ROZHOVOR se Zuzanou Strachotovou

Zuzana Strachotová kolem sebe víří auru tajemna a neznáma. Prozradila na sebe pouze to, že miluje anime a že se zabývala čínským bojovým uměním Wing Chun.
V českém literárním rybníčku není žádným nováčkem, v roce 2017 debutovala v nakladatelství Fantom Print sci-fi románem Devět dní, v němž se náboženský fanatismus ve světě Citadely střetává s touhou po svobodě Povstalců. V roce 2019 pak navázala pokračováním nazvaným Devět nocí, jež je zároveň uzavřením příběhu.
Letos jí v nakladatelství Epocha vyšel román Vypůjčený čas. A nejen o něm budeme s autorkou hovořit.

Na pultech knihkupectví je momentálně dostupný tvůj román Vypůjčený čas. Jaký je to pocit vidět knihu, jejíž děj jsi nosila tak dlouho v hlavě, vystavenou očím čtenářů? Máš nějaké zvyky po vydání knihy (například knížku na pultech povystrčit tak, aby neunikla zvídavým pohledům, vyfotit se s ní v knihkupectví), nebo tě to nechává chladnou?
ZS: Občas ji tajně nasouvám dopředu a už dvakrát se mi podařilo prodat ji náhodnému návštěvníkovi knihkupectví, když jsem se zrovna motala kolem. Můj hlavní zvyk je ale podpisová akce. Na křtu totiž nepodepisuju knihy jen já, ale hlavně všichni čtenáři, kteří přišli. V Devět dní už mám možná sto podpisů…

V závěrečném poděkování píšeš, že jsi na příběhu pracovala neuvěřitelných deset let. Přiblížíš čtenářům Sardenu proces vzniku Vypůjčeného času?  Kde se vzal prvotní impulz k napsání tak komplexního příběhu z velmi daleké budoucnosti?
ZS: Může za to anime. Po jednom sci-fíčku jsem dostala chuť vymyslet příběh, kde by byla umělá inteligence. Lákala mě představa spojení člověka s bioroidem. Kdybych to psala tehdy, byla by to mnohem větší romantika. S delším odstupem se z toho vlastně stalo filozofování nad hodnotou… existence… Jakékoli existence. Sice jsem dlouhým čekáním trochu ztratila tržní drive, výměnou je ale obsah a kvalita. Za to mi to stojí.

Jak bys čtenářům přiblížila děj tvého nového románu? Čím se liší od jiných sci-fi?
ZS: Od českých nebo zahraničních? Napadá mě spousta věcí, ale vyznělo by to divně. A taky namyšleně. Takže řeknu spíš, co čtenáři (snad) NEnajdou. Nenajdou žádné Mary Sue, ať už ženské nebo mužské. Nenajdou lascivnost, sadistické scény ani nadávky a vulgarity. Najdou příběh, který jsem si napsala pro sebe, protože ten svět miluji a nesmírně ráda vás do něj vezmu s sebou. Už jsme slyšela názory, že je to asimovské sci-fi, český Blade runner, kniha s vizuálností filmu, i vykradačka Demolition mana (což možná trochu je, páč Demolition mana fakt zbožňuju!). Všechny tyhle názvy jsou spíš kontraproduktivní, protože kdykoli se někdo vytasí s podobným přirovnáním, nastoupí těžký hledáček fanoušků daných autorů a ti jsou nemilosrdní. Já to mám stejně. Jak někdo řekne, že je to epický jak Pán Prstenů, otevírá se mi kudla. Je to přirozený.

