RE: ZKOSTNATĚLÁ ČESKÁ FANTASTIKA

Článek od: Leonard Medek - 16.02.2020

Slečna – či paní? – Eylonwai tady nedávno zveřejnila článek, kterým v sobotu po ránu leckomu zčeřila žluč. Mne nevyjímaje; ani ne tak tím, CO hlásala, jako spíš tím, JAK... (Že to celé mělo velmi útočný tón, mi přestalo připadat až při čtvrtém čtení; pocitu, že je mi tu vnucováno něco, o co ani v nejmenším nestojím, jsem se nezbavil dosud – ale o tom až nakonec.) Diskuse pod onou statí je velmi výživná, a leccos z toho, co tam padlo - hlavně reakci Leoše Kyši -, bych ochotně podepsal. Sám jsem ale měl pocit, že budu potřebovat trochu víc místa... Takže tady to máte. Jen mějte na paměti, že mluvím sám za sebe – aneb, jak to kdysi formuloval kterýsi z montmartreských klasiků, tuším, že Alphonse Allais: „To jest můj názor a já sám jej sdílím...“

* * *

Pro začátek obecně. Autorka článku říká tohle:
Pokaždé, když otvírám knížku od českého autora – a v posledním roce se mi to vlivem okolností stávalo častěji než dřív – se nedokážu ubránit neblahému očekávání. Můj strašák? Zažitá schémata, tradiční hodnoty, konzervativní postoje a hlavně – obavy z vykročení do neprobádaných končin.
A o kousek dál:
Jak já to vidím, typickým českým autorem SFF je tělnatý strejda, který na stránkách svého románu jakožto bijec v conanovské bederní roušce máchá obrovským mečem, aby vysvobodil vděčnou princeznu. Nebo se vybaven zaklínačskými hláškami honí za svou osudovou femme fatale. Případně si navlíkne maskáče a ve zpomaleném záběru střílí všechno okolo, ženský nevyjímaje. Namakaní borci, co všechno zvládnou levou zadní a dlouhovlasé krásky na ozdobu všude, kam se podíváš.
(Tady si neodpustím malé rýpnutí: proč to zdůraznění „ženský nevyjímaje?“ Buďto trváme na rovnoprávnosti, a pak ty „ženský“ jsou – podle okolností – naprosto stejní ozbrojení protivníci nebo stejně politováníhodné oběti z řad kolemjdoucích jako chlapi. Anebo zaujímáme postoj, že jakožto slabší pohlaví si zaslouží zvláštní ochranu – znáte to: „Ženy a děti napřed!“ -, ale to už jsou přesně ty odmítané „tradiční hodnoty a konzervativní postoje“... Leč zpět k věci.)
O popisu v druhé citované části sama říká, že je to nadsázka. Já bych jej označil za docela přesný – s jednou výhradou: takto vypadala česká fantastika v druhé půli devadesátých let, před více než dvaceti roky. (Tedy snad až na toho nešťastníka se zaklínačovskými hláškami a femme fatale; nic takového si nevybavuji ani tehdy, ani v současnosti.) Od té doby jsme se dostali nepoměrně dál. Autorů fantastiky již není s bídou několik desítek, ale spíše několik stovek, a žánrová pestrost dosáhla míry, jakou jsme si tehdy ani nedovedli představit... Stejně jako počet vydávaných titulů – míním tuzemských, ovšem o překladových to platí taky.
Pochopitelně, kvantita a kvalita nikdy neznamenaly totéž, a ani jedna z nich zároveň nezaručí originalitu. Co se kvality týče, Jan Křeček v komentáři u původního článku zmínil, že jedním z největších současných problémů je zřejmě práce s jazykem, a že se to týká české literatury obecně, nejen fantastiky. Nuže, právě ve fantastice s tímhle asi nenaděláme nic: pracovat s jazykem (jako vůbec psát) se člověk naučí jedině tak, že sám (dlouhodobě) píše, a že přečte tuny (co nejrůznějších) knih. To zabere čas, spoustu času, jenže fantastika je především doménou mladých – přičemž podle staré americké zkušenosti málokdo u ní vydrží déle než deset let... (Odtud označení „dinosaurus“. Kterýsi komentátor Eylonwaina článku jej použil hanlivě, avšak původně mělo význam naopak úctyplný, znamenalo autora, jenž se udržel u žánru – a na výši – několik desítek let. Na druhou stranu nepopírám, že stejně jako mladé psavce, kteří se doopravdy pracovat s jazykem  ještě neměli kdy naučit, tu máme i postarší, kteří se to zjevně už nenaučí.)
Na tohle si ovšem paní – či slečna – Eylonwai nestěžuje, a popravdě řečeno, ani já. Jistě, nevidím v dohledu – snad kromě Petra Stančíka – nikoho, kdo by po této stránce dorovnával kvality Eduarda Basse, Karla Čapka nebo Vladislava Vančury, jenže ono to ani není potřeba; dobrý příběh je důležitější než slovní ekvilibristika. A že se občas dostane ke knižní publikaci (nemluvím o časopisech, tam platí jiná měřítka) text, nad kterým si říkám: „Probůh, ten chlap/ženská neumí poskládat kloudnou větu“? To padá na hlavu odbyté redakční práce – když už nakladatelství přijme něčí dílo, mělo by si dát tu námahu a spolu s autorem je došlechtit do stavu takové dokonalosti, jak to jen jde... Ta poctivější to dělají.
Takže jinak. Teď zdánlivě odbočím – je dobře si uvědomit, je, že literatura (respektive beletrie) odjakživa měla a má tři základní funkce:
1. ZÁBAVNÍ. Poskytnout úlevu od všedních starostí, prostě vzít čtenáře na chvíli někam jinam a nechat jej zapomenout. Termín „úniková literatura“ byl kdysi zaveden jako deklasující, ale já to tak neberu – únik je potřeba, a v čem rušnějším světě žijeme, tím víc.
2. EDUKAČNÍ. Poučit čtenáře o věcech, které nezná, a/nebo jej vychovávat.
3. REFLEXIVNÍ. Být zrcadlem společnosti, poukazovat na její nešvary a nedostatky a – v ideálním případě – ukázat cestu k nápravě.
Ovšemže málokterá kniha splní všechny tři najednou (čiré dystopie jako Orwellova 1984  první úlohu dokonce už z podstaty vylučují). Nicméně trvám na tom, že splnění i jen jedné postačuje, aby kniha měla právo na existenci.
Nic si nenalhávejme, v případě fantastiky (české stejně jako jakékoli jiné) platí, že naprostá většina produkce nemá větší ambice než naplnit bod číslo jedna. Ale nemyslím si, že je to špatně: i tak čtenář dostal, co měl... S tím souvisí častý výskyt „zažitých schémat“ - ano, v knihách, které se dostanou na trh, převažují, převažovala a vždycky převažovat budou. Nikoli z autorské lenosti (každý spisovatel hodný toho jména je šťastný, když se mu podaří vymyslet, no, když už ne „něco, co tu ještě nebylo“, tak aspoň způsob „jak to udělat jinak“), ale z toho prostého důvodu, že fungují... A čtenář (většinový čtenář) je má rád. Neočekává, že když se hrdina půlku románu honí za proradným čarodějem-únoscem princezny, ve třetí čtvrtině náhodou potká děvečku, do které se zamiluje, na všechno se vybodne a po zbytek života bude v místní stáji kydat hnůj; on se chce na konci dočkat pořádného epického souboje, po němž hrdina vítězně odkráčí do západu slunce (ať už s princeznou nebo bez). A tak dál, podle typu příběhu si doplňte sami...
Zároveň je tohle první místo, kde se se slečnou – či paní – Eylonwai dostávám do rozporu. Srovnávat celou českou fantastiku s překladovou literaturou není fér; aby to mělo smysl, bylo by se potřeba držet jednotlivých (sub)žánrů. Totiž: šlo by to u těch, jichž u nás vychází mraky – což je především tzv. „krmná fantasy“ (pejorativní, leč přiléhavé označení pocházející už z devadesátých let), jenže tu u nás vlastně nikdo nepíše, a young adult (ta v Čechách své autorky má, a mám dojem, že kvalitativní úroveň je zhruba stejná; nečtu to, tohle nechť posoudí jiní). Ze světové sci-fi ale vidíme jenom výběr, ponejvíce právě ty knihy, které si vysloužily nějaké ocenění, a byť posledních několik let bohůmžel udílení prestižních cen hodně ovlivňuje „společenská správnost“, pořád díla, která na ony ceny dosáhnou, patří ke špičce. Museli bychom znát i zbytek toho ledovce, všechnu tu neoceněnou droboť, aby srovnání mělo smysl; takhle kulhá na všechny čtyři..
No nic, pojďme dál. Druhý bod, edukační funkce... Poučit čtenáře o novinkách v oboru vědy, to je už od Vernových časů výsada technické, „hardcore“ odnože SF. Ta je u nás nedostatkové zboží – z prostého důvodu: vyžaduje obrovskou vědeckou erudici autora... Takových lidí je málo - v Čechách vím o třech (Dufková, Fritz a Julie Nováková), na Slovensku jen o jednom (Plauchová). Pokud jsem někoho přehlédl, nechť mi to odpustí; není v mých silách sledovat všechno. Částečně tuhle roli ovšem supluje space opera (která tady v posledních letech utěšeně vzkvétá) a military SF (dtto). Kromě toho máme dosti silně zastoupenou historickou fantasy, která pod pláštíkem fantastiky přináší čtenářům střípky dějepisu. Je to málo? Já myslím, že ne...
Druhá část druhého bodu, vychovávat čtenáře; jinými slovy, předkládat mu mravní vzory. To už je trochu ošemetnější... Avšak dokonce i (anti)hrdinové „české akční školy“ mívají v sobě kousek cti, která je žene; v klasické sword and sorcery býval mravní kodex protagonisty (chránit slabé, pomáhat utlačovaným, bojovat proti zlu atd.) natolik silný, že si nezadala s foglarovkami. V posledním čtvrtstoletí, pravda, díky obecné relativisaci dobra a zla, prosazované všelikými pokrokáři, se i v české tvorbě tenhle princip dost oslabil, což je škoda (tím neříkám, že by postavy měly být černobílé; jen, že by každý autor měl bedlivě uvážit, kam až se na té stupnici mezi oběma póly pustí). Celkově ale myslím, že i tohle je u nás v pořádku; pisálků, kteří si za mustr vezmou někoho jako Lobo, máme zaplaťbohům pořídku.
Třetí bod, společensky reflexivní funkce. Ano, tady je zdejší situace tristní, uznávám. Jde o statistickou záležitost: autorů, kteří „mají co říci“ - a mají vůli to říct a dozráli natolik, aby byli schopni to adekvátně sdělit – se obecně rodí pomálu, všude, nejen v Čechách... V současné době jediný žijící, kdo tyhle podmínky splňuje (a o kom vím), je podle mne František Novotný, a buďme vděčni aspoň za něj. Malér je v tom, že to nijak neovlivníme – tohle puzení musí být přímo v člověku, nadiktovat je nelze. Jediné, co můžeme, je čekat a doufat...
Když to shrnu, ano, současná česká fantastika má takřka výlučně zábavní ráz a děl, jež si zaslouží přívlastek „s přesahem“, je v ní žalostný nedostatek. Taky bych viděl rád, kdyby se jich objevovalo víc... Avšak ta „pouze zábavní“ tvorba je natolik rozmanitá a v obecném průměru natolik dobrá, nakolik může být. Za posledních přibližně pětadvacet let jsme učinili takový pokrok, že jen žasnu. A jsem spokojen.

