NEDĚLNÍK: Na recenzentskú nôtu...

Článek od: ena - 06.12.2020

Hľadáme dobrých recenzentov
Zn. odmena istá
Alebo... Koľko stojí recenzia?

Nedávno sa na Facebooku strhla debata o tom, by mal autor zaplatiť za zrecenzovanie svojej knihy, a či vôbec má niečo platiť. Koho o túto službu požiadať? Recenzenta, blogera či influencera? Koľko si môžu za „recenziu“ zapýtať? Takže si poďme v prvom rade urobiť poriadok v pojmoch a následne sa pozrime, čo stojí taká oficiálna recenzia kníh u nás (Čechy a Slovensko).

(Keďže sme web zameraný na fantasy, sci-fi a horory, moje závery platia pre romány a weby týchto žánrov a netýkajú sa fungovania fantasy časopisov.)

Bloger a influencer vs. recenzent
Spomínaná otázka odznela v skupinke medzi úspešnými, menej úspešnými aj začínajúcimi autormi. Zdá sa, že mnohí nemajú jasno v tom, že prezentácia kníh recenzenta od prezentácie blogera/ influencera sa podstatne odlišuje.
Blogeri, ktorí píšu recenzie, sú ľudia, ktorí na svojej stránke (blog, Instagram...) prezentujú knižky väčšinou pomocou štylizovaných fotiek, komentára či úryvku z príbehu. V prípade blogu je to zväčša formou klasickej recenzie. Niekedy aj na Instagram pridajú dlhší opis kladov a záporov románu, ak ho prečítali, prípadne, ak cítia potrebu prezentovať knihu viac, než len fotkou. Na Instagrame totiž ide najmä o vizuálnu reklamu či posudzovanie, odpadá  nutnosť publikáciu otvoriť a prečítať. Stačí dostatočná sledovanosť daného účtu.

V poslednej dobe nám ale začína pojem bloger splývať s pojmom influencer. Kto to influencer vlastne je? Mienkotvorca. Niekto, kto dokáže na svojom internetovom profile, nech je už na akejkoľvek doméne, ovplyvniť myslenie veľkého počtu ľudí. Influencer je istým spôsobom celebrita. Môže sa ňou stať ako uznávaný mienkotvorca, no častejšie sa z už známych celebrít, ktoré ľudia prirodzene sledujú a hltajú ich životný štýl a názory, stávajú influenceri.  Influencerovi stačí produkt nafotiť, nosiť, spomenúť v rozhovore, či o ňom napísať pár slov na svoju stránku.

Bloger aj influencer pracujú pre svoje vlastné internetové profily. Je iba na nich, na ktorý produkt (v našom prípade je to kniha) zamerajú pozornosť, či si ju prečítajú, len odfotia, napíšu krátke hodnotenie alebo spíšu celú recenziu. Nikto ich nekontroluje, neopravuje, nevracia im texty späť s poznámkami k opravám. Nevyžaduje sa od nich objektivita, sú sami sebe šéfredaktorom.

Recenzent v Čechách a na Slovensku je rád, ak si publikáciu nemusí kupovať za vlastné, ak mu vydavateľ či autor poskytne papierový recenzný výtlačok , text vo forme e-booku, či aspoň v pdf formáte (v čítačke sa zle číta, no nehynúca vďaka zaň...). Celú knihu poctivo prečíta a potom sedí hodiny nad písaním hodnotenia a jeho opravami. Keď text odovzdá, skontroluje ho šéfredaktor, v niektorých weboch aj jazykový redaktor. Ak je recenzia príliš subjektívna, má gramatické, štylistické chyby, treba ju opraviť. Profesionálny recenzent dokáže čo najobjektívnejšie zhodnotiť hocijakú knihu či text v rámci štýlu v ktorom je napísaná. Predkladať holé fakty a svoju kritiku či chválu objektívne obhájiť. Jeden môj priateľ s obľubou hovorí: Profík musí vedieť zrecenzovať aj pornofilm.

