RECENZE: Boris Hokr - Leoš Kyša (eds.). Ve stínu Říše

Článek od: Petr Simcik - 06.02.2018

Nácky má každý rád. Respektive abych to upřesnil: nácky, které někdo masakruje, má každý rád. Jak autor, kterému takový masakr nácků nedává prakticky žádnou práci s vysvětlováním jak a proč musejí umřít, tak čtenář, který jim zas nemá problém přát jen to nejhorší. A upřímně, kdyby to autoři téhle sbírky pojali jako jeden velký nacistický mlýnek na maso, asi bychom jim to ani neměli za zlé. Ale oni řekli ne a naservírovali nám až nečekaně rozmanitou sbírku, ve které najdeme čistě nacistické masakry, ale i dramata, která se o fantastiku jen otírají, nebo povídky, které by se zas úplně obešly bez nacistů.

Sbírka je rozdělená do tří sekcí, předválečné, válečné a poválečné, respektive současné až budoucí. V předválečné sekci mě překvapilo zastoupení okultních povídek. Jak Markéta Klobasová, tak Julie Nováková, a dokonce i David Šenk rozehráli okultní notou a já si říkal, jestli to tak půjde celou dobu. Povídka Oni o nacistické výpravě do Himalájí navíc vůbec být nacistická nemusela a fungovala by klidně i bez odkazů na hledání čisté rasy a společenství Thule. Jde o horor, ale takový celkem klidně plynoucí, bez větší akce a nervů. Julie Nováková pak ještě ubrala plyn a zavede čtenáře na prkna divadla, kde řádí duch a autocenzura. První okultní povídka, která ale podle mě úplně bez debaty patří do této sbírky, je ta Davida Šenka. Na druhou stranu by zase klidně mohla být prosta fantastiky, protože jde o veskrze komorní rodinnou tragedii. Tomáš Bandžuch pak fantastiku odhazuje úplně v dál a podává ruku spíš přímo alternativní historii, kde na malém státečku demonstruje hru tajných služeb přiživujících dlouho dýmající nesnášenlivost mezi různými národnostmi. Tyhle dvě povídky mě už uvedly do varu a připravily na to, co přijde. A hlavně Jitro po zlé noci Tomáše Bandžucha bych označil za jednu z těch nejlepších povídek ve sbírce.

Druhá, válečná sekce začíná zase okultně. Ale tentokrát je to hodně smrtonosný okultismus v podání Františka Kotlety a pro mrtvolu se opravdu nejde daleko. Je fajn, že nejde o nějakou prvoplánovou řežbu, ale má to dokonce i příběh zahrnující templáře, prastaré kletby,  židovskou pomstu a nadrženou árijku. Tedy kombinaci, která nemohla dopadnout špatně. Kdo mě docela zklamal, byl Petr Schink se svým Charliem Parkerem, kterého sice smysluplně narouboval na nacisty, ale té povídce tak nějak chybí dech. Skáče z místa na místo tahá z klobouku technologie a postavy a tak nějak je lepí dohromady. Možná kdybych měl načteno Parkerovo universum tak to vidím jinak, ale myslím, že ne. Příběhy pánů Maříka, Lince a Bureše bych shrnul slovem průměr. Nezklamou, ale taky nijak nenadchnou. Roman Bureš je sice dost originální, ale ten příběh zahrnující peklo, nacisty, koncentrák, druida a malou holčičku nakonec vyznívá dost nevýrazně. Všechno je dílem strašlivé náhody a vypadá to, že autor měl víc nápadů a nevěděl, který si vybrat. Pavel Fritz vezme čtenáře do tanku a jeho povídka má opravdu skvělou atmosféru – jako byste tam byli. I toho nácka byste snad politovali, jak dobře je napsaný. Ahaswehrmacht stojí na zajímavé myšlence židovské jednotky SS a otázce záchrany života za každou cenu.

Třetí, poválečná část je nejrozmanitější – obsahuje totiž něco, co si předchozí části moc dovolit nemohly. Humor. Ten je reprezentovaný povídkami Digimengele a Nacimars. René Vaněk nám v krvavém masakru plném neonacistické debility, která je až k smíchu, předvede, jak by to dopadlo, kdyby tři náckové vyvolali ducha doktora Mengeleho. A Dan Černý zvedne hozenou rukavici, která prostě musela přijít, a ukáže nám, že náckové nejsou na Měsíci, ale na Marsu, a je s nimi o to větší sranda. Ano, je to dost podobné myšlence Iron Sky, i postavy, respektive ta hlavní, se chovají podobně, ale čert to vem. Abychom se ale neutloukli smíchy, je tu i Argentinské probuzení Jan Kotouče, které je opravdu výborné, pokládá filozofické otázky a vůbec, zastupuje to nejlepší ze sbírky. Lucie a Petra Lukačovičová nás obloukem vrátí svými povídkami k okultismu, respektive mytologii, a dojde i na nějakou tu krev. Kristýna Sněgoňová pak zabrousí do naší nedávné historie – vezme reality show z druhé světové války, kterou nám tu vysílala Česká televize, ale obsadí ji realističtějšími herci. Není to hezká představa.

Ve stínu Říše obsahuje celkově opravdu silnou sestavu českých autorů a velké množství silných povídek s velkým rozpětím stylů i žánrů. Nenajdete zde žádnou vyloženě slabou povídku a z těch dobrých a skvělých si, troufám si říct, tu svou oblíbenou vybere každý. Ve stínu Říše se opravdu vyplatí nepřehlédnout a umístit mezi ostatní povedené antologie posledních let. Je vidět, že česká povídková knižní fantastika pořád žije a má se čile k světu.  

Ve stínu Říše – antologie české fantastiky
Editoři: Boris Hokr, Leoš Kyša 
Obálka: Satine Zillah 
Formát: vázaná s přebalem, 130x194 mm
Počet stran: 664
Cena: 575 Kč
Nakladatel: Epocha            


 

Komentáře

Z mého hlediska je sbírka celkově průměr, po finanční stránce poněkud přeceněný. Těch pár opravdu slušných věcí je vypíchnutých výše - Kotleta, Fritz, Vaněk a Kotouč. Zbytek ani neurazí, ani nenadchne. Trošku málo za ty prachy a relativně luxusní technické provedení.

Vidíte, Střelče, kolik lidí, tolik chutí. Mě třeba nejvíc zaujal Bandžuch a především Sněgoňová, nic lepšího sem v knize nenašel. 

Proti realitě je to odvar celé. "Paměti" (záznam z poválečného výslechu) někdejšího československého velvyslance v Německu Masného byly o dost působivější, stejně jako reálné zážitky  československého vojáka, který svou první kulku koupil do rukyv září 38 na železničním náspu u Nepomuka, prodělal tažení na Podkarpatské Rusi(takzvanou "zapomenutou válku") a po repatriaci působil v odboji, dokud neskončil v Terezíně. Před popravou 2.5.45 ho paradoxně zachránila úplavice. Byl na seznamu, ale považovali ho za mrtvého...

Přidat komentář