RECENZE: Petr Jaroněk, Theomachia: Válka bohů
Článek od: Tereza Zelinová - 14.07.2023
Přemýšleli jste někdy nad tím, jak to bylo dál po Odysseově návratu domů z dobrodružné výpravy? Jestli žil šťastně až do smrti, Ithaka prospívala a všechno bylo krásně růžové do skonání věků? Taky vám tato představa připadá jako totální blbost? Jak jinak, historická data jsou tvrdá a hovoří jasně. Po skončení trójské války se pohybujeme v období písemného vzduchoprázdna, což ale neznamená, že se neděly věci, občas docela hrůzné. Kdo z nás by neměl rád řecké mýty. S nostalgií v srdci vzpomínám na čtvrtou třídu základní školy, kdy paní učitelka s úsměvem donesla nádherně ilustrovanou knížku od Eduarda Petišky Staré řecké báje a pověsti a začala nám z ní číst. Tato vstupenka do světa řeckých mýtů mi otevřela cestu, po které kráčím dodnes. Protože od mýtů je opravdu kousek k fantasy a mnohdy se tyto světy překrývají, splývají nebo se stávají jedním. A právě o propojení antických mýtů, historické spekulace a fantasy se pokusil Petr Jaroněk v Theomachii: Válce bohů.
Mýty nejsou Jaroňkovi cizí. Ve svých dvou předchozích knihách zkombinoval slovanské báje, hlavně tedy nestvůry, a historii. Vznikl docela pěkný a fungující fikční svět, až si říkám, že je až trochu škoda, že z nich utekl do prosluněného Řecka. Nezbývá nic jiného než doufat, že se do naší kotliny zase někdy vrátí. Jeho tvorbou rezonuje téma boje lidí proti rozmarům božských bytostí. A právě v Theomachii je tento marný boj zřetelný maximálně. Aby ne, sám Petr Jaroněk v doslovu dodává, že celým jeho záměrem bylo opravdu vytvořit pokračování Illias a Odyssey a jestli si alespoň matně vzpomínáte, nebudu ukazovat prstem, kdo za všechny události v eposech mohl.
Příběh nás zavede do antického Řecka do doby po trójské válce. Achájové se vrátili domů jako vítězové a užívají si blahobytu. Objevuje se ale nové nebezpečí, které vyvolá nevyhnutelnou změnu. Na severu povstává mladý princ Dóros předurčený díky svému původu velkým věcem. Stává se chráněncem bohyně Athény, jež stále vede žabomyší války se svým bratrem Áreem. Další příběhová linka sleduje osudy jeho syna cestujícího s bývalou amazonkou Adrasteiou. Jejich osudy se střetnou v závěrečné epické bitvě, kde proti sobě stanou bohové a vojska téměř celého Řecka. Mykénská civilizace zaniká a doba bronzová mizí v propadlišti dějin. Stejně jako Achájové. A jak to tak vypadá, tak Jaroňkovi bohové rozhodně nejsou tak nesmrtelní, jak se na první pohled může zdát.
Jsem velice vděčná za to, že Epocha opět sáhla po tvrdé vazbě, což při rozsahu 528 stran přináší jistotu, že se vám při čtení kniha nerozpadne. Na vnitřní straně desek na nás čeká mapa Řecka, což se ukazuje jako chytrý tah, pokud se chcete během čtení i trochu orientovat v prostoru. Uvítala bych i nějaké naznačení tras hlavních hrdinů, ale to by mohlo trochu prozradit zápletku. O obálku se postaral Jiří Arbe Miňovský, jehož tvorbu jsme již mohli vidět na přebalech Legie. Pocit návaznosti na Illiadu a Odysseu navodí citáty z eposů. Jsou vyvedeny v řečtině a doplněné o český překlad. A pro všechny, kteří permanentně někde zapomínají své záložky (já se řadím mezi ně, a tak se občas stane, že sahám po roztodivných materiálech, papírovými kapesníky začínaje a jízdenkami konče), mám skvělou zprávu. Součástí je i látková šňůrka, která je pevně připevněná k vazbě, takže ji jen tak neztratíte.
