POVÍDKA: Karel Doležal, Ta holka je jen součástka

Kdokoliv by se tím lesem procházel, cítil by všeobjímající pocit klidu, míru a pohody. Mohl by si lehnout do mechu a sledovat paprsky slunce mezi větvemi nebo se posadit na padlý kmen a potichoučku čekat, zda nezahlédne nějaké lesní zvíře.
Přes případného pozorovatele by se v následujícím okamžiku prohnalo celé stádo zvěře. Z vteřiny na vteřinu se zvedl vichr doprovázený pekelným rachotem. Osminozí daňkaloni prchali hlava nehlava, nehledě na to, že jim po boku běžely šupinaté zmijočky, jejich přirození nepřátelé. Menší zvířata tlaková vlna odfoukla a ta jako živé projektily dopadala mezi ostatní tvory, v případě blanozubých veverek se zničujícími následky. Okřídlení krakopýři se v celých hejnech vznesli nad les, kde je chytil vzdušný vír a mnohým z nich ukončil život úderem o kompozitový pancíř.
Hloupý den.
Ne všichni krakopýři zemřeli nárazem o pancíř. Několik desítek se jich rozplesklo o sklocelový průzor na můstku.
„Zapněte čištění,“ zavrčel znechuceně kapitán. Krvavé cáry křídel mu bránily ve výhledu.
„Rozkaz,“ zaznělo od konzole za ním a sklocel na vteřinu zajiskřila silovým polem. Krakopýří ostatky se odlouply a spadly zpět do lesa.
Kapitánův ukazováček stiskl ovládač lodního interkomu.
„Posádko, tímto vám oznamuji, že skok byl úspěšný. Nacházíme se v cíli cesty nad kontinentem číslo tři. Prostředí a podnebí podle předchozích průzkumů sond přijatelné pro pobyt člověka, ale výsadky mají přesto nařízeno nesundávat si na povrchu skafandry. Připraví se průzkumné týmy jedna a dvě. Za půl hodiny sestoupí na povrch.“
Za zády mu někdo cosi zamumlal.
„Poručíku Grente, vím, že k mým rozkazům máte vždy připomínky,“ otočil se kapitán k muži, jemuž z dlouhých vlasů vystupovaly špičky rohů, „takže vám slibuji, že pokud půjdete ven, nemusíte si ten, cituji, posraný skafandr vzít bez přilby. Mluvil jsem o pobytu člověka a měl jsem na mysli člověka obyčejného.“

***

Les místy vypadal, jako by jím prohnalo tornádo, ale přesto se jednalo o stejně klidné a poetické místo jako předtím.
Pozorovatel ležící v mechu by teď však chtě nechtě stáčel pohled k obrovské mase skokového křižníku vznášejícího se nad vrcholky stromů.
Do mechového polštáře se zabořily dva těžké kusy kovu. Boty bojového skafandru. Další tři zadunění kolem svědčila, že se na určené místo dostavil i zbytek týmu jedna.
Tři průzkumníci utvořili trojúhelník kolem velitelky a v této formaci postupovali dál náhodně vybraným směrem.
„Jakou myslíte, že máme šanci najít známky osídlení?“ přerušil mlčení desátník Andreu. „Vzhledem k velikosti tohohle lesa pochybuji, že bychom o něco jen tak zakopli.“
„Andreu, nezpochybňujte oficiální postupy a sklapněte. Na tyhle teorie není nikdo zvědavý,“ zabručela do vysílačky velitelka, poručík Grünová. „Pokud tuto planetu obývají inteligentní bytosti, ukážou se nám samy, aniž bychom se snažili. Křižník je jako maják a primitivové se vždy rádi podívají na něco nového. Jestli je někdo v okruhu sta kilometrů, do pár dní ho tu máme.“
Desátník nereagoval. Měla pravdu. Nebyl zde od toho, aby rozvíjel hypotézy, ale aby hledal jakékoliv známky osídlení, ať již fyzického, nebo spirituálního.

***

„Jak je na tom?“ položil kapitán otázku, aniž pozdravil techniky ve strojovně. „Nerad bych prchal bez pohonu.“
Jeden z inženýrů pevně stiskl rty a otevřel dveře komory připojené k reaktoru.
Viděl to už tisíckrát, ale pokaždé to s ním otřáslo. Dívka v komoře měla hlavu natočenou v takovém úhlu, že chyběl jen kousek a zlomila by si páteř. Oči otevřené, ale obrácené vzhůru, takže viděli pouze bělma. Tvář mokrá od pramínků potu a slz. Ústa dokořán, jazyk vypadlý.
„Dostává infúze navíc?“
„Ano, kapitáne. O deset procent koncentrovanější roztok. Při přechodu to sice vypadalo, že se jí zastaví srdce, ale nakonec to zvládla.“
Nastala chvíle ticha, během níž kapitán myslel na to samé, na co myslel vždy. Ona je reduktor. Čarodějka, kouzelnice, všechna další slova, která jim lidé v dějinách dali. Spodina společnosti s jediným praktickým využitím.
Ale přece jen, je to člověk.
„Kapitáne, pokud smím…,“ začal nesměle inženýr, ale byl zadržen gestem.
„Zajistěte dostatek energie pro případ nouze. Potom ji pusťte. Ať je pochopitelně vždy připravena být do deseti minut zpět v komoře.“
Jistě, je to proti předpisům, ale ta dívka má právo žít. Doopravdy žít. Pokud se vrátí z téhle mise a zůstane naživu, čeká ji plnohodnotný život. Operace, která ji zbaví moci nad energií a dovolí jí, aby na ni lidé nepohlíželi svrchu. Vždyť je to jinak hezké děvče.
„Znáte nepsaná pravidla?“ otočil se ještě na osádku strojovny. „Tohle je mezi námi. Jediné slovo se dostane ven a své rozhodnutí dementuji. Při svém postavení si mohu případný vojenský soud dovolit. Vy ne.“
Přikývli. Znali postupy.
Kapitán se na odchodu ještě naposledy otočil k reaktoru. Většina se skrývala pod vrstvami kovu, ale na úrovni prvního patra se nacházel kontrolní průzor s ochrannými runami. Kdykoliv se tam podíval, měl pocit, že se na něj z různobarevných plamenů upírají kruté oči podobné žhnoucím uhlíkům.

