Listopad byl ve své půli. Měla jsem zrovna běhat venku, ale místo toho jsem seděla u kuchyňského stolu a povídala si o mužích, sexu, vlkodlacích, upírech a o té věci, které se neprovdané, ale sexuálně aktivní ženy bojí ze všeho nejvíc – o opožděných měsíčkách.
Anita se pokouší vrátit do starých kolejí poté, co se rozešla se svým vlkodlačím milencem. Vytvořila si cosi na způsob rodinného života, v němž její nový partner, leopardí kožoměnec Micah, nemá žádný problém s tím, aby se o ni dělil s Jean-Claudem, upířím vládcem města. Vše se uklidnilo do té míry, jak je to jen možné u někoho, kdo probouzí mrtvé, ...
Do St. Louis přijíždí cizí vyšší upír, mezi nemrtvými začíná bitva o území a Anita se ocitá v jejím středu. Jean-Claude, upíří Vládce města, ji chce pro sebe - jenže jeho nepřátelé mají jiné plány. A aby to všechno bylo ještě horší, v ohrožení je i Anitino srdce, když poznává zatraceně pohledného středoškolského učitele biologie Richarda Zeemana.
Musím se přiznat, že jsem si po přečtení knihy dal před psaním recenze pauzu, abych nezačal obdivnými výkřiky typu: „Anita je prostě nejlepší!“, nebo „Já tu holku prostě žeru!“. Nechal jsem to v sobě pěkně uležet a teď můžu s klidnou hlavou začít psát.
Nazvat Anitu holkou do nepohody je asi tak trefné, jako říct, že v knihách Jiřího Kulhánka občas ukápne nějaká ta krev. Co příroda Anitě nedala na výšce, to jí nadělila na drsnosti. Tahle kočka ostrá jako maďarský guláš ochucený žiletkami by mohla drtit v zubech diamanty jako Marfuša oříšky. Nic jiného jí často ani nezbývá.