Po pomalejším startu, kdy čtenář musí opravdu dávat pozor, co se kde děje a kdo je kdo, se kniha rozvine do neuvěřitelných rozměrů. Jaroněk nám servíruje to nejlepší z epické, historické a mytické fantasy. Je pravda, že docela dlouhou dobu trvá, než se tam nějaký nadpřirozený prvek objeví, tak jako tak neočekávejte ohnivé koule nebo blesky. Nadpřirozeno je ale prosyceno životem každého obyvatele tohoto fiktivního světa. Víra v bohy je silná, každý kmen má svého kněze, který hovoří s bohy a provádí rituální oběti. Stále se pohybujeme v částečně mytickém čase, kdy bohové vesele lumpačí se smrtelníky a smrtelnicemi a mají spolu děti, které jsou předurčeny k velkým věcem. Kromě jasné návaznosti na Illias a Odysseu se v knize setkáváme i s referencemi na další starořecké mýty. Největší vliv na vývoj příběhu má Heraklovo setí dračích zubů, s hrdiny se podíváme i do bájné Kolchidy, města Zlatého rouna. Autentičnosti mýtu dodávají i pojmy jako hybris (zhoubná pýcha, zpupnost), nebo kleós (naplnění hrdinské cesty). Samostatnou entitou jsou bohové. Jaroněk navazuje na hésiodovskou tradici a líčí je jako bytosti s vášněmi, s tužbami a nenávistí. Za největší projev božské moci je zodpovědný Hefaistos. Ten vytvoří kolos, který promluví do závěrečné bitvy. Další projev magie ale už očekávat nemůžeme.
Petr Jaroněk se s tím rozhodně nepáře. Ráchá hrdiny v tom nejšpinavějším bahně a bez mrknutí oka je schopen je připravit o jejich nejbližší a veškeré životní jistoty. Až si říkáte, že Odysseus to měl vlastně docela v pohodě a jeho desetiletá plavba byla vlastně exkurze po ostrovech v Jónském moři. Postavy jsou plastické, uvěřitelné, a i přes své všechny božské konexe a původ nejsou namakanými bezduchými odlidštěnými stroji. Krvácí, milují, nenávidí, mají své naděje a sny, které ale v některých případech bohůmžel naplnění nedojdou. Během čtení mi v mysli rotovala samá superlativa. Epické. Dechberoucí. Nečekané. A v závěru obrovský aha moment, proč se hlavní postava románu jmenuje Doros. Knihu jsem dočítala v noci, tak si dokážete asi představit, kolik světla najednou v pokoji bylo.
Theomachia: Válka bohů je skutečně velkolepý opus, který v historické skořápce ukrývá chutné fantasy jádro. Velice oceňuji připravenost autora. Příprava v tomto mixu subžánrů je velmi důležitá a nesmí se podcenit. Je zapotřebí pochopit a nastudovat si historické souvislosti, kulturu a reálie. Potom bez starostí a s lehkostí můžete vystavět něco tak úchvatného, co se podařilo Petru Jaroňkovi. Jeho tvorba má rozhodně vzestupnou tendenci a já se těším, kam nás zavede příště.
Theomachia: Válka bohů
Petr Jaroněk
Nakladatel: Epocha
Obálka: Jiří Arbe Miňovský
Rok vydání: 2023
Počet stran: 528
Provedení: vázaná
EAN: 9788027801183
Cena: 374
- Přidat komentář
- 4305x přečteno
Komentáře
Tlustý zlý strý... odpověděl/a v Trvalý odkaz
Tahle recense ve mně budí dvě
Tahle recense ve mně budí dvě otázky: 1) Kde a kdy, u všech hromů Diových, zrovna Hérakles sil dračí zuby? (Dělali to při dvou různých příležitostech Kadmós a Iásón, ale o Héraklovi to slyším prvně.) 2) Čím konkrétně Theomachia na Illiadu a Odysseu navazuje? Nevidím tu ani jedno jméno, ať už osoby či místa, které by ji s příběhem trójské války přímo svazovalo... (A že by se jich našlo dost, ostatně už v původní řecké mytologii je celý věnec příběhů, které o událostech po válce pojednávají - všechny vlastně ve spojitosti s rodinou krále Agamemnóna. Plus za Římany Vergilius připojil Aeneidu, která je o tom, jak uprchlíci z Tróje založili Řím.) Pokud jde jen o to, že rozhádaní bohové nadále dělají podrazy jeden na druhého, to se na Olympu dělo furt, kvůli tomu není třeba se odkazovat právě na Homéra.
No a k té otázce, položené hned v úvodu: Odysseus na Ithace šťastně nežil, o tom ani není třeba přemýšlet. Petiška myslím tenhle detail vynechal, nicméně v Odyssei to je - protože Odysseus vymordováním Penelopiných nápadníků porušil boží zákony (byli pod jeho střechou, čili se na ně vztahovala ochrana pohostinství), byl neprodleně odsouzen, aby okamžitě vyrazil na další cestu, ze které se nesměl vrátit, dokud nesplní jistý ne zrovna jednoduchý cíl... K čemuž dodávám, že nevím o nikom, kdo by zrovna tohle bloudění literárně zpracoval, ač si o to vyloženě říká. Toliko H. R. Haggard napsal kdysi hodně zajímavý román Touha světa - já mám předválečné vydání, ale v devadesátkách to vyšlo znovu pod názvem Odysseův návrat -, jehož entrée je v tom, že se O. z téhle druhé cesty zrovna vrátil, leč na Ithace našel jen spálené kosti po morové epidemii (včetně Penelopiných) a bohyni Afroditu, která mu vynadala, že v minulosti sloužil kdejakému božstvu, jen jí nikdy (neboť soužití s Penelopou bylo sice jakožto manželství vzorné, ale žádná velká vášeň v něm nebyla), a obratrem ho poslala na TŘETÍ cestu. Kam a proč, to je pak znamenitý kolotoč, doporučuju.
