REPORTÁŽ: Fantazák na hudebním festivalu

Článek od: Tereza Zelinová - 26.07.2022

Léto je v plném proudu a tam, kde jiní vidí okurkovou sezónu, já větřím nekonečné možnosti zábavy a kulturního obohacování. Mám za sebou 4 extrémně dlouhé a nabité dny na Colours of Ostrava. Po třech letech se konečně Dolní oblast Vítkovice rozezněla pestrou škálou hudebních stylů, přednášek, divadelních představení a v mém případě také nemožnosti si vybrat, co vlastně budu jíst. Asi si říkáte, jak tohle souvisí s fantastikou? Velice jednoduše. Nemusím připomínat, že fantastika jako taková je inspiračním zdrojem pro všechny oblasti našeho života a objevuje se i tam, kde byste ji čekali nejméně. A to i třeba na hudebním festivalu jako jsou Colours. Následující řádky budou věnovány nejen hudbě, která rozezněla moji archetypální strunu, ale i minirecenzi celých čtyř dní. Tak pojďme na to!

Den 1.
Než se pustím do samotné reportáže, musím vám rozhodně představit Dolní oblast Vítkovic. Je to naprosto unikátní prostor bývalých Vítkovických železáren, kde docházelo ke zpracování železa od jeho surové podoby až k oceli. Tvoří nepřehlédnutelné panorama, kterému místní říkají Ostravské Hradčany. Součástí areálu je například zemědělské muzeum, Velký svět techniky a hlavně Bolt Tower, na jejímž vrcholu, 77 metrů nad zemí, si můžete dát docela obstojně chutnající kafe a kochat se výhledem nejen na Ostravu. A právě v tomto industriálním areálu se od roku 2012 koná festival Colours of Ostrava. Díky jeho velké rozloze pojme velké množství návštěvníků i v té míře, že se necítíte jako sardinky. Pokud teda nejste přítomni na koncertu Twenty One Pilots nebo LP.
Součástí Colours bývá i Meltingpot, po několika stagích rozkročené diskuzní fórum, kde si na své přijdou snad všichni. Čekání na první kapelu jsem si ukrátila na besedě s Petrem Kapounem, který mimo jiné mluvil o cestách na Měsíc a vesmírném inženýrstvím, dále na přednášce o vzniku prvků ve vesmíru Vladimíra Wagnera a o exoplanetách Tomáše Gráfa. Tím bylo mé scifistické já ukojeno a s klidným svědomím jsem se mohla vrhnout zpět do víru Colours.
Na první zážitek prvního dne jsem musela čekat až do půl desáté. Na jedné z menších stagí hrála kapela Talisk. Jedná se o akustické trio z Velké Británie a umí fakt po čertech dobře hrát. Jejich melodie vychází z tradičních irských a skotských písní a vůbec nevadí, že nemají zpěváka. Pokud potřebujete nakopnout nebo si jen užít klasiku v moderním hávu, pak jsou Talisk právě pro vás. V rámci experimentu jsem počkala i na Twenty One Pilots. Ti sice nepolechtali mé archetypální struny, ale show to byla parádní. Asi poprvé jsem na pódiu viděla hořet táborák a hrát na trumpetu Co jste hasiči.

Den 2.
Druhý den byl pro mě ve znamení osobnosti Dany Drábové, jaderné fyzičky a předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, a Cirku la Putyka, kteří představili své představení Runners. Jestli někdy budete mít příležitost Cirk vidět naživo, běžte, běžte, běžte. Je to dechberoucí, magické a úžasuhodné.
Hudba přinesla hned tři objevy, přičemž dva sázely hlavně na folklórní notu. The Tune, čistě ženská kapela, se mi vepsala pod kůži s kombinací klavíru, šamanismu a tradičních korejských hudebních nástrojů. Naprosto neuvěřitelně jsem si zaskákala na Warsaw Village Band, naprosto šílenou energickou záležitost z Polska hrdě se hlásící ke svým kořenům a twistem obohaceným tradičním melodiím. A pak… začalo pršet. Jsem pěkná měkkota, protože jsem prchla do bezpečí domova, a tak mi unikla božská Bára Zmeková, která mi učarovala svými texty a hlasem. Snad někdy příště!