***

Tým jedna se už vzdálil několik kilometrů od lodi. Jemné, ale neodbytné bzučení, které levitující loď vydávala, pomalu sláblo, až utichlo úplně.
Desátník Grubb na špici formace vysunul z pravé paže čepel a prosekával cestu. Ne že by to mělo smysl, oblek dovolil procházet i hustým křovím bez zpomalení. Odůvodnil to tím, že má rád pocit, když alespoň trochu vidí, kam vlastně jde.
Pravačkou máchal sem a tam. Drobné větvičky pršely všude kolem. Ještě před chvílí byl les bez problémů průchozí, ale nyní se změnil v neprostupnou změť vzrostlých křovin a trnů.
Pohyb sekající paže ustal. Levička se zvedla, zatnutá v pěst. Základy výcviku se ve vojácích ozvou vždy, i když vědí, že můžou bez omezení mluvit.
„Mýtina,“ zašeptaly zbytečně potichu reproduktory ostatních tří členů týmu. „Vidím něco, co by mohly být trosky domů.“
Čepel zajela zpět do předloktí. Ačkoliv neměly výsadkové obleky žádné viditelné zbraně, na povel se jich dalo aktivovat několik najednou.
Čtveřice prošla zbytky křoví, které ji dělily od ztrouchnivělých zbytků tří chýší z větví a kůry.
„Na vesnici malé,“ poznamenal Andreu a přistoupil k jednomu obydlí. Už po lehkém dotyku se střecha z kůry rozpadala.
„Na nic nesahejte!“ sykla na něj velitelka.
„Rozumím. Ale podívejte. Kostra je netknutá a vypadá opravdu pevně. Na místech, kde se větve kříží, jsou dokonce nějak spojené. Být to kov, řeknu, že jsou svařené. Tyhle chýše někdo vybudoval pro dlouhodobé užívání, ale spíše sezónního rázu. Stačí je vždy znovu pokrýt kůrou a můžete v nich bydlet.“
Jeho kolegové mezitím nahlédli do zbylých dvou staveb.
„Prázdné, úplně vyklizené,“ ohlásil jeden z vojínů.
„Odhadoval bych to na lovecké tábořiště. Pokud tu něco nechali, je to docela určitě zakopané, aby se to nedalo snadno najít,“ dokončil Andreu své shrnutí. Velitelka týmu ho nepřerušovala. Dobře věděla, že ač je z pohledu nadřízených drzý, je neocenitelný, když dojde na pohyb, nebo dokonce stopování ve volné přírodě. Sama si musela přiznat, že jeho na první pohled jednoduché dedukce by ji nenapadly, protože tímto způsobem nikdy nepřemýšlela.
„Dobrá, takže pokud tomu rozumím, desátníku, jedná se o letní sídlo bandy lovců. Myslím, že na ty nemá cenu čekat. Jako důkaz o inteligentním životě stačí. Desátníku,“ ukázala na Grubba, „označte toto místo. Myslím, že vědce by zajímalo, jakým způsobem domorodci spojili ty větve.“
„Mám to!“ ozval se poslední člen týmu, vojín Well. Ostatní přišli blíže. Poklekl a ukázal na zem před sebou. „Tady určitě zakopali ty věci, označili to.“
„To byla jen domněnka,“ spustil Andreu. „Navíc si nemyslím, že by to značili tak nápad… Nesahejte na to!“
Údajné znamení bylo velice jednoduché. Tři kameny velikosti pěsti tvořily základnu malé pyramidy, na níž stál čtvrtý.
„Co když to je ochranné znamení?“ řekl Andreu těsně poté, co vojín uchopil vrchní kámen.

***

Věděl, že může vstoupit bez optání, ale byl slušně vychovaný. Zazvonil.
„Dále,“ zaznělo zevnitř. Její hlas zněl přesně tak, jak si ho představoval. Unavený, zlomený.
Její hlas slyšel rád. Vzpomněl si na ty před ní.
Ten blonďák s nervózním úsměvem. Pod náporem energie mu pukla břišní stěna. Lékaři neměli šanci dát orgány zpět. Mládenec plakal a hleděl na vlastní útroby, než zemřel šokem.
Hlášení techniků, že během skoku prostorem se z komory ozýval nelidský jekot, načež uvnitř našli mumii bez jediné molekuly vody.
Mozková mrtvice byla ze seznamu „nehod“, které se děly mágům, to nejmenší. Ti alespoň umírali důstojně.
Viděl toho víc, než by si přál. Ne vždy cesta končila tragédií, ale když už se něco stalo, sám sebe za to nenáviděl. Snažil se těm lidem pomoct. Nebo jim alespoň ulehčit a jejich poslední dny na světě zpříjemnit, jak jen mohl, nehledě na nařízení.
Tentokrát se nic nestane. Tahle dívka přežije. Stejně jako všichni další lidé, které mu kdy svěří.
Stiskl tlačítko a dveře se otevřely. Dívka k němu vzhlédla. Vypadala opravdu hezky. Podívala se na něj zelenýma očima a odfoukla si z tváře zpocené zrzavé vlasy.
„Tak co se mnou teď bude? Vystavíte mě v kleci pro pobavení ostatních?“
Kapitán povytáhl jedno prošedivělé obočí a zavřel za sebou.
„Na tohle jste přišla jak, slečno…?“
Měl chuť si vynadat. Proč zapomněl zjistit jméno předem? Na palubu ji přijímal označenou sériovým číslem, víc protokol nevyžadoval.
„Neveno. Tomislava Nevena. Ale mám pocit, že to je vám stejně jedno.“
„Těší mě. Já se jmenuji Stanislav Klowersa,“ odpověděl, ale pravici před sebe nenatáhl. Věděl, že by ji stejně nepřijala. „Slečno Nevenová…“
„Neveno.“
„Promiňte, zvyk. Slečno Neveno, sice vám řekli, že vás musíme skrývat, ale věřte mi, že se vám dostane slušného zacházení.“
„Byl jste někdy v útulku pro mágy?“ položila mu neočekávanou otázku.
„Nikdy,“ odpověděl bez sebemenšího náznaku překvapení. Mágové vždy chtěli mluvit o své minulosti. Pravda, málokdy začali takto zpříma.
„Skoro jako dětský domov, ale bez jakýchkoliv dotací. Mizerné jídlo, mizerné ubytování. Ráno vás nacpou sedativy, abyste neměli ani pomyšlení na to zkoušet magii. Jako by to šlo, když stejně nosíte kolem rukou, nohou a krku náramky s tlumiči, které z vás vysávají energii. Klidně s nimi usnete za chůze. Když se je někdo pokusil rozbít, šel na samotku. Zavřeli ho do obřího tlumiče a ty tři dny tam trpěl jako pes. Mnohem horší než kdybyste tři dny nesměl spát. A celou dobu vám říkají, jak si pro vás jednoho dne můžou přijít vojáci. Jediná forma adopce, ne jako jiní sirotci. Cesta na jinou planetu a zpátky. Operace za miliony a svoboda. Ale už neříkají, že to přežijí jen čtyři z deseti.“
Kapitán na ni po celou dobu hleděl s kamennou tváří. Mohl jí připomenout, že nebýt tlumičů, mohli by se z ní a ostatních mágů ve sluneční soustavě stát megalomanští maniaci, kteří by nevěděli, kdy mají dost energie. Po lidmi osídleném vesmíru se stále potuluje množství spirituálních entit čekajících na vhodné médium, přes něž zkusí ovládnout svět. Znovu. Že potlačování jejích schopností je pro její dobro, a i když ji nyní pouští k energii démona uzavřeného v reaktoru, jedná se o obdobu primitivní atomové bomby v rukou nesvéprávného diktátora. Jediná chyba v péči techniků a lékařů a její zelené oči by explodovaly i s mozkem, který by nahradila démonova nehasnoucí zášť vůči všemu živému.
„Vrátíte se na Zemi. Proděláte operaci a osobně zařídím, abyste našla dobré zaměstnání,“ bylo vše, co řekl. Otočil se k ní zády.
Skoro to neslyšel. Necítil už vůbec nic, ale věděl, že mu plivla na záda.

