RECENZE (ale taky analýza…): Další prima mýtus

Další prima mýtus vyšel s novejma ilustracema v Tritonu, chcete to někdo na recenzi? Jasně, proč ne, dej to sem. Aahz, Skeeve a jejich první dobrodružství, návrat do starejch časů a mladejch let, kdy mě moc nezajímalo, jak je to napsaný nebo přeložený. Byla to prostě fantastika a bylo to vtipný. Ale víte, jak to říkal nějakej ten antickej týpek, Hérakleitos, myslím…

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.
                        -Virginia Woolfová

Jen si to řekněte nahlas. No nebojte se! Hezky z plných plic: „Tato kniha patří do zlatého fondu humoristické fantasy.“ Převalte na jazyku každou slabiku, každou hlásku, klidně to dvakrát třikrát zopakujte… Fujtajbl! To zní hnusně, že? Jakmile něco patří do zlatého fondu, postavíme to na piedestal a přestáváme mít chuť daný kulturní poklad číst či vidět, nechceme o něm mluvit a slyšet, tím méně o něm psát. Má to přinejmenším dva důvody. První: pokud jsme to znali, bojíme se, že návrat po letech bude příliš krušný. Druhý: pokud to neznáme, nechceme to znát, protože o tom stejně všichni mluví, všichni to četli a viděli – a jít proti davu je vždycky cool. Za první si dosaďte třeba Pána prstenů, za druhé Harryho Pottera. Nebo Rychlé šípy a Babičku Boženy Němcové, ať máme něco „z druhé strany“.

Další prima mýtus vyšel poprvé v roce 1978, ale není tak známý, aby se z něj na potkání citovalo nebo aby se podle něj točily filmy. Když je vám -náct a zajímá vás humoristická fantastika, narazíte pravděpodobně nejdřív na Zeměplochu a Stopařova průvodce po Galaxii. Pak už je to těžší, ale Další prima mýtus by mohl být v knihovně kousek od románu Chameleon a zaklínadlo Pierse Anthonyho, někde tam, kde jsou knihy Johna Morressyho nebo Bill, galaktický hrdina od Harryho Harrisona. Nebo dvě Mamutí knihy humoristické fantasy. A pokud byste raději něco z českých luhů a hájů, může to být třeba Švandrlík, Martin D. Antonín a jeho Zelená nebo iluminátí série Jana Pohunka.

Poprvé jsem Další prima mýtus četl kdysi dávno, když ještě hodiny netikaly. Přetrval pozitivní dojem, ale bylo jasné, že dnes – po mnoha přečtených knihách, studiu české literatury, občasných recenzích a dalších životních eskapádách – se na Asprinovu sérii budu dívat jinak. Samotného mě zajímalo, jak jinak to bude. V první řadě zřejmě kritičtěji.

Humor je kořením života.
                       -Karel Kopfrkingl

Pokud náhodou opravdu nevíte, o co jde, představte si čaroděje. Kolem čaroděje, jehož jméno je nepodstatné, je chatrč. „Primitivní a trvanlivá, nicméně nelákavá“, jak ji ve druhé kapitole charakterizuje jedna z postav. A pak je tu Skeeve. Mladý kluk se srdcem na pravém místě, sympatický, ale obzvlášť v prvním dílu pěkně natvrdlý a naivní. Původní profesí zloděj, nyní čarodějův učeň. Jeho schopnosti se limitně blíží nule, s trochou štěstí umí magicky zapálit svíčku. Ale kdyby viděl, co magie skutečně dokáže, třeba by to s motivací bylo lepší. Mistr tedy vyvolá démona… a pak se vše trochu zvrtne. Kouzlo zapůsobí ve stejný okamžik, kdy dveřmi projde najatý vrah. Dopadne to jako v Shakespearových tragédiích, mistr zemře (už jsem se zmínil, že čarodějovo jméno není podstatné?), vrah zemře, zůstane Skeeve – a světem protřelý démon jménem Aahz, toho času zbavený magie.