Objektívny, subjektívny, reklama?
Ak ste sám sebe šéfom, je úplne jedno, či je vaša recenzia objektívna alebo subjektívna. Väčšina tých blogerských / influencerských je práve preto o subjektívnych pocitoch z knihy, hrdinov či z príbehu. Je o blogerovom / influencerovom vkuse a názoroch. Problém je v tom, že kvalitná recenzia by mala byť maximálne objektívna. Na súkromné pocity recenzenta nikto nie je zvedavý, pretože to, čo nesedí jednému, je pre druhého to pravé. Čitateľ potrebuje zistiť, aká je skutočná kvalita knihy a ako obstojí v porovnaní s ostatnými z daného žánru.
Žiaľ, ani mnohí recenzenti žánrových webov už dnes nepíšu objektívne recenzie, ale subjektívne názory na knihy, ktoré prečítajú. Nedokážu potlačiť svoje pocity, odosobniť sa a pozrieť na dielko z nadhľadom, či nechcú stratiť priazeň vydavateľov. Potom sa čitatelia nestíhajú čudovať, prečo kniha, ktorú recenznenti vychválili takmer do nebies, stojí za prd.

Koľko zaplatím? Respektíve za prácu plácu vždy nedostávate ...
Konečne sa dostávame k cene, ktorú treba za recenziu zaplatiť.
Byť sledovaným blogerom / influencerom so sebou prináša aj isté možnosti a benefity. Možnosť dohodnúť si podmienky spolupráce a široké pole pôsobnosti. Dosah inlfuencerskej práce je obrovský, čo zistili aj obchodné spoločnosti a reklamné agentúry. Ak teda požiadate niekoho z tejto skupiny o posúdenie, či reklamu vašej knihy, rátajte s tým, že si za ňu zaplatíte. Je to aj preto, že mnohí influenceri sa dnes touto činnosťou živia alebo si aspoň privyrábajú.

Ak ste radový recenzent, o nejakých výhodách môžete snívať. Žánrové weby fungujú ako združenia nadšencov, ktorí po príchode domov z práce alebo školy, čítajú knihy a píšu recenzie a články. Za fungovanie webových stránok sa platí. Niektorí to riešia hľadaním sponzorov, iní výberom členských príspevkov od svojich redaktorov. Ak občas čítate recenziu či nejaký rozhovor, nedeľník atď., pomyslite predtým, ako ho skritizujete, na to, že všetku túto prácu robia nadšenci vo svojom voľnom čase. Nie sú to vždy erudovaní znalci kníh, či študenti literatúry, ale obyčajní ľudia s rôznym vzdelaním. Učia sa sami a za pochodu.
Preto v prípade, že spisovateľ či vydavateľ požiada o hodnotenie žánrové weby, o cene sa nedohaduje. Odmena za recenziu je recenzný výtlačok, ktorý recenzentovi zostane a ešte dobrý pocit pri srdci. Napriek tomu je nadšených recenzentov, našťastie, stále dosť. Pretože nie vždy sú podstatné peniaze. Aj keď za každú prácu by mala náležať odmena... Či?

Vaša Ena


 

Komentáře

Mno, musím říct, že v tomhle se teda vůbec neshodnem:). Konkrétně v tom, že recenze by měla být objektivní. Ze své podstaty je recenze výsostně subjektivní žánr, to potvrdí i každá žurnalistická učebnice. A co znamená objektivnost? Že popíšu obsah, v procentech udám, kolik prostoru je věnováno tomu a tomu a vypíšu, kolik tam korektor nechal chyb? Protože mi přijde, že tady s objektivností asi končíme. Literatura je umění a neexistuje možnost, aby se všichni, opravdu všichni shodli na tom, že tohle dílo je geniální a tamto odpad. Do hodnocení vstupuje kupa faktorů, od doby a místa narození, kulturního rámce až třeba po to, v jaké fázi je zrovna měsíc. Objektivita patří do exaktních věd, do literatury se nám nemá co cpát (přesně kvůli tomu pak totiž vznikají takové ty pochybné kategorie jako třeba zakázaní autoři, pokleslé žánry, brak... historie mnohdy ukáže, že co jedna doba brala za brak, máme my za kvalitní dílo, že co jedna kultura odmítá, jiná velebí...).