***

Zapraskalo ve větvích a na čtveřici seskočil satyr.
Nevypadal jako mytologický satyr, měl k němu však nejblíž. Nohy neměl zakončené kopýtky, ale třemi dlouhými prsty podobnými plazím drápům. Tam však veškerá podobnost s plazy končila. Tvar těla měl velmi lidský, hlavu zdobily beraní rohy. Do tváře mu neviděli, stejně jako zbytek těla ji měl porostlou hustou hnědou srstí.
Na průzkumný tým se řítil volným pádem ze stromu. Rozhodně nepočítal s výkřikem moderní techniky zvaným analyzátor myšlenek. Lidský mozek je schopen rychlé práce, ale tělo jej i reflexivně poslechne později, než by to bylo jeho vlastníku milé. Exoskelet s přímým neurálním napojením však tento nedostatek kompenzuje a poslechne vaše pudové reakce dříve než tělo. Ne všechny, ale aspoň ty, které působí naléhavě.
Čtveřice odskočila. Díky hydraulice a stabilizátorům se jednalo o ladný skok o více než tři metry vzad. Během něj si všichni čtyři stačili naplno uvědomit, co se děje.
Satyr. Seskočil ze stromu. Dlouhé drápy se obalily ohněm.
Mág.
„Šipky!“ zařvala velitelka.
Čtyři paže namířily na útočníka a vychrlily smršť miniaturních střel. Pokoušel se sice bránit, ale mávaní planoucíma rukama proti soustředěné palbě nestačilo. Deset střel za sekundu je příliš. Drobné šipky napuštěné drogami mu zasypaly tělo a zabodaly se i všude kolem. Ve vteřině klesl bezvládně k zemi.
Velitelka zapnula vysílačku.
„Tým jedna volá loď. Máme zdejší inteligentní formu života.“

***

Poručík Grent se začínal nudit. Mezi startem lodi a tímto okamžikem uplynuly přesně dvě hodiny. Z toho hodinu a půl neměl co dělat.
Seděl ve svém křesle na můstku, a protože ho výhled na les už nudil, zíral do vypnuté obrazovky před sebou. Při pohledu na sebe samého v odrazu se musel ušklíbnout. Jediný svého druhu na palubě. Rohy a tvář, kterou lidé vnímali jako zvířecí, i když se spíše blížila vzhledu neandrtálce. Rozdíly šly do hloubky. DNA v podstatě lidská, ale pokroucená kvůli přílišnému vlivu energie vyzařované ze spirituálních entit. Zjev, který by ve starších kulturách mohli vnímat buď jako pekelnou stvůru, nebo jako dítě bohů. Podle hodně volných definic v podstatě pravda, ale k žádnému panenskému početí nedošlo. Mohla za to obyčejná mutace pohlavních buněk.
Poručík. Slušná hodnost, které dosáhl mnoha roky služby. Jako normální člověk by si jistě už sáhl na plukovníka.
Aspoň že se nenarodil jako mág. Jejich mutace se v prenatálním období poznat nedá. Mohl dokonce skončit jako potrat. Jako devět z deseti „božích omylů“, jak jim někdy přezdívali. Věděl, že se narodil císařským řezem, protože pučící růžky by komplikovaly porod. Rodiče ho navzdory zjevu milovali a díky jejich podpoře se dostal takhle daleko.
Také znal své schopnosti. Zvýšenou odolnost vůči snad všemu, snížený práh bolesti, imunitní systém schopný rozkládat i silné toxiny. To vše, díky čemu takoví jako on většinou končili v armádě.
Nenáviděl energetické entity za to, co mu provedly. Kašlal na to, že nevědomky, ale kdyby neexistovaly, mohl být normálním člověkem. Plukovníkem. Nebo něčím víc. Přesto se nepodrobil plastické operaci, která by ho mohla přiblížit k lidem. Mohutné kostry by ho stejně nezbavila. Takto si alespoň každé ráno před zrcadlem mohl připomínat, zač bojuje.
Věděl o aktivistech, kteří hlásali, že to, co armáda dělá, je jen znásilňováním podstaty vesmíru. Podle nich by se lidé měli smířit s tím, že jsou jim od věků nadřazeni bohové a démoni schopní řídit jejich životy.
Poručík Grent sdílel obecný názor. Pokud můžeme démona zavřít do klece a vysávat ho tak dlouho, dokud to jde, děláme dobrou věc. Rozsvítíme naše města. Méně lidí se dočká smutného osudu vyvrženců společnosti, mutantů a mágů. Dopady na ekologii a strukturu časoprostoru nikdo neprokázal, tak proč tak nečinit. Navíc se jednalo o nejčistší zdroj energie, jaký kdy lidstvo nalezlo.
Z apatického zírání do monitoru ho vyrušil tón oznamující návrat výsadku. Z útržků rozhovoru, které zaslechl od kapitánova křesla, pochopil, že donesli na palubu nějakou kuriozitu. Na povel velícího důstojníka se rozzářila hlavní obrazovka.
Chlupatý tvor ležel připoutaný na stole. První část pokusu dopadla zjevně úspěšně – je možné jej zneutralizovat pozemskými narkotiky.
Druhá část pokusu se sama nabízela. Díky humanoidnímu tvaru mohli na tvora navléknout všech pět standardních tlumičů.

***

„Plameny, které výsadek viděl, neměly přirozený původ v jeho organismu nebo čemkoliv, co měl u sebe,“ shrnul poznatky vědec a poklepal nehtem na obrazovku s grafy a výpočty, které kapitánovi nic neříkaly.
„Takže je to vážně mág,“ zkusil vlastní závěr kapitán.
„Možná,“ dostalo se mu pokrčení rameny. „Je to jediný exemplář zdejšího inteligentního života, co máme. Dokud nenajdeme další, jen těžko určíme, zda se jedná o běžného jedince, mutanta, nebo mága. Netušíme, jak vypadá zdejší společnost. Co když jsou z našeho pohledu mágové všichni?“
Kapitánovi se zatmělo před očima. Představa celé rasy schopné čerpat energii od entit ho děsila. Jenže když se chystali na výpravu, připravovali se i na tuto alternativu. Všechny předchozí nájezdy zaměřené na odchyt bohů a démonů nalezly zničené a opuštěné planety. Místní obyvatelé nezasáhli proti hrozbě ze strany mágů včas. Znal nouzové plány. V případě války i proti jedinému ovládnutému čaroději je přiměřeným způsobem likvidace zničení celé městské čtvrti.
Nepozemské entity se nechaly snadno nalákat na nové živé bytosti, které by mohly sevřít do spárů. Jenže žily opuštěné velmi dlouho, takže odvykly případnému odporu. Navíc zeslábly. Z podobných výprav se křižníky vracely s desítkami plných klecí. I oslabený démon po usměrnění své síly zajistil bez problémů energii pro několik velkoměst. Vědci zatím neměli jasno v tom, jak dlouho může takový zdroj vydržet, ale shodovali se, že ještě jejich vnuky nemusí tato otázka trápit.
Rasa složená jen z mágů by byla nebezpečná. A její božští páni také. Mágové brali energii od entit, aniž by sami chtěli. Podle všech propočtů jejich těly mohla najednou prostoupit taková síla, že by je měla teoreticky zabít. Nejen je, ale stovky lidí najednou. Pro démona by se mělo jednat o obrovský výdej, ale neznámo jak se právě tímto ještě více nabíjely. Teorie, že bůh potřebuje uctívače, aby mohl žít, měla něco do sebe.
Kdyby entity měly přístup k rase, kde jsou zprostředkovateli síly všichni, znamenalo by to, že výprava stojí proti ukrutnému nepříteli.
„Pokud chceme odpověď, myslím, že mám vhodnou otázku,“ utrousil kapitán a otočil se k východu. „Kdyby se probudil, chci ihned hlášení.“

