RECENZE: František Kotleta, Spad (Souborné vydání)

Bruntálského řezníka Františka Kotletu, literárně epického hráče se smrtí, není třeba čtenářům Sardenu představovat.
Ani jeho opus magnum, čtyřdílnou sérii Spad, díky níž si vysloužil podezření z věšteckých schopností a předvídání budoucnosti.
Osobně mám z tvorby páně Kotlety nejradši jeho soap operu Legie, kterou píše s neméně skvělou Kristýnou Sněgoňovou. A pak lehce netypicky kotletovský Underground. To jsou moji milášššci. Ale když v nakladatelství Epocha vydali omnibus Spadu, zamžila se mi očka vášní a chtíčem a bylo vymalováno. Vážené čtenáře této recenze raději dopředu upozorňuji, že vzhledem k tomu, že se jedná o souborné vydání, obsahuje text mnohé spoilery.
Čtěte tedy na vlastní nebezpečí!

Do depresivního ubrečeného předjaří, v němž se střídaly tropické teploty s mrazíky a přívalovými dešti, bylo postapokalyptické čtení tím pravým podkresem pro plnokrevnou jarní depku.
A že ta depka píše! V prvním díle Spadu žádnou selanku nehledejte. Z kontextu současného dění na Ukrajině běhá ze čtení dokumentaristicky pojatých úvodníků ke kapitolám velmi nepříjemný mráz po zádech a čtenář se jen modlí, aby autor nebyl opravdovým prorokem, protože v jím vykresleném světě prostě žít nechcete. Přemnoženým zubrům a vzmáhající se přírodě navzdory. Ale pryč od přírody, která se i po atomové sprše taky snaží jenom přežít. Stejně jako lidé. A stejně jako plukovník Michálek, hrdina z Istanbulu, který v Praze, kde už rozhodně není blaze, vede bar. Nečekejte načinčaný snobský podnik, tenhle hospodský je ostrý jak mačeta zaseklá do lebky. Často do lebky divných holohlavých týpků.

„Pánové, klid. Máme tu jenom tři jasné sebevraždy,“  oznámila Alice a mrkla na Sama. Ten si schoval revolver za opasek a začal třískat do kláves, nebo jak se tomu u klavíru říká. Nikdy jsem se ho na takové pitomosti neptal. Hosté se uklidnili. Jen jeden k ostatním nevrle prohodil: „Zasraní kultisti,“ a tím bylo vše vyřízeno k dennímu pořádku.
(Spad, str. 16)

Když však tomu nejhustšímu majiteli baru vleze doprostřed karetní hry dávný zkrvavený kamarád, je jasné, že tahle knížka nebude plná zábavných hospodských storek. Minulost má rohy a umí je použít. Němčouři slídí po zásilce, která patří guvernérovi a poněkud se zatoulala k šílenému vůdci Zóny. Tohle totiž není obyčejný balík. A stárnoucí veterán Michálek zrovna není prototypem pošťáka, co klepe dvakrát. Možná tak střílí dvakrát. A téměř nikdy nemine. Nejdřív v Brně a pak cestou do radioaktivní Pustiny, kde kosí Japonce s energií samuraje. A zároveň střeží Hanu, děvčátko naděje. To ona je tou vzácnou, takřka nedoručitelnou zásilkou. I když tohle děvčátko by vám s radostí zarylo prsty do očí a uštědřilo rázný kopanec do koulí, kdybyste jí daly tu možnost.
Během jejich dobrodružného putování není nouze o krutopřísně hustodémonské hlášky, potoky krve, spoustu překážek a překvapení. Bruntálský řezník tu drží scénami plnými akce a nečekaných zvratů čtenáře jako rukojmí a nutí ho obracet stránku za stránkou, i když má pocit, že mu už únavou vypadnou bulvy z očních jamek.
Je to krvavé. Brutální. Vtipné. Je to Kotleta. Ve své nejlepší formě!

Ve druhém díle tohoto krvavého a spektakulárního šílenství se v Poločase rozpadu setkáváme opět s plukovníkem Davidem Michálkem, který po vítězném boji s Japonci získal zpátky nejen svou hodnost, ale i vládu nad Brnem. Teplou sprchu v generálově bunkru si však příliš dlouho neužije, protože fanatičtí měnitelé chtějí proměnit svět. Definitivně.
A protože ještě existují lidé, kteří chtějí žít svobodně a cítí zodpovědnost za ostatní přeživší na zubožené a zamořené planetě Zemi, vyráží bývalý válečný veterán s partou svých věrných opět na zteč.
Netradičním spojencem v jeho úsilí o záchranu zeměkoule se mu stane osvobozená válečná zajatkyně, Japonka Nacumi. Mezi ní a bratrem plukovníkem se rozvine milostný cit. Nečekejte něžně švitořivá slůvka a cituplná a bůhvíčeho všeho ještě plná milostná vyznání. Tady se bude souložit. Erotické scény jsou popsány bez jakýchkoliv zábran, takže je možné, že cudnějším čtenářům přeběhne nějaký ten ruměnec po tváři.
Nutno dodat, že sexuální scény pěkně odlehčují knihu plnou řezničiny a šíleností, které je schopen provést jen člověk člověku. Popis mnoha zvrácených detailů ze života zfanatizovaných měnitelů byl mnohdy dost hororovým čtením i pro mě. Třeba při popisu čubčího poháru.

