UKÁZKA: Jaroslav Beznoska, Epos o panáčkovi

Článek od: Redakce - 31.10.2016

Nakladatelství Epocha přináší na podzimní trh další ze svých fantastických titulů. Akční sci-fi Epos o panáčkovi vychází v čtenáři oblíbené edici Pevnost jako její 102. svazek. Strhující příběh plný akce a napětí, humoru a nadsázky napsal mladý talentovaný spisovatel Jaroslav Beznoska

Už jen pár metrů. Klepal jsem se, naskočila mi husí kůže, potil jsem se. Nevím, jestli to bylo tím vzrušením, nebo strachem, mým zraněním anebo něčím úplně jiným… byl jsem tak blízko.

Sevřel jsem ještě pevněji rukojeť pistole, klouby mi zbělely. Rozrazil jsem dveře a vtrhnul jsem dovnitř.

Seděla v rohu místnosti na malém koberci. Ale nebyla to ta, kterou jsem čekal, ta, kterou jsem pronásledoval, byla to jiná postava, možná ještě nepravděpodobnější. Veliký vyhublý černoch s blonďatými zacuchanými dredy. Místo levého oka měl jen prázdný černý dolík v černé hlavě a místo levé nohy měl železnou tyč s hnědou vojenskou botou na konci připevněnou ohromným množstvím izolepy. Byl jsem z něho tak překvapený, že mě to, co řekl, ani nepřekvapilo. ,,Ha, konečně! Však povídala, že nakonec přijdeš!“

,,Kde je?!“ vyštěknul jsem, připraven, pokud mi nedá uspokojivou odpověď, vystřelit mu tím prázdným důlkem mozek z hlavy.

Xylofony nás pohltily. Koutkem oka jsem zahlédl několik hlavní, mířily na mě. Bylo jich hodně, mnohem víc, než kolik jsem měl nábojů. Mířil jsem stále na jednookého černého blonďáka.

Nacpali se do dveří, poloautomatické staré neudržované zbraně, nedělal jsem si žádný iluze, že by náhodou nemusely fungovat. ,,Zahoď ten kvér!“ zabručel jeden z nich, asijský mužík s jednou rukou.

,,Pitomci!“ vykřikl dredatý černoch a pohlédl na ně svým jediným okem, bylo světle modré jako čerstvá jarní obloha. ,,Nemůžete zabít toho, který souloží se smrtí,“ teatrálně se odmlčel. Ta dramatická vložka mi přišla hrozně směšná, ale raději jsem mlčel. ,,Sklopte zbraně, stáhněte ocasy, naposled se nadechněte zhluboka čerstvého vzduchu a připravte se, naše paní se blíží,“ divoce zapištěl. „Vy, mučedníci smrti a otroci zkázy, jděte si teď po svém. Již brzy spolu vyrazíme na křížovou výpravu!“

Pomalu a s nervózně těkajícími pohledy nakonec sklopili zbraně a vyšourali se z místnosti. Zůstali na chodbě za závěsem ze žlutých korálků.

Byli to mrzáci. Nemám na mysli ani tak jejich fyzické disproporce, mám na mysli jejich sektu. Říkali si Církev mrzáků. Lidi, pro které život ztratil jakýkoli smysl. Stoupenci nihilistického učení o neodvratné degeneraci společnosti, která povede k zániku civilizace. A stejně jako u jakékoli jiné církve a jiných apokalyptických učení, i u nich po onom neodvratném konci bude následovat nový šťastný počátek rozvoje lidské rasy, v jehož čele nebude nikdo jiný, než oni nyní nešťastní mrzáci, ti vyvolení, kteří všechny ostatní lidi přežijí, protože nyní už nežijí.

