RECENZE: Adam Pýcha, Držet břitvu na tepu doby

Nikdy nepohrdnu poezií, ať už starší, či novější. Proto jsem neodolal a vrhnul se na Držet břitvu na tepu doby od Adama Pýchy. Stojí básnická sbírka za pozornost, nebo byste se jí měli vyhnout obloukem?

Poezie mě vždycky fascinovala. Tak nádherný, a přitom tak složitý a těžce uchopitelný žánr, ve kterém neexistují žádné hranice. Útvar natolik specifický, že v něm niterné pocity a obyčejné věci z každodenního života mohou být popsány hravě, originálně a bez příkras. To, co by prozaik detailně popsal v rozsáhlém románu, lyrik může pomocí barvitých metafor popsat na několika řádcích. A co víc, lyrika je, minimálně co se experimentování týče, naprosto nespoutaná. Je v ní co vybírat a každý čtenář si může najít své oblíbence. Proto mám poezii tak v lásce. Na velikány české a světové básnické scény nedám jen tak dopustit a myslím si, že kdybych si k natolik osobitému žánru nenašel cestu, možná bych si jej nikdy tak neoblíbil.

Jak jste asi pochopili, básnickým sbírkám jsem vždycky otevřený. Rád objevuji nadané básníře, kteří svůj talent chtějí prezentovat světu a kteří mají co říct. Talentovaných tvůrců totiž není nikdy dost a myslím si, že by se neměli jen tak zatracovat. V případě sbírky Držet břitvu na tepu doby šlo o velkou cestu do neznáma. O Adamu Pýchovi a jeho internetových aktivitách jsem sice věděl, jeho románový debut Druhá šance (2021) jsem ovšem nečetl, takže jsem netušil, co mám čekat. Byl jsem zvědavý a plný očekávání, reakce na Databázi knih totiž byly hodně rozporuplné. Bohužel po dočtení musím konstatovat, že kritické názory byly zcela na místě. 

Ještě než se vrhnu na hodnocení obsahu, rád bych se na chvíli pozastavil u celkového zpracování. Kniha vyšla v pevných deskách, díky čemuž se vám titul bude pěkně vyjímat v knihovničce. Mimo to musím ocenit vizuálně okouzlující obálku s pěkně zpracovaným minimalistickým obrazcem, který dle mého názoru dokonale vystihuje atmosféru celé sbírky. Také oceňuji aplikování tmavě fialové barvy, která okamžitě upoutá čtenářovu pozornost. Vizuální stránce zkrátka nemám co vytknout.

Co se týče obsahu, sbírka Držet břitvu na tepu doby je rozdělená do čtyř oddílů - Minulost, Přítomnost, Budoucnost a Mezičasí. Minulost se věnuje historickým momentům a osobním zážitkům, které autor prožil během svého života. Přítomnost reflektuje témata současné doby, kdežto Budoucnost se dívá dopředu a čtenářům prezentuje realitu, v níž nechybí vyspělé technologie ani objevování neprobádaných končin vesmíru. Závěrečné Mezičasí pak tvoří experimentální texty, v nichž si autor, jak uvádí v rozhovoru pro Magazín Dobro.druh, pohrál s možnostmi textu jako médiem. Všechny části pak společně vytváří jednotný celek, v němž lyrický subjekt, zřejmě připomínající samotného autora, prezentuje svůj jedinečný pohled na svět. Ukazuje nám zážitky z dob dávno minulých, aktuální témata, která hýbou světem, představy o futuristickém světě zítřka a citlivé lyrické obrazy.

Na knize nejvíce oceňuji nápaditost. Je patrné, že pan Pýcha měl mraky nápadů, které chtěl převést na papír. Osobně oceňuji například pěkné zakomponování básní v próze, které fungují jako hezký protipól k tradičním rýmovaným básním. Některé texty dokonce odkazují na slavné osobnosti (básně Barbar a Ella a Vladimire…), jindy na slavné popkulturní série (Karavana). Odkazy mohou někoho potěšit, někoho otravovat, záleží na osobním vkusu. Za zmínku také stojí experimentování s kompozicí. Zářnýmib příklady budiž například Óm Mani Padmé Húm, v níž autor tradiční buddhistickou mantru využil jako jednu dlouhou anaforu, nebo intimní Konverzační blud, který zajímavě zpracovává debatu dvou lidí. Podobných pokusů je v knize daleko více, a přestože jsou některé pokusy hloupoučké, v horších případech přímo trapné, nemohu jim upřít originalitu.

Rovněž se mi zamlouvala koncepce sbírky. Jednotlivé části se vzájemně doplňují a kdo při čtení dává pozor, ten bude patřičně odměněn. Ať už jde o motivy revoluce, postavu psychologa, vztah k vlastní zemi, nebo pojetí kosmu a moderních technologií, dílčí aspekty se nádherně propojují mezi sebou, což vybízí k postupnému objevování a k širší interpretaci díla jako celku (mj. také můžete lépe pochopit zprvu nejednoznačný název celé knihy). Pokud jste básničtí fajnšmekři, přijdete si na své. Má to ovšem jedno velké ale.