Bylo to naprosto děsivé divadlo.  Většina žen neuměla moc bojovat. Nevěděly, jak správně držet nůž, ani jak s ním pořádně bodnout. Prostě se na sebe vrhly a snažily se své soupeřky co nejrychleji zabít. Tedy až na výjimky. Dvě ženy z modrého týmu se držely dál od bojujících. Snažily se vyhýbat soupeřkám – čekaly, až se ostatní mezi sebou pozabíjejí.
Jenže to vyprovokovalo zjizvené matky. Čtyři z nich se k nim rozběhly a zaútočily na ně svými klacky. Během chvíle je obě umlátily k smrti. A i když ležely na zemi s rozbitými hlavami a nehýbaly se, dál do nich matky mlátily, až všude vystřikovala krev. Dav to přivítal mohutným pokřikem.
(Poločas rozpadu, str. 193)

Druhý díl není možná tak objevný jako díl první, ale setkáváme se tu s množstvím nových postav a napínavý a překvapivý děj sviští jako kulka mířící přímo na komoru. Do čtenářova srdce.
A aby se mohl lačný obraceč stránek těšit na nové pokračování a snad doufat i v trochu naděje, zavede nás závěr mezi Divoké. A že se takovým přízviskem nepyšní bojovné ženy nadarmo, na to si obraceč stránek bude muset počkat na třetí díl.
V Rázové vlně se setkáváme se starými dobrými přáteli, s nimiž plukovník Michálek míří do hlubin radioaktivní Rusi, kde se pošahaní měnitelé se zálibou ve stahování žen zaživa chystají pomocí ukořistěných atomovek dát světu poslední, smrtelnou ťafku.
A nebyl by to vysloužilý veterán se svou suitou věrných, kterou tvoří nečekaně přítulná Nacumi, hrdá a nebezpečná Alice, jíž se podařilo získat si u Divokých neskutečný respekt, oddaný Ryan a téměř všichni bojovníci z Brna, aby holohlavcům jejich záměr pořádně znepříjemnili.
Linka s neohroženými bojovnicemi, které si sice neodřezávají jedno ňadro jako pověstné amazonky, ale strach z nich mají i zfanatizovaní měnitelé, mě neskutečně bavila. Méně zábavná však zřejmě připadala hlavnímu hrdinovi, když zjistil, že se po smrti hlavní vůdkyně drsných bojovnic změnil poměr sil v jejich neprospěch a ukrajinským divoženkám vládne nepřátelsky naladěná Ivana. Díky neohrožené Jitřence a hlavně bojovné Alici však brzy dojde ke změně. A to poměrně významné. Z Alice se stane nová vůdkyně Divokých a nádavkem dostane i dvě zbrusu nové manželky!
Rázová vlna je opět nabušená akcí, mrtvolami a různými typy zbraní, množstvím zvratů a překvapení, kvůli kterým bude čtenář otáčet stránku za stránkou, až mu z toho budou krvácet prsty. Mnohdy se jedná o dost hrůzyplné čtení, ze kterého vstávají vlasy na hlavě.

Stali jsme se svědky naprosto děsivého panoptika. Na starém náměstí hořelo pět mohutných ohňů, že kterých stoupal černý smradlavý dým. Částečně vznikal kvůli plastům, které do něj měnitelé, rozesetí okolo ohňů, házeli, oleji, nebo snad naftě, kterou tam lili, a pak kvůli živým lidem, kteří se stali další ingrediencí těch obřích táboráků.
Vyrazili jsme k ohňům a viděli, jak se u každého obrovského ohniště nachází vachrlaté lešení, po kterém lidé vystoupali nahoru nad oheň a pak je měnitelé shazovali dolů do planeů. Ti lidé byli všichni nazí. Šlo hlavně o holohlavé ženy, ale nacházeli se mezi nimi i nějací muž a děti.
Část náměstí mezi ohništi a námi byla posetá dřevěnými kříži. Na nich byli také přibití různí lidé, ať už muži, ženy, nebo děti. Mnozí z nich ještě žili a křičeli. Nebo jenom zoufale sténali.
(Rázová vlna, str. 258)