* * *

Následuje ta ožehavá část. Velmi pravděpodobně leckomu taky zčeřím žluč, ale co už... Paní – nebo slečna – Eylonwai napsala ještě toto (mluví o vybraných oceněných amerických autorkách):

Zadruhé, žádná z těchto žen se nebojí psát o tématech, která pálí moderní společnost – feminismu, genderu, rasismu, ekologii. A to tak dobře, že sbírají jednu literární cenu za druhou. Tohle jsou knihy, které dokážou změnit svět. A u nás? U nás jsou výše zmíněné pojmy málem sprostá slova, a že by se nějak propašovaly do fantastiky?

No dobře, v zásadě by se dalo říct, že žádá, aby se u nás vyskytlo víc autorů, věnujících se oné třetí funkci literatury; nic proti tomu. Dělá to nicméně dost nešťastně. Když jsem v komentáři u jejího článku poznamenal, že volá po agitkách, bránila se, že ne, jenže ono to má obezličku. Každé dílo, postavené primárně na tom, aby propagovalo to či ono (nebo boj proti tomu či onomu), je agitkou; Ayn Randová stejně jako třeba Hugovi Bídníci (ti dokonce hned dvojmo, v prvním plánu mlhavě socialisticky a v druhém se velmi konkrétně – o to však nenápadněji – opírají do problematiky opuštěných a zanedbávaných dětí). Rozdíly jsou jen v tom, jak moc to z nich čiší; u těch nejkvalitnějších si toho ani nevšimnete... Leč o to koneckonců ani nejde. Podstatné je, že výběr dotyčných „témat, která pálí moderní společnost“ (v článku jinde byla ještě zmínka o homosexualitě), spolu s již citovaným odporem k „tradičním hodnotám a konzervativním postojům“, celkem jasně říká, že autorka zároveň chce, aby ten někdo zaujímal docela přesně politicky vymezené posice. A to je malér.
Neskrývám, že sám stojím na opačné straně barikády. Tradiční hodnoty (a konservativní postoje) vnímám jako pilíře, jež (dosud a jakžtakž) drží pohromadě naši chátrající civilisaci, a některá z těchto citovaných témat – tak, jak jsou v současné době traktována - považuji za marginální a přefouknutě zveličovaná, zatímco jiná považuji za umělé a společensky škodlivé konstrukty. (Mohl bych rozepsat, co z nich jak a proč, a vlastně jsem to původně i zkusil. Nechal jsem toho, když jsem si uvědomil, že už jenom heslo „ekologie“ by vydalo na článek delší než tenhle... A že tahle stať by měla být pojednáním o literatuře a nazírání na ni, nikoli politickým provoláním.) Rovněž si uvědomuji, že svrchu uvedená pasáž mne tak nazvedla především právě proto. Jenomže ono je to špatně i bez toho. Je to úplně stejně špatně, jako kdybych já zatratil českou fantastiku dejme tomu proto, že nedostatečně reflektuje ruskou snahu znovu kompletně opanovat  bývalé dominium Sovětského svazu... Jednostrannost je špatná vždycky. A literaturu nemůže postihnout nic horšího, než když jí někdo diktuje, o čem má být. Probatum est.