Kdysi jsem o tom četl studii jakéhosi antropologa… jeho disertační práce se zabývala významem okrajových apokalyptických učení na vývoj společnosti. Aby dodal punc svému bádání, stal se na nějaký čas členem této nebo podobné sekty mrzáků. Několik měsíců o něm nikdo neslyšel, pak se konečně objevil na akademické půdě. Poněkud kontroverzní disertační práci nakonec měl, ale chyběly mu čtyři prsty na pravé ruce. Naštěstí to byl levák. Přes nějaké výhrady odborné kritiky a čtenářský ohlas mezi laickou veřejností získal kýženou pozlacenou bronzovou doktorskou medaili… Při slavnostním ceremoniálu, když šel přísahat na děkanské žezlo, s pokřikem „smrt degenerovaným pseudointelektuálům“ vytáhl pistoli a zastřelil prorektora univerzity, děkana fakulty sociálních věd a pana docenta Rákosníčka, váženého psychologa a veřejného odpůrce psychoanalytických pokusů s LSD.

Ty jeho studie jsem četl až po onom činu, nejspíš jako vyraz úcty a možná i díků. Pan doc. Rákosníček stál totiž za předčasným ukončením mého studia poté, co jsem se mu při jedné debatě na semináři svěřil, že účinky LSD jsem párkrát testoval sám na sobě a že to nebylo zase tak špatné. Z mého pohledu práce nešťastného antropologa měla výsledek jednoznačný, stoupenci okrajových apoka- lyptických učení mají na společnost vliv velmi pozitivní. Ale vraťme se z této odbočky zpět do centra dění našeho příběhu, na nekonečnou dálnici pitvorného děje. ,,Na něco jsem se tě ptal!“ procedil jsem skrz zaťaté zuby, odhodlán,nehledě na jeho společníky, ho klidně i zabít. ,,Kde je?“

,,Já nevím!“ pokrčil rameny.

,,Ptal jsem se tě, kde je?!“ mluvil jsem potichu, možná až příliš potichu. ,,Jestli mi neodpovíš, odprásknu tě!“ řekl jsem o něco hlasitěji, pro jistotu, kdyby mě neslyšel. Byl to mrzák, třeba byl i nahluchlý.

,,Ty mě nemůžeš zabít. Ne, dneska!“

,,Hecuješ?“ vyjekl jsem. ,,Nehraj si se mnou!“ Jsem zoufalý a šílený. ,,Kde je?“

„Tak dobře,“ vzdychnul. Sáhl si do kapsy a vrhnul před sebe šest bílých hracích kostek. Chvíli je zkoumal, naklonil hlavu, něco zadrmolil. Pohlédl na mě. ,,Zrovna teď jede v taxíku.“

,,Cože?“ Ta pitomá věta měla naprosto odzbrojující účinek. Zajistil jsem pistoli a propadl se do podřepu, kecnul jsem sebou na zem, opřel jsem se o zeď a roztáhl nohy… kroutil jsem hlavou a mával pistolí. Nevím, jakou odpověď jsem čekal, ale tahle to rozhodně nebyla. ,,To je nějaký woodoo?“ naznačil jsem pistolí na rozházené hrací kostky.

Pokrčil rameny. „Copak vypadám jako Jamajčan?“

,,Já myslel, že se takhle rozhazují lidský kosti nebo něco a ne hrací kostky.“ Každá byla jiná, ale jako by to mělo mít nějaký vliv na výsledek.

„To je všeobecně rozšířená pověra.“

,,Chápu!“ Rozhodně jsem nestál o nějakou stupidní přednášku. ,,Sedí v taxíku!“ Ušklíbl jsem se. ,,To je dobrý. A kam jede? Zeptáš se hracích kostek, kam jede?“

,,Na to se ptát nemusím, to vím.“

,,A kam teda jede?“ snažil jsem se z něho dostat nějakou informaci, která by konečně dávala smysl.

,,Jede sem.“

,,Vždyť tu byla.“ Tady někde přede mnou, tady někde před chvilkou.

,,Nebyla.“

,,Tak koho,“ zašátral jsem v kapse, ,,jsem vlastně,“ prohledal jsem druhou kapsu, ,,pronásledoval?“ prohledal jsem všechny svoje kapsy. Ten kus látky byl pryč!

,,To já nevím,“ pokrčil širokými vyhublými rameny.

