celá kniha je psaná neuvěřitelně čtivě a svižně. Nutno si ovšem zase rýpnout, že někdy možná až moc svižně, protože než se nadějete, mezi tím, co jste právě přečetli a další kapitolou uplynulo třeba pět let.

Jednu z hlavních rolí v Přemyslově krvi hraje náboženství. Slovanské pohanství je neustále na nože s upjatým křesťanstvím a není se čemu divit, nové se snaží potřít staré všemožnými způsoby. Na tomhle místě je třeba bít čelem o zem v hluboké pokloně Jitce Svobodové, protože víra, ať už stará, nebo nová, je v knize ztvárněna výborně. A teď samozřejmě přijde „ale“: Ale s tím, jak stránky ubíhaly, jsem – možná proto, že se mě tohle téma osobně dotýká – získala pocit, že ač možná nechtěně, sympatie se nuceně přesouvají na křesťany. Pohané jsou ti, kdo násilně unášejí manželky cizích, zbožných mužů, pohané páchají atentáty na dobrého knížete a pohané mají jedinou zatraceně dobrou postavu – Hněvsu Vršovice. Křesťané jich mají hromadu (asi nejzářnější postavu Přemyslovy krve vůbec – Břetislava, dále Prokopa, Jitku, Boženu, Thiddaga…). A musím říct, že část v Hnězdně u ostatků svatého Vojtěcha pro mě byla pro nápor křesťanského patosu téměř neučtitelná. Tady se, obávám, na autorce trošku projevil postoj starých kronikářů a zapisovatelů legend.

Aby to snad nevyznělo tak, že Přemyslova krev kulhá na jednu nohu, asi bych to měla závěrem uvést na pravou míru. I kdyby tohle dílko kvůli epizodičnosti a nářkům nad zobrazením pohanů snad přeci jen kulhalo, z berliček si může vybírat: čtivost, zasazení, příběh, dechberoucí propracování a hloubka, povětšinou sympatické postavy (♯TeamHněvsa!), skvěle popsané souboje a bitvy (zvlášť v poslední třetině díky tomu stránka letěla jedna za druhou) a atmosféra, která vás vezme a bez milosti hodí přímo mezi starodávné velikány naší rané historie. A samostatnou zmínku si zaslouží grafické zpracování: mapka, ohavné (myšleno v nejlepším!) obrázky ze středověkých kodexů, které vás nutí domýšlet si ke komicky zkrouceným postavičkám bubliny s vtipnými popisky jak z Oprásků… a obálka! Jana Šouflová je zkrátka génius a rozbrečet se dojetím a okouzlením nad jejími obálkami nedá vůbec žádnou práci. Dokonce i fantastikou nepostižená spolužačka se jí obdivovala.

V úvodu jsem si dovolila „šokující“ prohlášení, že Přemyslovu krev ke Stínu modrého býka lze přirovnat jen těžko. A teď je ta správná chvíle k přiznání, že tak žhavé to nebude. Najdeme totiž aspoň dvě věci, které má s keltským skvostem společné: žánr a to, že je zatraceně dobrá.
 

Jitka Svobodová, Přemyslova krev
Nakladatelství: Straky na vrbě
Rok vydání: 2017
Počet stran: 819
ISBN: 978-80-87364-71-0
Cena: 550 Kč