***

„Porušujeme snad všechna nařízení, co jich armáda vymyslela,“ zavrčel poručík Grent a rozkopl hromádku listí. Přilbu bojového skafandru nechal otevřenou. Hodlal využít toho, co mu kapitán řekl.
„Já si nestěžuju,“ usmála se na něj Tomislava.
Za hledím přilby se zaleskly její zelené oči. Poručíka znervózňovala. Věděl, že démon na jejich lodi je pevně uzavřen a i kdyby se na ni pokusili naladit ti zdejší, je vybavena tlumiči, které by mohl ve vteřině zapnout. Ale přesto měl z volně se procházející kouzelnice podivný pocit. Marně se snažil sám sobě namlouvat, že je jen dočasně odmontovanou součástkou, trochu složitější cívkou nebo rezistorem.
Ale ne, ona se tu před ním promenovala ve skafandru s deaktivovanými zbraněmi. Na první pohled neohrabaná, roztomile naivní a milá.
Poručík opět pochyboval o úsudku svého nadřízeného. Tohle stvoření si dovolil vypustit na neprozkoumanou planetu? Hlavou mu běžely desítky scénářů, co vše by se mohlo pokazit.
Těch pár hodin svobody a možnost projít se po krásném lese na cizí planetě s ní dělaly divy. Grent si musel odfrknout. Tahle situace ho mátla a měl z ní rozporuplné pocity. Když se nad tím ale zamyslel, Tomislava mu přišla docela blízká. Byla člověk. Geneticky. Ale byla také jiná.
Pomaličku přecházela přes padlý kmen, ruce rozpažené. Krucinál, teď je doslova rozkošná.
Oproti tomu desátník Andreu, kterého dostal jako výpomoc při tomto úkolu, ho štval. Nevěděl, kdy zmlknout. Nemlel úplné hovadiny, jenže když ho požádal o informace, dodal kromě nich ještě čtyři vlastní, nevyžádané teorie. Poručík to nakonec nevydržel a přikázal mu, že pokud to nebude urgentní, má mlčet.
„Poručík Grent kapitánovi,“ promluvil do vysílačky, když Tomislava vypadala, že už si dostatečně vyhrála, „jsme připraveni.“
„Tady kapitán,“ promluvil reproduktor. „Šedesát sekund po ukončení spojení provedeme řízený únik jádra. Slečna Nevena bude mít deset sekund na nabití, než toho zmetka zase zavřeme. Zlomte vaz. Konec.“
Displej na levém zápěstí všech tří členů výsadku se rozsvítil. Rudá šedesátka se hned změnila na padesát devítku. Jednalo se o takový ten moment, kdy by i desetina určeného času byla příliš. Nekonečné čekání. Poručík Grent hypnotizoval časomíru, a když se konečně objevila jednička, úlevně vydechl. Otočil se k Tomislavě a kývl na ni.
Hledí její přilby se otevřelo. Nové rozbory prostředí opětovně ukázaly, že by se jí nemělo nic stát. Navíc trvala na tom, že pokud od ní chtějí pořádný výsledek, potřebuje trochu volnosti. Za nejideálnější považovala pouze noční košili, ale o tom nechtěli slyšet jak kapitán, tak poručík Grent.
Zhluboka se nadechla a zavřela oči.
Poručík tušil, co se má dít. Na chvilku otevřou démonovi vrátka, ale kdyby chtěl vylézt, praští ho přes prsty. Tomislava od něj načerpá trochu síly přímo, pro své okolí rizikově, nikoliv v kómatu v bezpečné komoře. Pak vyšle mysl na průzkum. Jeden mág dovede najít jiného mága, při troše štěstí i mimozemského.
Netrvalo to dlouho. Klidný a soustředěný výraz ve tváři kouzelnice se v jediném okamžiku změnil na vyděšený..
„Hlášení!“ vyštěkl, když se ani po celé vteřině neměla k tomu vysvětlit svůj stav.
„Jsou všude kolem!“

***

Vědec zkoumající zajatce pohlédl na obrazovku. Podle údajů měl mimozemšťan stále spát.
„Prober se už, krucinál,“ zavrčel a otočil se k lůžku za silným sklem.
Zajatec nespal. Zíral do stropu a prsty obou rukou prováděl rychlá a složitá gesta. Vědec nemusel přemýšlet dlouho. Mág narušuje činnost jeho přístrojů, aby ještě chvíli přesvědčil své věznitele, že spí.
Netušil však, že tomu se věnovala pouze levá ruka.
V první řadě by měl oznámit, že standardní tlumiče na zdejší obyvatele nefungují.
Vědec nestihl sáhnout po tlačítku alarmu. Ten se rozezněl sám po celé lodi.