Tlustý zlý strý... odpověděl/a v Trvalý odkaz
Aha, malá oprava - to nové
Aha, malá oprava - to nové vydání se nejmenuje "Odysseův návrat", nýbrž "Odysseus - Poslední boj". Tož tak.
standa.e odpověděl/a v Trvalý odkaz
Samotná Odysseia končí tím,
Samotná Odysseia končí tím, že Odysseus vyprávé Pénelopé o věštbě věštce Teireisia z podsvětí, že znovu vyrazí do světa nesa veslo. Až dorazí do země, kde nesolí jídlo a moře neznají. Až potká chlapíka, co se ho zeptá, proč nese lopatu, musí ji zarazit, vykonat oběť Poseidonovi - pak se vrátí domů, vykoná oběti a zemře jako klidný stařec uprostřed šťastného lidu. Pénelopé si z toho vyvodí, že Odysseus unikne nástrahám a dožije na Ithace spokojeného stáří. Načež... "Služka vyklouzla tiše, zhasl svit na prahu. A ti dva zapomněli všech strastí a ulehli na lože, jako by nebylo dlouhých dvaceti let." Může jít o příní otcem myšlenky, protože podle znění věštby se stejně tak může vrátit až jako stařec.
Každopádně věštba hovoří o spokojeném lidu, z jehož náruče si jej smrt odvede. A nikde explicitně nevysvětluje, proč bude muset znovu na cestu. Jen hovoří o Poseidonově hněvu, že vypálil oko synu jeho. Nakonec, na vraždění ženichů do určité míry a nepřímo participovala i Athéna. Vycházím z Šrámkova překladu z vydání v roce 1986 v NV.
Ale až teď mi docvaklo, že se Mijazakiho Naušika z větrného údolí jmenuje stejně jako princezna Nausicaa, jež našla Odessea v rákosí, kam se zatoulal jí nešikovně vržený míč...
Tlustý zlý strý... odpověděl/a v Trvalý odkaz
No jo, mám tu tentýž překlad
No jo, mám tu tentýž překlad (akorát ve vydání z roku 1940). Čert ví, kde jsem sebral tu informaci (nebo domněnku), že to bylo kvůli ženichům... Každopádně Poseidón se zapříčinil už o většinu z těch deseti let prvního návratu, žejo. A co se týče Haggarda, ten o téhle druhé cestě - kromě toho, co už bylo dáno věštbou - praví, že: "Přišel z cizích zemí, z Bran Slunce a Bílého Ǔskalí, z podsvětí Duší a od národa Snů"... Sám si to vykládám tak, že byl někde na Sibiři.
(Jo, a možná Haggard může i za to, že jsem si to spojil s těmi nápadníky. Neboť je to tu jaksi pohromadě: "...pobil své protivníky ve vlastním obydlí a opět získal svou ženu. Ale ani v rodné zemi nebylo mu dopřáno spočinouti, protože na něm spočívala kletba a dílo musilo býti dokonáno.")
Střelec odpověděl/a v Trvalý odkaz
Koukam
Koukam, že uprchlíci z Troje toho podle pověstí založili víc, kromě obligátního Říma taky Londým a možná i něco dalšího (snad někde v povodí Missouri na jedné a v povodí Indu na druhé straně). Z toho hlediska se Trojská válka jeví spíš jako akce "Kulový blesk" kolem světa (nebo "do vrabců jako když střelí").
Tlustý zlý strý... odpověděl/a v Trvalý odkaz
Nepletu-li se, to o Londýnu
Nepletu-li se, to o Londýnu je pozdně středověké nebo raně renesanční dílo, které se snažilo navázat právě na Aeneidu. Což by nakonec bylo v pořádku, vždyť Londinium skutečně postavili Římani... Ale jo, uprchlíci z Tróje byli nějakou dobu hodně vytížení. Teprve nějak v devatenáctém století po nich štafetu převzali uprchlíci z Atlantidy.
matob odpověděl/a v Trvalý odkaz
Tomáš nebo Petr?
V půlce recenze je p. Jaroněk Tomáš, v půlce Petr....
Monika Slíva odpověděl/a v Trvalý odkaz
Olala!
Olala! Šotek si nám pěkně zařádil! Že ani sám autor knihy si toho nevšiml :-D
Děkujeme za bystré oko. Opraveno! :-)
Přidat komentář