Debutovala jsi v roce 2017, a to rovnou dvoudílným románem (jehož pokračování vyšlo o dva roky později) z prostředí náboženské diktatury. Tohle osobně obdivuji, protože tvé romány Devět dní a Devět nocí se odehrávají v dystopickém světě a jsou všechno, jen ne jednoduché. Co tě nejvíc bavilo? Má nějaká postava předobraz v reálném životě?
ZS: Bavila mě na nich právě ta nejednoduchost. Hodně záleží, pro co si čtenář do té knihy jde. Já nastavuju často zrcadlo. Postavy se chovají jako lidi, takže jsou taky protivní, impulzivní, chladní, naivní a někdy taky trochu hloupí. Zároveň se umí také zmobilizovat, být silní, chránit a činit těžká rozhodnutí. Svět není černobílý a já si to užívám. Jedna z mých nejoblíbenějších postav je otec Felebius. Klade nepříjemné, ale zároveň důležité otázky. Těžko se to popisuje, ale dokázala bych od DD a DN mluvit naprosto odtrženě, jako bych to ani nikdy nenapsala. Občas si to po sobě čtu a nechápu, jak jsem to napsala.

Jak jsi vůbec začínala se psaním? Navštěvovala jsi kurzy tvůrčího psaní nebo sis prostě vymýšlela příběhy už odmalička? Kde v tobě vznikla touha předávat své příběhy dál?
ZS: Od roku 1997 si píšu deník. To mi vydrželo do teď, byť už v menší míře. Někdy během začínající puberty jsem objevila romantické knihy od Woodiwissové a začala vytvářet herní kampaně do Heroes IV. Samozřejmě plné naivního sexu a naivní romantiky. V té době totiž neexistovala fantasy erotika pro mládež typu Maasová a spol, takže jsem si to prostě musela napsat sama. Tak to vzniklo.

Hodně tuzemských autorů se v počátcích své spisovatelské kariéry účastnilo literárních soutěží. Patřila jsi také mezi ně nebo tě poměřování mezi dalšími psavci nechávalo chladnou?
ZS: Úplně jsem se tomu vyhnula. Byla jsem do toho trochu tlačená, abych začala povídkou nebo soutěží, ale já měla svoji vizi, absolutní neznalost knižního tržního prostředí a představu, že to půjde. Věřila jsem svým příběhům. Nechci nikoho (záměrně) napodobovat, českou scénu pro jistotu ani nečtu. Není to nic osobního. Já vlastně celkově teď moc nečtu. Nabrala jsem spoustu knih na střední a vysoké. Možná trochu napodobovala vyjadřování určitých anime. Japonci mají úžasný dar vyjádřit hodně málem. No a z tohohle mixu čerpám. Pokud mě nebaví číst si po sobě vlastní texty, vím, že je to špatný text a můžu ho vyhodit.

Co říkáš na tuzemskou produkci fantastiky? Jak si dle tebe stojí současní žánroví autoři v porovnání s těmi zahraničními? Máš mezi nimi nějakého oblíbence? Co vůbec ráda čteš?
ZS: Češi mají smůlu, že jsme malí a pokud někam do zahraničí pošlou svůj text, je to asi stejný efekt, jako by psal někdo z Čečny. Je to škoda. Dostávají se k nám zahraniční „bestsellery“, ve skutečnosti jsou to naprosto průměrný knihy, který mnoho Čechů strčí do kapsy nebo minimálně napodobí. Spousta z nás by zasloužila dostat šanci, ale síla marketingu platí všude a v knižním byznyse obzvlášť. Je tu rivalita, nenávist, soupeření, paktování. Kdo má prachy, marketing a silnou stáj, tak jeho pozice je vždycky silnější. Tak to bylo, je, bude, a týká se to všech oborů. Hudební průmysl na tom není o moc lépe. Každopádně z autorů, kteří mě nejvíc zasáhli, se jednalo o R. A. Feista, T. Goodkinga, Asimova a Sandersona. A v dětství jsem totálně frčela na Stopách hrůzy. 

