Bruntálského řezníka Františka Kotletu, literárně epického hráče se smrtí, není třeba čtenářům Sardenu představovat. Ani jeho opus magnum, čtyřdílnou sérii Spad, díky níž si vysloužil podezření z věšteckých schopností a předvídání budoucnosti.
Vážené čtenáře této recenze raději dopředu upozorňuji, že vzhledem k tomu, že se jedná o souborné vydání, obsahuje text mnohé spoilery. Čtěte tedy na vlastní nebezpečí!
Píše sa rok 1987, svetom hýbe studená vojna a deväť skvele vycvičených indivíduí z roty Specnaz vykonáva špeciálne úlohy všade po svete. Háji socializmus, bojuje proti USA a kapitalizmu, ktorý predstavuje. Skrátka robia všetku tú špinavú robotu, ktorú nikto iný robiť nechce. V Kremli však nastali zmeny a Specnaz sa stali nepohodlnými. Boli vyslaní na novú misiu. Všetkým členom jednotky je jasné, že s ich návratom sa neráta...
„Šváb, nic netuše, vleze do domečku a až příliš pozdě zjistí, že tam není sám a že to, co voní, není samička, ale chemicky vyrobený atraktant. Chce se otočit a utéct, ale nemůže, protože nožičky má přilepené k podlaze. Uhyne tam, uvnitř pasti. Což je nesporná výhoda této metody hubení – nemusíme sbírat mrtvé šváby po příbytku.“
Takto začínají Lovci Švábů, dystopický román herce a scénáristy Matěje Dadáka.
Kristýna Sněgoňová nás již podruhé zve do postapokalyptického světa svojí série. Zatímco v prvním díle Město v oblacích jsme pomáhali vrchnímu vyšetřovateli Lewenhartovi v jeho pátrání po pohřešované dívce, Země v troskách přináší úplně nový příběh.
Je to tak, dystopická Praha, jakou nám František Kotleta naservíroval ve svém románu Underground, je zpátky. Další díl série nese podnázev Revoluce a věřte tomu, že tentokrát má pro nás autor v rukávu schovaných pár es fakt pořádného kalibru.
Již podruhé vítejte v postapunkovém světě Františka Kotlety, který očaroval tisíce českých čtenářů a stal se bestsellerem lockdownů v roce 2020, 2044, 2056, 2077 a v doplněné verzi i v roce 2103.
Jak se píše v anotaci, apokalypsa přišla s širokým úsměvem, ve kterém na nás cenila zuby. Zábavná myšlenka, ze které vám brzy ten váš vlastní úsměv zamrzne na rtech. Tohle totiž není vůbec žádná sranda, to je smrtelně vážná věc, ale (skoro) všem je to úplně šumák!
Žijeme na púšti a veríme v Rubínového boha. Hovoria sa o nás legendy. Sme vyvolení a vraj nesmrteľní, hoci smrť vítame, je totiž cestou k Rubínovému. Hľadáme nepriateľa, ktorý by nás bol hoden. Plienime a zabíjame, lebo bez boja dnes neprežijete. Naša realita je úplne iná, než akú poznáte vy. Stalo sa to 12.6.2076. Odvtedy sme modrú oblohu nevideli. Opona alebo Clona zatienila slnko. Najhorší bol prvý rok, keď nastala tma, chlad a z ľudí sa stali monštrá. Volám sa Erik a vítam vás v mojom svete...
Město Ambra pokrývají výtrusy. Z hub. Lidé žijí v područí šeďáků – bytostí s houbovitou konzistencí – a tajně sní o tom, že se jednou vrátí povstalecká armáda a osvobodí je. Tedy aspoň ti, kteří už dávno na vše nerezignovali.
Žít v oblacích, nebeské zámky... obě tato přirovnání evokují něco krásného, pozitivního a smyšleného. Město v oblacích je takové. Jeho obyvatelé uprchli před katastrofou na povrchu a teď již léta žijí mezi mraky. Všechno je dobré. Všechno je krásné. Všichni mají co jíst a nikdo se nechce vrátit na povrch. A kdo snad tvrdí opak, toho místní policie rychle umlčí.