„Asi nějaký přelud,“ zazubil se. ,,Jediný, co jsem věděl, bylo, že přijdeš. A až přijdeš, a já ti předám její vzkaz, přijede pro tebe.“

,,Taxíkem.“ To dává stejný smysl jako…

,,Neříkala jak.“

… jódlující orangutan.

,,Přijede taxíkem. To je skvělý.“ Moje šest let mrtvá přítelkyně a láska mého života si pro mě přijede taxíkem. Sem, do Podměstí, k tomuhle patriarchovi Církve mrzáků. Rozbolela mě hlava. ,,Myslíš, že mě sveze ze starý známosti, nebo jí budu muset zaplatit? Protože nevím, jestli budu mít u sebe dost peněz,“ řekl jsem smutně.

,,Já nevím.“

,,Nevíš!“ skvělý.

,,Jak jsem řekl, vím pouze, že až přijdeš, mám ti předat její vzkaz. Víc mi toho neprozradila.“

,,Jsem tady, ne?“ v celé své kráse.

,,Mám ti říct o těch mužích, kteří na tebe čekali…“

,,Myslíš ty na dálnici?“ skočil jsem mu do řeči. ,,Tak o těch už vím.“

,,Nevím nic o žádné dálnici. Vím jen o těch, co na tebe čekali tady.“

,,Můj informátor?“

,,Nevím, kdo to byl, říkala, že ty budeš vědět. Bylo jich hodně. Přijeli ve třech autech. Deset ozbrojených mužů. Dvě auta schovali dozadu za budovu, tady na plácku zůstal jen jeden vysoký muž. Ostatní obsadili přilehlé domy a čekali…“

,,… na mě,“ doplnil jsem poslední dílek skládačky. Tak můj informátor si pro mě nachystal překvápko. Proto chtěl víc peněz než obvykle, náš poslední obchod. Ale zase ne tak moc, aby to nebylo podezřelé. Zasranej nenažranej kapitalista!

Zkusil jsem z něho dostat nějaké další informace… čekali asi tři čtvrtě hodiny a pak odjeli. Nyní bylo půl třetí. Tu schůzku jsem měl mít v půl druhý. Přijeli o čtvrt hodiny dřív a čekali ještě půl hodiny. Když jsem se na ten plácek připotácel, minul jsem je jen o pár minut. Zatracený štěstí… jedna dvě minuty a bylo po mně. Ale co to sakra blábolím, jaký že minuty… dyť po mně stříleli z raketometu… Jak jsem to vlastně vůbec přežil? Jak jsem se dostal z toho zatraceného rozmašírovaného hořícího auta dřív, než do něj napálily ty další rakety? (…) Jasně… ty tři tečky v závorce. Tam někde je schovaná odpověď na tuhle záhadu… jenom si na to vzpomenout.

Černoch znovu vrhnul kostky. ,,Hálelujááá, je tady,“ povídá a pracně se snaží postavit na nohy, na jednu z masa a kosti a na tu druhou z železa a boty. Hopkaje se přemisťuje k oknu. ,,Tvůj kočár dorazil i s tvým průvodcem. Čeká tě cesta do pekla.“

,,Ty seš ale magor!“ utrousím a zvedám se taky… taky na obě nohy, na jednu z masa a kostí a na druhou z masa a krve. Kulhám k oknu a vykláním se ven. Na prostranství, kousek od místa, kde jsem ještě před chvíli seděl, stál bílý taxík a vedle něho taxikář. Dveře otevřený, taxikář se rozhlížel kolem dokola. Naklonil se i do auta a do uší nám nabouralo ostré nepříjemné zatroubení. ,,Kde je?“ sleduji neustále taxík a taxikáře.

,,Tam!“ namíří prst na taxikáře a taxík.

,,Kde? Nikde ji nevidím.“

,,Je uvnitř.“

Ať jsem se díval sebepozorněji, v taxíku nikdo neseděl. Byl prázdný. ,,To je zavřená v kufru?“ Ani nevím, proč jsem to řekl. Vím, že je to blbost, ale celá ta situace mi přišla jako naprostá blbost. Takže to vlastně bylo docela na místě.

,,Nemyslím v taxíku,“ povídá, jako bych byl úplný idiot.