Ve tvých románech se setkáváme se silnými ženskými hrdinkami. Jak na ně reagují čtenáři?
ZS: Překvapuje mě ta formulace „silná hrdinka“, když jsem slyšela tolik stížností na brečící Seru nebo na hysterickou Sofii. Ale teď vážně… u DD se občas zvláštně zapomene na Leeho, který je nedělitelnou polovinou příběhu. DD má dva hrdiny a nedá se to rozdělit. Dokonce je tam převaha mužů. Když pominu tu (střízlivou) romantickou linku, je kniha narvaná akcí, military, survivalem a dalšíma věcma. Vše dokonce konzultované s příslušníky armády. On je možná pro někoho šok, že vojáci nejsou vypatlaná zvěř ženoucí se dopředu, jak se to občas prezentuje. Já nabídla pohled do přátelství a týmovosti. A nikomu se dobře nečte debilita společnosti… Ve VČ vyznívá pozice Sofie silněji, ale opět není záměr dělat z ní nějakého poloboha. Hrome, já tak nenávidím Mary Sue. Sofie dělá, co je potřeba, aby přežila. Prožila mimořádně devastující trauma, po kterým by si většina lidí hodila mašli. Postraumatické scény na někoho působí hystericky, pro ty, co si tím prošli, už ale ne. Záleží na čtenáři. Co zažil. Kolik mu je let. O DD se někdy tvrdí, že je to young adult. A kdo to o něm tvrdí? Paradoxně nejvíc sami YAčka. Přitom nejlepší recenze a hodnocení přišly od lidí kolem 45-70 let. Čím to? Muži i ženy napůl. Je snadné mít představu o životě a chování postav, když vycházím jen ze svých představ a ideí, jak by to mělo být. Je mi teď 34 let. Brzo se mi má narodit dítě, a přitom si s kočárkem připadám jak přerostlé dvacetileté děcko.

V tvém posledním románu Vypůjčený čas se hodně věnuješ robotice. Kde jsi čerpala detaily? Chtěla bys mít také jako společníka bioroida?
ZS: Přečetla jsem kvůli tomu knihu Superinteligence, což byl doslova nadlidský výkon. Většinu toho prostě nechápu. Tak jsem zkusila improvizovat a experimentovat s možnostmi, co by se v budoucnosti stalo. Solidní milník bylo odehrání Detroit Become Human, jehož podtext (a obrovské dotazníkové šetření po dohrání hry) samo o sobě působí znepokojivě. Co s těmi daty udělají? Nejvíc mě překvapily vlastní reakce. Co těm androidům dovoluju, a kde je naopak těžce usměrňuju. A pak jsem se vrátila k VČ a zjistila, že Ichirovi prochází mnohem víc věcí… Že během vydávání VČ povstalo téma umělé inteligence tak masivně, je, co se mě týče, náhoda. Moc dobře si vzpomínám, jak mi před lety víckrát řekli: „Roboti nikoho nezajímají, to nevydám.“

Nač se od tebe čtenáři mohou těšit? Naznačíš nám, na čem pracuješ nebo jsi v tomto ohledu pověrčivá?
ZS: S manželem píšeme LitRPG trilogii a fakt doufám, že to dopíšeme. Musím dodělat ještě druhý díl a pak to teprve půjde ven. Nejspíš se mi dřív narodí potomek a pak hrozí, že se zblázním a vykojím si hlavu. Pokud zůstanu při smyslech, dokončím to Litko a konečně se na full soustředím na pokračování VČ. Idea jsou celkem čtyři díly. Pak to asi pověsím na hřebík. Nemám ambice zaplnit polici v knihkupectví. Nakonec bych stejně vykrádala sama sebe. Příběhy, co chci říct, tak řeknu. Když nemám co říct, budu radši mlčet.

Jezdíš ráda na literární akce? Mohou tě během roku někde čtenáři potkat? Plánuješ nějaká autorská čtení či autogramiády?
ZS: Moc nejezdím. Pracovně jsem se vždycky vyskytovala na Světě knihy, občas něco lokálního. Teď budu delší dobu vázaná doma. Ale kdo chce pokecat, může mi napsat. Já si o svých knihách vydržím povídat hodiny.