UKÁZKA: J. Červenák, Mrtvý na Pekelném vrchu

Ukázka

Zisky, které měl Schemnitz z těžby zlata, stříbra a olova (ve válečných časech velmi žádaného), byly na městě rozhodně vidět. Rušné Horní náměstí, kde sídlili nejbohatší těžaři, by zahanbilo i Prahu a Vídeň, o Prešpurku nemluvě. Měšťanské domy se v posledních desetiletích pod dohledem italských a francouzských architektů rozrostly v hotové paláce a mnohé z nich měly vlastní opevnění. Všude se skvěly sochy, fresky a reliéfy se signaturou proslulých umělců. Po dlažbě neznečištěné splašky (nejstarší doly pod městem sloužily jako kanalizace) drkotaly honosné kočáry. Všude korzovali měšťané odění dle nejnovější módy.

A přece na město nebyl hezký pohled. Stačilo zvednout zrak nad třpytivé měděné střechy a do očí bodly bezútěšné poruby a spáleniště na okolních kopcích, zející jámy a haldy po povrchové těžbě či nevzhledné dřevěné konstrukce s rumpály a koňskými žentoury nad všudypřítomnými šachtami. Nad to vše stoupal černý dým z hutí a nesčetných uhlířských milířů. Vzduch už v tuto dobu páchl kouřem a štípaly z něj oči. Mrzutého Barbariče napadlo, že pro hříšnou duši je to dobrá příprava na pobyt v jámě pekelné.

Ve Schemnitzu se nikdy nešlo rovně, jen do kopce nebo z kopce. Osídlení se rozkládalo na svazích Paradajzu, Glanzenbergu, Tanádu a dalších kopců, prošpikovaných doly. Venku bylo pod mrakem, ale dusno, Barbaričovi v peleríně stačilo dojít po Růžové ulici na Horní náměstí a zpotil se jako tažný valach. I vnější a vnitřní radniční schody mu nelítostně připomněly nedostatek spánku a víno, ještě pořád kolující v žilách. Už na první podestě se musel zastavit a zhluboka se vydýchat. Robustní Wolf, který měl náskok několika schodů, se tázavě ohlédl.

„Je vám něco, pane?“

Barbarič si sundal tmavý klobouk s úzkou krempou a vysokým dýnkem a otřel si čelo krajkovým kapesníkem.

„Náročná noc. Dala zabrat slabinám i žaludku.“

Pousmál se v naději na trochu lidského porozumění. Obecní sluha místo toho pozvedl obočí jako kněz nad věřícím, který začal hlasitě chrápat uprostřed kázání. Barbaričovi zvadly koutky úst. Trochu si uvolnil krajkové okruží a pokračoval. Práh rychtářovy pracovny překročil s myšlenkou, že by měl udělat něco pro své zdraví. Bylo mu pětatřicet, polovinu života už měl dávno za sebou.

„Pane, notář je tady!“ zavolal hlásný z předsíně, kde za pultem seděl mladý písař Schweitzer.

„Díky, Wolfe. Vraťte se ke svým povinnostem,“ ozvalo se z otevřených dveří kanceláře. „Kde tak dlouho trčíš, Matěji?“

Barbarič pověsil klobouk a plášť na věšák a šeptem poprosil písaře o sklenici vody.

„Odpusť, spectabilis!“ otočil se ke dveřím. „Těžký život jediného právně vzdělaného muže ve městě. Musel jsem se věnovat naléhavému případu. Dotyčná osoba byla skutečně neodbytná.“

„Kdo by to do cudné paní Hagenové řekl?“

Barbarič ztuhl s číší vody na půli cesty k ústům. Písař se rychle odvrátil, aby skryl úšklebek.

„Paní Hagenová?“ pokusil se Barbarič o nechápavý tón a jediným douškem vyprázdnil sklenici.

„Nechme to být, Matěji. Pojď dál, nemáme čas.“

Barbarič zamračeně vrátil číši Schweitzerovi, kapesníkem si ještě jednou osušil čelo a zamířil do pracovny. Na prahu se překvapeně zarazil.

