Budoucnost, co se nestala – létající auto do každé rodiny

Aerial Sedan

Představa, že na konci šedesátých let bude mít spousta bohatších rodin na předměstí svůj létající prostředek, vypadala tak reálně. Přispěl k tomu i Stanley Hiller se svými neortodoxními heliprojekty. Začalo to Hiller VZ-1 Flying Platform (https://www.youtube.com/watch?v=8aVIzyWO1HE) a z něj vycházejícími projekty či koncepty. Tím hlavním, který vám bude určitě něco připomínat, je Aerial Sedan, jenž měl v roce 1967 jít do prodeje a poskytnout tak každé rodině možnost vyhnout se zacpaným silnicím. Měl letět rychlostí až 100 kilometrů v hodině ve výšce několika desítek metrů, mít jednoduché ovládání a čtyři v těle stroje skryté vrtule.

V roce 1957 popisoval Popular Mechanics Hillerův Aerial Sedan jako stroj, který „se vznesl přímo z vaší příjezdové cesty, vznášel se a letěl rychlostí až 160 kilometrů v hodině“. Měl být „novým druhem létajícího vozidla, které by jednoho dne mohlo nahradit rodinný automobil“. Pohon zajišťovaly čtyři velké dmychadlové ventilátory, „poháněné plynovými turbínami, které činí vertikální let jednoduchým a bezpečným“. Inženýři věřili, že „takový stroj může sloužit jak armádě, tak soukromým občanům“ a že „v budoucnosti možná vzniknou dálnice na obloze“.

Vzpomenu si na něj pokaždé, když někdo (kromě Slováků :D) přijde s létajícím autem. Ať to jsou Číňané, Američané či Saúdové, vždycky jde o tenhle koncept – prostě náš dron, který má víc ochráněné vrtule kvůli bezpečnosti a kabinu uprostřed. Hillerův koncept z padesátých let tedy skvěle funguje, jen tehdy narazil na technické bariéry: spotřebu energie, sílu motorů, váhu a ovládání.

Ve chvíli, kdy máte ve vzduchu čtyřčlennou rodinu a pod ní klasické americké předměstí plné dřevěných domků, se nikomu nechtělo nést riziko, že z nebe budou ve větším množství padat kvůli chybě řidiče či techniky osobní auta. Pokud vám prdne na silnici pneumatika, jste schopní to ukočírovat. Někdy. Jestliže vám vypadne jeden ze čtyř rotorů a nemáte po ruce kapitána Ameriku a Iron Mana, aby ho nahodili, jdete tak či onak k zemi.

Hiller „Aerial Sedan“ (1957, koncept) 

Rotodyne

Koneckonců, na hluk doplatil i podobný projekt stavěný pro hromadnou dopravu. Rotodyne od Fairey Aviation. Letadlo, které vzlétne jako vrtulník, poletí jako turbovrtulový letoun a přistane na parkovišti za továrnou. I jeho finální verzi tak, aby mohla startovat z přistávací plochy ve městě, roztáčely proudové motory - tentokrát na vrtuli s rozpětím 27 metrů. Byl plně funkční. Letěl 15. dubna 1959 rychlostí 307 km/h a vytvořil tak světový rekord pro konvertoplány té doby.

Testy ukázaly, že konstrukčně to fungovalo výborně. Startoval a přistával kolmo jako vrtulník, ale po dosažení výšky přešel na horizontální let, kdy hlavní rotor přestal být poháněn a fungoval místo křídel. Testy ve městě ukázaly, že jeho vliv na město jako takové je devastující. Stejně jako Hillerova helikoptéra i Rotodyne produkoval teplo, které ničilo přistávací plochu, a hluk 113 dB byl slyšet na kilometry daleko. Kromě toho byl systém složitější a náchylný k sebepoškození kvůli dodávce paliva do listů vrtule. (https://www.youtube.com/watch?v=dkJOm1V77Xg)

Fairey Rotodyne (Velká Británie, 1957–1962)

Horton Wingless

Ok. Vrtulníky a drony tedy dáme stranou. Jenže ouha, hurá je čas na rodinná letadla, řekne si americký konstruktér William Horton a postaví „něco“. V článku je uveden jako autor i Wallace R. Johnson, ale podle dalšího průzkumu si nejsem jistý, co na něm vlastně dělal, protože ve všech dalších dokumentech je opět uveden původní vynálezce Horton.

To „něco“ se jmenuje Horton Wingless Plane a posunuje už tak ztřeštěný nápad Horton Wingless V-16 do úplně jiné dimenze. Do jeho těla totiž zabuduje kabinu pro pasažéry a udělá z něj létající auto. Horton Wingless V-16 sám o sobě sice fungoval, ale měl dva motory a stabilizační křidélka. Jeho trup tvořil spíš talíř než kapku a boční plochy opět stabilizovaly let. Byla to prostě Multipla mezi letadly – hnusná, ale funkční.

Stroj vychází z dalšího Hortonova návrhu, který ale staví účel nad funkčnost. Prezentuje mnohem jednodušší tvar křídla s půdorysem obdélníku a průřezem kapky, které samo o sobě slouží jako kabina pro celou rodinu s jedním motorem uprostřed, plánovaný jako auto/letadlo, které startuje ze silnice.
Létající model najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=IFeQg-sU8O4

V říjnu 1952 je stroj „Horton Wingless“ demonstrován na letišti Orange County při pojíždění a během odletu/přistání. Na stránkách muzea San Diego je přímo zmínka, že model měl „úspěšný, ale krátký testovací let“.
Uvádí, že Horton uzavřel partnerství s Howardem Hughesem a Harlowem Curtisem, ale projekt údajně zkrachoval kvůli sporům o patenty a výrobní práva a prototyp byl zničen. Je otázka, zda kvůli právům, nebo investor prostě nechtěl sypat peníze a být spojován s něčím, co nebude fungovat.

Sami asi podle předchozích pokusů poznáte, co je na tom špatně. Let je velice nestabilní a stále je to letadlo, takže představa, že bude přistávat, startovat a pojíždět mezi normálními auty, je šílená – stejně jako představa, že to nějaký John Doe dokáže udržet ve vzduchu a přistát, aniž by někoho nebo něco rozsekal vrtulí.

Samotná představa o letadle bez trupu ale není až tak šílená. Němečtí konstruktéři Hortenovi s ní experimentovali na konci války – a na rozdíl od Hortona velmi životaschopně. Američané to převzali a vznikla letadla Northrop YB-35 a později YB-49 – obrovské bombardéry bez trupu a ocasních ploch. Projekty se ale nedostaly do produkční fáze, protože klasická konstrukce byla v té době prostě lepší. Až v 90. letech se z těch šuplíků návrh vrátil — a s počítači, kompozity a novými motory vzniklo to, o čem snili už v roce 1951: B-2 Spirit. Letoun, který je v podstatě „dospělou“ verzí všech těch sci-fi návrhů.