* * *

Ale vraťme se do obecnější roviny. Témata, o nichž je řeč, jsou – ponejvíce ke škodě právě těch skupin lidí a záležitostí, jichž se dotýkají – těžce zpolitisovaná; to je jejich neštěstí. Zeptejme se ale na tohle. Proč vůbec někdo píše právě o nich? Napočítal jsem celkem tři možnosti:
Za prvé, MÓDNOST. Přístup „Hele, tomhle teďko frčí, já o tom vlastně nic moc nevím, ale nevadí, napíšu o tom taky...“ Pohnutka dosti pitomá, nicméně obvyklejší, než by se zdálo. Z ní se rodí povídky, které veřejnost nikdy nepozná, protože v soutěžích zákonitě propadnou kamsi na poslední místa; historky, kam je „jen proto, aby to tam bylo“ nacpáno tolik homosexuálů (nebo nadpřirozeně silných žen-bojovnic nebo černošských družiníků kněžny Libuše nebo čehokoli jiného) tolik, až to vypadá, že bez ohledu na běžnou realitu vůbec nic jiného neexistuje... (A než mi někdo začne oponovat, že třeba v Gaimanových Anansiho chlapcích vystupují jenom černoši a jaká je to skvělá knížka, podotýkám, že jednak ten příběh na tom, že se odehrává výhradně v černošských komunitách, stojí, a druhak, že je to napsáno takovým způsobem, že jsem přečetl víc jak půlku, než mi docvaklo, že tomu tak je. Klobouk dolů.)
Za druhé, PRACHSPROSTÁ VYPOČÍTAVOST. „Jsou tu momentálně mocné skupiny, které tlačí na to, abychom psali právě o tomhle, tak to budeme psát...“ Přístup, ze kterého podezřívám naprostou většinu oněch (nejen) amerických autorek a autorů, kteří zmíněná témata volí (ano, včetně těch cenami ověnčených; zmiňované tři dámy načtené nemám, ale třeba u Michaela Chabona, který ať píše, co píše, za každou cenu tam musí mít homosexuální židovský pár, to vnímám hodně silně). U nás se zatím snad neobjevil; psaní pro tuzemce není prostředkem obživy, čili si můžeme psát, co se nám zlíbí... Buďme za to vděčni, společenský stav, který umělce k něčemu takovému žene, mi až moc připomíná první polovinu padesátých let s výběrem „buď socialistický realismus, anebo držet hubu“.
Za třetí, VNITŘNÍ POTŘEBA. Přesvědčení, že „tohle je to, co mě pálí a co říct musím...“ Ano, tohle je důvod, který schvaluji. Nezaručí, že vznikne dobrá kniha; zdaleka ne každý, kdo aspiruje na plnění třetí funkce literatury má kvality – jak řemeslné, tak lidské -, aby v tom úkolu obstál. Případně se může stát, že i zkušenému harcovníkovi se ve svatém rozhořčení kormidlo jaksi vymkne z ruky (příkladem budiž Michael Crichton, Říše strachu: dialogové pasáže, ve kterých faktograficky rozebírá jednotlivé aspekty enviromentalismu, jsou skvělé, avšak příběh, jímž je poslepoval, je prostě slabomyslný).
Jestliže tu potřebu skutečně máte, pište. Ale musí to být vaše potřeba, nikoli fáborek, kterým vám někdo mává před očima... A to je, co jsem chtěl říci.

 

Komentáře

Patrně se ode mne žádá, abych nějak zareagovala na reakci, musí-li to tedy být…


(Poznámka na úvod: budu psát velké V, protože si Vás jako autora velmi vážím, Vaše už téměř dvě desetiletí staré spolu-dílo je dodnes mou pravděpodobně nejoblíbenější knihou české fantasy – a tato reakce nemá tudíž v žádném případě za cíl jakkoli se Vás dotknout.)


K útočnému tónu – jelikož se do komentářů přihnalo spoustu lidí s vidlemi, patrně na tom něco bude. Mít dar vidění do budoucnosti, asi bych připravila něco propracovanějšího než spontánní mozkový zvratek. Možná by to bylo mírnější, kdoví. Nečekala jsem, že to bude mít tak zdrcující dopad a hlavně takový – neuvěřitelný, opravdu – dosah. Že si to spousta autorů vzala osobně… nu, taky to o něčem vypovídá.


Co mě trochu udivuje, je to, jak důkladný náhled máte do mysli čtenářovy. „Čtenář ne/očekává… Ne/má rád…“ Kde berete takovou jistotu? To víte, že čtenář, ta nenažraná potvora, sáhne po tom, co mu předhodíte. Když totiž není z čeho vybírat… Na tomto místě, zdá se mi, poněkud generalizujete.


„Srovnávat celou českou fantastiku s překladovou literaturou není fér“ máte pravdu, není to fér, protože ta česká zdaleka nedosahuje kvalit té překladové… A jsme zase na začátku.


Moc nerozumím Vašim poznámkám k edukační funkci literatury, na mě je to nejspíš až příliš mimeticky zaměřené (a mimesis je koncept v literární vědě dávno překonaný) a ostatně to moc nedává smysl – copak hrdinský ideál vychází ze skutečnosti? Copak je koncept dobra a zla cokoli jiného než literárně fikční konstrukt? V obrovské míře je to založené na křesťanské morálce (před-křesťanští hrdinové byli brutální válečníci, které zajímala jen sláva a čest – mytologické postavy, antičtí héroové… To až rytířský román představil hrdinu, který chrání slabé, udržuje čistotu těla a mysli, denně se modlí… a tak dál, známe to) – měla jsem za to, že zrovna Vy křesťanství příliš neholdujete, proto jsem poněkud zmatená a zaráží mě ti Vaši špinaví „pokrokáři“, ale možná jsem vedle…


Z podobného důvodu mi nejde do hlavy Vaše slabost pro konzervativní postoje – tedy pokud je moje informace o Vaší averzi ke křesťanství správná. Naprostá většina těch Vašich „pilířů společnosti“ přece vychází z Bible (bohužel…). (Odpusťte mi, pokud jedu už na příliš osobní rovině, snažím se vžít do Vašeho pohledu.)


Obšírně mluvíte o politice, ale já Vám povím o jiném „maléru“ – dobrovolně přiznávám, že cokoli, co se jen vzdáleně týká politiky ve vlastním slova smyslu, jde okolo mě stokilometrovou vzdáleností. Nesleduji žádné zprávy, nečtu noviny ani novinky, aktuální dění zkrátka není nic, čím bych ztrácela čas. Takže to vnímám patrně z úplně opačné strany než Vy. A v tom vidím ten „malér“ zase já – jste na politické postoje, tendence a ideologii tak zvyklí, že si ty politické brýle nedokážete sundat a vidět to chvíli bez jakéhokoli společenského zatížení. Pokud používám „politické“ termíny, budiž, kdoví, je to možné. Ale „politický“ obsah v nich nehledejte. To, co jsem napsala (ano, vím, mám tam slovo „společnost“), vychází čistě ze mě, z toho, jak to cítím a jak se cítím. Zmíněné knihy – a jiné – mi umožnily vnímat jisté věci jinak, třeba z úplně odlišného hlediska, uvědomit si něco zásadního, nazírat na něco zcela novým způsobem… Tahat do čtení politiku mi zní trochu jako neschopnost přemýšlet samostatně a mimo rámec vymezený společností. Copak už nejsou lidi schopní se od toho politováníhodného mumraje na chvíli odpoutat a zeptat se sami sebe „Co si o tom vlastně doopravdy myslím?“. Chcete-li namítnout, že politice se nejde v dnešním světě vyhnout, že ji dostáváme do krve s výchovou atd., nebudu odporovat, ale naopak to rozvinu – proč tedy nevzít literaturu jako prostředek k tomu odpoutat se od toho? Nevím, někdo toho možná není schopný, ale pro mě má v tomhle ohledu literatura obrovský potenciál. Bavte se o politické stránce věci, beze všeho, můj domnělý postoj z toho však prosím vynechte, protože neexistuje… (Dává tohle smysl? Doufám, že ano, nejsem si úplně jistá, jak konkrétně tohle vysvětlit…)


Trochu mě mrzí, že „zmiňované tři dámy“ načtené nemáte, možná by pak diskuze vypadala jinak.


„Jednostrannost je špatná vždycky. A literaturu nemůže postihnout nic horšího, než když jí někdo diktuje, o čem má být“ – co ale načtené máte, jsou evidentně komentáře pod článkem. Škoda, že berete v úvahu jen ty, které se Vám hodí. Tuším, že v jednom jsem se celkem důrazně ohradila proti tomu, že bych snad v původním textu jakkoli žádala, aby autoři psali jen o zmiňovaných tématech. Jak by mě – nebo kohokoli jiného – něco takového vůbec mohlo napadnout? Je mi skutečně líto, pokud to tak snad vyznělo, ale tipla bych si, že komentující stěžující si na údajně vyžadovanou diktaturu si zkrátka vyhmátnou z textu jen to, co jim červeně bliká před očima a zbytek? Koho by to zajímalo. Čtenářská gramotnost level 1. Mít na to čas, čtu odpadovou literaturu klidně i dneska. U té se přemýšlet nemusí, a to je občas zkrátka potřeba. Jak bych si na něco takového proboha mohla stěžovat?


Zdá se, že ono imaginární diktování je to, kvůli čemu mají negativní komentující pěnu u huby. A ono tam ve skutečnosti vůbec není…


Takže abych to celé za mou osobu (konečně) uzavřela, rozloučím se se slovy, která mi tanula na mysl stále znovu a znovu během celé téhle „aférky“: achjo…

On nejspíš pan Medek odpoví sám, zatím snad - jste si jistá, že neoponujete občas sama sobě, namísto panu Medkovi (např. odstavec o konceptu boje dobra proti zlu a z toho vycházející hodnocení ligiky konzervatismu vašeho předřečníka) a občas argument zcela neignorujete, metodou protože proto (relevantnost srovnání překladové a domácí literatury)?