***

„Jak všude kolem?“ optal se poručík a zavřel přilbu. Zapnul všechny detektory, ale nemohl ve svém okolí nikoho najít.
„Když říkám všude, myslím všude. Jako bych byla na mejdanu mágů.“
„Chyba měření, ne?“ porušil desátník Andreu rozkaz mlčení. „Zkuste to znovu.“
„Zkoušela jsem to mezitím třikrát,“ odsekla Tomislava. Zmínka, že ona je chybné měřidlo, ji urazila. „Stejný výsledek.“
„Tohle je divný,“ zavrčel Grent a obešel Tomislavu, aby ji kryl z druhé strany než Andreu.
V tom okamžiku jim vysílačka oznámila, že na lodi je poplach.
Pocítil to kapitán Klowersa, zatínající prsty do opěradla křesla a štěkající rozkazy. Pocítila to Tomislava, stále zmatená z desítek myslí kolem sebe. Pocítil to vědec, svírající pistoli a nervózně čekající na vojáky, kteří ale podle předchozího rozkazu spěchali do strojovny.
Poručíku Grentovi náhle před očima zmizela loď. Potom i okolní stromy. Loď během okamžiku opět visela na obloze, ale vzrostlé stromy nahradily vlnící se průhledné útvary podobné chapadlům obrovské medúzy. Při každém pohybu za sebou zanechávaly pomalu mizející šmouhy, které vířily pobledlou duhovou září, všudypřítomnou, převalující se prostorem jako tekutina.
Spirituální rovina, blesklo poručíkovi hlavou. Jednou se na toto místo překrývající se s naším prostorem vydala vědecká výprava. Usoudili však, že je příliš nebezpečné. Vylákat z ní démona a spoutat ho v obyčejné realitě je snazší.
A taky stáli kolem oni. Ti samí chlupatci jako ten, jenž ležel v lodní laboratoři. Obklopovali je, neozbrojení. Ani to nepotřebovali, když jim v dalším okamžiku z prstů vyskočily plameny.
„Oni první. Ostrý dle volby,“ oznámil poručík Grent.
„Já taky?“ zareagovala Tomislava.
„Zablokované zbraně, nemáte trénink.“
„Hmm.“
První satyr šlehl rukama proti desátníkovi. Ochranné runy na skafandru se aktivovaly a plameny zhasily ještě v letu. Desátník namířil pravou ruku a vypustil vlastní oheň. Žhavý proud plasmy napájený docela obyčejným fúzním reaktorem. Poručík nečekal, kdy zaútočí i na něj. Z pohledu na množství nepřátel bylo jasné, že runy ani pancíř tohle nemůžou vydržet věčně. Zvedl obě ruce a začal zástup před sebou kropit dávkami uhlíkových projektilů.
První řady nepřátel padly, ale druhá vlna si počínala chytřeji. Satyrové znali zdejší prostředí, skrývali se za průhlednými chapadly, na která neměly zbraně větší vliv. Ze skrytu vysílali další a další plameny. Ochranné runy bledly a bylo jen otázkou času, kdy oheň začne nahlodávat skafandrům pancíře.
Oba vojáci zběsile pálili kolem sebe a nehlídali Tomislavu. Chystala se na něco šíleného, co jim ale mohlo zachránit život. Aby se vrátila na Zemi a stala normálním člověkem.
Navíc náhle pocítila vůči těm bytostem neuvěřitelný hněv a touhu je chladnokrevně pozabíjet. Nevysvětlitelné emoce, které snad ani nepocházely z její hlavy.
Skafandr se rozložil a ona z něj vyklouzla, oblečená jen do šedého technického overalu. Soustředění šlo v té vřavě a křiku umírajících těžko, ale přesto to zvládla. Asi to už jen těžko zopakuje, takže za pokus to stojí.
Levou rukou sevřela pravý loket. Pravou dlaň natáhla proti útočníkům.
Blesk. A ještě jeden. A další a další. Přesekly průhledné chapadlo a nepřátele za ním.
Cítila moc proudící do těla. Dostatek magie na další blesky, celé stovky, tisíce, miliony blesků.
Tolik energie přece nemohla za tu chvilku načerpat!
Skočila ke skafandru a křikla do vysílačky: „Démon je mimo reaktor!“
Poručil Grent přepnul z projektilů na plasmu a opsal dlaní půlkruh kolem sebe.
„Odlet,“ zaslechla Tomislava, než ji popadl kolem pasu. Poté mu z trysek na zádech vyšlehly plameny. Neptal se čarodějky, proč nemá oblečený skafandr, pouze konal.
Desátník Andreu také vzlétl směrem k lodi. Satyrové dále vrhali ohnivé střely, ale cíl se pohyboval a vzdaloval. Andreu namířil na skafandr, který tam nechali. Strefil se až napotřetí, ale výbuch miniaturního reaktoru měl opravdu uspokojivý účinek.

***

„Obyvatelstvo planety obývá zdejší spirituální rovinu, takže je určitě zajedno s bohy a démony. Pro loď z jejich strany snad nulové ohrožení,“ vyštěkl na kapitána poručík Grent, když doběhl na můstek. Teď už hydrauliku nepotřeboval, takže skafandr rozpojil a nechal tam, kde z něj spadl.
„Do spirituální roviny nás zatáhl náš vlastní rapl démon,“ oznámil na oplátku kapitán. „Asi se chtěl vrátit domů.“
Nebo se poprat se zdejší konkurencí, napadlo poručíka. Možná že jejich vlastní lodní entita má podobné úmysly jako oni. Už dávno se vědělo, že dát do jednoho reaktoru dva démony, jednoho ze sluneční soustavy a druhého zvenčí, je špatný nápad. Kráter v místech, kde býval Petrohrad, by mohl vyprávět.
„Technici ho zvládli,“ doplnil kapitán. „Ve strojovně se střílelo, máme dva mrtvé, ale démon je zpátky. Potřebujeme drobné opravy.“
Poslední dvě slova vyřkl zvlášť důrazně.
„Už zařízeno,“ odpověděl poručík Grent. Chápal. Příchod do spirituální roviny znamenal, že mají brzy očekávat společnost. Skok do normální reality byl možný, ale ne jednoduchý. A jak pro obranu před démony, tak pro útěk potřebují energii. Hodně energie.

***

Desátník Andreu doprovázel Tomislavu do strojovny. Cestou zjišťoval, co se děje. Démon je opět uzavřen, čeká se jen na spojení mezi ním a lodí.
Jediným problémem, který se cestou vyskytl, byl seškvařený vědec, na němž zrovna dohoříval bílý plášť.
Andreu od mrtvoly pomalu vzhlédl. Příliš pomalu. Ochranné runy skafandru měl skoro vybité, takže by jen stěží odrazily plameny, které vylétly z rukou satyra skrývajícího se za rohem.
Přilba by desátníka zachránila, ale neměl ji zavřenou. Vlasy vzplanuly ihned, následovány nechutným zaškvířením kůže a očí, které se vypařily. Desátník Andreu zemřel ihned.
Tomislava musela jednat. Ti na povrchu sice ukazovali slušnou sílu, ale oheň schopný v okamžení takto znetvořit napovídal, že nynější nepřítel je ještě mocnějším mágem. Pocity z předchozího boje stále neodezněly, přesto zachovala chladnou hlavu.
Vypálila blesk. Ihned se jí zatočila hlava. Před chvílí zažívala neomezený přísun síly, takže teď, když démona uzavřeli, ji vyčerpal i jediný úder.
Satyr pohnul prsty levé ruky a elektrický výboj namísto do něj udělal díru do podlahy. Pravá ruka učinila jiné gesto.
V tu chvíli se Tomislavě vše pospojovalo v hlavě. V okamžiku, kdy nepřítel gesto dokončil, pocítila, jak jí organismus zaplavuje čistá energie. No jistě, nechal se zajmout úmyslně. Myslel si, že spoutaný démon zatouží zničit své věznitele. Tím, že mu na okamžik otevřeli vrátka, satyrovi pomohli v jeho úkolu.
Zaprvé asi nečekal tak bojechtivý zdroj energie, který namísto svých pánů zkusí napadnout nepřítele sobě rovného.
Zadruhé udělal satyr tu chybu, že démona opět vypustil a jí tím poskytl moc.
Blesky? K smíchu.
Věděla, co cítila před chvílí. Pocit, že má namísto těla osobní elektrárnu. Že může cokoliv.
Satyr měl volné ruce a vypálil další plamen.
Oheň. Možná, že se jedná o rasu schopných mágů, ale co se výběru kouzel týká, nemají žádnou fantazii.
Tomislaviny myšlenky posílené novou dávkou čiré magie vykonávaly příkazy samy. Stačilo jí  jen si pomyslet.
Blížící se oheň narazil na pancíř skafandru mrtvého desátníka, který se sám od sebe zvedl ze země a zaclonil čarodějku. Kusy kovu se rozletěly po okolí.
Promiň, pomyslela si Tomislava a svého někdejšího ochránce upustila na podlahu.
Ochranné runy a jiné způsoby obrany jsou dobré proti hrozbám, které vidíte. Když se vám začne v těle vařit krev, není možnost, jak útok odrazit. Přesně pro to se čarodějka rozhodla a nyní sledovala zděšené reakce nepřítele. Marně se plácal po těle a poskakoval, než mu došlo, co se děje. Když se opařenina šíří zevnitř, studená voda nepomůže. Bílkoviny se mění na mrtvou sraženinu, krev houstne do stádia, kdy už nemůže proudit.
Proběhla kolem umírajícího mága. Potřebují ji ve strojovně.
„Máte rádi horko, ne?“ bylo to poslední, co satyr slyšel, ačkoliv nemohl rozumět.