Princip celé knihy je jednoduchý: potřebujeme dostat postavy do problémů, aby se z toho musely vykecat. Nic moc jiného neumí – Aahz je bez magie, Skeeve je pouhý učedník. Aahzovy přesvědčovací schopnosti jsou ovšem ohromující, takže i když se plány mění s každým setkáním a každou novou informací, naši hrdinové samozřejmě všechno zvládnou. Děj je mírně překotný, což je dáno skutečností, že cca 80 % textu tvoří dialogy. Tu vtipnější, tu méně vtipné.

Pro celou sérii je typické, že každá kapitola začíná fiktivním citátem. A tady je první kámen úrazu: Asprin často používá anglo-americké reálie, které našinci nemusí moc sdělit. U všeobecně známých postav nebývá problém („Pečlivé plánování je klíčem k bezpečnému a rychlému cestování.“ – Odysseus, str. 43; „Jednou z radostí cestování je poznávání nových měst a setkávání se s novými lidmi.“ – Čingischán, s. 115), ale někdy potřebujete slušné znalosti historie („Má-li jakákoli skupina lidí nebo zaměstnanců dobře pracovat, musí věřit ve svého vůdce.“ – kapitán BLIGH, v. v., s. 95) nebo literatury, ideálně populární a americké („Copak je na světě něco krásnějšího a bezpečnějšího než jednoduchá spletitost pavučiny?“ – Charlotte, s. 75; tady jen podotýkám, že světový bestseller Šarlotina pavučinka E. B. Whitea z roku 1952 vyšel i česky; v roce 2007; „Od pravěku ještě neproběhla žádná bitva tak, jak byla naplánována.“ – D. Graeme, s. 219; také poznámka: tohle už chce obstojné googlení, ale zjistíte, že nejde o spisovatele Donalda Graema, autora česky loni vydané knihy Mussoliniho holič, nýbrž o Donala Graema, postavu ze série Childe Cycle Gordona R. Dicksona, jejíž první díl, kde se Graeme podle všeho vyskytuje, u nás nikdy nevyšel; Laser vydal v roce 1992 druhý díl cyklu, Wales vydal v roce 2003 čtvrtý díl cyklu…).

Dalším humoristickým prvkem je práce se jmény a s názvy. Do Skeevova světa vstoupí démoni (dimenzionální cestovalé) ze všech možných světů – Dabelové z Pakly, Impové z Imperu, Pervekti z Pervu… a on sám zjistí, že je Ťulpas z Tulpu. Or in original version: Deveels from Deva, Imps from Imper, Pervects from Perv, and Klahds from Klah. A tady začínají problémy.

Než jsem se stal řezníkem, chtěl jsem být recenzentem. Ale pak jsem si uvědomil, že jako řezník zničím méně nevinných životů…
                        - František Kotleta

Co je nejlepší na české Zeměploše? Jan Kantůrek. A na panu Kaplanovi, který má třídu stále rád? Jasně, Antonín Přidal (omlouváme se Pavlu Eisnerovi). Jinými slovy, humoristická literatura nutně potřebuje kongeniální překlad. I té nehumoristické se to hodí – zmiňme třeba Naprosto osvětleno v převodu Richarda Podaného.

Další prima mýtus je z velké části založen na aluzích a popkulturních odkazech. Převážně amerických a převážně takových, které v českém prostředí naprosto nerezonují. Název prvního dílu série je aluzí na hlášku z Laurela a Hardyho: „Well, here's another nice/fine mess you've gotten me into.“ (Důkaz místo slibů např. zde: https://www.youtube.com/watch?v=dCznHilLo3M.) Dalo by se to přeložit jako: „Tos mě zase namočil do pěkné šlamastyky!“ (jak se ostatně píše ve fiktivním citátu na str. 213, jako autoři jsou uvedeni „Laur L. a Hard Y.“; jenomže v originále je „another fine myth“, nikoliv „mess“…). Všechny další názvy knih v sérii jsou založeny na zvukové podobě slova „myth“, tedy mýtus, a „mis–“, respektive „miss“, tedy předpona, kterou známe i z češtiny (misantrop, misogyn…), respektive sloveso „minout“, nebo podstatné jméno „slečna“. Další díly se v originále jmenují Myth Conceptions, Myth Directions, Hit or Myth, Myth-ing Persons a Little Myth Parker. Jinak tedy „misconceptions“ (mylné představy), „misdirections“ (špatné nasměrování), „hit or miss“ (trefit nebo minout), „missing persons“ (nezvěstné osoby) a „little miss Marker“ (odkaz na film „Panenka pro štěstí“ z roku 1980, respektive na stejnojmenný film z roku 1934). A to jsme na šesté knize z jednadvaceti, přestože poslední dvě už Asprin nenapsal. Kdybychom to chtěli převést do českého prostředí, dostali bychom nejspíš názvy jako „Mýtus základ života“, „Cesta do hlubin študákova mýtu“ (jak se ostatně česky jmenuje 16. díl série) nebo „S mýty nejsou žerty“. A tím se dostáváme k základní překladatelské otázce: překládat věrně, nebo krásně? Hlavně ovšem překládat to, co je v textu napsáno…