Obecně soudím, že se debata dostala do fáze, v níž by i vám slušelo se namísto uctivého "V" prostě jen podepsat. Vlastně mi v celém tom vašem volání po vykostění domácího žánru schází nejvíc ta pasáž, v níž nás přesvědčíte o své orientaci v něm, tedy že nepíšete čirou dojmologii (vezměte jen vaši představu typického autora! To se vám Julie, Edita,Petra, Petra, Lucka, Vilma, Františka...ale i Ondřej, Mirek, Ondřej, František a další) jistě pěkně poděkují. A to zmiňuji jen ty, co jsou dosud mezi námi.

Před dávnými lety jsem takhle furt hudroval u redakce Ikarie, až to Ivan Adamovič nevydržel a odpověděl, ať zkusím i jiné žánry, když jsem s tím naším tak nespokojen. Byla to nejlepší rada, kterou mi mohl dát a jsem mu za ni po čtvrtstoletí vděčen. Bez jakékoliv ironie nebo urážky tehdy jako dnes. Za sebe pak mohu jenom dodat, že nejlepší způsob, jak věci změnit, není v tom, že budu lamentovat, ale v tom, že přiložím svou ruku k dílu a přes všechny ústrky a protivenství Tu knihu, kterou bych chtěl číst, také napíši. Tak, jak to učinila Edita se Zprávou z Hádu, Julie se svými reynoldsovskými variacemi, či Vilma s famózním prvním Myceliem... Bez ohledu na názory ostatních. Bez ohledu na procenta na Legii. Dělá to tak drtivá většina těch, které šmahem - z pozice pouhého nicku - odsuzujete.

Co je to edukativní funkce krásné literatury? Já sice nemůžu mluvit za Leonarda, ale myslím, že je to celkem zřejmé. Kupříkladu, když jsem psal "Dlouhý krok do tmy" (historickou detektivku z roku 1918), vycházel jsem ze své disertační práce o česko-německých vztazích na konci první světové války. Zatímco odborný text o délce pěti set normostran by si přečetlo s bídou pár desítek lidí, v momentě, kdy jsem základní výsledky své práce přetavil do beletristické formy, dostal jsem je k mnohem větší a různorodější skupině lidí. 

(Ano, pan Medek vskutku odpoví sám; pan Medek tak učinil už večer, ošidil se o půl hodiny spánku, než to dodatloval, načež při odeslání došlo k jakémusi lapsu a hotový komentář nejspíš sežrali elektroničtí démoni. Takže znova.)

V pořadí, v němž je výše uvedeno:

"Vhled do čtenářovy mysli" a "kde beru jistotu" - třeba proto, že jsem sám taky čtenář? Navíc tohle se v mém článku týkalo "zažitých schémat": ono je fajn si občas přečíst něco, co jde jinou cestou, ne že ne, ale valná většina příběhů klasický mustr (ať už se mu říká "dramatický oblouk" nebo jakkoli jinak)  prostě potřebuje, jinak neuspokojí.

"Srovnávat celou českou fantastiku atd." - klíčové slovo je "celou". (Mám dojem, že původně jsem je měl pro zdůraznění v kursivě, ale ta se při konversi textu z celého článku nějak vytratila). Čili opakuji, bylo by potřeba brát do úvahy právě tak i celou cizí produkci, ne jenom překlady toho nejšpičkovějšího.

"Edukační funkce". Zopakuji to ještě jednou: Jedna její část je přinášet čtenářům poznatky, jež jsou pro ně nové (což je to, co tu kousek vedle na konkrétním příkladu zmiňuje Fouré; sám za sebe můžu říct, že jsem takhle během života jakožto čtenář pobral několikanásobně víc všeobecného vzdělání, než mi kdy dala škola), druhá je přinášet čtenářům morální vzory (protože to, co čteme, nás vždycky nějak - víc nebo míň - ovlivní). Nevidím, co je na tom k nepochopení... (Jo, našel jsem si, co je to ta "mimesis"; přiznávám, tohle slovo jsem neznal. Pochopil-li jsem to správně, jde o způsob, jak zobrazovat existující realitu /byť už jsem z té filosofické hantýrky nepobral, čím se má lišit od jiných; na to nestačím/.   A tady nechápu zase já, kterak by měla s těmihle funkcemi souviset.)

Konservativní postoje: Ano, jsem zatvrzelý ateista, a co má být? (A pozor, nemám aversi ke křesťanství; sám za sebe ať si každý věří, čemu chce. Mám ji vůči církvím, které víru využívají jako prostředek ovládání... Což se ostatně netýká jen církví a náboženství, ale ideologických nátakových skupin obecně. Bez ohledu na směr.) Konservatvní postoje s náboženstvím nemusejí mít nic společného; tohle je - pro mne - především záležitost obecné morálky a obyčejného pragmatismu. (Nebo možná ne tak obyčejného - míním pragmatismus ve smyslu "co je dobré pro celek", nikoli "co je dobré pro mne". Ideálně by sice obojí mělo být totéž, v praxi se to dost často rozchází...)

Předchozím odstavcem by měla být vyřízena vlastně i politická stránka věci, takže už jen poslední poznámka (vlastně zbytečná, protože to tam je taky, ale zopakuji to jinými slovy): Nejde o "tahání politiky do čtení", jde  o "tahání politiky do psaní"  - kteréžto samo o sobě by nevadilo, to tu bylo vždycky, nicméně vidím dost podstatný rozdíl v tom, jestli ji tam autor cpe o své újmě, anebo je k tomu tlačen zvenčí. Howgh.

"Co mě trochu udivuje, je to, jak důkladný náhled máte do mysli čtenářovy. „Čtenář ne/očekává… Ne/má rád…“ Kde berete takovou jistotu?"Do tohohle se se vmísím jako knihkupec. Stačí se podívat na prodeje, a pak budete vědět naprosto přesně, co čtenář má nebo nemá rád. Je velice pěkné, že voláte po originálnějších tématech, ale každá vydaná knížka se musí taky zaplatit. Je to smutné, ale nakladatelství vydávají především to, o čem vědí, že se to prodá. A každé novinky Kotlety/Žambocha/Fuchse se prodá 3x tolik, co Novákové nebo Kadlečkové - a to jsou zmíněné dvě dámy autorkami, na které můžeme být právem hrdí. Julie Nováková už v angličtině publikuje, Mycelium Vilmy Kadlečkové by si to zasloužilo taky a třeba takový cyklus Algor od Hlávky a Vybíralové by se mohl směle zařadit mezi TOP překladovou literaturu a nositele zahraničních cen.Rozumím tomu, že by si Eylonwai přála, aby tady vycházelo víc knih s aktuálním tématem, ale jako knihkupec můžu říct celkem jasně, že pokud se nejedná o vybranou skupinku intelektuálů, nebo yaoistek, tak politické nebo LGBT téma v českých knihách průměrného českého čtenáře spíše odradí. Přitom ty knihy můžou být fakt dobré!Zrádce od Karolíny Francové dokonce vyhrál cenu nakladatelství Trifid. Jsou tam kluci, kteří žijí v trojici s vlastní učitelkou! Ale i když ho nezřídka v knihkupectví nabízím, stejně ho prodám pár kousků do roka... Zatímco ta akční fantastika, na kterou tak nadáváte, jde po stovkách kusů. Kdybych vzala kompletní českou akční fantastiku a mrskla do ní i Fabiána a Fritze (protože jejich cílovka se ve většině případů shoduje), tak jdou ta čísla do tisíců. A to jsme jen malé žánrové knihkupectví, kam lidé chodí právě proto, abychom jim doporučili i to, co v normálním knihkupectví nenajdou. 

Tohle je skvělý komentář, díky za něj! Zcela pochopitelný pragmatismus nakladatelství proti tomu, co je kvalitní, inovativní, neotřelé. Nejlepší je, když se to potká. Tím pádem jsme v začarovaném kruhu: nakladatel vydá to, co se prodá, to, co se prodá, chce čtenář, pro kterého je to známé a jisté (ale kdysi to taky bylo nové a muselo si to najít cestičku!), a spisovatelé raději napíšou něco, co se bude číst, než aby se pouštěli novými cestami. Samozřejmě je to velmi zjednodušující, ale… asi na tom něco bude. Otázka tedy je: existuje z toho nějaká cesta ven? :)  

pokud si chcete vydat něco do čeho vám nikdo nebude mluvit, vydejte si to vlastním nákladem.