Podle mě to, co nazýváš objektivitou a spojuješ s kvalitní recenzí, je právě jen ta kvalita. To znamená, že vyslovím nějaký názor, který je sice bytostně můj, ale zdůvodním si ho a popíšu, proč jsem k němu došla a proč to tak cítím. Žádné to "Kniha se mi líbyla." ze čtenářských deníků ze základky. Pakliže svůj názor dobře zdůvodním, odkryju čtenáři celý ten myšlenkový proces, říkám mu tím vlastně: "Takhle to vidím já a tady je proč, ty to můžeš mít úplně jinak, co ty na to říkáš?", ne jenom "Takhle to vidím já a ty to tak uvidíš taky.". Takže pak dochází k tomu, že si člověk postupně najde svoje oblíbené recenzenty - a to na cokoli - protože třeba zjistí, že jsou na stejné vlně jako on, že mají podobný vkus a názory... A může se to zdát paradoxní, ale tím toho o knize řekne člověk neskutečně mnoho. (Nebo filmu nebo čemkoli.) Mnohem víc, než kdyby vypočítával, kolik je tam postav, v jakém se to odehrává prostoru a v jakém roce. Napíšu-li, že dílo ve mně vyvolalo ten a ten pocit, a to proto a proto, vyjádří to neporovnatelně víc...

Bohužel mám pocit, že na straně čtenářů to poslední dobou trošku pokulhává. Protože vztah recenzent - čtenář je zkrátka oboustranný a zapojit se musí oba. Čtenář by měl ideálně aktivně přemýšlet o tom, co čte a udělat si vlastní názor... ne jen slepě hltat. Ale to už jsme trošku jinde:)

Ve skutečnosti si myslím, že nemáme ani tak odlišný pohled na recenze, jako spíš na to, co znamená objektivita / subjektivita. Musím se přiznat, že spojovat recenzi s objektivitou je pro mě trochu jako mávat mi rudým hadrem před očima :D (tak si to rozhodně neber osobně:))

 

Nestavěl bych to tak natvrdo. Neb tohle je odvěký rozpor - na jednu stranu je už z podstaty věci vyplývající, že recense (a vlastně jakýkoli kritický soud v jakémkoli uměleckém oboru) nemůže být ne-subjektivní, na druhou je žádoucí, aby se její pachatel snažil (v rámci vlastních možností) o maximální objektivitu... A pak je tu samozřejmě i ten malý rozdíl mezi kritikou a recensí: kritik svůj názor zdůvodnit MUSÍ, recensent BY MĚL. Jenže ne vždycky na to dostane prostor, případně ne vždy je vůbec schopen ten názor vyargumentovat (ano, souhlasím, tahle základní schopnost patří k faktorům, které určují kvalitu recense; ovšem tady zase narážíme na limity zkušeností, rozhledu, atd., atd.)... Nakonec, tenhle začarovaný kruh se tu probíral před několika měsíci u jiného článku, a asi se ještě mockrát probírat bude; jenom co sám sleduji, probírá se už čtvrt století a cestu z něj zatím nikdo nenašel.

Mne zaráží jiná věc. Sám jsem na slovo "influencer" prvně narazil asi před měsícem, tady podruhé; budiž, zřejmě takové entity existují, byť mého životního milieu se nedotýkají... Čili to by mne nepálilo. Jenže jestli svrchu uvedenou stať chápu dobře, začíná se v obecném povědomí stírat hranice mezi "recensí" a "placenou reklamou" - a to je děsivá vyhlídka.