***

„Narůst energie přímo před námi. Jedenáct tisíc metrů,“ zahlásil poručík Grent.
Kapitán stiskl tlačítko interkomu.
„Strojovno, stav.“
„Démona jsme zpacifikovali,“ ozvalo se. „Další tři mrtví. Mág právě dorazil.“
„Ihned ji zapojte, musíme bojovat, nebo utéct!“ vyštěkl kapitán.
„Pane, ale potrvá nejméně…“
„Hned!“
Ranou pěstí do panelu ukončil spojení. Na můstku zavládlo ticho. Všichni věděli o lidumilném postoji velícího důstojníka. Někteří jej i sdíleli.
Vždyť ta dívka je člověk. Mladá, celý život má před sebou.
Nouzové rychlostní zapojení. Bez uvedení do kómatu.
Celkem jistá smrt.

***

Tomislava skočila do komory a přitiskla se ke stěně.
„Makejte!“ křikla na inženýry a lékaře.
„Jste si vědoma…,“ začal doktor, ale její pohled ho umlčel.
„Kapitánův rozkaz, sakra! Já vím, co se může stát. I když mě postoj společnosti sere, nechci vás mít na svědomí.“
Sborové pokrčení rameny.
„Když se při procesu vytrhnete ze zapojení a nepřátelská entita nás všechny pozabíjí, já vám to nebudu mít za zlé,“ řekl ještě lékař. „V rámci výcviku si všichni procházíme simulací, co byste mohla cítit.“
Tomislava se slabě usmála. Najednou je kolem ní tolik starostí.
Když do ní zabodávali jehly infúzí, napadlo ji ještě, že nebýt měkkosrdcatého kapitána, možná by se probrala až po výletu, jestli vůbec. Takhle aspoň cítí, že žije, i kdyby se mělo jednat o poslední chvíle jejího života.

***

„Rozbor!“ zařval kapitán. „Démon, bůh, nebo něco jiného? Jak mám vědět, čím střílet, když nevím, do čeho střílím?!“
„Vzorec se neshoduje s entitami v databázi,“ ozval se jeden z důstojníků. „Energie démona třetí úrovně.“
„Takže pro jednu loď průser na věky věků,“ zavrčel Klowersa. „Stav energie!“
„Převodník zapojen!“ nadšeně zvolal poručík Grent. „Zbraně připraveny, únik do normálního prostoru za pět minut.“
„Šetřete energií. Nabití pohonu je priorita!“
„Nepřítel na dostřel!“ zaznělo další hlášení od poručíka.
„Zkuste standardní kletby.“
Skokové křižníky jsou vybaveny pro pohyb a boj v různých prostředích. S nepřátelskou lodí se mohou utkat pomocí paprsků, řízených střel nebo energetických pulsů. V případě střetu dvou obřích strojů jsou klasické postupy vždy spolehlivější než magie.
Pokud se k vám však blíží rozzuřená masa přelévající se čisté energie, hodí se zkusit nekonvenční prostředky.
Na povrchu lodi nebyly vidět žádné výstupy zbraňových systémů, stejně jako u bojových skafandrů. Poklopy se otevíraly až před střelbou. Výjimku tvořily vrhače kleteb. Křižník tvarem podobný doutníku se po celém povrchu rozzářil. Po černém trupu se křižovaly a splétaly svítící linie tvořící slova a symboly, napájené přímo čistou démonickou magií, nikoliv již přetransformovanou z akumulátorů.

***

Tomislava cítila příval energie. Jiný než před chvílí. Řízený, silnější, koncentrovaný pouze na její osobu, nic jiného.
Připojení za vědomí je plné emocí. Hněvu. Touhy páchat krutosti. Potlačované, takové, která nemůže proniknout dál než k myšlence na násilí. Přesně tyhle pocity měla i při obou střetnutích se zdejšími obyvateli, ale tehdy je přikládala tomu, že jí šlo o život. Už rozuměla, že se jednalo o démonův vliv.
Nehledě na to musí poskytnout lodi dostatek energie. Blíží se sem cizí bůh, který rozerve loď jen kvůli tomu, aby se mohl střetnout se svým protějškem ze sluneční soustavy.
Věděla to. Její démon toužil po tom samém. Na lidech nezáleželo, ty vnímal jen jako obtížný hmyz. Dokonce cítila, jak se hněv proti všemu hmotnému a fyzickému mění v touhu po boji s nepřítelem, který bude zápasit podle jeho pravidel a nebude podvádět jako technici, kteří ho dnes již dvakrát zahnali zpět do reaktoru.
Potom to přišlo. Bolest. Ne obyčejná bolest, ale rozumem neuchopitelná. Jehly zabodávající se do mozku a ignorující fakt, že v něm nejsou nervy, přes které by mohla něco cítit. Tisícovky pukajících srdcí, stovky infarktů v jediné vteřině. Rozžhavené kleště štípající každý milimetr kůže.
Osvobození.