To přece není cesta. Nejde o to, aby člověk vydal knihu, to dnes není problém. To, o čem se bavíme, je změna diskurzu, změna vnímání toho, co je dobré, kvalitní, co bych měl jako čtenář kupovat. Na H7O je mimo jiné výborná série článků nazvaná "Století českého čtení". V zatím poslední části se mj. píše (hovoří se o situaci v době hospodářské krize): "Nezaměstnaným však pořád knihovny půjčovaly knihy zadarmo a jejich čítárny coby nejlacinější kultura se pro ně zejména v zimních měsících stávaly útulkem, kde se dalo aspoň ohřát. U těchto čtenářů vedla braková literatura a její autoři figurovali na předních místech statistik výpůjček (Zahradník-Brodský, Javořická, Biliánová, Marlittová, Courths-Mahlerová, Pittnerová)." Užili si to tehdy ti čtenáři? Stoprocentně. Bylo to dobré čtení? Pro dané publikum zcela nepochybně. Byla to literatura, která by něco změnila a nějak zasáhla do literárního vývoje? Těžko. Z čehož pramení i to, že zmíněné autory zná dnes jen málokdo (snad ještě Javořická se čte…). A obávám se, že stejný osud čeká v rámci fantastiky českou akční školu. A já bych jí, potažmo české fantastice, přál něco lepšího než jen budoucí zmínku na okraji článku, který by se zabýval tím, co se četlo ve 20. letech 21. století… ;)

Takový osud čeká nejen "českou akční školu", takový osud čeká téměř veškerá díla současné fantastiky, jak naší, tak cizozemské. Ostatně nejen fantastiky, týká se to literatury obecně - ona totiž zastarává, ať chceme, nebo ne, a přežívají jen nepočetné výjimky. Když se omezím na fantastiku, co z produkce dvacátých a třicátých let je dosud živé? Za "brakaře" Lovecraft, Burroughs a Howard, nicméně i ti už mají slušný nános patiny; z těch "vážných" snad jenom Huxleyho "Krásný nový svět" (a ani tím bych si nebyl přespříliš jistý).  U nás Weiss a Čapek, neb získali postavení čítankových velikánů... Všichni ostatní, pokud je vůbec někdo někdy znovu vydá, pak jedině jako "starožitnou kuriositu"; jejich čtenáři vymřeli, stejně jako jednou vymřou ti naši. S tím se musíme smířit.

V podstatě je to pořád stejné. Teď se tady volá po knize, která by "překročila mantinely"; před patnácti dvaceti lety zněl požadavek vznešeněji, volalo se po knize, která by "prorazila hranice ghetta", tedy takové, jaká by oslovila i čtenáře, kteří jinak fantastiku nečtou. Fajn, taky bych takovou rád viděl. Ale mám dojem, že jsem to psal už nahoře v článku: napřed se mezi námi musí urodit (a dozrát) někdo, kdo takového výkonu bude schopen, a takoví autoři jsou nesmírně vzácní... Přičemž, a na to je dobře také nezapomínat, dovedl bych vyjmenovat pár takových, kteří šli, sedli a napsali veledílo - leč ani jednoho, který řekl "teď půjdu, sednu a napíšu veledílo" a následně to opravdu dokázal. Prostě to v takovém člověku musí být a vyplynout z něj samospádem, naordinovat se to nedá. Až se objeví, objeví se, dřív ne. 

Navíc je zajímavé že jste vyjmenoval právě ty brakaře - to by mohlo působit jako další argument po tom, nepouštět se do experimentů :) Protože když se podívám  kolem sebe co tu vlastně mám z počátku 20tého století a konce devatenáctého, je t převážně brak. Nemám tu nic co by se tenkrát vydalo se záměrem změnit svět. Mám tu staré detektivky Chandler, Hammet , staré akční věci, scifi a horror který vycházel tehdy jako příloha novin... pak je tu obligátní Wells, Poe, Verne ale upřímně toho Vernea budu dávat pryč protože to už nikdo další číst nebude a i já vím že jsem staromilec, nostalgik a v tomhle spíš výjimka. Z minulých generací přežije hlavně to co je čtivé a jednoduché ... ehm ... to není to slovo, ale nevím. Třeba ten Wells - když už ho někdo čte, čte ty socialistické utopie? Nebo Doktora Moreau, Válku světů, Stroj času? Samozřejmě že ty druhé ... ano, byly přelomové ale hlavně je tam krev a akce :)

Každý národ má takové politiky jaké si zaslouží -> Svůj svět si musíme zasloužit!

Moc nerad bych vypadal, že se pokouším argumentovat proti experimentům, to v žádném případě. Nicméně je opravdu příznačné, že právě ty věci s největšími ambicemi zastarávají nejrychleji... A ano, Wells je toho krásným příkladem: dokud se jenom vymezoval proti Vernovu technickému pojetí a hlásal příklon k humanismu, napsal těch prvních asi pět románů, které se dosud jeví jako nesmrtelné; potom se vrhl na propagaci socialismu a spáchal další dvacítku, kterou už čtou jedině literární vědci. A pak tu máme Wellsova o trochu staršího současníka R. L. Stevensona. Ten se nikdy o žádné ideje nestaral, prostě psal to, co mu připadalo zajímavé. Zhruba čtyřicet let po jeho smrti smečka intelektuálních literátů v čele s Virginií Woolfovou odsoudila Stevensonovo dílo jako totální škvár; udělali to tak dobře, že ještě koncem dvacátého století, tedy o dalších šedesát let později, seriosní britské publikace o seriosní britské literatuře nechtěly připustit, že nějaký Stevenson vůbec existoval. Jenže navzdory tomu Stevensonův "Poklad na ostrově" (mimochodem jeho jediná beletristická dětská knížka) nezestárnul ani o chlup, a kdo si dá tu práci a najde si něco z jeho "dospělejších" věcí, zjistí, že jsou pořád čtivé a leckdy mají dosud i dost co říct. Zatímco ti intelektuálové, kteří se ho pokoušeli zadupat do země... No, před několika lety jsem zkusil Woolfové "Orlanda". Poctivě jsem se snažil, Ale stejně jsem ho vzdal někde před půlkou, zkrátka mne ukrutně nebavil. 

No, možná, kdybych se k Orlandovi dostal, když mi bylo kolem dvaceti... Tenkrát jsem četl leccos, o čem jsem později zjistil, že už se k tomu nedokážu vrátit. (Kerouaca, třeba. A Dostojevského, i když tomu možná ještě šanci dám... Jediný, kdo mne tehdy v těch "vstřícných letech" otrávil okamžitě a s trvalou platností, byl - z těch slavných - Salinger.)

Feďkovi bych šanci dal. Uražení a ponížení či Zločin a trest na mne fungovaly zatraceně dobře. Zápisky z mrtvého domu v kontextu autorova života také. Jen toho Idiota jsem protrpěl v průběhu roku... Ale musel jsem do něj, stejně jako do Lva Nikolajeviče dorůst.

O tom žádná, že literatura zastarává. Ale myslím si, že když zmiňujete "proražení hranic", že to se právě mění – fantastika byla, zdá se mi, do značné míry rehabilitována magickým realismem (třeba román Mistr a Markétka byl napsán před osmdesáti lety – a dnes se dá číst naprosto bez problémů), i u nás v "mainstreamu" používají výrazní autoři fantastické motivy (Michal Ajvaz, Jáchym Topol, Jiří Kratochvil), takový Petr Stančík získal Literu za (mimochodem výborný) Mlýn na mumie, ale zároveň mu vychází povídky v žánrových antologiích (Ve stínu…), v loňské Knize roku Lidových novin mě překvapila zmínka o Kotletovi, ve výběru ze světové beletrie poslední dekády Salonu Práva figurují mj. VanderMeer nebo Cch'-sin. O fantastické literatuře se už nemluví jako o ghettu (jakkoliv jím ještě minimálně ta česká částečně zůstává), za což může několik faktorů (například to, že se fantastikou začala zaobírat větší nakladatelství, třeba Argo nebo Host – to před patnácti lety nebylo), ale jedním z nich nutně musí být kvalita. O fantastice se učí na univerzitách (minimálně v Brně na Masarykově univerzitě ano), pořádají se odborné konference, věnují se jí literární periodika (jak je vidět třeba na iLiteratuře, ale i v Hostu a podobně). Takže… když se tohle změnilo či je v procesu změny, není v pořádku volat po "překročení mantinelů"? A třeba už jsou překračovány, jen jsme příliš současní tomuto dění, abychom to viděli.