Baltazar Böhm nebyl sám. Naproti němu seděl urostlý, neoholený, zjizvený muž v zaprášeném vojenském oděvu. Po boku palaš, v bandalírovém pouzdře pistoli. Zpod hustého obočí, které mu dodávalo nerudný výraz zřejmě i tehdy, když byl v dobrém rozpoložení, si Barbariče měřily ocelově šedé oči.

Notář se musel ovládnout, aby si kapesník nepřitiskl k nosu – neznámý páchl koňským potem a bůhví, čím ještě.

„Kapitán Joachim Stein ze Stříbrné skály,“ představil ho rychtář. „Kapitáne, městský notář Matěj Barbarič.“

Stein vstal a toporně se uklonil – očividně to nedělal často. Barbarič zdvořilost opětoval. Když se otočil k rychtáři, Böhm už mu podával trochu zmačkanou listinu.

„Kapitánovo pověření.“

„Pálffyho parohy,“ podíval se Barbarič na pečeť. Nikdo žert neocenil, a tak se soustředil na text. Pak udiveně pohlédl na Böhma.

„Pokud tomu dobře rozumím, tak z příkazu vrchního velitele hornické oblasti musíme být od této chvíle k dispozici zde přítomnému kapitánovi. Splnit každý jeho rozkaz, i kdyby nás tu právě požádal, abychom mu vyprali šaty a naleštili holínky. Což, jak vidím a cítím, nesnese odkladu.“

„Rozumíte tomu dobře,“ potvrdil Stein kovovým hlasem.

Barbarič se k němu otočil. Důstojník ho stále zkoumal pichlavým pohledem a neobtěžoval se skrývat nedůvěru a pochybnosti.

„Tak tedy vítejte, kapitáne,“ řekl Barbarič teatrálně. „Vždycky se radujeme z těch vzácných okamžiků, kdy se kapitanátu nebo Dvorní vojenské radě uráčí odpovědět na naše prosby o vojenskou podporu. Pokud poslali jen vás, zřejmě jste muž vysokých vojenských kvalit a vydáte za sto husarů, o něž jsme žádali. Anebo jste na inspekci opevnění a posádky? Možná převezmete velení nad obranou města. Hejtmana Reuttera ale dosadili teprve nedávno, ještě si ani nevysloužil zákaznickou slevu v hospodě U hroznu…“

„Nic takového,“ zavrčel Stein.

„Tak o co jde, kapitáne? S jakým úkolem vás Pálffy poslal do Schemnitzu?“

Stein zachmuřeně pohlédl na rychtáře. „Jste přesvědčený, že tohle je vhodný člověk? I ten obecní sluha se mi líbil víc.“

„Chápu, že se vám nelíbí,“ pousmál se Böhm. „Je drzý, uštěpačný a to, co se dá říct pěti slovy, nafoukne na pět vět. Navíc je dnes v mizerné formě, bledý jako prostěradlo, očividně celou noc chlastal a dováděl s milenkou…“

Barbarič zvedl obočí.

„…ale rychle se vzpamatuje a bude připravený vás doprovázet.“

„Doprovázet kam?“ vyhrkl notář.

„Kam bude třeba, Matěji. Kapitán potřebuje někoho místního, kdo důvěrně zná schemnitské poměry, místní honoraci a je obeznámený s právními a vojenskými záležitostmi. Kdo se k tomu hodí víc než městský notář?“

„Městský hejtman,“ odvětil Barbarič pohotově. „Proč nepošleš pro Reuttera?“

„Protože, jak jsi před chvílí správně podotkl, je tu nový.“

„Za půl roku se určitě seznámil se vším, co by mohlo kapitána zajímat. Kromě toho, mé notářské povinnosti…“

„Na zasedáních rady tě zastoupí písař. Kdyby se vyskytlo něco naléhavého…“

„Písař? Slyším dobře? Nic proti Schweitzerovi, je vážně nadaný, ale opravdu si myslíš, že může převzít…“

„Matěji.“

Barbarič zachytil nervózní zachvění v rychtářově hlase a ztichl.