***

Kapitán Klowersa věděl, co je čeká, pokud se bůh dostane příliš blízko. Kletba by entitu takové síly měla zadržovat několik minut. Pak by mohli zkusit pálit z energetických zbraní.
Jenže tím by oddalovali svůj únik. A také by mohli v okamžení zabít čarodějku. Kapitána napadlo, že i aktivace kletby na ní jistě zanechá následky.
Boha viděli skrze sklocelové okno. Ač jen jako nezřetelné jiskření, které na pozadí surrealistické změti barev téměř zanikalo. Pak obklopil loď. Z malého obláčku se stala všudypřítomná bouře miniaturních blesků. Světelné linie tvořící části kletby začaly poblikávat, ale vzdorovaly.
„Energie?!“ zakřičel kapitán, i když pro to vlastně nebyl důvod. Útok probíhal děsivě tiše. Magický souboj probíhal stále jen kolem lodi a její útroby neovlivňoval.
„Tři minuty! Kletby nás zpomalují!“ zařval podobnou silou nazpět poručík Grent.
Kapitán poposedl v křesle. Tohle je nejhorší část jeho práce. Rozhodnout o tom, kdo přežije a kdo ne.
Tomislavě slíbil, že se vrátí na Zemi. Aby to zvládli dřív, než je bůh či démon rozdrtí, potřebují více energie. A pokud budou čerpat více, v jejím nynějším stavu by ji mohli zabít.
„Poručíku, máte až do odvolání velení. V nejhorším nás prostřílejte skrz a zkuste mu uletět klidně i v téhle rovině bytí,“ oznámil tentokrát klidně, potichu, a rovným krokem odešel z můstku.
Grent se na něj díval jako na zjevení.
„Chlape, já tě zbožňuju,“ zašeptal poručík a usedl do kapitánského křesla. O tomhle si dodnes mohl nechat leda zdát.
Klowersa věděl, že jedná iracionálně. Na jednu stranu věděl, že loď svěřil do schopných rukou, na druhou zase tušil, že ta holka by mohla umřít jen proto, že jí nikdo neřekne, kdy už může skončit.

***

Nemohla se rozhodnout, zda ji spaluje žár, nebo mráz. Potom jí došlo, že ji nebolí pouze tělo, ale i celá komora. A vodiče směřující sílu proudící z jejího těla. Jednotlivé systémy lodi. Reaktor. Démon v něm.
Uvědomovala si, že je spolu s další bytostí uvězněna v obřím těle, se kterým nemůže ani hýbat, protože je spoutaná tisícovkami pojistek a přepínačů, které všechny ovládá posádka. Pocítila zlost k lidem na palubě. Touhu rozdrtit je všemi kouzly, která zná.
Ne, to není bolest. Varovali ji, že to bude drsné, věděla to. Šla do toho dobrovolně. Jednalo se o silný podnět, to ano, ale její mysl si ho jako bolest pouze přeložila. Lidské tělo neví, jak si jinak uvědomovat tak silnou emoci, jakou ji nyní plnil démon.
Měla pocit, že když teď otevře oči, z přívalu moci z nich vyšlehnou plameny, prorazí dveře komory a spálí celou strojovnu.
Také však věřila, že pohled na lidi ji možná uklidní.
Oddálila od sebe oční víčka. Musela se usmát.
Přímo za dveřmi stál kapitán Klowersa a zíral na ni, jako by trpěl on a ne ona. Co usmát, nehledě na bolest se rozesmála na celé kolo. Jeho vodnaté modré oči a kruhy pod nimi dávaly dohromady s tím výrazem dojem, že se na ni dívá smutné štěně buldoka.
Docela běžné lidské maličkosti dovedou někdy zahnat i ty největší hrůzy.

***

Poručík Grent sledoval, jak klesá soudržnost kletby. Na běžného démona, kteří se proháněli kolem Země, by stačila i celý den a ještě by ho pomalu, ale jistě oslabovala. Tenhle parchant nejen že měl síly na rozdávání, on se navíc přizpůsoboval. Křivka ukazovala, že obrana lodi mizí čím dál rychleji.
Přesto vládlo ticho, klid a nic nevybuchovalo.
Poručík v další vteřině vyletěl ze židle.
„Jak se dostali sem nahoru?!“ optal se celého můstku, i když tušil, že mu nikdo nedá pořádnou odpověď. Osazenstvo málem odmítalo věřit tomu, co vidí. Po hladkém sklocelovém plátování kolem velícího centra lodi šplhali tři satyrové. Jako pavouci.
Magie, blesklo Grentovi hlavou, zase ta zkurvená magie.
Měli by jen stěží šanci provrtat se dovnitř lodi, ale oni nemuseli. Stačilo, když trojice vyvolala z rukou plameny a přiložila je k zářící linii kletby. Soustředěná síla během okamžiku jednu z mnoha čar chránících loď přepálila.
Poručíkovi letěly hlavou myšlenky jako zběsilé. Stačí, aby takhle zmizelo několik dalších částí, a kletba se zhroutí jako domeček z karet. A to samé se teď určitě děje na více místech.
„Zapněte čištění trupu,“ kývl poručík Grent na jednoho z operátorů. „Smeteme je jako tu havěť ráno.“

***

Kapitán hleděl na Tomislavu a děsil se toho, co vidí. Pohled na mága v kómatu mu vždy přišel strašný, ale to se nemohlo rovnat tomu, co se před ním nacházelo teď. Dívčinu bledou pleť hyzdily rudé skvrnky popraskaných vlásečnic a její oči vypadaly ještě hůř. Tělo měla napnuté a občas divoce zaškubala rukama nebo krkem. Při tom jí vypadávaly celé chuchvalce vlasů.
Tohle opravdu nemohl sledovat. Sáhl po madlu, aby komoru otevřel.

***

Silové pole na chvíli přidalo k božskému jiskření trošku svého. Poručík Grent se zle usmál, když viděl, jak nepřátelé s vylekanými gesty popadali jako mouchy.
Čištění však nezasáhlo pouze satyry, ale i boha, jehož tělo obklopovalo křižník tak těsně, že se popálení nemohlo vyhnout. Jiskření zesílilo a loď se začala otřásat. Entita útočila naplno, nehledě na kletbu, kterou se jí ani jejím spojencům stále nepodařilo zlomit.
„Kašleme na to!“ zařval do nastalého zmatku poručík. „Čištění na maximum a salvu z předních plasmových děl! Prostřílet, oslabit, zdrhnout!“
Dosud vyčkávající posádka splnila rozkaz s největší radostí.
Grent se chytil opěradel křesla a na tváři mu opět zavládl zlomyslný škleb. Z jeho rozkazu přímo ublíží bohu. Jedné z těch odporností, díky nimž je tím, čím je.

***

Otevřel komoru a sáhl pro ni. Lékař ani nikdo z techniků se ho nesnažil zadržet.
„Nechte mě,“ zašeptala, když k ní vztáhl ruce. Neměla kam dál ustoupit, takže ji chytil.
„Tohle nemusíš dělat,“ řekl a smetl jí z ramen spadané vlasy. „Nech se aspoň uvést do kómatu. Chvilku vydržíme ze zásob energie a pak…“
„Nerozumíte,“ ozvala se opět na hranici slyšitelnosti. „Cítím celou loď. Příval. Pusťte!“
Kapitán nechápal, co tím myslí, takže v okamžiku, kdy poručík Grent dal příkaz k palbě, čarodějka sebou zazmítala, jako by ji postihl záchvat.
Ona je loď. Je démon. Démon je loď. Trojjediná bytost spojující ženu z masa a kostí, energetickou entitu a stroj. Vrata zdymadla se otevřela na obou stranách.
Množství energie, které proletělo v té chvíli čarodějčiným tělem, by normálního člověka zabilo.
Kapitán Klowersa měl smůlu, že se jí dotýkal.

