J. Wyndham

Klasický apokalyptický román snad není třeba představovat. V dnešní době je pořád stejně aktuální jako před půl stoletím. A stále se stejně dobře čte.

Velmi živě si pamatuji, jak jsem nenáviděla čtení. Bylo mi šest, chodila jsem do první třídy a moje maminka, velká milovnice knih, chtěla, abych byla stejně „postižená“ jako ona, a pro TO se muselo něco udělat. Už odmalinka jsem milovala pohádky (a vydrželo mi to dodnes, jen se tomu říká fantasy). Babička s maminkou se mi jich něco načetly, ale najednou mě nutily, abych sama louskala písmenka. Jak já toho Robátka nesnášela a přála si, aby mu jelen Větrník šlápnul na krk a byl od nich navždy pokoj.

Učiňme nyní po vzoru největšího českého lyžaře, scifisty (když na vědeckém semináři konaném zhruba před pěti lety na Festivalu fantazie v Chotěboři bylo poukazováno na nepopiratelnou skutečnost, že sci-fi není nic jiného než zkratka pro Soubor Cimrmanovy fikce) a filosofa Járy Cimrmana v souladu s jeho teorií externismu slavný „krok stranou“, a řekněme si pár slov o něčem, co sice stojí trochu mimo hlavní proud počátků Zlatého věku, nicméně i o tom je na místě se, byť okrajově, zmínit.