RECENZE: Guy Gavriel Kay, Pod nebesy

Světlo tak jasné před mým ložem
vypadá jako vrstva ledu.
Když zvednu hlavu ku měsíci,
ležím a myslím na domov.

(str. 21)

Přibližně ve chvíli, kdy píšu tato slova, probíhá v Paláci knih Luxor v Praze beseda a autogramiáda s Guyem Gavrielem Kayem, obyčejným chlapíkem z Kanady, kterého jednoho krásného dne napadlo, že vytvářet nové světy by nemusela být špatná práce. Představuji si to nějak takhle: autorovi je vyhrazena obrovská místnost, v jejíž zadní části stojí uprostřed zdobený trůn. Před vstupem do místnosti hlídají kamenní lvi (že by Lvi z Al-Rassanu?), na stěnách visí gobelín, z jedné strany s výjevy z francouzské Provence (pozoruhodně se podobají některým scénám z Písně pro Arbonne), na straně druhé je zachycena Plavba do Sarantia; za trůnem visí třetí gobelín, na něm pak výjevy z bájné říše s povědomým názvem Tigana. Místností prorůstá mohutný Letní strom, kolem něj se vznáší a poletuje Potulný oheň. Než přijde sám Mistr, Pán císařů, tančí pro pobavení diváků krásná Ysabel. A jen ten, kdo se zahledí do stínů v rohu místnosti a vydá se zrakem po Nejtemnější cestě, postřehne tkalcovský stav a za ním záhadného Tkalce, nápadně podobného G. G. Kayovi, kterak vplétá nitky osudů do plátna života. A to vše se, samozřejmě, odehrává Pod nebesy.

Pod nebesy, smyšlený (ani bych nenapsal „fantasy“) román stojící na historických událostech, je mohutnou epopejí o Číně osmého století našeho letopočtu. Kay nastudoval slušné množství materiálů, ptal se historiků, zkoumal knihy o výtvarném umění té doby, ale i o koních, Hedvábné stezce nebo čínských kurtizánách. S takovýmto arsenálem se společně s autorem vydáváme na cestu tak trochu Čínou za časů tak trochu dynastie Tchang při tak trochu An Lušanově vzpouře. A nevím, jestli toho „tak trochu“ není moc. Nevím také, zda byl G. G. Kay někdy v Číně. Nicméně ať píše o Číně kterýkoliv západní autor, přenést čínský (východní?) způsob myšlení na naše vnímání světa prostě není možné – postavy se mohou chovat tak, jak si představujeme, že se na Dálném východě chovají/chovali, ale jak my, tak autor pořád myslíme západně, vidíme ten vzdálený svět vlastní optikou. Nic, ani to, že jsem v Číně strávil nějaký čas, mě nepasuje do role soudce, ale o neodbytný pocit západní optiky se podělit musím. Uvedeme-li tento souboj reality a fantazie, můžeme přikročit ke knize a dostat se k vlastnímu příběhu.

Západně od Železných vrat,
západně od Jadeitové brány
nebudou žádní staří přátelé...

(str. 45)

Šen Tchaj se po smrti svého otce, slavného generála Šen Kaa, rozhodne uctít otcovu památku tak, že se odebere k jezeru Kuala Nor a dva roky pohřbívá ostatky padlých. U jezera totiž Šen Kao svedl kdysi bitvu s Tagury, nepřáteli Kitháje, ve které padlo přes sto tisíc vojáků. Nyní vládne mezi Kithájci a Tagury mír, obě strany se sklání před Tchajovým činem a tak, aby se nepotkali, mu z pohraničních pevností vozí zásoby, aby v drsné divočině přežil. Mír byl zpečetěn tím, že se dcera kithájského císaře přivdala do Taguru. A tato dcera způsobí Tchajovi nemalé obtíže – věnuje mu totiž na důkaz úcty sardské koně. I jeden je v Kitháji vyvažován zlatem. Pět by bylo nepředstavitelné bohatství. Tchaj jich dostane dvě stě padesát. A teď babo raď...

