RECENZE: Octavia E. Butlerová, Podobenství o rozsévači

Článek od: Eylonwai - 27.08.2021

O tom, jak je ten svět strašlivý, vypovídá nejlépe asi to, že svoje vlastní náboženství si muselo stvořit patnáctileté dítě…

…což není tak úplně přesné, protože Lauren v patnácti už dávno není dítětem. Jak by mohla, ve světě, ve kterém žije? S hrůzami, které vídá každý den? Narodila se v roce 2009 a musela dospět, protože jinak by nepřežila. A to je na tom ještě dobře, je součástí rodiny ze „střední vrstvy“, která nemusí vyloženě krást, má vlastní dům a čtvrť obehnanou zdí. Což se pochopitelně brzy změní – v tomhle světě nic jako stálost, zajištění a jasná budoucnost neexistuje. A špatná zpráva je, že se velmi podobá tomu našemu.

Poprvé vyšlo Podobenství o rozsévači v roce 1993. Butlerová vypráví příběh mladé „prorokyně“, která se na rozdíl od ostatních odmítá nechat vláčet proudem a je rozhodnutá něco změnit. Protože o to jde – bůh je změna. A „věřící“ nejsou pasivní oběti jeho vůle, naopak – to oni ho formují a tvoří. Nečinnost a čekání na boží soud je cesta do záhuby. Lauren nehodlá jen tak sedět u cesty a třást se o vlastní život, koná a rozhoduje sama za sebe. To je patrně jediný způsob, jak v tomhle světě něčeho dosáhnout.

Ne, žádná instantní katastrofa. Žádní nemrtví, popílkem pokrytá země ani jaderný výbuch. Místo toho rozpad společnosti, války, klimatická krize, drogy. Takové na první pohled běžné záležitosti. A až na pár výjimek naprosto uvěřitelné. Přesto je to děsivá vize, kterou Butlerová popisuje tak, že vám z toho nebude úplně dobře. Proč? Protože už neexistuje nic, na co by se dalo spolehnout; žádná záchrana, žádný jasný cíl, žádné vytoužené světlo na konci tunelu. Což si Lauren navzdory svému mládí velice dobře uvědomuje a – snad díky svému mládí – je ochotná něco s tím dělat. Spolehnout se sama na sebe a na svou schopnost tvrdě dřít.

A to je velmi sympatické; je to něco, s čím bychom se my měli ztotožnit. Butlerová je dodnes velmi relevantní autorka – nebo spíš s postupujícími léty ještě nabírá na relevantnosti. Lehké čtení to zrovna není, je třeba u něj přemýšlet a co chvíli se oklepávat z nepříjemného mrazení po zádech. Ale je tam naděje, kupodivu opravdu ano – nenápadně se vine příběhem v podobě jakéhosi až lidumilství, antropocentrismu, překvapivého optimismu a výrazné slabosti pro děti. A to je to jediné, co mě na celé knize skutečně zklamalo.

Možná je to odstupem téměř tří dekád – Butlerová si přeci jenom při zasazování příběhu do roku 2024 mohla říkat, že jde o „nepříliš blízkou budoucnost“, čemuž se my můžeme leda tak pousmát –, možná tím bytostným americkým přístupem vidět na všem něco dobrého, který je u nás o dost vzácnější, možná osobním založením. Z dnešního pohledu mi přijde vyloženě protivné upřednostňovat lidi jako druh, bazírovat na jejich přežití a vidět v dětech budoucnost. Mám pocit, že minimálně v tomhle se obecná společenská nálada výrazně změnila.

Bez ohledu na jakékoli „ale“ je Podobenství o rozsévači velmi palčivá, nepříjemná, bolestivá, výborně napsaná a geniální kniha. Co víc k tomu dodat – prostě si to přečtěte.

Octavia E. Butlerová, Podobenství o rozsévači
Překladatel: Petr Kotrle
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2021
Stran: 356
Cena: 448 Kč

 

Komentáře

Ještě jednou pardon, s recyklací solárů jsem se uťal. Zvládáme ji, i když je to malinko nákladnější. No nic, balím to a doufám, že máte pravdu.

Jako u většiny věcí si říkám - oni ti němci přeci nejsou tak blbí když dokázali po válce to co dokázali a pořád tu Evropu vedou ale ten průser s těma jaderkama to je úplně zbytečnej krok do hovna :) 

Každý národ má takové politiky jaké si zaslouží -> Svůj svět si musíme zasloužit!

Kdyby aspoň kvůli štěpným reaktorům EU nebuzerovala nás. My jsme bez nich v háji. Ale na těžce nukleární Žabožrouty, to si netroufnou :-/

Jak jsem to jenom tehdy četl... "Němci jsou úžasný národ, jen mají takový ošklivý zvyk jednou za čas totálně rozesrat celou Evropu."

Nejsou a slovní spojení "povede-li" jsou kdyby, které se nestaly. Naopak, ta proklínaná "konzumní společnost" má mimo jiné za následek to, že v průběhu posledních staletí výrazně vzrostla rozloha lesů na území Evropy. Pokud něco jako "postapo" vypadalo, tak to byly právě ty společenské "experimenty".  Stačí si vyhledat jak vypadalo česko-německé pohraničí po odsunu, nebo jak vypadaly severní Čechy, severní Morava v 80. letech, tedy včetně těch ekologických dopadů. Reálné postapo bychom našli třeba na Ukrajině 30. let. Byl to důsledek přemíry konzumu? Asi sotva, že. 

Ano. Ovšem to, že je to marný, neznamená, že to není třeba dělat. Já osobně vidím negativní trend (aspoň co se týče této společenské bubliny) leda v tom, že i  mezi mnohými fandy fantastiky začalo být v módě kydat špínu na rozvoj vědy a techniky a jejich uplatnění ve společnosti. Když třeba takové Monsanto jako zplozence pekel vidí biomatka, která čte akorát Betty a Sedmou generaci, tak lze pokrčit rameny, ovšem pravidelný a častý čtenář fantastiky by měl mít rozvinuté kritické myšlení a neskákat na lep každému bulvárnímu a evidentnímu nesmyslu. 

Stránky

Přidat komentář