Jenže plukovník Michálek se nevzdává, ať se boj proti šíleným holohlavcům zdá být předem prohraný. Protože za svobodu se prostě musí bojovat.
A z epického finále hodného samurajského válečníka čtenáři poté zatuhne nejen úsměv. Plukovník David Michálek, hrdina z Istanbulu, osvoboditel otroků a vládce svobodného Brna, obětuje svůj život za životy ostatních obyvatel matičky země. Ale jeho odkaz žije dál.
Nečekejte však pompu a naduté vlastenectví, František Kotleta umí i smrt hrdiny napsat tak, že vám budou cukat koutky až do poslední stránky.
Zdálo by se, že smrtí hlavního hrdiny Davida Michálka vše končí, ale v poslední části série nazvané Řetězová reakce ho více než zdatně nahradí Alice.
Ta nechce nic jiného než zhola nemožné. Touží totiž vyjednat mír Brna s Prahou. A ano, hádáte správně, úplně se to nepodaří. V Praze se totiž za těch pár měsíců, kdy plukovník Michálek bojoval o osud lidstva, změnilo mnohé. V sutinách bývalého hlavního města se dějí strašné věci a ti, kdo mají moc, nejsou zrovna sympaťáci. A staré pořádky jsou pro ně přežitek. Slabost. Tím spíš, když je vyžaduje žena. Žena plná ideálů, která chce nakrmit a pomáhat hladovějícím a bezbranným. Že její slova znějí uším mužů živým z otroctví jako výsměch?
Není tedy divu, že se jednání totálně posere a na Alici ještě k tomu spadne žumpa plná teplých chcanek. Naštěstí ne doslova, ale po zradě se probudí přikovaná v řetězech s mladičkými dívkami na otrokářské lodi, jež míří do Hamburku. A autor jí rozhodně nenechá se jen tak pohupovat na vlnách. Během plavby zažije Alice tolik bolesti a ponížení, že poprvé zatouží po smrti.
Jenže tahle ženská se jen tak nevzdává. Ani v Hamburku, kde musí pracovat jako otrokyně v továrně. Poznává zde pravou tvář otroctví. Otroctví porobeného lidství, které se v sevřených zdech svých pánů, s jejich značkou vytetovanou na krku, cítí bezpečně a chráněni. Vždyť mají kde spát, dostávají jídlo a každou sobotu se mohou v areálu továren bavit a souložit. Stačí jen odpracovat si svých dvanáct hodin denně a nevystrkovat hlavu z davu. Feudální společnost založená na porobě v celé své kráse. Všichni jsou přece spokojení.
Až na Alici. S netradičním spojencem, mladičkým německým chlapcem Hansem, posílají týden co týden jeden rozebraný samopal i s náboji tajnou cestou pryč z továrny. Zbraně jsou určeny pro odboj. Že jejich křehké spojenectví nebude mít dlouhého trvání, vytuší čtenář z náznaků.
Podobně dojemných chvil je v posledním díle postapokalyptické ságy Spad více než dost. Čtenářův zrak se občas zamží slzami, občas se mu sevřou ruce v pěst, když fandí Alici a jejím spolubojovníkům v boji za svobodu. Za svobodu Hamburku. Za svobodu Prahy. Při jejím tažení ale není nouze ani o vtipné momenty, které rozvibrují bránici až ke krajnosti. Třeba když se hlavní hrdinka dostane do úkrytu podivné, avšak neškodně láskyplné obdoby hnutí Hare Kršna. Autor tu satiricky zúčtoval se všemi ezo bláboly, co kdy plevelily internet, ale zároveň si zachoval nadhled a lidskost. A bylo to vskutku příjemné osvěžení. Nelze číst celou dobu o krvavé mašinérii, zohavených tělech a válečných zvěrstev, je třeba dát oddechový čas jak Alici, tak i čtenářům.
Ale nebyl by to František Kotleta, který nenechává své hrdiny příliš dlouho v teple a s nacpaným bříškem, ale žene je do válečného pekla stůj co stůj. A když se nad Prahou konečně rozvine zástava českého státu, je to jasný vzkaz, že se lidé nemají vzdávat. Že má cenu se obětovat. A bojovat.

Ta vlajka totiž nebyla jenom symbolem jednoho národa, ale všeho, v co jsme dosud věřili – svobodu, rovnost, volnost a víru, že dokážeme dát věci zase dohromady, ať se všechno posere sebevíc.
(Řetězová reakce, str. 325)

Je to patetické. Je to dojemné. A lidské. A je třeba věřit v dobré konce, ať skončíte v sebevětší prdeli.

Série: Spad (Souborné vydání)
Autor: František Kotleta

Žánr: Romány, Literatura česká, Sci-fi
Vydáno: 2022
Nakladatelství:  Epocha
Počet stran: 688
Jazyk vydání: český
Edice: Fantastická Epocha
Ilustrace/foto: Adéla Stopka (Miklíková)
Autor obálky: Lukáš Tuma
Vazba knihy: pevná/vázaná
ISBN: 978-80-278-0098-8
Cena: 599 Kč