- Influencer, drahý strýče, není nic jiného, než osobnost, která má vliv. Mění se jen její prostředí a komunikační nástroje. Dřív to byl autor úvodníku v novinách, fejetonista v týdeníku či nejvtipnější chlápek v hospodě nebo pan farář na kazatelně. Teď je to někdo, kdo lidi zajímá na sociálních sítích. Že lidem může říct, co číst či nečíst, to je přece naprosto v pořádku, pokud ti lidé s ním sdílí jeho vkus a dají na jeho doporučení. To, že se dnes takový člověk vyskytuje spíš na Instagramu, než v redakci časopisu, neznamená, že je to hlupák, co by lidem neuměl kvalitně poradit. 

- K oné mýtické bjektivitě jen dodám, že je jako jednorožec. Neexistuje. Jistě, v přírodních vědách se můžeme dopracovat k objektivnímu tvrzení, ale tady mluvíme o subjektivním pocitu daného člověka, který je vždy ovlivněn tím, co jej baví, co má načteno, jak si představuje zábavu či uměleckou hodnotu. Vstupuje-li do hodnocení člověk samotný, objektivní hodnocení není možné. Kdo tvrdí, že ano, neví, o čem mluví. 

Já tomu slovu rozumím (čirou náhodou oba případy, kdy jsem na ně narazil, byly s vysvětlivkou). A chápu, že aby vůbec získal kýžený vliv, jakési kvality musí napřed dost dlouho osvědčovat. Jenže jestliže - je to popisováno nahoře v článku - takový člověk funguje způsobem "zaplaťte mi a já to zpropaguju", začne být celkem jedno, jestli je či není hlupák a případně jaký má vkus. A výpovědní hodnota jeho sdělení klesne k nule (byť si to jeho publikum třeba neuvědomí, nebo ne hned). 

Jsou influenceři, kteří byznys nedělají. Typicky třeba osobnosti na Facebooku či Twitteru. Pak jsou ti, co dostávají za každý post peníze řádově v desítkách tisíc. To jsme ale zase ve starých dobrých vodách, protože to jsou typicky osobnosti jako Leoš Mareš, různé herečky a podobně. Už za první republiky se platilo za to, že Adina nosí šaty od Podolské a je třeba, aby to národ věděl. Akorát na to byl potřeba inzerát či "paparazzi foto" v tisku a tlači. Takový člověk prezentuje produkt spíš z hlediska stylu - image. Na tom taky není nic nového a nebavíme se jen o módě, ale i "kultuře". V Německu za starých časů se člověk na veřejnosti prezentoval tím, jaký tisk četl. Možná mu nerozuměl, ale slušný byznysmen chodil celý den na schůzky s Allgemeine Zeitung v podpaží, odborový předák měl v kabátu vždy zmuchlaný Süddeutsche Zeitung, který by slušný bankéř do ruky nevzal. Knihy mohou být také součástí image a následné prezentace na sociálních sítích. Poctivý fantasy intelektuál jistě chodí v podpaží s Barešem a je dobrým zvykem, aby plival třeba na Kulhánka, i kdyby měl Vládce strachu pod polštářem a před spaním mu dával pusinky. Že to prezentuje v rámci spolupráce s fotkou s kouřícím čajem, odhaleným ramínkem, blikajícími světýlky a miliardou hastagů, je jen komunikační nástroj, podstata zůstává. Celé to téma je prostě složitějš. Bylo by hezké, kdyby ho někdo dokázal tak i uchopit. 

Já si myslím, že dneska objektivní recenze snad ani neexistují. Buď jsou to skryté reklamy nakladatele nebo vydavatele, vydávané za recenze, anebo nadšené či znechucené hodnocení komentářem povýšené na kritiku.

Spíše mi vadí, že existuje velké množství knih, kterých se recenze ani nedotkne z nejrůznějších důvodů, jsou malonákladové, bez propagace, bez papíru, pod neznámými pseudonymy, autory bez historie, a které jsou svým způsobem nezařaditelné (nemluvím o básnických sbírkách, životopisech a tak, to prosím ne) a ty pak časem úplně zapadnou. Těch se prostě recenze netýká.