***

Trup křižníku se zaleskl silovým polem, čtveřice poklopů se otevřela a vypustila žhavou plasmu. Bůh obklopující loď jako skořápka vejce sebou zazmítal. Ve výsledku to ovšem vypadalo, jako byste foukli do mýdlové bubliny. Průhledné, stěží znatelné tělo se roztrhlo a vypustilo ze sebe loď, která zažehla hlavní trysky. Bůh se rychle zformoval do původní podoby a pustil se do pronásledování. Rychlostí se s lodí nemohl měřit.
Poručík Grent netušil, co se děje ve strojovně, ale ukazatel energie najednou letěl nahoru neuvěřitelnou rychlostí.
„Do normálního prostoru!“ zavelel, když hladina dosáhla potřebné výše.

***

Uvolni se.
Nechci se uvolnit. Ten muž mi umírá pod rukama, i když sama nechci.
Uvolni se, nic jiného dělat ani nemůžeš. Nic jiného ti nezbývá. Zašla jsi příliš daleko.
Já vím. Není cesty zpět, že?
Ne. Kdo jednou sestoupil takto hluboko, ten se už nedostal pryč.
Znamená to tedy, že se stanu stejnou, jako jsi ty? Plnou zloby a nenávisti? Toužící vyhladit rasu, která tě uvěznila? Vyhledávající boj s čímkoliv, co se ti může postavit?
Ano. Ale máš ještě jinou volbu.
Jakou?
Uvolni se.
Pochopila. Pochopila to už tehdy, když si poprvé uvědomila svůj dar nebo spíše prokletí, ale nechtěla to přijmout. Jenže nyní, propojená s démonem, to chápala. Intimnost toho spojení jí ukázala skutečnou pravdu.
Nahlédla do nitra samotné podstaty. Podstaty všeho.

***

Poručík se musel opřít o stěnu reaktoru. Toho dne ztratili víc lidí, ale kapitánovi se to stát nemělo. Zdravotníci ho zrovna překrývali plachtou, ale i tak si stihl všimnout paží upálených a spečených až k lokti.
„Dotkl se čarodějky zrovna v okamžiku, kdy jsme spustili palbu,“ vysvětloval hlavní lékař. Úmyslně použil množné číslo. Poručíkovi to bylo naprosto jasné. Kapitán mu svěřil až do odvolání velení a jemu se prvním rozkazem podařilo svého nadřízeného zabít.
Podíval se na Tomislavu. Hned po výstupu ze spirituálnho rozměru ji odpojili. Vzpamatovala se podivuhodně rychle, ale teď jen seděla a prohlížela si vlastní ruce.
„Co je vám?“ oslovil ji, ale lékař mu položil ruku na rameno. Znamení, aby se neptal.
„Je mimo,“ řekl doktor. „Dostalo se jí božího požehnání.“
Grent přikývl. Boží požehnání nebo démonovo požehnání, na pojmu nezáleželo. Požehnání je velmi nadnesené, protože fakt, že tohle děvče bude navždy mentálně na úrovni ročního dítěte, nezněl jako něco, oč by chtěl člověk boha prosit.
Čarodějce ukápla slina. Bezdůvodně se rozesmála a začala plácat rukama do kolen.
Díval se na ni. Věděl o mrtvém vědci a desátníkovi, který s nimi šel na výsadek, několika technicích, teď i kapitánovi. Přesto mu přišlo, že tohle děvče z nich všech dopadlo nejhůře. Mág schopný čerpat nezměrné množství magie, ale současně blázen? Pro společnost příliš nebezpečné. Jakmile se vrátí z výpravy, opět jí nasadí tlumiče a zbytek života stráví v ústavu na samotce. Žádná operace, která by ji osvobodila a dovolila jí konečně žít. Není k užitku.
Jenže pro zdar výpravy stále poslouží.
Poručík se otočil k přítomnému osazenstvu. Je zde podle posledního kapitánova rozkazu velitelem až do odvolání. Podle aktuálního lodního řádu ho mohl z velení odvolat jen jiný vyšší důstojník. A žádného neviděl. Tohle je příležitost, jaká se už nezopakuje. Pokud ji využije, možná se stane plukovníkem o něco dříve.
„Pokračujeme v misi,“ oznámil přítomným. „Slečnu Nevenu zapojte do systémů, v tuto chvíli nám může posloužit jedině tam. Přišli jsme lovit energetické entity, tak jich pár pochytáme. Vztahy s místními jsme sice slušně posrali, ale snad s nimi už nebudeme mít problémy. Od toho tu jsme, ne? Byla by ostuda, aby všichni ti lidé dneska zemřeli zbytečně.“
Otočil se k odchodu. Cítil, jak mu všichni hledí na záda, ale měl pocit, že jeden konkrétní pohled mu málem propaloval díru mezi lopatkami. Když vstupoval na chodbu, ohlédl se přes rameno.
Tomislavu vedli zpět do komory. Dívala se přímo na něj a on se musel na vteřinu zarazit. Ten pohled. Přísahal by, že ačkoliv patřila do ústavu pro duševně choré, po tváři jí tekla slina a mumlala si pro sebe nesmyslná slova, z očí jí čišelo něco úplně jiného. Špetka poznání pohřbeného pod šílenstvím. Možná že z dobrého důvodu.
Za poručíkem se zavřely dveře.
Téhle součástce raději ještě věnuje trochu pozornosti.

Ta holka je jen součástka
Autor: Karel Doležal
Ilustrace: Alžběta Dvořáková
Odpovědný redaktor: Monika Dvořáková
Korektury: Jan Křeček
Sarden 2020

O autorovi
Karel Doležal (*1988)
První SF povídku napsal v šesti letech, znovu si na psaní vzpomněl ještě párkrát, ale odhodlání ukázat své texty veřejně přišlo až později. Kromě románu Zombie, chiméry a rock'n'roll mu tiskem dosud vyšlo celkem 23 povídek. V Ceně Karla Čapka byl Skokanem 2011 a Pulcem za mikropovídku 2013 a 2015. Dále získal první místo v Žoldnéřích fantazie 2017 a povídkou Popelák se účastnil série Kladivo na čaroděje. Nejraději píše o alternativní současnosti a blízké budoucnosti. Je ženatý, má dva malé syny a pracuje jako překladatel technické dokumentace. Dříve také více zasedal v porotě literárních soutěží, na což teď už nemá tolik času. Poznatky z této činnosti uplatňuje při psaní článků pro web zaměřený na začínající autory triumvirat.cz.

V éteru se můžete na Karla Doležala pověsit na facebooku a mít přehled, co zrovna jako spisovatel provádí:
https://cs-cz.facebook.com/kareldolezalporadbrbla/