Den 3.
Na tento den nehlásili déšť, ba dokonce naslibovali příjemné teploty bez velkého slunečního svitu. Stejně mi bylo vedro. Tentokrát jsem se nepřízní počasí nenechala odradit, protože právě pátek měl být pro fantazáka svátkem. Na hlavní stagi měla totiž těsně před půlnocí vystoupit Wardruna. A tak se areálem začalo pohybovat více lidí zahalených v černé, v ovčích kožešinách nebo s elfími uši. Ale den byl ještě mladý a před sebou jsem měla spoustu zajímavých kapel.
Odstartovala jsem ho s kapelou Puuluup. Tihle Estonci hrající na dvě talharpy a looper zajímavě kombinují tradiční folklórní zvuk s nečekanými polohami, kterých dosahují pomocí looperu. A i když estonština vždycky může znít, že dotyčný mluví o bájných dracích a výpravách za mocnými artefakty, tak tahle dvojka během koncertu přiznala, že jejich texty jsou většinou o běhání na lyžích a sněhu. Po zběsilém přesunu skrz celý areál na mě čekal dvojkoncert. Díky tomu, že je Wardruna zrovna na turné, tak nepřijela jen ona, ale i Kalandra a prostor dostala i zpěvačka Lindy-Fay Hella se svým projektem Dei Farne. Obě dámy ukázaly, jak neuvěřitelný rozsah mají, a hlavně Lindy-Fay mě přesvědčila, že její hlasivky by zvládly na bench uzvednout i stokilové závaží.
A když si myslíte, že víc fantastický ten den být nemůže, tak narazíte na stagi Slezské univerzity na Leoše Kyšu a Kristýnu Sněgoňovou jak hovoří o své tvorbě.
Co si budeme, Wardruna je prostě láska. Trochu jsem se bála, jak dopadne zvuk, protože na festivalu Brutal Assault v roce 2018 to nebylo nic moc a lidi se ještě během toho bavili. V případě Colours jsem doufala, že to je natolik specifické a natolik pozdě, že zůstanou opravdu jen ti, kteří si Wardrunu chtějí opravdu poslechnout. Naštěstí zvukař odvedl o dost lepší práci, ale bylo to natolik nahlas, že mi to uvibrovalo každou buňku v těle. Lidi nemleli, ale stejně jsem narazila na člověka, který se mě zeptal, jestli se mi tahle srač… vážně líbí. Doteď nevím, jestli z něj mluvil alkohol nebo jeho omezenost. Hodinový set byl poskládán z klasik jako Helvegen, Rotlaust Tre Fell, Fehu, ale i z nových Kvitravn nebo Lyfjaberg. Celou dobu jsem měla husí kůži a ne, nebylo to kvůli tomu, že mi byla zima.

Den 4.
Poslední den festivalu byl kritický. Nakonec se ukázalo, že mi byla fakt zima a přes noc se objevila rýma a knedlík v krku. Nevzdala jsem to, protože na mě čekal jeden koncert. Na první pohled by se dalo říct, že vrcholem festivalu by měla být pro fantazáka Wardruna. Možné to je, ale já jsem objevila jeden pouštní klenot z Izraele, Marka Eliyahu. Ten se naštěstí odehrával v uzavřených prostorách multifunkční haly Gong, takže jsem mohla pohodlně sedět ve druhé řadě a nechat se unášet hudbou. Tento nadaný hudebník hraje na svislé housle kamache a inspirace Blízkým Východem se nese celou jeho tvorbou. Na pódiu vystoupil i se svým otcem, významným etnomuzikologem a skladatelem. Naprosto neuvěřitelnou show odvedl i bubeník. Viděli jste někdy někoho hrát na vodu nebo každou rukou vyklepávat jiný rytmus? Po skončení tohoto koncertu mě napadlo jen jedno jediné slovo: lifechanging.

Vzhledem k tomu, že začalo pršet a ochladilo se tak o všechny stupně, tímto koncertem pro mě festival skončil. Stálo to za to? Rozhodně! Opět to potvrdilo mé tvrzení, že fantastiku najdete i na těch místech, kde ji čekáte nejméně. Na Colours jsem byla už pošesté, a i přes poddimenzované množství toalet a míst k odpočinku, pokud teda nechcete sedět na zemi, se sem budu dále vracet. Tak snad se s někým z vás uvidím na Colours of Ostrava 2023.
Pro lepší přehled přidávám seznam kapel, které byly zmíněny v textu, s odkazy na Spotify. Přeji příjemný poslech!