Lze na první pohled poznat kvalitu díla? Podle nakladatele? Redaktora? Ilustrací? Anotace? Ceny? Vnitřního hlasu?

Taky, kdo by to seriózně dělal? Literární občasníky, které vypichují některá vybraná „pozoruhodná“ díla? Youtubeři přes reklamní obrázky? A právě (profesionální) recenzenti?

Někomu stačí, když se řekne, jo, ten autor píše skoro jako Bryndza, u jiných autorů či děl to třeba ani připodobnit nejde.

Jinak je to samozřejmě cochcárna, a nakonec to stejně zůstane na čtenáři, jak se v tom chaosu zorientuje.

Myslím, že nekončící boj o "objektivní kritiku" uměleckého díla je pošetilost. Objektivně lze hodnotit technickou stránku věci - "v knize je řada překlepů", "překladatel nechápe jazyk z něhož překládal, ani kulturní odkazy." - to objektivně asi prohlásit lze, byť u ne zjevných nesmyslů by recenzent musel hodnotit občas proti originálu. Už méně exaktně lze asi hodnotit: "Postavy jsou ploché", autor používá snad všechna "klišé" atp. Protože někdy právě ta klišé či plochost postav mohou být v podstatě podstatou žánru samotného, jindy může jít o autorský záměr či třeba skrytou ironizaci...

Za ty roky co čtu recenze jsem si vyvinul jedinou funkční metodu - všímám si jmen recenzentů a porovnávám jejich názor s mými vlastními dojmy z knih o kterých psali. A pak už mi vážně stačí jenom jednoduché "tohle se mi líbilo" a vím, zda to má tedy šanci i u mě nebo ne. I když, teď trochu fabuluji, dnes se při výběru knih ke čtení soustředím spíš na kolonky: autor, vydavatel, překladatel, redaktor. U nových jmen vnímám, jak rezonují prostorem.

 

Recenze samotná mi pak slouží spíš k tomu, abych si udělal představu o obsahu knihy, nikoliv o její kvalitě ani jako doporučení..

Celé tohle téma je nesmírně široké a má plno zákrut, ostatně jako téměř všechno. Úplně ploché bývají pouze žehlící prkna a hrudníky sportovních gymnastek :-D

Každopádně pod to, co napsal Leoš výše, bych s chutí dala palec nahoru, kdybychom tu měly tohle kouzelné ksichtoknižní tlačítko.

Umím si to představit třeba i jako bakalářku (nemyslím jen ty influencery, ale téma knižní kritky/recenze/skryté reklamy/čisté komerce celkově) - ta by mě asi fakt bavila... nechceš to Leoši podsunout některému ze svých studentů jako iniciační myšlenku? :-D

Ostrou mysl i tužku všem, přeje M

Hm, to by určitě šlo. Ale vy byste mohli udělat rozhovor s někým z téhle branže. Třeba takový Jakub Pavlovský, co jsme ho měli na diskusi o knižním marketingu. 

Víte, jakej je vopruz dělat zdrbávku na dobrou knihu, která zdrbávajícímu vůbec, ale vůbec nesedne? A pokud možno tak, aby to nebylo na výsledku poznat?

Jup, jeden mi to dělal pravidelně. Netuším, proč četl ty další knihy, když mu ta první tak krutě nesedla. Asi masochista :-)

Já píšu příběhy pro radost, a vydávám je, jelikož je mi líto nechat je ležet někde v šuplíku, i když je to bez jakékoliv redakční podpory. Takže se mě recenze zase tak moc nedotýkají, neb se psaním neživím. A jak kdysi říkával pan Karel Valdauf, i negativní kritika je svým způsobem reklama. :)

Také se psaním neživím. To ostatně dokáže málokdo, zvláště v oblasti fantastiky. Jen mi tenhle človíček přišel vážně divný. Ale je pravda, že jednou mě vytočil tak, že jsem si střihl Muže z Acapulca. Na druhou stranu, čtenářům se to líbilo. Kritikům už méně ;-)

Přidat komentář