,,Je v jeho hlavě!“ Což rozhodně dávalo smysl.

 Taxikář se zničehonic pohnul. Naklonil se do auta a něco tam hledal, asi v palubní přihrádce. Když se znovu napřímil, zabouchl dveře. Chvíli stál bez hnutí, v ruce mu zářil stříbrný šestiranný revolver, podobný tomu mému. Přiložil si ho ke spánku a stisknul spoušť.

O knize

Titul knihy je parafrází na slavný text o sumerském králi Gilgamešovi. I v tomto moderním eposu naleznete hrdinu, který touží po moci a nesmrtelnosti. Kromě toho tu najdete i druhého reka, jenž se takovému osudu snaží za každou cenu vyhnout. Všechno ale začíná mnohem civilněji, trochu jako detektivka. Robert Erben vyráží na rande, které se nepovede. Nejenže mu nepřijde doprovod, ale v restauraci, ve které se úspěšně opíjí během svého marného čekání, se objeví vrazi. Ráno se probouzí v policejní cele s kocovinou, morální i tou skutečnou. A dostává za úkol případ vyřešit, zjistit, kdo si najal vrahy, a dopadnout toho, kdo je odrovnal. Najímá si ho jeho nejlepší přítel David Vágner, novodobý Gilgameš, ředitel tajné služby městského státu, v jehož ulicích se celý děj odehrává.

„Příběh jsem začal skládat dohromady v době, kdy jsem se oddával studiu literatury a historie. Byl jsem vystaven neustálému vlivu starých klasických příběhů i moderních vypravěčských postupů. Jejich spojením jsem se rozhodl vytvořit moderní epos,“objasňuje svoji prvotní inspiraci autor Jaroslav Beznoska a s úsměvem dodává: „I když si samozřejmě uvědomuji, že se ve skutečnosti jedná o román.“

Čtenáři se na 392 stranách knihy přesunou do uzavřeného světa metropole jedenadvacátého století, do moderní obdoby legendárního Uruku. Město je to stejně nepravděpodobné jako skutečné. A takoví jsou i lidé, kteří v něm žijí. „Přečetl jsem bezpočet slavných i polozapomenutých knih a u každé jsem se alespoň na chvíli začal nudit. U Eposu o panáčkovi jsem se rozhodl, že se to nestane. Proto jsem vytvořil unikátní svět a postavy. Stvořil jsem nový a originální příběh, přestože byl inspirován příběhy starými jako lidstvo samo. Vytvořil jsem dva hlavní hrdiny, respektive vypravěče. Celý děj jsem zhustil do necelých čtyřiadvaceti hodin, aby si hrdinové a spolu s nimi ani čtenáři nestačili vydechnout. Do toho detektivní zápletka, trocha mystiky, spousta akce a napětí, humor a samozřejmě nadsázka, protože příběhům, které se berou příliš vážně, mám tendenci nedůvěřovat,“ popisuje vznik románu jeho autor Jaroslav Beznoska.

Román Epos o panáčkovi je k dostání na pultech knihkupectví od 25. října 2016. Čtenáři si ho ale mohou pořídit i na knižních e-shopech, nebo s 25% slevou přímo na stránkách Nakladatelství Epocha 

Info o knize

Autor: Jaroslav Beznoska / Obálka: Žaneta Kortusová / Formát: paperback, 155x180 mm / Počet stran: 392 / Cena: 265 Kč / Nakladatel: Nakladatelství Epocha (www.epocha.cz) / Edice: Edice Pevnost (102. svazek) / ISBN: 978-80-7557-029-1

 

Komentáře

Ech, asi na stará kolena propadám předsudkům. Ale když jsem se v první větě druhého odstavce dočetl, že pistole má rukojeť, už jsem dál nepokračoval...

No má a nic nenaděláš. Jsem ji byl zkontrolovat a furt tam je... Ale souhlasím, že v dobrodružné knize by se u pistole neměla používat slovíčka evokující řidítka či zednickou lžíci :-)   

Omlouvám se: dost dlouho jsem si nevšiml, že na moji reakci někdo reagoval.

