RECENZE: Laurell K. Hamiltonová, Modrý měsíc (Anita Blakeová 8)

Anita dala přednost upířímu vládci města Jean-Claudeovi, a vlkodlak Richard se tak stal jen pouhým bývalým snoubencem. Přesto nezaváhá ani na chvíli, a když je Richard obviněn ze znásilnění, rozhodne se mu okamžitě pomoci. Kromě samotného obvinění je druhým, neméně podstatným problémem blízkost dalšího úplňku, a pokud bude v tu dobu ještě ve vězení, čeká několik venkovských policistů nemilé překvapení.

První překážku musí Anita řešit, ještě než vůbec vyrazí na místo Richardova zatčení, kterým je malý zapadákov jménem Myerton někde v Tennessee. Ze strachu o svou pozici nechce upíří vládce Colin ani slyšet o tom, že by Anita překročila hranice jeho území. Velmi vyhrocený telefonický rozhovor zakončí Anita s roztomilostí sobě vlastní. Pomoci Richardovi prostě pojede, a kdo se jí pokusí zastavit, toho zabije.

Musím se přiznat, že jsem si po přečtení knihy dal před psaním recenze pauzu, abych nezačal obdivnými výkřiky typu: „Anita je prostě nejlepší!“, nebo „Já tu holku prostě žeru!“. Nechal jsem to v sobě pěkně uležet a teď můžu s klidnou hlavou začít psát.

„Anita je prostě nejlepší, já tu holku prostě žeru!“ Tak, a je to venku a ani pár týdnů na utřídění myšlenek nepomohlo. Za tu dobu, co se s Anitou známe, snad mi promine tu familiárnost, se tahle ostrá holka stala z „pouhopouhé“ oživovatelky mrtvých i alfa samicí smečky vlkodlaků, trochu nedopatřením vůdkyní (nimir-rou) leopardodlaků, přičichla k magii i voo-doo a spolu s vlkodlakem Richardem a upírem Jean-Claudem tvoří  nezanedbatelný triumvirát moci. Jak ostatně sám Jean-Claude s trochou nadsázky k Anitě prohodí: „Už je to pomalu tak, že nikdo nemůže v St. Louis urazit nestvůru, aniž by se z toho nemusel zodpovídat tobě,  ma petite.“ (str. 29 ). Anita prostě není tuctová holka.

Přestože jsem sedmý díl Zápalné oběti nečetl, absolutně mi znalost předcházejícího děje nechyběla. Autorka nenásilně a nepříliš didakticky uvádí předchozí události do správného kontextu, a tak i čtenář touto sérií dosud nezasažen může po knize s důvěrou sáhnout, ale jak moudře praví má redakční kolegyně Renča, byla by škoda nezačít číst od samotného začátku.

Dalším velkým plusem Modrého měsíce je, že se vymyká momentální zažité představě upírské romance a do téhle kategorie rozhodně spadá jen velmi okrajově. Jasně, i Anita řeší svůj vztah k oběma mužům svého života a někdy se až k uzoufání opakuje, ale nikdy to není na úkor děje, a pánská část čtenářské obce se tak nemusí bát sáhodlouhých dialogů, v nichž by je láskyplná vyznání bodala do očí z každého druhého řádku. A pokud už se tak stane, jsou niterné pocity povětšinou utnuty vystřelenou kulkou, vyceněnými tesáky, nebo alespoň pořádnou rvačkou. Akce si tentokrát užijeme dost a dost. Děj knihy občas připomíná horskou dráhu, kdy klidnější úseky střídá dlouhá zběsilá jízda. Autorka se s postavami ani se čtenáři příliš nemaže a někdy je tempo až tak zběsilé, že musíte knihu zavřít, aby vaší mysli došlo, co se právě odehrálo.

Sama postava Anity prodělává díky konfrontaci s novým nebezpečím další vývoj. Není to sice poprvé, kdy se jí do cesty staví někdo, kdo usiluje o její život a svým cílům je ochoten podřídit naprosto vše, včetně mučení zcela nevinných lidí, ale tentokrát je to příliš osobní. Anita samu sebe utvrzuje v tom, že na sílu je třeba odpovědět ještě větší silou, a smilování se občas prostě nekoná. Ve světě nadpřirozených sil, do kterého se Anita postupně ponořila, přežije jen ten nejsilnější a nejchladnokrevnější ( v lidském slova smyslu, s upíry by v tom jen stěží mohla soutěžit ).

Hamiltonová si velmi dobře poradila i s takovým klišé, jakým je úplatný polda z malého amerického zapadákova. Šerif Wilkes jako by vypadl z oka postavám volených strážců zákona z mnoha amerických filmů. On je prostě Zákon a v jeho městě se všechno řídí podle něj. Rozhodně se ale nejedná o nudnou postavu a po pravdě řečeno, takovou v této knize snad ani nenajdete.

Nudná není ostatně ani sama Anita, i když se jedná již o osmé pokračování jejích příběhů. Její postava totiž ani na okamžik není statická a neustále se s ní něco děje. Kromě svých citových problémů má co do činění i s podstatou vlkodlačice Rainy, jíž v jednom z předchozích dílů pohltila, a neustále objevuje nové a nové schopnosti. K tomu kolem sebe trousí sarkastické poznámky a nikomu nezůstává nic dlužná. Zkrátka holka do nepohody.

V posledním odstavci autorčina medailonku v závěru knihy Martin Šust píše: Laurell K. Hamiltová svou zručně namíchanou směsí erotiky, drsných charakterů a hororových motivů zaujala miliony čtenářů po celém světě a z velké části tak přispěla k popularizaci dnes už samostatného subžánru paranormálních romancí, který se  překvapivě těší pozornosti nejen dospívajících dívek. Dle mého názoru není ono překvapení na místě. Alespoň romány o Anitě Blakeové nejsou o něžné erotice určené dospívajícím pubescentkám, a sexuálním napětím doslova jiskří. Stejně nabité jsou poctivou dávkou černého humoru a situací, které dokážou vyvolat mrazení v zádech. Jedná se tak o čtení, které lze s klidným svědomím doporučit osobám obou pohlaví i těm, kterým už dávno není náct.

Pokud jste se tou chválou prokousali až sem, chtěl bych vás konečně odměnit i nějakou tou kritikou Modrého měsíce. "Bohužel" mne však nic nenapadá. Snad jen, že při pohledu na obálku jsem si vybavil známou scénu z filmu Obecná škola a kratičkou větu Zdeňka Svěráka: „Kde mám blatníky!“ Ani to nemění nic na tom, že nakladatelství Epocha vstoupilo do cyklu jeho zatím suveréně nejlepším dílem.

Laurell K. Hamiltonová
Modrý měsíc
Série: Anita Blakeová VIII.
Nakladatel: Epocha
Překlad: Pavel Toman
Obálka: Alžběta Trojanová
Redakce: Jiří Popiolek
Rok vydání: 2011
Počet stran: 416
Rozměr: 125 x 200
Provedení­: paperback
Cena: Kč