Nic z toho nerozporuju... (Snad kromě toho "Mistra a Markétky". Tu knihu miluji, leč obávám se, že je natolik svázaná s realitou stalinského Ruska, že nynějším mladým čtenářům půlka jejího obsahu už sotva co řekne. Leda by k ní dostali obsáhlé vysvětlivky.) Akorátže tohle všechno, co zmiňujete, je vlastně průsak z jednoho "ghetta" do druhého - z fanského okruhu do intelektuálského. Je dobře, že k němu konečně dochází i tímhle směrem (opačně, že si občas některý z "vážných" spisovatelů odskočí do fantastiky, to není nic nového), ale v širším okruhu vlastně moc velký význam nemá. Jestli něco - jak u nás, tak celosvětově - doopravdy hradby zbouralo, tak to byly především počítačové hry. A ovšemže filmy, které se o to snažily celé desítky let, jen jim to donedávna moc nešlo... (Běžná situace počátku devadesátých let: Bavíte se s někým o knížkách, a když přijde řeč na fantastiku, on odpoví: "Sci-fi? To nečtu, tyhle blbosti mne nezajímají..." Načež se ho zeptáte, co viděl naposled za film, a on bezelstně prozradí, že Terminátora. Tak tohle, zaplaťbohům, snad už konečně máme za sebou.)

S tím Mistrem a Markétkou souhlasím, pokud někdo miluje Ruské pohádky, Magický realismus, Má naposloucháno či načteno co se v rusku dělo za Sovětského svazum kolem revoluce, má nějaké to pozadí, ánung o uspořádání společnosti, ideálně ještě četl nějaké knížky o socíku u nás a v Polsku, pak si to užije :) 

Pochybuju že Dcera až doroste z toho cokoli pochopí.

Každý národ má takové politiky jaké si zaslouží -> Svůj svět si musíme zasloužit!

Osobně si Vás vážím (mimo jiné jste mě naučil psát), ale považuji Vás za předsedu představenstva Spojených konzerváren, ehm, zarytě konzervativního člověka s nechutí k jakýmkoli změnám, což sám rád potvrzujete. Ale poslední věta Vašeho příspěvku o Terminátorovi mě rozesmála, v pondělí po ránu, takže DĚKUJI :-).

No, vždycky jsem si cenil Jana Poláčka za Spánek rozumu. Jenom se obávám, že zde už přepadáváme do diskuse na zcela odlišné a výrazně širší téma. Každopádně malý je ten, kdo se malým cítí a touží po tom zařadit se po bok "uznávaným". Náš žánr nepotřebuje ani rehabilitaci ani ani se něčemu vyrovnávat. Je v něm ohromná hromada balastu na hromádku kvalitního čtení, ale naprosto totéž platí pro ten "hlavní proud". Pokud si zástupci "velké literatury" všimli existence literatury žánrové, vypovídá to spíše o nich samých než o těch žánrovkách. I o tom, že si všimli komerčního poenciálu, který taková faouškovská základna má. Dokonce jsem přesvědčený, že že i pro to vydat dnes knihu jako nováček je v našem žánru jednodušší, než v tom hlavním proudu. Myslím, že je jen málo věcí výmluvnějších v historii střetů těch dvou světů, než příběh Asociace a Obce spisovatelů.

Jinak já měl fantastiku i mezi maturitními otázkami (1993).

Docela by mě zajímalo, kde se v některých lidech bere ta neutuchající touha "měnit diskurs", rozsekávat kruhy, etc. Tedy vychovávat. Čtenáře i autora a celý knižní trh. Aby už konečně pochopil, co je pro něj dobré... Vlastně ne, aby nad tím ani nepřemýšlel a prostě akceptoval, že mu někdo, kdo se prohlašuje být etalonem správnosti, modernosti, moudrosti, určí, co tedy ano a co tedy jako ne.

Docela se mi tenhle způsob myšlení ekluje.

Když zrovna neřeším fantastiku, jsem občanským povoláním učitel. Asi už je to ve mně tak hluboce zakořeněno, že to přenáším i do ostatních oblastí života. A máte pravdu: když to napíšete takhle, vlastně z toho vůbec nevycházím jako "kladný hrdina"… :) Ale, sakra, člověk vidí tolik dobrých a zajímavých knih, které stojí za čtení a recenzování… a ve čtenářské anketě na FantasyPlanet získá jednoznačně nejvíc hlasů nový Žamboch?!? Já vím, každý má právo vybrat si dle svého a já ty dospělé lidi nemám co vychovávat. Ale… nějak mi to nedá.

Mimochodem, diskurz vždycky funguje tak, že nad ním moc nepřemýšlíme a akceptujeme jej tak, jak je.

Nemohu si pomoci, kolego, byť v sobě již ze své podstaty nese kantořina prvky nanipulace a ovlivňování, ale byl bych opatrný na ni cokoliv svalovat. Žamboch je pro mě jeden z největších tlentů naší scény - pohříchu nerozvinutý, Poč? Protože se tak sám rozhodl a jeho důvody můžeme jen respektovat. Stejně jako volbu fanoušků na fanouškovském webu. To, co dělá, dělá dobře. To je rozhodující.

Kdo se nezajímá o politiku, měl by brzy začít, nebo se jednoho dne probudí do světa, kde budou knihy zakázány :-)

Jestli si chcete počist o tématech které pálí současnou společnost, přečtěte si mou povídku Tvář Všemocného :-)

Velmi dobře a smysluplně napsáno. :) Ještě bych si dovolila dodat poznámečku: K oddychové, zábavní literatuře, jakou převážně je fantastika, čtenáři ve velkém "utíkají", aby se odpoutali od problémů, které se řeší v reálném světě a kterými jsou neustále ze všech stran bombardováni. Je tedy logické, že takový čtenář pak opravdu nechce, aby otevřel fantasy knížku s očekáváním něčeho "jiného", a tam na něj vyskočí přesně to, od čeho si chce odpočinout aspoň na těch pár hodin čtení. K tomu slouží celá spousta jiných žánrů a podžánrů a bylo by kontraproduktivní to cpát do fantastiky, kterou čtenáři vyhledávají, řekla bych, právě proto, že ona byla (a měla by být) jakékoliv politické propagandy ušetřena.

Tady bych poněkud nesouhlasil. Fantastika je sice převážně zábavná literatura, rozhodně ale ne čistě zábavná. Vždycky v ní byla i díla, která si ukusovala větší krajíc. Namátkou: Gulliverovy cesty, Voltairův Micromegas, dokonce Dantovo Peklo - to všechno jsou původně především politické pamflety...  O novějších věcech (nejslavnější je samozřejmě Orwell, nicméně takových autorů je celý zástup), ani nemluvě; tyhle knihy mají ve fantastice rovněž své místo a mnohé skutečně posunuly žánr o pěkný kousek dál.  Po čem který čtenář sáhne, je už jenom jeho věc... Nelze žádat, aby fantastika zůstala výhradně na té zábavní  úrovni, dokonce by to - s prominutím - byla přinejmenším krátkozrakost (abych nepoužil jadrnější slova).

Důležité ale je - a to se celou dobu snažím vysvětlit  - PROČ zrovna je kdo píše.   Jestli z vlastní vůle, anebo je k tomu tak či onak nucen.

Hezký rozbor. Po třiceti letech v archivu, většinou strávených pořádáním písemností socialistických politických a společenských subjektů mohu doufat v jediné: že to nadšení Eylonwai přejde přirozenou cestou a ne jako její nejzavilejší předchůdce až po "internacionální pomoci" nějakých spřátelených vojsk.