Texty sice nabízejí pěkné myšlenky k zamyšlení a často se v nich objeví slušný nápad, zážitek z četby ovšem naprosto pohřbívá celkové zpracování. Ať už jsou básně psané jednoduchým vázaným, nebo nerytmickým volným veršem, nemohu se ubránit dojmu, že některé básně jsou odfláknuté, někdy skoro až nedodělané. Z některých výtvorů jsem dokonce měl pocit, jako bych četl úryvky vytvořené pomocí generátoru náhodných slov. Důkazem budiž například Chronický útěkář, v němž snaha o funkční rýmové schéma dopadla tragicky. Obdobně bych se mohl vyjádřit k básním jako Lebensraum, Vejš nebo Psycholog, které na snahu vytvořit aspoň náznak funkčního rýmu šíleně doplatily. Autor spíš docílil přesného opaku a místo pěkných poetických textů naservíroval čtenářům básně, do nichž halabala nasázel slova, jak se mu zrovna hodila do krámu, a na konec jednotlivých veršů pak vložil náhodné výrazy, které se mezi sebou rýmují. A to je všechno, nic víc. Správný básnický text by měl při četbě pohladit po duši, čtenáře nějak obohatit nebo předat hodnotné myšlenky v neokoukaném, ale přitom funkčním provedení, což se v případě sbírky Držet břitvu na tepu doby málokdy povede.  

To však ani zdaleka není největší problém. Pominu-li básnické prostředky (metafory, anafory, epizeuxisy apod.), které jsou někdy využity docela obstojně, jindy naprosto tragicky, musím se pozastavit u anglicismů. Abychom se chápali, proti anglickým výrazům nic nemám. Chápu, že poezie se přirozeně vyvíjí a odráží dobu svého vzniku. Nicméně všechno má svou mez. Pokud anglicismus použijete párkrát a rozumně, nic se nestane, ba naopak. Pokud je vhodně aplikován, může fungovat jako dobré koření, kterým text trošku ozvláštníte. Čtenářům tak aspoň ukážete, že si umíte pohrát s jazykovou stránkou. Pokud však anglicismy rvete všude, kde se dá, výsledkem jsou nudné, rádoby působivé metafory, které možná ocení zástupci mladší generace, ale ostatní nad nimi jenom přimhouří očima. Přiznám se bez mučení, že u spojení jako “upgradovat svoje skills”,  “jsem moc, moc heavy” nebo “karcinogenní shit, luminiscenční hit” jsem se nahlas zasmál. A bohužel básně, které se anglickými termíny jenom hemžily (např. Tribe nebo 2344 Rap), dopadly z celé sbírky nejhůř. Nejsou čtivé a nemají ani kdovíjak převratnou myšlenku.

Mimo to si myslím, že některé texty, ačkoliv mohou mít slušný potenciál, nemají kvůli nedomrlému zpracování čím zaujmout. Jako příklad uvedu báseň Zobu, jejíž myšlenka sice není špatná, ovšem celkové rozvržení textu ani všudypřítomné hrátky se slovy mě nijak nezasáhly. Některé verše působily jako náhodně poskládané fragmenty, které jako by patřily k sobě, ale dohromady nepůsobily soudržně (např. úvodní “Dnes v práci bossing tropí boss / prý nepracuji dost” nebo “něco ROI / výkonnost či konverznost / blowjob sen”). Navíc anafora se slovem zobu působí čistě z formálního hlediska lajdácky.

Dále mohu zmínit báseň Touha. Vršení různých motivů a pěkná práce s metaforami vytváří dobrou báseň. Nicméně výsledek na mě i přesto působí lehce nedodělaně; jako by text dělal začátečník, který s lyrikou nemá ještě dostatečné zkušenosti a se svými texty si nedokáže pořádně pohrát. Zkuste si Touhu srovnat například s Nezvalovým ikonickým úryvkem z veršovaného dramatu Manon Lescaut (Manon je můj osud / Manon je můj osud atd.). V Nezvalově textu se rovněž uplatňuje postupné vršení motivů. Každopádně tam, kde by Touha mohla být ještě o stupínek lepší, Nezval precizně použil každičké slovo. Žádný výraz nepřebývá a všechno nádherně zapadá do sebe, což se v případě Adama Pýchy říci nedá. Báseň Touha není hrozná, jenže ve srovnání se silnou básnickou konkurencí dost zaostává. A stejným stylem bych se mohl vyjádřit i ke zbytku sbírky.     

Kniha Držet břitvu na tepu doby mě zklamala. Bezpochyby oplývá originálními nápady a zaujme působivým konceptem, kvalita básní ovšem značně pokulhává. Knihu neřadím na stejnou úroveň jako tvorbu Rupi Kaur, Atticuse a jiných poetů. Na rozdíl od nich totiž Adam Pýcha dokáže sem tam zaujmout neortodoxním nápadem nebo osobitým experimentováním. Nicméně o žádnou hitparádu v žádném případě nejde. Knihu mohu označit za ryze podprůměrné dílo, které promarnilo svůj potenciál.

Držet břitvu na tepu doby
Adam Pýcha
Žánr: Literatura česká , Poezie
Vydáno: 2022 , Beta-Dobrovský
Počet stran: 192
Jazyk vydání: český
Edice: Kontrast (Beta-Dobrovský)
Vazba knihy: pevná / vázaná
ISBN: 978-80-277-1250-2
Cena: 299 Kč