"Ech? Vskutku?" - to je zase moje reakce na ty odkazy: dobrá, přesvědčili jste mne o své pravdě, nicméně odpusťte, jsem ze staré školy. Což znamená, že nadále trvám na tom, že jde-li o (poboční) střelnou zbraň, ta součást se jmenuje pažba... (Ovšem připouštím, existují pistole, u nichž bych bez váhání řekl, že mají rukojeti: lakýrnická stříkací a horkovzdušná.)

No ono to není až tak snadné. Protože pažba v původním slova smyslu je jen to dřevěné či jinak nekovové,(v kontextu slovíčka pažbení). Ale soudobá pistole se drží víceméně za rám zbraně, na kterém jsou obvykle nějaké ty střenky či jinak pažbičky - kvůli úchopu. Navíc v běžné řeči se jako pažba vnímá jen jako část pušky, která se zasazuje do ramene. Takže pokud beletristický hrdina uchopí pažbu své pistole tak jednak z faktického hlediska předpokládáš nějakou křesadlovku a navíc to bude docela hodně z řad čtenářů, kteří pronesou ono "Ech? Vskutku?"

Jako úplně nevím jak bych se té zatracené rukojeti vyhnul, aby to bylo současně efektní a současně přirozené a bez pochyb o smyslu... asi nějakým opisem.

Přičemž "pažbička", aby se to nepletlo, správně znamená u dlouhé zbraně právě tuhle část pažby jako celku (na rozdíl od kolby, která je vzadu, a předpažbí, které obepíná hlaveň).  Já vím. A "střenkou" se - jde-li o nůž - dost často místo bočního plátku myslí (nesprávně) celý jílec... Jenže prostě když se řekne "rukojeť", první, co si představím, je šroubovák.  A teď ještě vemme, že budu psát text v ichformě a ne moc spisovně. Ve všech řemeslnických slanzích, které znám, platí "rukojeť=heft". Vyjádří se snad můj hrdina: "Praštil jsem ho heftem bouchačky do tejla a von vytuhnul"?  Sotva, mním.

:-) To se hrdina samozřejmě nevyjádří. Akorát, že to není, argument, proti použití, slovíčka rukojeť. Heft má zkrátka trochu jiný vyznamový, obsah. On to není úplně snadný úkol. Rukojeť je věcně celkem ok, ale zní blbě. Pažba je věcně ok jen u některých pistolí a je to matoucí. Pažbička je taky fakticky nepřesná, ale zase to většina čtenářů pobere. Tak nevím

Technicky věcně ta rukojeť zřejmě správná je, když už má někdo potřebu rozlišovat celodřevěné zapažbení od rámového. V životě jsem ale žádného střelce neslyšel použít jiné slovo než pažba (a taky se to tak odjakživa píše ve westernech i jinde)... Přičemž ta zlomyslná úvaha o "heftu" mne pak přivedla k jinému trochu nečekanému zjištění: pro spoustu věcí máme slangová slova z němčiny (v tomto oboru: hlaveň - lauf, zásobník - magacín, zbraň - kvér, nabiják - ládštok, vytěrák - pucštok), případně moderněji z angličtiny (pouzdro - holstr), ale zrovna pro tu pažbu/rukojeť žádné takové neznám...

Popravdě v životě jsem necítil potřebu přemýšlet nad tím za co se drží pistole, pokud už byla by mi blízká pažbička, stejně tak jsem viděl v popisech zbraní rukojeť. Německa terminologie je nasnadě generace Čechů sloužily, v německy mluvící armádě. Mmch párkrát jsem slyšel "grip" známka toho , že termín trochu chybí.

Na zbraňové názvosloví existují technické normy. Terminologie i příslušné odkazy a hesla lze dohledat na www.gunlex.cz . Rukojeť tedy bývá většinou u kulometu nebo u moderních útočných pušek a odvozenin od těchto druhů zbraní - jde o nosný prvek umístěný nad hlavní, který umožńuje zbraň nosit jako kufr nebo aktovku. U zbraní řady M-16 je to ono typické ''ucho'' nad pouzdrem závěru...

Přidat komentář