Z předchozího odstavce je, myslím, zjevné, že to překladatel Pavel Vohlídka neměl jednoduché. Mnohé by bylo možno zlepšit pečlivou redakční prací. Ta ovšem neproběhla – hned na první straně textu chybí čárka ve větě („Platilo to, když mě matka učila číst, platilo to, když se mě otec snažil naučit farmařit –čárka– a platí to i teď, když se učím magii.“ – str. 9), z dalších drobných přestupků zmíním alespoň špatnou typografii v citátech u šesté a sedmé kapitoly (autoři citátů jsou větším písmem, než by měli být), na str. 151 jsou v citátu Robina Hooda špatně uvozovky v uvozovkách (správně by měly být jednoduché, v knize jsou dvojité). Z překladu vezmu jen první dvě kapitoly (tedy po str. 30), jinak bych tento již tak dlouhý text natáhl příliš.

Mnohé drobnosti lze odpustit či přeskočit. Dedikace je v anglickém vydání přísně odřádkována, v českém se na řádky nehledí, „Síla“ je v češtině s velkým S, zatímco v angličtině je malé „p“ ve slově  „power“, anglické „magik“ jako specifický výraz pro magii je překládán prostě jako „magie“, „lad“ (tj. chlapče, kluku) jako „ty klacku“, „démonice“ jako český ekvivalent „demon-suns“ v situaci, kdy Skeeve zkomolí slovo „dimenze“, protože o něčem takovém slyší poprvé – to všechno bych akceptoval. I když řádkování dedikace zdůrazňuje osobu, které je kniha věnována, velké písmeno v Síle nedává smysl, „magik“ není psáno s „k“ náhodou a bylo by dobré to v překladu zohlednit, „ty klacku“ jsem živě nikdy neslyšel a místo „démonic“ bych zvolil něco, kde by vynikla zvuková shoda („dým-enze“? „dým-nelze“? „dýmem-ze“?). Ale budiž. Horší jsou případy, kdy se význam výrazně odklání od původní myšlenky.

Když se Skeeve snaží zapálit knot svíčky, snaží se vyčistit si mysl a občas se napomíná slovy: „Negative thought. Stop it.“ V českém překladu zazní: „Nemysli. Přestaň.“ (s. 13 a 14) Ale Skeevovi nejde o to, aby nemyslel, nechce jen myslet na cokoliv negativního. Ve stejné scéně se píše „I forced myself to relax, consciously letting the muscles in my face and shoulders go slack as I redoubled my efforts.“, což Pavel Vohlídka převádí jako: „Snažil jsem se uvolnit, vědomě jsem nechal ochabnout svaly ve tváři a v ramenou, abych znásobil své úsilí.“ (s. 14) Když pomineme chybějící „se“ („snažit se“ a „uvolnit se“, obojí je zde zvratné), můžeme si všimnout skutečnosti, že v češtině je zdvojená aktivita navázaná na ochabnutí svalů (abych), zatímco v angličtině to jde ruku v ruce (as – tedy „když, jak“). A na stejně straně ještě zůstaneme. Přestože „contemptuously“ přímo vybízí, aby mělo co do činění s časem (takové „contemporary“ znamená „současný“), vychází to ze substantiva „contempt“, opovržení. Čteme-li v českém vydání „Téměř současně jsem natáhl svou mysl a dotkl se knotu“, dává to smysl. Jenomže v angličtině Skeeve natahuje svou mysl s opovržením.

