Skoro se mi chce úvodem napsat, že Arthura Charlese Clarka není třeba představovat. Ale to bych mu křivdil – málokterý spisovatel si tolik zasluhuje publicitu a propagaci. Clarke je totiž symbolem hard SF, tedy literatury, která ve spojení science fiction klade důraz právě na tu vědu.
Chvíli to trvá, než si toho všimnete. Stránky letí, tři dějové linie se střídají v úsečných krátkých kapitolách, autorův uhrančivý jazyk šeptá další a další zaříkávadla, která neuronovou sítí vysílají hyperrealistické obrazy, centrum postmoderní slasti přetížením taje jak honduraská čokoláda pod provensálským sluncem a všechno je, jak má být. Očividné věci se přehlížejí nejlépe. Takže ano, zabere to nějaký čas, než vám dojde, že tohle není sci-fi. I když to víte dopředu.
Takže máme tu zajímavého hlavního hrdinu-hermafrodita, který neustále bojuje se svými vnitřními démony a proti celému světu. Máme tu zajímavý svět plný originálních prostředí a kultur, sužovaný mezistátními konflikty a soukromými ambicemi hlavního hrdiny (a bezohlednými záporáky, no jistě).
Roger se má totiž stát kyborgem, s robotickými končetinami, křídly pokrytými fotočlánky, umělou kůží a očními bulvami velikosti žlutého melounu. On sám by se s tím vyrovnal s většími či menšími obtížemi, ale co jeho žena, jeho modla? Jak se změní jejich vztah po jeho proměně v monstrum? A co když projekt selže? Díky němu, technice, špatným výpočtům nebo některému z tisíců dalších faktorů. Bude pak to, co podstupuje, mít smysl?