Ústřední zápletka je úchvatná – neobvyklá, inteligentní, lákavá. Šen Tchaj je zajímavou postavou, a přestože většinu děje zvládá s elegancí superhrdiny, je uvěřitelný. Velmi dobrý je i obraz Kitháje, jejích vrstev a jejího uspořádání. Z tohoto nejvíce do popředí vystupují dvorské intriky spojené se zdvořilostními frázemi a úředními postupy, nad kterými by všem byrokratům zaplesalo srdce. Hlavnímu hrdinovi dělá společnost básník S’ma C’an (tak trochu Li Po), kniha je prošpikovaná kratšími básničkami (jde o starou čínskou poezii – srovnejte úryvky, kterými začíná a končí tato recenze; zde je na místě také výtka k překladu: nebylo by lepší použít některý z již existujících překladů čínské poezie?) a úryvky z čínské filosofie, zejména z taoismu. Ale tak rozsáhlé dílo se nutně musí vypořádat i s nedostatky.

Nikdo nesmí spočítat přátele
a říct, že jich má dost.
Kdyžs odcházel, lámal jsem větvičky vrby,
a moje slzy padaly na zem s listím.

(str. 114)

Prvním problémem je syžet. Určitá roztříštěnost děje je pro Kaye typická; zde ovšem autor zachází do extrémů. Je to jako skládat ohromnou mozaiku, kousek po kousku. U ostatních Kayových knih jsem tu mozaiku skládal rád a ona se postupně vyloupla v nádherný obraz. V Pod nebesy dostal obraz jasné kontury brzy, ale další dílky jako by jej zakalily a znehodnotily. Skládat tuto mozaiku nebyla radost. Ale nebylo to ani utrpení. Nejvíce se to podobalo práci. Místy radostné, místy úmorné, ale stále práci. Kay například udržuje čtenáře v napětí, ale pomáhá si při tom nedovoleným způsobem. Zhodnoťte sami:

„Hm? Vážně? Co ty o tom víš?“ Připadalo mu, že jeho protějšek je k vzteku klidný. Bytsan po něm loupl očima. „Ne mnoho, ze své pevnůstky, jejímž velením mě poctil král. Jen jsem s tebou souhlasil.“ Odmlčel se. „Tak chceš slyšet, co jsem měl za návrhy, anebo ne?“
Tchaj sklonil oči. Cítil se trapně. Přikývl. Sám nevěděl proč, ale sundal si slamák a stál bez něj pod jasným sluncem vysoko na nebi. V dálce byly pořád slyšet sekery.
Bytsan mu pověděl, co napsal ke dvoru a jaké rozkazy mu došly jako odpověď na to. Vypadalo to, že dostal svolení svůj návrh provést, ale stálo ho to postavení v pevnosti v průsmyku.

           (str. 35)

Na dalších stranách proběhne jeden z drobných dějových zvratů a chvíli je děj vyprávěn z pohledu vedlejší postavy. K řečenému se opět dostaneme na straně 60, kde se dozvíme, že návrhy jsou dva, a zazní věta Oba Tagurovy návrhy byly dobré. Co se skutečně děje, zjistíme až o dalších deset stran dále. Tohle se v Pod nebesy stane několikrát – a nevede to ke zvýšení napětí, ale ke ztrátě zájmu. Odboček, nových postav a zápletek je přespříliš. Ani další postavy (snad s výjimkou S‘ma C’ana) nejsou příliš životné, zajímavé či chytlavé a například linie Tchajovy sestry je až na pár drobných nápadů a výjimek vyloženě nudná.

Pod nebesy není to nejlepší, co Kay napsal. Místy je to rozvleklé a jsou tam hluchá místa. Nicméně stále je to nadstandard. Kay je skvělý vypravěč a mohutnou řeku příběhu dokáže svést do koryta lemovaného nádhernou krajinou, jakkoliv zůstává několik slepých ramen. A stejně jako Pod nebesy není zásadním krokem vedle, doufám, že i sál z mých představ s aspekty Kayova díla se bude i nadále rozrůstat – ostatně, na to, co má dále v plánu, byl při debatě zcela jistě tázán...

Na bílém loži probouzím se tich,
svítí to měsíc - či sem napad sníh ?
Pozvedám hlavu: hledím na měsíc,
skláním ji: myslím na zem otců svých.

(Li Po, překlad B. Mathesia, 1925)

Hodnocení: 65 %.

Pod nebesy /Under Heaven/
Kay, Guy Gavriel
Nakladatel: Argo
Překlad: Richard Podaný
Obálka: Larry Rostant
Redakce: Oldřich Vágner
Rok vydání: 2012
Počet stran: 480
Rozměr: 150 x 210
Provedení­: vázané
Cena: 398 Kč

Ukázka z románu (Zdroj: Časopis XB-1):