Jak se stalo zvykem, společně s Mlokem vychází každoročně i Kočas, výběr povídek, které z různých důvodů nebyly publikovány v Mlocích, ale hlavní organizátorka soutěže je považovala za natolik zajímavé, aby se mohly rovněž objevit na pultech knihkupectví.
Rok se s rokem sešel, Jiřina Vorlová zase obeslala kruh statečných porotců a podařilo se jí, s pomocí dobrých lidí a přes nepřízeň osudu, dostat na pulty obchodů dalšího Mloka. V době, která nepřeje knihám a povídkové sborníky přímo stíhá ranami osudu, se tohle úsilí musí ocenit. Někdo by měl Jiřinu nominovat na Nobelovu cenu za literaturu.
Není pro mě těžší recenzování, než povídková sbírka českých autorů. Většinu z nich znám přinejmenším od vidění a pokud v nich vzbudím pocit ukřivdění, plivnou mi na conu do piva, nebo mi rovnou podrazí nohu, až se budu nad ránem potácet od festivalového baru. A nejhorší je, že pocit ukřivdění nemusí být jen vinou negativního hodnocení. Úplně stačí, že „toho druhého“ jsem chválil víc.
Kočas už dávno není KOlejní ČASopis. Poslední tři roky do něj Jiřina Vorlová vybírá kvalitní povídky z Ceny Karla Čapka, které se nedostaly do Mloka a byla by škoda, kdyby nespatřily světlo světa.