RECENZE: Jason Schreier, Krev, pot a pixely

Videohry nejsou relevantní. Je to zábava pro děcka. A navíc jsou nebezpečné, vždyť považte – všechno to násilí! Synek od sousedů hraje každý den a je úplně odtržený od reality! A lidi, co videohry vytvářejí? Zastydlí puberťáci, nechce se jim pracovat, tak celý den jen sedí u počítače a zabývají se hloupostmi. Vždyť je nikdo nemůže brát vážně…

Zdá se vám to přehnané? Vítejte v typické české rodině. (A přeskočte následující tři odstavce.) Zdá se vám to ještě mírné a přijde vám, že vůbec nemá smysl se o tom bavit? Pro vás tedy pár hrubých cifer z internetu: videoherní průmysl za rok 2015 dosáhl tržby 71,27 miliardy dolarů. Předpokládá se, že v roce 2020 přesáhne 90 miliard (zdroj). Pro srovnání – filmový průmysl měl v roce 2015 cenu 38,4 a o tři roky později 41,1 miliard (zdroj). Nejsem žádný odborník přes čísla, ale mám takový neodbytný pocit, že ten rozdíl je ohromující.

Možná v téhle chvíli zamítavě máváte rukou a brbláte si něco o šílených Američanech a o tom, že u nás nic takového neexistuje. Pro vás tedy ještě doplnění: v České republice momentálně funguje 44 videoherních společností (zdroj) a obrat českého videoherního průmyslu v roce 2018 stoupl na 3 miliardy korun a už v předchozím roce překonal o víc než polovinu průmysl filmový (zdroj). A o Beat Saberu nebo Kingdom Come: Deliverance si povídá celý svět.

Dobře, možná jsem vás přesvědčila o monstrózním objemu herního průmyslu. Není to však spíš negativní aspekt? Není to politickými a marketingovými machinacemi prolezlé mraveniště hemžící se kravaťáky, kteří z jedné kapsy sypou peníze jen proto, aby si jich do druhé mohli cpát ještě víc? No, samozřejmě. Tak to prostě bohužel chodí a ani hráči už dávno nejsou uzavřenými skupinkami podivínských uhrovitých kluků, kteří ve svých doupatech paří Prince z Persie. Vyvíjí se obě strany a videoherní kultura je dneska plnohodnotná složka společnosti (jen pro zajímavost, v roce 2017 uvedlo 43% Američanů, že hraje „často“ – podíl byl 24% mužů a 19% žen, zdroj).

Tímto se omlouvám všem čtenářům-hráčům, kteří považují videohry za svébytné umělecké dílo srovnatelné s filmem nebo literaturou a ví, že zatracovat je jen kvůli tomu, že využívají jedinečných způsobů prezentace příběhu a zapojení recipienta, je naprostá hloupost. Bohužel se v takřka pravidelných intervalech setkávám s výše popsanými názory a neustále mám pocit, že je třeba hry obhajovat. To je snad alespoň částečně splněno a teď už tedy konečně ke Krvi, potu a pixelům…

Vývoj videoher není sranda. Nesedíte celý den u počítače, abyste hráli hry. Sedíte celý den u počítače, abyste ze sebe vydali to nejlepší, zatli zuby a v nemožném časovém presu vytvořili něco nového, zábavného a hodnotného. Jason Schreier několikrát ve své knize použil formulaci, že je to peklo. S odstupem se to může zdát přehnané, ale je to tak – zvlášť když vám zbývá pár posledních týdnů do data vydání a celá hra vám padá jen proto, že se vaše postava podívala na zelí (skutečná historka z nejmenovaného zdroje).

Kniha Krev, pot a pixely je rozdělená do 10 kapitol podle jednotlivých her, jejichž vývoj Schreier popisuje. Zaklínač 3, Destiny, Diablo III nebo Stardew Valley mají každá svůj příběh, který se v mnoha bodech shoduje (časová tíseň, technické i osobní komplikace, přetahování s velkými společnostmi…), ale každý je jedinečný. A je to možná překvapivé, ale všechny bez výjimky jsou neuvěřitelně napínavé. Hmm, říkáte si nejspíš, jak může být vývoj hry napínavý? Vždyť už známe konec! Je pravda, že o ohromujícím úspěchu třeba takového Zaklínače od CD Projektu pravděpodobně slyšel každý, ale Schreierovi se nějakým zázrakem podařilo do své knihy vpašovat úžasnou čtivost. A tak jsem se klepala nervozitou jak ratlík v dešti, když jsem viděla, že se blíží kapitola věnovaná mé srdeční záležitosti – Dragon Age: Inquisition.

Dobrá, že je kniha pro hráče a fanoušky her, kterým se věnuje, je asi jasné bez debaty. Ale moment! Nezavírejte ještě recenzi a neházejte knihu do skartovačky (to je, jak doufám, jen nadsázka). I když nejste zrovna fanda BioWare nebo LucasArts, i když nejste zrovna zapálenec do videoher, zkuste ji i tak otevřít. Pevně věřím tomu, že zaujme i vás. Vyprávění o tom, jak to chodí v momentálně nejprogresivnějším průmyslu je fascinující pro všechny bez rozdílu věku, pohlaví či zálib.

Jason Schreier je editor Kotaku, jednoho z nejčtenějších webů o videohrách. Jeho články jdou do hloubky a jako zdroj často citují samotné vývojáře, které se Schreier nebojí vyzpovídat i z těch nejkontroverznějších témat (jako to udělal i ve své knize). Výzkumu věnuje mnoho času a díky němu jsme si například mohli přečíst o tom, co se pokazilo na Mass Effect: Andromeda a proč. I z toho důvodu je poněkud překvapující, že s jedinou výjimkou Krev, pot a pixely přinášejí příběhy jak z hollywoodského filmu: díky tvrdé práci se nakonec dostavil triumf. Jasně, hlavní motivací asi bylo začlenění velkých a proslulých her, aby se kniha prodávala, ale i tak by podle mého neškodilo podívat se – třeba v dalším díle – i na některé projekty, které tolik štěstí nakonec neměly.

Řeknu to narovinu: jsem nadšená. Krev, pot a pixely je zlomový počin, který, jak doufám, nakreslil startovní čáru pro další jemu podobné a teď už se to bude jen hrnout. Konečně se (i u nás) začíná mluvit o vývoji her, konečně se na to můžeme podívat i z té druhé strany a možná se i rozpačitě poškrábat na hlavě a zastydět se za to, jak sprostě jsme nadávali, že naší postavě prolézají vlasy límcem pláště a označili kvůli tomu celé studio za diletanty.

Můžeme tedy jen doufat, že příště se najde překladatel z oboru, který se vyhne poněkud kostrbatým překladům videoherní terminologie a takovým faux pas jako „romantičtěji zaměření jedinci se zamilovali do možnosti svádět své vysněné společníky, například sarkastického rytíře Alistaira a temperamentního čaroděje Morrigana“ (s. 155–156, Morrigan je sice temperamentní, ale čarodějka, která by vám benevolentní změnu pohlaví pravděpodobně omlátila o hlavu).

Jason Schreier, Krev, pot a pixely
Vydání: 2019
Vydavatelství: Host
Překlad: Petr Miklica
Stran: 286
Cena: 329 Kč