Dobře vyargumentováno. Zvláště nesmyslnost srovnání mezi celou množinou naší fantastiky a výběrem z anglofonní (kde toho navíc vychází nepoměrně víc).

 Měl bych poznámečku k aktuálním tématům v české fantastice. Tento víkend jsem po delší době otevřel Cestu krve od Jiřího Kulhánka. Chcete reflexi aktuáního celospolečenského tématu? Přečtěte si prvních pár stránek od části knihy nazvané Začátek konce. Ufff, pecka. A přitom je kniha téměř čtvrt století stará.

Co máte proti Bibli? Je to pěkný mix sci-fi a fantasy se spoustou dobrodružných a legračních příběhů!

Je vidět, že to téma spoustu lidí zajímá. Co mi přijde škoda, že na téhle platformě se těžko diskutuje. Chce to profesionálně moderovanou živou debatu. Takže nápad - 5. května pořádáme na Vysoké škole kreativní komunikace mezinárodní konferenci o žánrové literatuře s názvem Kniha jako dobrodužství poznání. Součástí bude panelová diskuse o knižním marketingu. Celá konference už teď vypadá pěkně nadupaně s akademiky, lidmi z knižních distribucí, nakladatelství, recenzenty, studenty a novináři. Pokud by byl zájem, mohl bych po skončení konference uspořádat veřejnou diskusi s pracovním názvem třeba Konzervatismus, progresivismus a gender v žánrové literatuře. Moji studenti by určitě měli zájem. Musel bych to probrat s šéfem katedry, jestli je takhle nadupaný program v rámci konference únosný, ale mě by to přišlo zajímavé. Rád bych to každopádně udělal na úrovni, když už by byl případně zájem. Co vy na to, žánrová sebranko? 

Já bych asi přišel, zvlášť jestli bude bazének s bahnem.

Mimochodem, když už píšu, zrovna dnes se tematiky dotkla tahle pasáž rozhovoru https://denikn.cz/292881/dnesni-lgbt-literatura-je-otevrena-a-nekompromi...

Zaujalo mě také, že není moc LGBT+ autorů, kteří by psali žánrovou literaturu – třeba detektivky, horory, fantasy nebo sci-fi. Z poslední doby jsem narazil pouze na zmínku o fantasy sérii Thea Addaira Ve stínu oskeruše, jejíž první díl vyšel v nakladatelství Laser a druhý díl má vyjít letos.

- Ovšem na internetu, třeba i na osobních webových stránkách jednotlivých autorů, je například fantasy v rámci LGBT+ literatury velmi oblíbený žánr. Až se trochu bojím toho, jestli to není další způsob nějakého schovávání se. Ale jsou to někdy velmi dobré texty. Je to však spíš literatura mimo hlavní proudy, která vychází většinou na internetu. Což může být nový příznačný rys současné teplé literatury.

Necetl jsem diskuse, jen oba clanky, jak ten kontroverzni, tak tento.Necitim se byt v pozici kritizovat tak komplexni temata, zarazi me jen toto:Jak pozname, co je napsano z prachsproste vypocitavosti? Prekvapuje me v teto pasazi zrovna jmeno Michaela Chabona, ktery ma zidovske koreny a tusim, ze v 70. letech zil v de facto anarchisticke komunite organizovane jeho sveraznou matkou, kde se setkavaly co "nejdiverznejsi" existence vsech moznych povah a tvaru. Chabon sam ma za sebou homosexualni zkusenosti a neidentifikuje se jako ciste heterosexualni. U Chabona jsem tedy jeho opakujici se motivy bral jako niternou potrebu, byt zacyklenou, a nikoliv jako marketingovy kalkul psani o tom, co je modni.To ovsem otevira dalsi diskusi prave na tema, jak poznat vypocitavost, jak identifikovat literaturu, ktera neni nez jakymsi marketingovym tahem.Souhlasim v tom, ze vsechno je o pristupu. Ale i zanicena propagatorka progresivni "woke" politiky bude psat o techto "modnich" vecech z presvedceni, ackoliv to bude pusobit jako lacina politicika agitka a mozna jako kalkul. 

Chabon je bi? V tom případě bych se mu možná měl omluvit - kdysi, po přečtení "Kavaliera a Claye", jsem si o něm našel informace na Wiki a tohle se tam tehdy nezmiňovalo. Jenom, že je ženatý a s dětmi (tedy předpokládatelně hetero) a že v románech má ty homosexuály všude, málem jako autorskou značku... Přičemž, aspoň u toho "K. a. C.", jsem měl skutečně pocit, že to tam je "jenom, aby to tam bylo", vlastní příběh by fungoval, i kdyby v něm nebylo o sexu vůbec nic (v pasáži o vyšetřování za McCarthyho éry to sice jistou roli hraje, ale kdyby Kavaliera jako starého mládence z homosexuality jenom podezřívali, vyšlo by to nastejno).

Jak v tomhle (a nejen v tom) poznat  vypočítavost, je ovšemže potíž. V podstatě je to jako s herci - u mizernějších spisovatelů  každé předstírání vždycky přímo křičí, nicméně ti opravdu dobří sehrajou cokoli (a mezi nimi je šedá zóna těch zručných, které sice odborník na dané téma pravděpodobně na něčem nachytá, ale běžný čtenář jim to sežere). Co se týče té hypotetické "zanícené propagátorky", jistěže, přesvědčení tam bude a nejspíš bude z textu i cítit. Jenže pořád to bude "přesvědčení z příruček", což bývá znát (a s velkou pravděpodobností to tak jako tak nebude ke čtení, protože se chytí do ošidné pasti teze, povýšené nad příběh). Ano, je to všechno o přístupu.  

Konkretne s LGBT motivy to ale není vůbec jednoduché. V momentě, kdy se stávají integrální součástí zápletky, je těžké vymotat se ze zavedených stereotypů, kterými jsou vetsinou coming out, diskriminace a tajeni sexualni identity, drive HIV, cervena knihovna a znásilnění. Spojitost s těmito tématy je už ovšem často vnímána jako chyba prave pro presycenost těmito stereotypy. A v momente, kdy LGBT motiv není integrální součástí zápletky, je to problém že samotné podstaty. V současné době je populární inkluzivni metoda, kdy homosexuální postavy zkratka proste jsou homosexuální, aniž by se tomu věnovala pozornost. Tím se oprostuji od již poněkud tupe naduzivanych stereotypů , ale vystavují se interpretaci, že tam jsou jen aby tam byli. Takže, co ted s tim? Propojení menšinové sexuální identity se zapletkou mimo stereotypy je jasná rada, ale upřímně, nemyslím, že sexuální orientace/identita je zas tak pestre dejotvorna. A pro forma, Chabonovy zmínky o vlastní homosexuální zkušenosti jsou na anglické wikipedii.

Jo. Stručně a hodně zjednodušeně řečeno, nejlepší je, když o homosexuálech píše homosexuál pro homosexuály... Což sice zní, jako když je chci zahnat do uzavřeného literárního ghetta, ale faktem je, že jenom on bude doopravdy vědět, o čem píše, a jenom oni mu budou doopravdy rozumět. Pro nás zvenčí to zůstane vždycky trochu mimo.

Jenze pro ty zvenci to pak muze mit  informativni/edukacni charakter a muze to prospivat pozitivni, nezpolitizovane, neironicky minene inkluzi, aniz by to byl primarni zamer motivu/textu. Kvalitni texty samozrejme mohou prospivat ruznzm socialnim jevum, vcetne inkluze, aniz by to byl jejich zamer.A to si myslim, ze byl jeden z podnetu cele diskuse od samotneho pocatku (bez ohledu na to, jak nestastne zapocate), prave jednorozmernost a misty az omezenost soucasne ceske zanrove literatury.. Tim nerikam, ze nutne souhlasim - ale zaroven mam pocit, ze tahle rychla a zjednodusujici odpoved pri vsi ucte neobstoji.Taky nehomosexualni autori dokazali zpracovat LGBT motivy bez toho, ze by jim neco unikalo, byt - pravda - to jsou primarne zenske autorky: Vypraveni od Le Guinove (vsichni povinne vygooglit nakladatelstvi Gnom!), Nocni bezci od Flewellyngove, Kroniky destne divociny od Hobbove (castecne uz v serii Farseer]. Velmi dobre a na pozadi to zpracoval taky Newman v trilogii o Tulakovi, i kdyz tady bych si mel asi sypat popel na hlavu, protoze to je definitivne text nesouci se na jiste modni vlne a jeho kvality jsou prinejmensim diskutabilni.Ale je pravda, ze taky obecne tema redukuju na konkretni cast, coz je tak trochu argumentacni faul z me strany, takze ja uz toho radsi necham.