Jak bylo řečeno, Skeeve je původně zloděj. Jeho učitele to štve, ale v jedné konkrétní scéně Skeeve sebere odvahu a zlodějství brání. „It beats starving,“ říká. Jinými slovy: to, že je člověk zloděj, je lepší než hladovění. Anglické „beat“ má samozřejmě cosi společného s bitím, mlácením či tlučením, což překladatele nejspíš zmátlo. Jeho „Třít bídu, to člověka ubíjí“ (str. 15) nás v kontextu nijak zvlášť nezarazí, ale původní význam zmizel. Z podobného soudku je i ukázka ze str. 18: „Garkin vždycky říkal, že… jsem pátral v paměti. Nemohl jsem si vzpomenout, že by Garkin předtím, než začal pracovat, vytvořil ochranu.“ Za prvé: stylisticky je „jsem pátral v paměti“ podezřelé, „zapátral jsem v paměti“ se zde přímo nabízí, i prostá inverze („….pátral jsem v paměti“) by prospěla. Za druhé: v originále začíná ukázka slovy „Garkin always set the… I began to search my memory.“ Tedy doslova „Garkin vždycky nastavil… zapátral jsem v paměti.“ To, co Garkin vždycky říkal, si můžeme jen domýšlet.

K překladatelským nedostatkům se přidávají i nedostatky stylistické, jak je ostatně vidět výše. Na str. 23 čteme: „Buď mi ta podivná bytost nechce ublížit, anebo si je jistý, že by mě zastavil, kdybych se pokusil zdrhnout. V zájmu klidu mé nervové soustavy jsem se rozhodl vyčkat a přijmout to, co bude následovat.“ V těchto případech prostě musí zasáhnout redakce. Podmět je „bytost“, tedy rod ženský, ovšem navazuje na to „si je jistý, že by mě zastavil“, kostrbaté „v zájmu klidu mé nervové soustavy“ netřeba komentovat – a k tomu nepřesný překlad. V originále stojí: „Either this strange being meant me no harm, or he was confident of his ability to stop me even if I tried to flee. For the sake of my nervous system, I decided to assume the former.“ V poslední větě lze, myslím, beztrestně užít české „abych se uklidnil“, „I decided to assume the former“ pak doslova znamená „rozhodl jsem se předpokládat to první“.

Část humoru v knize je tvořena i tím, jak se postavy vyjadřují. Například Aahz by měl v překladu hovořit přinejmenším obecnou češtinou. A když se to spojí s neporozuměním a popkulturními odkazy, vznikne… no, posuďte sami:

Originál:
"Pleased ta meetcha, kid. I'm Aahz."
"Oz?"
"No relation."

Překlad (s. 26):
„Těší mě. Já jsem Aahz.“
„Oz?“
„Nic společného.“

Při zachování původního jazyka a myšlenky by to mohlo znít třeba takto:
„Mě těší, hochu. Menuju se Aahz.“
„Oz?“
„S tím nemám nic společnýho.“

A to jsme prošli jen první dvě kapitoly. Mimochodem, v tiráži se píše, že jde o druhé vydání (v Tritonu první), Národní knihovna ale uvádí vydání tři – 1994 a 2003 (obojí nakl. Perseus),  2020. Na Legii jsou dokonce uvedena čtyři vydání, ale zdá se, že se někdo spletl, protože podle dalších zdrojů Další prima mýtus v roce 1997 nevyšel.

Konec dobrý, všechno dobré.
                        - W. Shakespeare, autor Hamleta, Macbetha, Romea a Julie a dalších tragédií, kde všichni na závěr zemřou

Tak co, jak se ti to četlo? Ale jo, dobrý. Není to zas taková pecka, ale jako prázdninový čtení na pochechtávání se ve vlaku to ujde. Víš, co na tom bylo nejlepší? Obrázky! Jsou od Jany Šouflový a dost se k příběhu hodí, jsou hravý, milý, zaujmou… Jen škoda, že si nedali větší práci s redakcí. Ale mají na to ještě sedmnáct dílů…

Robert Asprin
Další prima mýtus
Rok: 2020
Nakladatelství: Triton
Počet stran: 256
Cena: 199 Kč