„Půjdeš ty,“ řekl Böhm pevně. „Kapitán Stein požaduje člověka, kterému důvěřuji. A ty toto kritérium navzdory mnoha nedostatkům splňuješ. Znáš skoro každého občana města, od hraběte komořího až po hornické předáky. Máš vrozený pozorovací talent a bystré uši – zachytíš každou klevetu, která proletí městem.“

„Každou očividně ne.“ Barbarič narážel na zvěst o něm a Ulrice Hagenové, která zjevně dolétla až na radnici.

„Navíc je o celé věci nutné vyhotovit podrobný záznam. Vyšetřování bude zřejmě ukončeno soudem a někdo přijde o hlavu. Není ani vyloučeno, že ta hlava spadne z krku obtěžkaného zlatem. Proto nesmíme udělat chybu. Na všechno dohlédneš jako zástupce městské rady. Ačkoli radní nebudou zasvěcení. Ani ty se nikomu nesvěříš.“

Barbarič se mračil. „Těžko můžu něco vyžvanit, když nemám tušení, o co jde. Jestli mám kapitánovi k něčemu být, musím vědět víc. Jinak to bude jen ztráta času. Kterou, jak jsem pochopil, si nemůžeme dovolit. Takže: vyšetřování čeho?“

Böhm se tázavě zadíval na kapitána. Stein dlouhou dobu mlčky hleděl na notáře. Pak se zhluboka nadechl.

„Ve Schemnitzu je zrádce podplacený Turky. Zřejmě někdo významný. Slíbil budínskému pašovi, že jeho oddíly dostane do města.“

Barbaričovo obočí vystoupalo vysoko do čela.

„Ty oddíly byly zneškodněny ještě v Dolní zemi,“ pokračoval Stein. „Ale zrádce je pořád zde a může s pohany zosnovat nový plán. Musíme ho odhalit a vydat do rukou spravedlnosti.“

„Jak? Máme nějakou indicii?“

„Indicii?“ nechápal Stein.

„Stopu, náznak, konkrétní podezření…“

„Pekelný vrch.“

Barbarič si vyměnil pohled s Böhmem a potom se zadíval zpátky na Steina. „Co je s ním?“

„Tam měl místní zrádce čekat na bezvěrce.“

„Jak by se dostali tak blízko k městu? Systém hradů a strážních stanovišť…“

„Měl je přivést jiný zaprodanec, horský průvodce. Toho mi před nosem vyfoukla tlupa hajduků. Jejich stopy vedly podél Krupinice přes lesy ke Schemnitzu. Myslím, že taky míří na Pekelný vrch.“

„Proč?“ zeptal se Böhm.

„Ten zrádce vodíval Turky už předtím. Někde má asi schovanou kořist z předchozích nájezdů.“

„A hajduci si na ni brousí zuby,“ přikývl Barbarič. „Předpokládám, že se chcete podívat na Pekelný vrch.“

„Ihned a bez odkladu,“ potvrdil Stein a vstal. „Váš nos to musí ještě vydržet, praní a leštění holínek odložíme na později. Obstarejte si koně.“

Anotace:

Historická detektivka s prvky špionáže a konspiračního thrilleru, ale i hororu, mysteriózního či dobrodružného románu od hvězdy české a slovenské fantasy. Napínavý děj se odehrává v Horních Uhrách v době tureckých nájezdů. Svéráznými hrdiny jsou ostřílený kapitán Joachim Stein - drsný, přímočarý a prostořeký válečný veterán a notář Matěj Barbarič - vzdělanec, diplomat a cestovatel se slabostí pro ženy a víno. Ti musí vyřešit případ vraždy šlechtice i pokus o velezradu.

Červenák, Juraj
Mrtvý na Pekelném vrchu /Mŕtvy na Pekelnom vrchu/
Nakladatel: Argo
Překlad: Robert Pilch
Počet stran: 288
Rok vydání: 2014
Cena: 298 Kč