Pokud homosexualita není dějotvorná, tak s ní pak zacházím jako s každou jinou romantikou v příběhu. Prostě tam je. Romantika heteráků taky nemusí děj tvořit, ale máme spoustu příběhů, kde se to sexem jen hemží, aniž by to bylo vyloženě potřeba. Takže za mě je OK obojí a nepřijde mi to, jako tlačení nějaké ideologie.

Pokud v příběhu není vztah vůbec, tak mi taky nevadí, když je to zmíněné. "Tohle je vedlejší postava Franta. Franta sbírá autíčka a rád chodí do hospody." na mě působí úplně stejně jako "Tohle je vedlejší postava Franta. Franta sbírá autíčka, rád chodí do hospody, a má doma manžela Jardu."

Ani jedno z toho není žádné tlačení. Jsou to fakta, se kterými se člověk v životě setkává a nechápu tedy, proč by se s nimi neměl setkávat v literatuře.

Zdar a Sílu přeje Kadet

Jistě. Pokud je to na téhle úrovni, není co řešit;. V mé vlastní sérii o Dobrodruhovi už se taky takové vedlejší postavy vyskytly - celkem pět, což na to množství popsaného papíru vypadá zdánlivě málo, ale pokud by hlavní hrdina v těch časech nezavítal dejme tomu v Paříži do homosexuální kavárny nebo v Londýně do homosexuálního bordelu ("nevěstince" se v tomto případě asi říct nedá), statisticky to zhruba odpovídá počtu, se kterými by měl za ta léta co do činění (respektive, se kterými by se setkal a věděl o tom). Nikdy bych se ale neodvážil udělat z homosexuála některou z hlavních postav - právě pro to, že sám jím nejsem a nevžiju se do toho. Úplně mi stačí potíže, které si způsobím, když tam vrazím ženskou.

Já ti nevím, tam ten rozdíl taky moc nevidím, obzvlášť, když se na tu sexualitu nezaměřuješ. Znám spoustu homosexuálů, u kterých to prostě nepoznáš, jsou to běžní lidé s běžnými koníčky s běžnými zájmy. Pak znám taky pár, ze kterých to řve už na deset metrů, ale i oni maj určitě běžné zájmy, běžné koníčky... Když budeš psát hlavní postavu, která má problém s tím, že končí svět/musí zabít draka/temnětemný démon mu vyvraždil rodinu a on jde za pomstou, tak asi nebudeš řešit, kdo se mu líbí a koho si tahá do postele. Člověk musí o postavách přemýšlet jako o lidech, ne jako o balíčku identifikací.

Zdar a Sílu přeje Kadet

Tak tam je zase pak otázka jestli to pak vůbec bude poznat:) Je Žambochův Seržant Gay? To je zrovna knížka kde nikdo nikoho nebalí, neklátí a tím pádem to prakticky nepoznáme. Na druhou stranu pokud máš pak psát balící scénu v baru tak homosexuál prostě líp napíše homosexuála. Stejně tak pokud jde o nějaký bližší vztahy.

Pokud homosexuála píše heterosexuál a ještě k tomu třeba introvert, dopadne to buď přemrštěně, nebo takhle :) :

Každý národ má takové politiky jaké si zaslouží -> Svůj svět si musíme zasloužit!

Mně jde spíš o to, že když to teda poznat je (a je jedno, jestli někoho balí, přizná to, cokoliv), aby lidi nekňourali, že to tam je. Tahle tendence "když tam máte gaye MUSÍ pro to být důvod" mi přijde hodně zastaralá. To můžu mávat každou druhou knihou. "Když tam máte romantiku, MUSÍ pro to být důvod."  A kolik knih má romantiku nebo sex, který děj vůbec neposouvá a je tam jen jako přídavek?

Zdar a Sílu přeje Kadet

Postavy autorům nepadají z nebe. Vždy je tvoří s nějakým úmyslem. Včetně jejich sexuality, rozhodne-li se ji autor popsat. A jelikož statisticky je ta heterosexuální orientace stále dominantní, činí tak autoři vždy s nějakým záměrem (není-li homosexualita natolik běžnou součástí jejich vlastního života, že o ní ani nepřemýšlí.) Přiznám se, že prostě nevidím důvod, proč bych měl činit postavu homosexuální, pokud si o to neříká příběh. A vlastně mě napadá jen málo důvodů, proč bych měl takový příběh sám od sebe konstruovat.  Pokud bych tak učinil, byl by v tom vždy autorský záměr. Pokud tak učiním bez příběhového důvodu, byla by to agitka či pustá úlitba či prospěchářství.

Hluboko v devadesátkách jsem si s chutí přečetl Octavii Butlerovou a naprosto jsem neřešil ani hrdinčinu rasu, ani sexuální praktiky. Jenže tehdy na mě nikdo nekřičel, že jsem zkostnatělej homofobní strejc, co zřejmě spolu s ostatními pokřivuje mladé a progresivní talenty jenom proto, že si na záchodech stoupám zásadně alespoň ob pisoár vedle (je-li to možné) a zásadně si při výkonu hledím svého (nadsázka). Proto, že rasu, pohlaví ani sexuální orientaci nevnímám jako znak definující jakoukoliv kvalitu - ať si dva dospělí dělají za dveřmi ložnice co chtějí, ale ať po mně nechtějí jim k tomu pět ódy či sekundovat. A už vůbec po mně nikdo nechtěl, abych se musel hájit, proč mám robota modrého a ne růžového a proč je ten robot hin při pohledu na řvoucí Saturn V a ne na Troskův Aeronautilus (a pak že Troska nepředběhl Elona Muska!) a proč bych ho teda jako nemohl udělat růžového a co že mám proti růžové? Je pravda, že posledních pár let jsem na podobná sdělení stále citlivější a zcela na rovinu říkám - vychovali mě k tomu všichni ti progresivní nadšení běžci do moderních směrů, kterým nestačí jen okázale běžet, nýbrž cítí potřebu i plivat na vše a všechny kolem. Tedy na ty, co neběží stejně okázale s nimi.

(Já si ten původní článek fakt neměl číst znovu...)

Proč by vlastně ve sci-fi nebo fantasy neměla být politika? A jestli někdo píše z přesvědčení nebo z vypočítavosti, není to jedno? Důležité je, jestli je to dobré!

To je samozřejmě pravda, ale on právě jeden z těch problémů, které se tady propírají, je to, že se autorce původního článku vůbec nelíbilo (soudě čistě podle jejího článku, ne komentářů, které pak zpětně ohledně toho učinila), že současná česká fantastika není dostatečně ideologicky motivovaným psaním, nebo aspoň ne tolik, jako anglosaská (rádobysvětová) literatura. Tedy že míra kvality je v přímé úměrnosti k míře politické nebo společenské ideologie (zejména rasová vyváženost, LGBT tématika, feminismus, gendrismus, ekologie).

Už se to řešilo v předchozí diskuzi: to, co píšete, není pravda. Témata, která zmiňujete, byla zmíněna jako příklady, protože autorka jmenovala zrovna tituly, které se zmíněným tématům věnují. 

Osobně si hlavně myslím, že by bylo veskrze šťastnější, kdyby autorka svou povídku s kamarádem do té soutěže poslali.

Protože stěžuje-li si někdo, kdo nemá sám odvahu poslat své vlastní dílo ani do soutěže (protože by mohlo možná narazit na strejce co asi nemá rád homosexuální téma), že ostatní autoři nemají odvahu se strejcům (vydavatelům, čtenářům, redaktorům)  postavit a bourat žánry...

...nevím jak vám, ale mně to přijde trochu chucpe.

Když už nic jiného.

(Ono by toho bylo víc, ale tohle ční vysoce nad vším).

 

Stránky

Přidat komentář